Uznání palestinské státnosti znovu rozděluje světovou diplomacii. Zatímco Francie jako první velká evropská mocnost oznámila, že Palestinu oficiálně uzná, USA a Izrael takový krok tvrdě odmítají. Tvrdí, že legitimizuje násilí a ohrožuje mír. Přesto se počet států podporujících dvoustátní řešení dál rozrůstá – uznání Palestiny nyní podporují tři čtvrtiny celého světa.
Uznání samostatného palestinského státu patří k nejsložitějším a nejcitlivějším otázkám mezinárodní politiky posledních dekád. Přestože stát Palestina oficiálně vyhlásil svou nezávislost už v roce 1988, jeho plná legitimita zůstává předmětem ostrých sporů.
K březnu letošního roku uznávalo Palestinu jako samostatný státní útvar 149 ze 193 členských zemí OSN, jak uvedl server France24. Jde o přibližně tři čtvrtiny mezinárodního společenství. Mezi státy, které Palestinu stále neuznávají, patří Spojené státy, Kanada, většina západní Evropy, Austrálie, Japonsko či Jižní Korea.
Palestinský boj o samostatnost
Prvním impulsem k mezinárodní vlně uznání bylo vyhlášení nezávislosti ze strany tehdejšího palestinského vůdce Jásira Arafata během první intifády v roce 1988. Prvním státem, který reagoval, bylo Alžírsko – uznání přišlo doslova během několika minut. V následujících dnech se přidaly desítky převážně arabských a afrických států, včetně Indie, Turecka a řady zemí východní Evropy, mimo jiné Polska, Bulharska a Rumunska.
Druhá výrazná vlna přišla na přelomu let 2010 a 2011, v souvislosti s Arabským jarem. Výzvám Palestinců tehdy vyhověly mimo jiné Argentina, Brazílie nebo Chile. V listopadu 2012 pak Valné shromáždění OSN schválilo rezoluci, která Palestině přiznala status nečlenského pozorovatelského státu. V sídle OSN v New Yorku tak poprvé zavlála palestinská vlajka. O tři roky později Palestina vstoupila i do Mezinárodního trestního soudu v Haagu (ICC) jako smluvní strana.
Třetí vlna uznání přišla v roce 2024 v reakci na izraelskou ofenzivu v Pásmu Gazy. K novým podporovatelům palestinské státnosti se nejprve přidaly Jamajka, Trinidad a Tobago, Barbados, Bahamy a Arménie. Následně svůj postoj přehodnotily také evropské země jako Norsko, Španělsko, Irsko a Slovinsko a posílily tlak na širší diplomatické uznání Palestiny napříč kontinentem.
Proč je nezávislost problematická?
Otázka uznání palestinské státnosti se po letech znovu ocitla v centru mezinárodní debaty. Krok Norska, Irska a Španělska, které v květnu 2024 oficiálně uznaly stát Palestina, rozšířil okruh zemí podporujících palestinskou nezávislost na 149. Ačkoli šlo o politicky silné gesto, jeho načasování vyvolalo spory – a především otázku, zda v současné realitě Blízkého východu tento krok opravdu přispívá k míru, nebo naopak dál zvyšuje napětí.
Symbolický rozměr takového uznání je neoddiskutovatelný. Opírá se o základní princip mezinárodního práva: právo národa na sebeurčení. Palestinci mají legitimní nárok na vlastní stát – stát, který by byl spravován jejich vlastní vládou a který by ukončil dekády okupace, ponížení a nejistoty. Tento postoj sdílí i drtivá většina členských států OSN, což potvrzuje i rezoluce Valného shromáždění z května 2024. Právo Palestinců na samosprávu je nezpochybnitelné.
Zásadní otázkou však zůstává, zda cesta k tomuto cíli má vést právě skrze jednostranné uznání v situaci, kdy region hoří. Pásmo Gazy je zpustošené válkou, Hamás a Islámský džihád drží desítky izraelských civilistů jako rukojmí a ozbrojené střety pokračují i v Libanonu či Sýrii. V tomto kontextu může uznání Palestiny působit jako politická odměna za násilí, zvláště když se tak děje méně než rok po největším masakru izraelských civilistů od vzniku státu.
Navíc existuje reálné riziko, že jednostranné kroky oslabí motivaci palestinského vedení hledat dohodu. Pokud je možné dosáhnout diplomatického uznání bez nutnosti kompromisů, prostor pro vyjednávání se zužuje. Zmrazený dialog se tak ještě více vzdaluje, a s ním i dvoustátní řešení, které i přes veškeré překážky zůstává jedinou realistickou cestou k míru.
Problémem je i samotný stav palestinské samosprávy. Stát definovaný podle mezinárodního práva musí mít jasně vymezené území, stálé obyvatelstvo a funkční vládu s výlučným monopolem na použití síly. Nic z toho dnes Palestina v plné míře nenaplňuje. V Gaze dominuje Hamás, který jedná zcela nezávisle na vedení v Ramalláhu. Palestinská správa trpí vnitřním rozkolem, nedostatečnou legitimností i strukturální slabostí. V takové situaci je uznání státnosti jen politickým gestem bez odpovídajícího obsahu.
