Zločiny, které nemají nic společného s lidskými právy. Rusové na Ukrajině trýzní civilisty a zabíjejí vojáky, kteří se vzdali

Ruské invazní síly na Ukrajině jsou opakovaně obviňovány z vážných porušení mezinárodního humanitárního práva. Patří mezi ně bezohledné ostřelování civilních oblastí, systematické mučení a zabíjení civilistů v okupovaných územích, hromadné deportace ukrajinských dětí do Ruska, znásilňování a sexuální násilí, mimosoudní popravy, ničení civilní infrastruktury bez vojenské nutnosti i blokování humanitární pomoci. Mezinárodní vyšetřovatelé zdokumentovali mimo jiné zvěrstva v Buči, Irpini, Mariupolu a Izjumu.

Bezmála tři a půl roku po zahájení ruské invaze na Ukrajinu se seznam zaznamenaných válečných zločinů a zločinů proti lidskosti stále rozrůstá. Podle informací serveru RFE/RL neexistuje žádná záruka, že se stávající důkazní materiály někdy dostanou před soud – ať už na Ukrajině, v Haagu, nebo v jiném mezinárodním fóru.

Mnozí ruští velitelé, i ti, kteří se dostali do ukrajinského zajetí, odmítají spolupracovat s vyšetřovateli, a naopak čelí podezření, že se podíleli na zakrývání důkazů. Ruský státní aparát přitom nezřídka vyznamenává vojenské jednotky, které jsou obviněny z nejzávažnějších zvěrstev a vysílá tak signál o beztrestnosti i státní podpoře těchto činů.

Ukrajinské a mezinárodní vyšetřovací týmy doposud zdokumentovaly přes 153 tisíc případů, které mohou naplňovat definici válečného zločinu či zločinu proti lidskosti. „Je to pouze otázka času. Historie ukazuje, že spravedlnosti lze dosáhnout i po mnoha letech. Tyto případy nebudou zapomenuty,“ uvedl vedoucí oddělení pro vyšetřování válečných zločinů při ukrajinské generální prokuratuře Jurij Byelousov.

Válečný zločin nebo genocida?

Jedním z nejzávažnějších a mezinárodně nejvíce sledovaných případů je rozsáhlý systém násilných deportací ukrajinských dětí z okupovaných území do Ruské federace. Podle vyšetřování Mezinárodního trestního soudu (ICC) šlo o cílenou kampaň, jejímž cílem bylo převést tisíce nezletilých, často bez doprovodu rodičů nebo s falešně udanou identitou, do Ruska, kde byly některé děti umístěny do adopčních programů a podrobeny takzvané „re-edukaci“ v duchu ruské státní ideologie.

ICC v této souvislosti vydal v březnu 2023 zatykač na ruského prezidenta Vladimira Putina a zmocněnkyni Kremlu pro práva dětí Marii Lvovou-Belovovou, a to za podezření z válečného zločinu nezákonné deportace a přesunu civilního obyvatelstva.

Tento čin však nese i znaky možné genocidy. Podle Úmluvy OSN o zabránění a trestání zločinu genocidy z roku 1948 zahrnuje genocida mimo jiné „násilný přesun dětí z jedné skupiny do druhé s úmyslem zcela nebo částečně zničit národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou“.

Pokud se prokáže, že ruské orgány konaly s cílem asimilovat ukrajinské děti, vymazat jejich jazyk, národní identitu a vědomí původu, může být tento zločin kvalifikován jako genocidní akt. Zvláště závažné je, že mnohé z těchto dětí byly vystaveny ideologickému vlivu, nuceny hovořit výhradně rusky, vzdělávány podle ruských osnov a zařazeny do systému, který popírá jejich ukrajinský původ.

Násilí na zajatcích

Identita jednoho z nejbrutálnějších mučitelů v ruském trestním systému byla odhalena díky svědectví desítek ukrajinských válečných zajatců. Ilya Sorokin, přezdívaný „Dr. Evil“, působil jako zdravotník v trestanecké kolonii č. 10 v Mordovii, kde se měl dopouštět sadistického fyzického i psychického násilí na vězních. Podle investigativního projektu Schemes a televize Current Time, který cituje téměř 50 přeživších, se Sorokin stal symbolem systematického týrání, prováděného s chladnou profesionalitou a pod záštitou lékařské autority, napsal o tom britský deník The Sun.

