Ruská invaze, katastrofa v Gaze... OSN nedokáže zastavit válku ani porušování práv

Mezinárodní společenství, které zahrnuje více než 190 států, stále není schopné dostát svému klíčovému závazku – zajistit udržitelný mír a ochránit civilní obyvatelstvo před masovým násilím. Ačkoli existuje soustava institucí a smluvních závazků, jejich reálný vliv v nejkritičtějších okamžicích slábne.

Ilustrací této nefunkčnosti je pokračující ruská agrese na Ukrajině, během níž dochází k rozsáhlému ničení civilní infrastruktury, násilným deportacím obyvatel a dalším činům, které mnozí právní experti, včetně některých vyšetřovacích týmů OSN, označují za válečné zločiny. Rusko navzdory mezinárodní izolaci, sankcím a diplomatickému tlaku pokračuje v ofenzivě s podporou zemí jako Írán a Severní Korea, což ukazuje, jak snadno lze obcházet mezinárodní normy.

Podobný obraz bezvýchodnosti se rýsuje i na Blízkém východě. Izraelská vojenská operace proti hnutí Hamás v Pásmu Gazy, odstartovaná v reakci na brutální útoky Hamásu v říjnu 2023, vedla k bezprecedentnímu počtu civilních obětí a humanitární krizi, jakou oblast nezažila desítky let. Zatímco Hamás nadále využívá civilisty jako živé štíty a operuje z hustě obydlených oblastí, izraelské bombardování a pozemní ofenzivy zanechávají za sebou trosky nemocnic, škol a obytných čtvrtí. Palestinská populace je tak fakticky sevřena mezi násilím militantního hnutí a nepoměrně silnou vojenskou odpovědí Izraele.

Rada bezpečnosti OSN, jejíž mandát je zachovat mezinárodní mír a bezpečnost, zůstává v těchto konfliktech paralyzovaná. Stálí členové – zejména Spojené státy a Rusko – pravidelně uplatňují právo veta, čímž blokují jakékoli konkrétní kroky, ať už jde o příměří, humanitární koridory, nebo nezávislá vyšetřování. Tato strukturální slabost je dlouhodobá a dobře známá, avšak reformy jsou politicky neprůchodné. V důsledku toho se OSN omezuje na vydávání prohlášení plných diplomatických frází jako „hluboké znepokojení“ či „důrazné odsouzení“, a to bez jakéhokoli reálného dopadu na dění v terénu.

Přitom nelze přehlížet, že OSN má za sebou i výrazné úspěchy. K nejvýznamnějším patří eradikace pravých neštovic díky globální zdravotní kampani WHO, z níž těžily zejména rozvojové státy v Africe a Asii. Mezinárodní mírové mise pomohly stabilizovat situaci v Namibii, Kambodži či Východním Timoru, kde OSN asistovala při přechodu k demokratické samosprávě. Světový potravinový program pravidelně zachraňuje miliony lidí v oblastech hladomoru a konfliktu, například v Jemenu, Súdánu či Etiopii.

Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii, zřízený z iniciativy OSN, sehrál klíčovou roli při stíhání válečných zločinů v Bosně a Hercegovině. Úřad UNHCR pomáhá uprchlíkům na celém světě, včetně Syřanů, Rohingů z Myanmaru či Afghánců po návratu Talibanu k moci. A IAEA dlouhodobě dohlíží na íránský jaderný program a podílela se na odzbrojovacích procesech například v Libyi.

Navzdory těmto nezpochybnitelným úspěchům je celkové hodnocení OSN ve světle současných krizí neúprosné. Složení Rady bezpečnosti odpovídá geopolitickým poměrům z konce druhé světové války, nikoliv dnešnímu multipolárnímu světu. Rezoluce týkající se Izraele často končí v diplomatickém prázdnu, zatímco jakékoli pokusy o postih Ruska narážejí na nemožnost obejít jeho veto.

Výsledkem je systém, který se tváří jako globální garant míru, ale v praxi nemá nástroje ani vůli zastavit krveprolití. Státy si tak ve stále větší míře dělají, co chtějí – bez obav z postihu a s vědomím, že „mezinárodní společenství“ zůstane u prohlášení, která nezachrání ani jeden lidský život.

K čemu slouží instituce, jež nedokáže čelit těm nejpalčivějším krizím současnosti? Jakou legitimitu má systém, v němž pět stálých členů Rady bezpečnosti – z nichž alespoň tři jsou dnes v přímém konfliktu s hodnotami Charty OSN – rozhoduje o tom, co je a není přijatelná intervence či porušení mezinárodního práva? A jak dlouho lze udržet víru v multilaterální řád, pokud není schopen chránit ani ty nejzranitelnější?