Závažné je i to, že jednostranné uznání obchází rámce dohod z Osla, které stanovují, že klíčové otázky – hranice, bezpečnostní záruky, status Jeruzaléma, návrat uprchlíků – musí být řešeny bilaterálně. Obejít tento princip znamená podkopat právní základ celého mírového procesu.
Řešení přitom není nedosažitelné. Vyžadovalo by však široký regionální plán, do nějž by se zapojily nejen Izrael a Palestina, ale také USA, EU, arabské státy a OSN. Tento plán by musel řešit nejen budoucnost Gazy, ale i parametry palestinské státnosti, včetně bezpečnostních záruk pro Izrael. Výměnou by arabské státy mohly Izraelci nabídnout plné diplomatické uznání – ovšem pouze za konkrétní a nezvratné kroky směrem k vytvoření Palestiny.
Takové řešení však vyžaduje nové politické vedení na obou stranách. Současný izraelský premiér Benjamin Netanjahu dvoustátní řešení odmítá, a palestinské vedení čelí nedůvěře jak doma, tak v zahraničí. Politická obnova bude klíčem k důvěryhodnosti budoucích dohod. Bez ní hrozí, že z uznané Palestiny se stane další nestabilní a zkorumpovaný stát, který nepřinese mír ani Palestincům, ani jejich sousedům.
„Nepřekonatelná koalice“ USA a Izraele
Rozhodnutí francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, že Francie uzná Palestinu jako stát, spustilo vlnu silných reakcí ze strany Spojených států i Izraele. Washington, který se po lednovém návratu Donalda Trumpa do Bílého domu opět přiklonil k jednostranně proizraelské politice, prohlásil, že se nezúčastní nadcházející mezinárodní konference o dvoustátním řešení. Ministr zahraničí Marco Rubio podle katarského serveru Al-Džazíra označil Macronovo rozhodnutí za „nebezpečný krok, který slouží propagandě Hamásu“.
USA se oficiálně hlásí k podpoře dvoustátního řešení, ale současná administrativa k němu přistupuje selektivně – a prakticky bez ochoty přistoupit na jakýkoli krok, který by mohl být vnímán jako ústupek Palestincům. Trumpův Bílý dům dokonce představil nerealistickou vizi „přeměny Gazy“ v turistický ráj za cenu vysídlení jejího obyvatelstva, což bylo mezinárodně kritizováno jako plán etnické čistky. Aktuální diplomatické postoje USA tak signalizují nejen odmítnutí současného francouzského návrhu, ale i faktické opuštění jakéhokoli věrohodného mírového rámce.
Izraelská vláda premiéra Benjamina Netanjahua na uznání Palestiny reagovala ještě ostřeji. Podle Netanjahua jde o „odměnu pro teroristy“, která podle něj ohrožuje samotnou existenci Izraele. O palestinské státnosti za stávajících podmínek mluví jako o „odrazovém můstku ke zničení Izraele“, nikoli jako o základu mírového soužití. Izraelský ministr obrany Israel Katz navíc varoval, že Izrael nedovolí vznik jakékoli palestinské entity, která by mohla „ohrozit bezpečnost a samotnou existenci“ státu.
Tato rétorika odráží hluboce zakořeněný postoj současného izraelského vedení: neexistuje žádná podoba palestinské státnosti, kterou by bylo ochotno akceptovat. Argumentace přitom často operuje strachem z „dalšího Íránu na hranicích“, a to i přesto, že řada států, které Palestinu uznaly, výslovně podporuje její demilitarizovanou podobu.
Spojené státy v této logice hrají roli štítu. Americké veto zablokovalo v Radě bezpečnosti OSN poslední pokus o plné členství Palestiny, a Washington dál odmítá jakýkoli proces, který by mohl posílit mezinárodní status Palestinců mimo rámec přímých jednání s Izraelem – jednání, která jsou dlouhodobě paralyzovaná a de facto neprobíhají. USA tak nejenže mírový proces neakcelerují, ale fakticky legitimizují jeho stagnaci.
Spojenectví USA a Izraele má hluboké historické kořeny, je ale čím dál víc vnímáno jako asymetrické. Amerika v otázce Palestiny vystupuje jako obhájce izraelských pozic i za cenu izolace vůči mezinárodní většině – včetně blízkých spojenců v Evropě. Odmítnutí účasti na konferenci pořádané Francií a Saúdskou Arábií je nejen diplomatickým signálem, ale i jasným poselstvím, že Washington pod Trumpovým vedením nemá zájem o multilaterální řešení, pokud by to znamenalo nátlak na Izrael.
Na pozadí toho všeho zůstává humanitární katastrofa v Gaze, která se stává nejen symbolem palestinského utrpení, ale i diplomatickou propastí mezi Západem a globalizovaným Jihem. Kritika „kapavého“ přísunu pomoci, masivních civilních ztrát a rozpadající se infrastruktury není jen rétorikou lidskoprávních organizací – stává se i bodem zlomu ve vnímání izraelské strategie.