Oběti vypovídají o jeho sadistických metodách – elektrických šocích, bití genitálií a sexuálním ponižování. Vězně nutil štěkat, kokrhat, plazit se po zemi, zpívat hymnu Ruské federace. Jeho oblíbenou taktikou bylo psychické zničení. „Jeho hlas byl manický, ječivý… nepopsatelný,“ uvedl jeden z přeživších. Při výslechu Sorokin kladl stále tutéž otázku: „Kdo jsi?“ – přičemž vězni museli odpovědět: „Sr*č.“

Mučení nebylo výjimečné – bylo součástí rutiny. Sorokin nosil bílý plášť, ale odmítal poskytovat jakoukoli lékařskou pomoc i těžce nemocným. Ukrajinský voják Volodymyr Jukhymenko, který trpěl zápalem plic, měl mnohočetné zlomeniny a vnitřní krvácení, zemřel bez toho, aby mu byla nabídnuta léčba.

Přestože se Sorokin snažil svou minulost utajit, jeho totožnost odhalily kombinace videozáznamů, digitálních stop a výpovědí svědků. Dnes žije v městečku Potma, pouhých několik kilometrů od věznice, kde působil. Na sociálních sítích sdílí fotografie v armádní uniformě, nostalgicky vzpomíná na sovětské časy a vyjadřuje otevřenou podporu ruské válce na Ukrajině. Při konfrontaci s novináři se pokusil svou roli popřít: „To nemůže být pravda. Já tam nepracuji,“ prohlásil a okamžitě ukončil hovor.

Tlak na opuštění národní identity

Více než dva a půl roku žila Julia Khrapatova se svými dvěma dětmi v okupovaném Berďansku pod neustálým tlakem a strachem z prozrazení. Poté, co ruské síly obsadily město v únoru 2022, jen několik dní po zahájení invaze, se její rodina ocitla v izolaci, bez možnosti uprchnout a bez prostředků na odchod. V továrně, kde pracovala, zastřelili ruští vojáci dva členy ostrahy. Právě tehdy pochopila, že návrat do normálního života je v nedohlednu. Na jejich příběh upozornil list New York Post.

V prvních měsících odmítala přijmout jakoukoli ruskou pomoc. Děti ukrývala ve sklepě, sama obíhala humanitární výdeje, aby jim zajistila alespoň základní potraviny. Obávala se nejen fyzického násilí, ale i indoktrinace – starší Anastasia se učila online podle ukrajinského kurikula, zatímco malý Kyrylo zůstával doma v utajení. „Bála jsem se, že řekne něco nevhodného, že nás prozradí,“ popsala Julia napětí, v němž museli žít.

S postupujícím časem ale došly zásoby i síly. Julia musela požádat o potraviny výměnou za přiznání, že má dvě děti, které musejí nastoupit do ruské školy. Tím se rozběhla další etapa jejich života pod okupací – s každodenní propagandou, přetvářkou a potlačováním identity. „Nechtěla jsem to poslouchat, věděla jsem, že moje psychika to nemůže filtrovat,“ vzpomíná dnes čtrnáctiletá Anastasia na hodiny předmětu „Rusko: Moje obzory“ a výcvik zaměřený na budoucí „obránce vlasti“. Do školy chodila se špunty v uších, doma se uzavírala do ukrajinských knih a písní.

Anastasiina odhodlanost se nakonec stala klíčem k útěku. Sama vyhledala kontakty na dobrovolnické organizace, které jejich cestu pomohly financovat a logisticky zabezpečit. Na konci září 2024 se vydali přes okupovaná území, Rusko a Bělorusko – jen se dvěma kufry a několika fotografiemi – do bezpečnějšího Zvyaghelu v západní Ukrajině.

Dnes se snaží žít znovu. Julia pracuje jako uklízečka, Kyrylo chodí do školky a Anastasia pokračuje ve vzdělávání online. „Tady můžeme konečně mluvit ukrajinsky, procházet se bez strachu,“ říká dívka. „Chci žít klidně a bez nutnosti se pořád bránit. A pomáhat ostatním, kdo to potřebují.“

Padesát dní v mučírně

„Na tomto místě se z vás stane člověk bez práv,“ vzpomíná Lyudmila Huseynova na první týdny věznění v doněcké trestnici Izolyatsia – objektu, který se stal symbolem mučení, ponižování a nelidského zacházení ze strany proruských sil. Padesát dní tam strávila v naprosté izolaci, se zavázanýma rukama a pytlem přes hlavu. „Každý den od šesti ráno do deseti večer jsme museli stát bez hnutí. Když někdo z vězňů křičel bolestí, přepadl vás mrazivý pocit, že příště to budete vy,“ popsala pro server UN Women.

