Izraelský plán na vybudování „humanitárního města“ v Rafahu znovu otevřel otázku etnických čistek na Blízkém východě. Region za poslední století zažil systematické vysidlování Palestinců, vyhnání Židů z arabských zemí, perzekuci Kurdů i genocidy křesťanských menšin v Osmanské říši. Ukazuje se, že etnické čistky nejsou minulostí, ale trvalou součástí regionální politiky a opakují se v nových formách a často bez odpovědnosti či mezinárodní intervence.
Slovenský premiér Robert Fico staví svou politiku na krátkodobé kalkulaci a strategickém odkládání odpovědnosti. Zatímco energetickou krizi, kterou sám pomohl vytvořit, prezentuje jako výzvu dneška, bezpečnostní hrozby spojené s oslabováním vazeb na NATO a EU ponechává budoucím vládám. Tato kombinace populismu, selektivního pragmatismu a narativu o „národních zájmech“ může vést ke ztrátě spojenecké důvěry i vnitřní stability Slovenska.
Jednat s protivníkem, pro nějž je válka nikoli prostředkem, ale podmínkou vlastní existence, je takřka nemožné. Izrael čelí asymetrickým konfliktům, kde jeho nepřátelé nejsou státy, ale militantní hnutí, jejichž síla roste s každou další vlnou násilí. Tradiční diplomacie na ně nestačí, protože tyto války vyžadují trpělivost, alternativní přístupy a odvahu přiznat, že vojenské vítězství není řešením.
Evropská komise chce v novém rozpočtovém rámci podmínit rozvojovou pomoc spoluprací afrických zemí při omezení nelegální migrace. Pokud státy nebudou migranty zadržovat, může být jejich financování zastaveno. Plán navazuje na dohodu s Tuniskem a má sjednotit unijní pomoc pod Fond pro globální Evropu. Návrh reflektuje posun EU k tvrdší migrační politice po loňských eurovolbách.
Americký prezident Donald Trump v noci na úterý oznámil, že Spojené státy pošlou Ukrajině další zbraně. Změna přichází jen několik dní po masivním ruském útoku na Kyjev a další města. Trump dříve váhal mezi podporou Kyjeva a snahou o vstřícnost vůči Moskvě.
Tradiční vzdělávání ztrácí pro mladé lidi význam. Informace čerpají hlavně ze sociálních sítí a stále častěji využívají umělou inteligenci, která dokáže generovat texty, překlady i rešerše během chvíle. Školní úkoly se tak pro část studentů mění v pouhou formalitu. Výuka přechází k modelu, kde klíčové zůstává kritické myšlení a schopnost odlišit ověřené poznatky od povrchních výstupů AI.
Západní sociální stát přinesl nebývalé jistoty a komfort, ale v demografické realitě dneška naráží na své limity. Mladí lidé mají platit důchody generaci, která zanechala ekologickou i ekonomickou krizi, zatímco sami čelí nejisté budoucnosti. Ochota financovat systém, který se stal morálně i prakticky sporným, rychle mizí – a s ní i stabilita, na níž Evropa desetiletí stavěla.
Osm desítek let po svém vzniku zůstává Organizace spojených národů symbolem naděje na globální spolupráci, ale zároveň i varováním před vlastní neschopností jednat. Výročí OSN zřetelně odhaluje propast mezi původními ambicemi a realitou paralyzované struktury, která se jen obtížně přizpůsobuje měnícímu se světovému řádu.
Íránský raketový útok na americkou základnu v Kataru opět potvrdil základní poučku mezinárodní politiky: přežívají jen ti, kteří jsou připraveni se bránit. Malé státy, obklopené silnějšími hráči, čelí tlaku expanze, iredentismu i snahám o revizi statusu quo. Příklady z minulosti, od Izraele a Koreje po Kuvajt a dnešní Estonsko, ukazují, že bez vojenské připravenosti a pevných aliancí je suverenita jen iluze.
Šéf Bílého domu Donald Trump opět překročil hranice diplomatické mluvy, když boje mezi Íránem a Izraelem okomentoval slovy „nevědí, co do pr*ele dělají“. Ačkoliv výrok vzbudil pozdvižení, Trump rozhodně není prvním státníkem, který sáhl po vulgárním jazyce. Od australského premiéra Kevina Rudda přes ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského až po ruského lídra Borise Jelcina – historie politických vulgarismů je překvapivě bohatá.