Zatímco evropské státy jako Francie, Norsko, Irsko nebo Španělsko hledají způsob, jak oživit dvoustátní řešení alespoň symbolickými kroky, USA a Izrael razí opačný směr, a tím je zadržet jakýkoli diplomatický pokrok, dokud se nezmění podmínky – ovšem bez aktivní snahy tyto podmínky změnit.
Nová vláda pod vedením Andreje Babiše zahájila radikální obrat v přístupu k ochraně klimatu. Petr Macinka, který byl dočasně pověřen řízením Ministerstva životního prostředí, ve čtvrtek oznámil zrušení celé sekce ochrany klimatu. Tento krok odůvodnil potřebou „deideologizace“ úřadu, čímž naplnil svá předvolební slova o tom, že po volbách „poteče zelená krev“.
Belgický premiér Bart De Wever na své noční tiskové konferenci neskrýval úlevu nad dosaženým kompromisem ohledně financování Ukrajiny. Podle něj není podpora Kyjeva žádnou charitou, ale nejdůležitější investicí, kterou může Evropa udělat pro svou vlastní bezpečnost. Zdůraznil, že v Bruselu se nikdy nedebatovalo o tom, zda pomoci, ale pouze o způsobu, jakým to provést, aby unie neohrozila sama sebe.
Vladimir Putin během svého bilančního vystoupení nešetřil kritikou na adresu Bruselu kvůli schválenému úvěru pro Ukrajinu. Jakékoli snahy o financování ukrajinské armády z prostředků zablokovaného ruského majetku označil za nehoráznou krádež. Domnívá se, že Evropská unie nakonec k přímé konfiskaci nepřistoupila jen kvůli obavám z odvetných opatření, která by pro evropské země byla velmi bolestivá.
Vedle oficiálních zpráv o hrdinství a obětech v boji se v ukrajinských stínech odehrává tichá tragédie, o které se téměř nemluví. Tisíce vojáků padly na frontě, ale stovky dalších ukončily svůj život vlastní rukou. Oficiální statistiky o sebevraždách v armádě neexistují a úřady tyto případy často popisují jen jako izolované incidenty. Pro pozůstalé rodiny však smrt jejich blízkého znamená začátek nového utrpení plného stigmat a nespravedlnosti.
Evropští lídři na summitu v Bruselu v brzkých ranních hodinách schválili zásadní finanční pomoc pro Ukrajinu ve výši 90 miliard eur. Půjčka má zajistit stabilitu země v kritických letech 2026 a 2027 a odvrátit hrozící bankrot, který by podle propočtů mohl nastat už v dubnu příštího roku. Rozhodnutí padlo po patnácti hodinách náročného vyjednávání, které skončilo kolem třetí hodiny ranní.
Evropští lídři na summitu v Bruselu dospěli po náročném jednání k dohodě o poskytnutí úvěru Ukrajině ve výši 90 miliard eur. Tato finanční injekce má zajistit stabilitu země v příštích dvou letech a pokrýt její vojenské i hospodářské potřeby. Půjčka je reakcí na blížící se platební neschopnost, která by bez vnějšího zásahu mohla Kyjev zasáhnout již v dubnu.
Do Štědrého dne zbývá necelý týden. Zatímco Veronika Žilková prozradila vánoční plány už dávno, její nejstarší dcera Agáta Hanychová je odhalila až v podcastu s kamarádkou Ornellou Koktovou. Při té příležitosti připustila, že roli sehrají napjaté vztahy v rodině.
Někteří ruští diplomaté už dávají najevo, že by Ukrajina měla zapomenout na jakoukoliv mírovou dohodu s Ruskem, která by ukončila přes tři roky trvající válečný konflikt. Ruský velvyslanec ve Velké Británii Andrej Kelin v rozhovoru pro britská média naznačil, že Kyjev by se měl zkrátka vzdát Moskvě.
Letošní babyboom v českém šoubyznyse ještě nekončí. Nejhezčí možný vánoční dárek dostala jedna slavná česká herecká rodina. Vladimír Polívka se jen pár dní před Štědrým dnem stal otcem. Potvrdila to jeho neméně slavná maminka.
Typicky zimní počasí v Česku poslední dobou nepanuje, ačkoliv Vánoce už téměř klepou na dveře. Předpověď ale momentálně naznačuje, že svátky přinesou jisté ochlazení. Dokonce může i sněžit.
Generální tajemník NATO Mark Rutte během své návštěvy v Polsku otevřeně přiznal, že cesta Ukrajiny do Aliance naráží na tvrdou politickou realitu. Ačkoliv spojenci na loňském summitu potvrdili, že proces vstupu je nezvratný, v tuto chvíli chybí nezbytná jednomyslnost pro jeho dokončení.
Polský premiér Donald Tusk během summitu v Bruselu vyslal velmi naléhavý vzkaz, ve kterém varoval před možnými důsledky evropské nečinnosti. Podle jeho slov je v sázce samotná nezávislost Polska, pokud by Ukrajina byla kvůli špatným rozhodnutím unijních lídrů donucena ke kapitulaci.