Huseynova pochází z Novoazovska – pohraničního města na východě Ukrajiny, které ruské jednotky okupují už od roku 2014. Před zatčením se věnovala péči o děti bez rodičů. V říjnu 2019 byla uvězněna za to, že veřejně odmítla ruskou okupaci. Ve vazbě strávila více než tři roky. Podmínky ve věznicích označuje za katastrofální: jednu celu sdílela s dvěma desítkami žen, hygiena byla minimální, zdravotní péče prakticky nulová. Propuštění se dočkala až v říjnu 2022 při výměně zajatců.

Po návratu na svobodu promluvila nejen o fyzickém násilí, ale také o systematickém sexuálním zneužívání, které podle ní bylo v ženské části věznic běžné. „Mladé dívky byly v noci odváženy ze svých cel do druhého patra, kde byli ubytováni vojáci. Když se vracely, plakaly,“ uvedla. Znásilnění byla podle ní často podmíněna slibem jídla nebo falešnými nadějemi na setkání s dětmi.

Data shromážděná organizacemi OSN a ukrajinskými úřady potvrzují rozsah těchto zločinů. Mezi únorem 2022 a srpnem 2024 bylo zaznamenáno přes 300 případů sexuálního násilí páchaného ruskými silami – včetně znásilnění, nucené nahoty či jiných forem sexuálního ponížení. Oběťmi byly převážně ženy, ale i muži a nezletilí.

Lyudmila Huseynova se po propuštění zapojila do iniciativy SEMA Ukraine – sítě žen, které přežily sexuální násilí v ozbrojených konfliktech. Pomáhá obětem se získáváním právního poradenství, obnovou osobních dokumentů i psychologickou podporou. „Pamatuji si jejich slzy a oči, které na mě hleděly. Proto dělám všechno, co je v mých silách, aby se na tyto ženy nezapomnělo,“ říká dnes.

Nezákonné vraždění vojáků

Zabíjení ukrajinských vojáků, kteří se vzdali nebo byli zajati, se podle mezinárodních pozorovatelů stalo znepokojivým rysem ruské válečné praxe. Informovaly o tom servery Politico a Le Monde. Podle nedávné zprávy mise OSN pro sledování lidských práv na Ukrajině došlo od konce srpna 2024 k výraznému nárůstu poprav válečných zajatců.

Celkem bylo zaevidováno 79 případů usmrcení v rámci 24 oddělených incidentů. „Mnoho ukrajinských vojáků, kteří se vzdali nebo byli ve fyzické vazbě ruských ozbrojených sil, bylo na místě zastřeleno,“ uvedla mise. „Svědci také popsali zabíjení neozbrojených a zraněných ukrajinských vojáků.“

Zpráva rovněž zmiňuje, že k incidentům docházelo převážně v oblastech, kde Rusko vedlo ofenzivní operace. Analýza byla provedena na základě videodokumentace, fotografií a svědeckých výpovědí, přičemž některé důkazy byly získány i z ruských zdrojů. Vedoucí mise Danielle Bellová upozornila, že „tyto incidenty se nestaly ve vakuu“, a poukázala na výzvy některých ruských veřejných činitelů k nelidskému zacházení se zajatci. „V kombinaci s rozsáhlými amnestijními zákony mohou takové výroky podněcovat nebo podporovat protiprávní jednání,“ doplnila.

Nezávislé šetření Human Rights Watch z května 2024 upozornilo na další vlnu poprav. Podle HRW bylo od prosince 2023 zabito nejméně 15 ukrajinských vojáků poté, co se vzdali. Všichni byli v době smrti v postavení „hors de combat“, tedy mimo boj – a jejich zabití tak představuje porušení mezinárodního humanitárního práva. Organizace vyzvala k důslednému vyšetřování válečných zločinů a postavení viníků před spravedlnost.

Významným prvkem současného konfliktu je dostupnost videodůkazů – záznamy z dronů, které zachycují momenty poprav, často slouží jako primární důkazní materiál. HRW uvádí, že v jednom z vyšetřovaných případů tuctu ukrajinských vojáků bylo na záznamu jasně vidět, že se vzdávají – a přesto byli bez varování zastřeleni. V jiném videu byla zaznamenána poprava šesti zajatých vojáků ruskou jednotkou v Doněcké oblasti, což přimělo ukrajinskou generální prokuraturu k zahájení stíhání pro válečný zločin.

Jak uvedl ukrajinský ombudsman Dmytro Lubinec, počet poprav na bojišti v posledních měsících „výrazně vzrostl“. Kapitulace, která by měla být právem každého vojáka, se v ruském podání stává rizikem na životě. Tato realita nejenže hrubě porušuje pravidla války, ale ukazuje i na selhání jakékoli kontroly nad jednáním ruských jednotek v poli.