Ztráta důvěry v mezinárodní instituce se přitom netýká jen rozvojového světa. I státy globálního Severu, které OSN tradičně podporovaly, dnes stále častěji jednají unilaterálně – nebo v rámci ad hoc koalic, mimo rámec OSN. Spojené státy pod vedením Donalda Trumpa se po jeho návratu do Bílého domu ještě více stáhly z mezinárodních závazků a přestaly přispívat na některé programy OSN, zatímco Čína nadále posiluje svůj vliv zejména prostřednictvím ekonomické diplomacie, ale i skrze strategické investice do systému OSN. Rusko zůstává v Radě bezpečnosti i přes rozsáhlé důkazy o agresi a porušování lidských práv, a to navzdory výzvám k jeho vyloučení – výzvám, které však narážejí na neexistenci efektivních mechanismů změny.

Krize důvěry je přitom hlubší než pouhá neschopnost jednat. Mnohé státy, zejména v Africe, Asii a Latinské Americe, vnímají OSN jako nástroj západních velmocí – zvlášť když se mezinárodní intervence odehrávají selektivně, zatímco utrpení jiných populací zůstává ignorováno. Tato asymetrie oslabuje univerzalismus, na kterém byl systém po druhé světové válce postaven. Namísto naděje, že svět se dokáže shodnout na základních pravidlech soužití, přichází cynismus, že síla opět rozhoduje více než právo.

Přesto stále existuje prostor pro změnu. Reformy Rady bezpečnosti – ač zatím nedosažitelné – zůstávají legitimním cílem. Roste tlak na větší zapojení regionálních organizací, jako je Africká unie, ASEAN nebo EU, při řešení krizí. A občanská společnost, investigativní novináři i lidskoprávní organizace po celém světě nadále udržují veřejnou debatu a připomínají, že odpovědnost za světový pořádek neleží jen na politicích, ale i na nás všech.

Z historického hlediska je současná krize mezinárodního řádu přímým dědictvím systému nastaveného po druhé světové válce. Tehdejší vítězné mocnosti – USA, Sovětský svaz, Velká Británie, Francie a Čína – si zajistily privilegované postavení ve formě práva veta v Radě bezpečnosti. Tento mechanismus měl zabránit dalšímu globálnímu konfliktu mezi velmocemi, zároveň však prakticky zaručil, že žádné rozhodnutí odporující zájmům kteréhokoli z těchto států nebude možné prosadit. V dobách bipolárního světa studené války šlo o do jisté míry funkční pojistku stability. V dnešním multipolárním, mnohem méně přehledném světě, se však tato pojistka stává hlavní brzdou účinného rozhodování.

Rétorika o rovnosti států před mezinárodním právem naráží na realitu, v níž geopolitická síla a ekonomický vliv určují, kdo bude vyslyšen – a kdo bude ignorován. Některé země globálního Jihu právem poukazují na to, že při intervencích v Kosovu, Iráku nebo Libyi nebyly respektovány procedury OSN, zatímco při podobně závažných porušeních práv v jiných regionech zůstává mezinárodní společenství pasivní. Výsledkem je hluboké rozčarování z dvojího metru, které nahrává autoritářským režimům v jejich argumentaci proti „pokryteckému Západu“.

Právní nástroje přitom existují. Mezinárodní trestní soud (ICC) vydal zatykače na ruského prezidenta Vladimira Putina, stejně jako na představitele Hamásu i Izraele kvůli možnému páchání válečných zločinů. Avšak bez spolupráce států, které tyto zatykače ignorují, zůstává vymáhání spravedlnosti prakticky nemožné. ICC navíc není univerzálně akceptovaný – Spojené státy, Čína, Rusko ani Izrael k němu nepřistoupily. Opět se tak ukazuje zásadní problém mezinárodního systému: bez reálné ochoty klíčových hráčů se i ty nejlépe konstruované instituce stávají bezzubými.

Alternativní modely globálního řízení se proto objevují stále častěji. Patří k nim posílení role regionálních bezpečnostních struktur, větší využívání tzv. „koalic ochotných“ či důraz na mezinárodní standardy, které prosazují i nestátní aktéři – například skrze sankční režimy, reputační tlaky nebo ekonomické nástroje. Hovoří se také o nutnosti „demokratizace OSN“, tedy takového přeuspořádání, které by lépe reflektovalo realitu 21. století a zapojilo do rozhodování státy jako Indie, Brazílie, Nigérie nebo Indonésie. Bez těchto kroků hrozí, že instituce jako OSN budou stále více marginalizovány – a jejich autorita se zcela vyprázdní.