Macron otevřel jednu z nejcitlivějších otázek: Má Palestina nárok na samostatný stát?

Uznání samostatného palestinského státu patří k nejsložitějším a nejcitlivějším otázkám mezinárodní politiky posledních dekád. Přestože stát Palestina oficiálně vyhlásil svou nezávislost už v roce 1988, jeho plná legitimita zůstává předmětem ostrých sporů.

K březnu letošního roku uznávalo Palestinu jako samostatný státní útvar 149 ze 193 členských zemí OSN, jak uvedl server France24. Jde o přibližně tři čtvrtiny mezinárodního společenství. Mezi státy, které Palestinu stále neuznávají, patří Spojené státy, Kanada, většina západní Evropy, Austrálie, Japonsko či Jižní Korea.

Palestinský boj o samostatnost

Prvním impulsem k mezinárodní vlně uznání bylo vyhlášení nezávislosti ze strany tehdejšího palestinského vůdce Jásira Arafata během první intifády v roce 1988. Prvním státem, který reagoval, bylo Alžírsko – uznání přišlo doslova během několika minut. V následujících dnech se přidaly desítky převážně arabských a afrických států, včetně Indie, Turecka a řady zemí východní Evropy, mimo jiné Polska, Bulharska a Rumunska.

Druhá výrazná vlna přišla na přelomu let 2010 a 2011, v souvislosti s Arabským jarem. Výzvám Palestinců tehdy vyhověly mimo jiné Argentina, Brazílie nebo Chile. V listopadu 2012 pak Valné shromáždění OSN schválilo rezoluci, která Palestině přiznala status nečlenského pozorovatelského státu. V sídle OSN v New Yorku tak poprvé zavlála palestinská vlajka. O tři roky později Palestina vstoupila i do Mezinárodního trestního soudu v Haagu (ICC) jako smluvní strana.

Třetí vlna uznání přišla v roce 2024 v reakci na izraelskou ofenzivu v Pásmu Gazy. K novým podporovatelům palestinské státnosti se nejprve přidaly Jamajka, Trinidad a Tobago, Barbados, Bahamy a Arménie. Následně svůj postoj přehodnotily také evropské země jako Norsko, Španělsko, Irsko a Slovinsko a posílily tlak na širší diplomatické uznání Palestiny napříč kontinentem.

Proč je nezávislost problematická?

Otázka uznání palestinské státnosti se po letech znovu ocitla v centru mezinárodní debaty. Krok Norska, Irska a Španělska, které v květnu 2024 oficiálně uznaly stát Palestina, rozšířil okruh zemí podporujících palestinskou nezávislost na 149. Ačkoli šlo o politicky silné gesto, jeho načasování vyvolalo spory – a především otázku, zda v současné realitě Blízkého východu tento krok opravdu přispívá k míru, nebo naopak dál zvyšuje napětí.

Symbolický rozměr takového uznání je neoddiskutovatelný. Opírá se o základní princip mezinárodního práva: právo národa na sebeurčení. Palestinci mají legitimní nárok na vlastní stát – stát, který by byl spravován jejich vlastní vládou a který by ukončil dekády okupace, ponížení a nejistoty. Tento postoj sdílí i drtivá většina členských států OSN, což potvrzuje i rezoluce Valného shromáždění z května 2024. Právo Palestinců na samosprávu je nezpochybnitelné.

Zásadní otázkou však zůstává, zda cesta k tomuto cíli má vést právě skrze jednostranné uznání v situaci, kdy region hoří. Pásmo Gazy je zpustošené válkou, Hamás a Islámský džihád drží desítky izraelských civilistů jako rukojmí a ozbrojené střety pokračují i v Libanonu či Sýrii. V tomto kontextu může uznání Palestiny působit jako politická odměna za násilí, zvláště když se tak děje méně než rok po největším masakru izraelských civilistů od vzniku státu.

Navíc existuje reálné riziko, že jednostranné kroky oslabí motivaci palestinského vedení hledat dohodu. Pokud je možné dosáhnout diplomatického uznání bez nutnosti kompromisů, prostor pro vyjednávání se zužuje. Zmrazený dialog se tak ještě více vzdaluje, a s ním i dvoustátní řešení, které i přes veškeré překážky zůstává jedinou realistickou cestou k míru.

Problémem je i samotný stav palestinské samosprávy. Stát definovaný podle mezinárodního práva musí mít jasně vymezené území, stálé obyvatelstvo a funkční vládu s výlučným monopolem na použití síly. Nic z toho dnes Palestina v plné míře nenaplňuje. V Gaze dominuje Hamás, který jedná zcela nezávisle na vedení v Ramalláhu. Palestinská správa trpí vnitřním rozkolem, nedostatečnou legitimností i strukturální slabostí. V takové situaci je uznání státnosti jen politickým gestem bez odpovídajícího obsahu.

Závažné je i to, že jednostranné uznání obchází rámce dohod z Osla, které stanovují, že klíčové otázky – hranice, bezpečnostní záruky, status Jeruzaléma, návrat uprchlíků – musí být řešeny bilaterálně. Obejít tento princip znamená podkopat právní základ celého mírového procesu.