Generální tajemník Severoatlantické aliance Mark Rutte poslal americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi SMS plnou obdivu. Místo, aby jako evropský politik hájil evropské zájmy, přijal rétoriku „Amerika na prvním místě“ a otevřel cestu hlubší závislosti na Spojených státech. Evropa kvůli tomu přichází o hlas v alianci, o důvěryhodnost a o šanci být rovnocenným partnerem. Postupně se z ní stává bezpečnostní přívěšek Ameriky.
Pobaltské státy, Polsko a Finsko postupně vypovídají Ottawskou úmluvu o zákazu protipěchotních min. Tvrdí, že čelí bezprostřední hrozbě ze strany Ruska a Běloruska a potřebují mít volné ruce pro obranu východního křídla NATO. Kromě ústupu od mezinárodní smlouvy posilují i fyzickou ochranu hranic, například výstavbou plotů. Rozhodnutí vyvolalo ostrou kritiku lidskoprávních organizací, podle nichž návrat k minám ohrožuje civilisty a podkopává desetiletí práce na odzbrojení. Alternativu ale nenabízejí.
Izrael drží jaderný arzenál desítky let v tichosti, zatímco Írán čelí sankcím a hrozbám kvůli pouhému podezření, že o něj usiluje. Tato dvojí míra je zřejmá, ale snaha Teheránu získat jadernou zbraň představuje zásadní bezpečnostní riziko. V regionu, kde vládne nedůvěra, ideologie a asymetrické hrozby, by jaderně vyzbrojený Írán znamenal nebezpečný zlom. Izraelský vojenský zásah může být kontroverzní, ale v daném kontextu i pochopitelný.
Napětí na Blízkém východě znovu ohrožuje světové dodavatelské řetězce. Írán po izraelských a amerických útocích pohrozil uzavřením Hormuzského průlivu – klíčové tepny pro vývoz ropy a plynu. Jakékoli narušení této trasy se okamžitě projeví na trzích. Pokud se přidají i jemenští Húsíjové, dopady pocítí celý svět. A Česko bude přímo uprostřed tohoto novodobého ropného šoku.
Zatímco svět dál předstírá normalitu a diplomaté pečlivě váží slova, realita je možná mnohem temnější. Konflikty dnes zuří na všech kontinentech kromě Antarktidy, starý řád se rozpadá a nové mocnosti si bez ostychu nárokují svůj prostor. Mluvíme o tom, co přijde, ale možná už jsme uprostřed toho, čeho se nejvíc obáváme. Třetí světová válka se možná už dávno vede, jen v roztříštěné, nepřiznané a hybridní podobě.
Čínské hackerské skupiny napojené na komunistický režim systematicky útočí na ruské vládní instituce a obranný sektor, přestože Peking i Moskva hovoří o strategickém partnerství. Podle expertů se Čína snaží získat informace o ruských vojenských technologiích a zkušenostech z války na Ukrajině. Úniky z ruské FSB ukazují narůstající nedůvěru a spolupráce „bez hranic“ tak čelí vážné zkoušce.
Blízký východ se zmítá v otevřené válce mezi Izraelem a Íránem. Konflikt mění rovnováhu sil v regionu, který balancuje mezi přímou intervencí USA, kolapsem íránského režimu a možným příměřím. Jasné dělení na spojence a nepřátele se rozplývá. Zástupné síly Íránu váhají se zapojením do boje proti Izraeli, Irák lavíruje mezi Teheránem a Washingtonem, Sýrie je po pádu Bašára Asada geopolitickou neznámou a Jordánsko, historický odpůrce Izraele, denně sestřeluje íránské drony.
Rusko pozorně sleduje eskalující konflikt mezi Izraelem a Íránem, v němž může paradoxně posílit svůj vliv. Kreml má tendenci těžit z krizí v energeticky bohatém regionu Blízkého východu. Írán je pro Moskvu klíčovým partnerem – jak ekonomicky, tak vojensky, a jeho případné oslabení by znamenalo ztrátu další opory. Rusko se však snaží zachovat si manévrovací prostor a nabízí zprostředkování. Paradoxně tak může posílit svou roli na světové scéně.
Írán uprostřed ozbrojeného konfliktu s Izraelem dramaticky posiluje digitální kontrolu. Úředníkům i jejich ochrance zakázal používat internetová zařízení, veřejnosti omezuje přístup k zahraničním webům a aktivoval uzavřenou státní „halal síť“. Zákazy a výpadky navazují na izraelské údery na íránské jaderné cíle. Režim se podle všeho připravuje na plnou informační izolaci země během pokračující války.