Řešení přitom není nedosažitelné. Vyžadovalo by však široký regionální plán, do nějž by se zapojily nejen Izrael a Palestina, ale také USA, EU, arabské státy a OSN. Tento plán by musel řešit nejen budoucnost Gazy, ale i parametry palestinské státnosti, včetně bezpečnostních záruk pro Izrael. Výměnou by arabské státy mohly Izraelci nabídnout plné diplomatické uznání – ovšem pouze za konkrétní a nezvratné kroky směrem k vytvoření Palestiny.

Takové řešení však vyžaduje nové politické vedení na obou stranách. Současný izraelský premiér Benjamin Netanjahu dvoustátní řešení odmítá, a palestinské vedení čelí nedůvěře jak doma, tak v zahraničí. Politická obnova bude klíčem k důvěryhodnosti budoucích dohod. Bez ní hrozí, že z uznané Palestiny se stane další nestabilní a zkorumpovaný stát, který nepřinese mír ani Palestincům, ani jejich sousedům.

„Nepřekonatelná koalice“ USA a Izraele

Rozhodnutí francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, že Francie uzná Palestinu jako stát, spustilo vlnu silných reakcí ze strany Spojených států i Izraele. Washington, který se po lednovém návratu Donalda Trumpa do Bílého domu opět přiklonil k jednostranně proizraelské politice, prohlásil, že se nezúčastní nadcházející mezinárodní konference o dvoustátním řešení. Ministr zahraničí Marco Rubio podle katarského serveru Al-Džazíra označil Macronovo rozhodnutí za „nebezpečný krok, který slouží propagandě Hamásu“.

USA se oficiálně hlásí k podpoře dvoustátního řešení, ale současná administrativa k němu přistupuje selektivně – a prakticky bez ochoty přistoupit na jakýkoli krok, který by mohl být vnímán jako ústupek Palestincům. Trumpův Bílý dům dokonce představil nerealistickou vizi „přeměny Gazy“ v turistický ráj za cenu vysídlení jejího obyvatelstva, což bylo mezinárodně kritizováno jako plán etnické čistky. Aktuální diplomatické postoje USA tak signalizují nejen odmítnutí současného francouzského návrhu, ale i faktické opuštění jakéhokoli věrohodného mírového rámce.

Izraelská vláda premiéra Benjamina Netanjahua na uznání Palestiny reagovala ještě ostřeji. Podle Netanjahua jde o „odměnu pro teroristy“, která podle něj ohrožuje samotnou existenci Izraele. O palestinské státnosti za stávajících podmínek mluví jako o „odrazovém můstku ke zničení Izraele“, nikoli jako o základu mírového soužití. Izraelský ministr obrany Israel Katz navíc varoval, že Izrael nedovolí vznik jakékoli palestinské entity, která by mohla „ohrozit bezpečnost a samotnou existenci“ státu.

Tato rétorika odráží hluboce zakořeněný postoj současného izraelského vedení: neexistuje žádná podoba palestinské státnosti, kterou by bylo ochotno akceptovat. Argumentace přitom často operuje strachem z „dalšího Íránu na hranicích“, a to i přesto, že řada států, které Palestinu uznaly, výslovně podporuje její demilitarizovanou podobu.

Spojené státy v této logice hrají roli štítu. Americké veto zablokovalo v Radě bezpečnosti OSN poslední pokus o plné členství Palestiny, a Washington dál odmítá jakýkoli proces, který by mohl posílit mezinárodní status Palestinců mimo rámec přímých jednání s Izraelem – jednání, která jsou dlouhodobě paralyzovaná a de facto neprobíhají. USA tak nejenže mírový proces neakcelerují, ale fakticky legitimizují jeho stagnaci.

Spojenectví USA a Izraele má hluboké historické kořeny, je ale čím dál víc vnímáno jako asymetrické. Amerika v otázce Palestiny vystupuje jako obhájce izraelských pozic i za cenu izolace vůči mezinárodní většině – včetně blízkých spojenců v Evropě. Odmítnutí účasti na konferenci pořádané Francií a Saúdskou Arábií je nejen diplomatickým signálem, ale i jasným poselstvím, že Washington pod Trumpovým vedením nemá zájem o multilaterální řešení, pokud by to znamenalo nátlak na Izrael.

Na pozadí toho všeho zůstává humanitární katastrofa v Gaze, která se stává nejen symbolem palestinského utrpení, ale i diplomatickou propastí mezi Západem a globalizovaným Jihem. Kritika „kapavého“ přísunu pomoci, masivních civilních ztrát a rozpadající se infrastruktury není jen rétorikou lidskoprávních organizací – stává se i bodem zlomu ve vnímání izraelské strategie.

Zatímco evropské státy jako Francie, Norsko, Irsko nebo Španělsko hledají způsob, jak oživit dvoustátní řešení alespoň symbolickými kroky, USA a Izrael razí opačný směr, a tím je zadržet jakýkoli diplomatický pokrok, dokud se nezmění podmínky – ovšem bez aktivní snahy tyto podmínky změnit.