Co ještě nedávno působilo jako mozaika vzdálených krizí, se dnes spojuje v jediný děsivý obraz světa, který se nám rozpadá před očima. Od hladomoru v Gaze, přes ruskou agresi na Ukrajině až po války v Africe – lidstvo čelí chaosu, který samo vytváří. Ztrácíme schopnost se poučit, reagovat a spojit. A možná i vůli žít spolu jinak než ve strachu.
V Pásmu Gazy vypuká hladomor, poháněný kombinací izraelských vojenských operací a tvrdého režimu pod vedením Hamásu, který používá civilisty jako rukojmí. Ukrajina se mezitím dál brání neustálým ruským útokům ze vzduchu i ze země, které nenechávají prostor pro stabilizaci. Africký kontinent zachvacují občanské války a ozbrojené konflikty, jež se zdají být bez jasného konce. A zatímco svět odvrací zrak, na jihovýchodě Asie propukl násilný střet mezi Thajskem a Kambodžou, dvěma státy, které dosud patřily k těm stabilnějším v regionu.
Nad tím vším se stále zřetelněji rýsuje širší a dlouhodobější hrozba – ekologická krize, která zdaleka nepředstavuje jen změnu klimatu. Lidské chování k planetě čím dál více připomíná systematické násilí – bezohledné drancování přírodních zdrojů, rozsáhlé znečišťování a ničení klíčových ekosystémů. Vědecká varování sílí, apelů přibývá, a přesto je efektivní globální reakce stále v nedohlednu. Zdá se, že svět vstupuje do fáze nekontrolovaného rozkladu a chybí nejen politické vedení, ale i společenská vůle tento trend zvrátit.
Lidstvo se z historie nejen nepoučilo, ale dokonce zapomnělo, proč se k ní vůbec obrací. Stačí pohlédnout několik desetiletí zpět: ignorování hrozby vedlo v roce 1938 k anexi části Československa a následně jeho okupaci, svět dlouho přehlížel utrpení a destabilizaci Afghánistánu, a Írán dnes stojí prakticky bez kontroly na prahu jaderné zbrojní kapacity. Spojené státy a Izrael sice usilovaly o zásah, ale jejich vojenské akce nakonec vedly pouze k dalšímu uzavření režimu v Teheránu, který dnes odmítá spolupracovat i s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii. Hrozba se tak místo eliminace stáhla z dohledu.
Írán je však pouze špičkou ledovce – symptomem daleko hlubšího a systémového problému, který přesahuje hranice jednotlivých států i geopolitických zájmů. Jde o krizi směřování, odpovědnosti a schopnosti reflektovat vlastní minulost. Často slýcháme, že historie je tu od toho, abychom se z ní učili. Tento výrok se stal frází opakovanou při každé krizové situaci, při každém konfliktu. Ale jaký význam má učení z historie, když její lekce nejsou jen ignorovány, ale aktivně překrucovány?
Stále častěji to vypadá, že někteří se k dějinám nevracejí proto, aby zabránili opakování tragédií, ale aby je lépe naplánovali, technicky zdokonalili a morálně obhájili. Jako by se z historických zkušeností stal návod na destrukci a na to, jak sofistikovaněji rozkládat společnost, jak efektivněji ničit planetu, jak systematicky podrývat samotnou důstojnost člověka.
Tato eroze hodnot není náhlá ani náhodná. Probíhá tiše, pod rouškou racionality, zájmů a národní bezpečnosti. Cynismus se vydává za realismus, a ten, kdo varuje, je často obviněn z naivity. Ale ve světě, kde se ponaučení z historie stává jen zástěrkou pro její opakování, je na čase znovu definovat, co znamená být odpovědný – nejen jako národ, ale jako lidstvo.
Když neustálá expanze carského Ruska vyústila v jeho kolaps a následné zformování Sovětského svazu, svět dostal příležitost ke klíčovému ponaučení, že imperiální ambice mají své meze a že násilím nelze udržet stabilitu. Jenže k opravdovému poučení nedošlo. Sovětský svaz totiž převzal nejen území svého předchůdce, ale i jeho mentalitu. Mocenská logika, represe, vývoz ideologie a ignorování lidských práv – to vše pokračovalo, jen v jiném kabátě. O sedmdesát let později přišel další rozpad, předvídatelný, ale stejně bolestivý.
A dnes? Ruská federace, i přes svůj demokraticky znějící název, navazuje na dědictví obou režimů – carství i komunistické totality. Imperiální rétorika, agrese vůči sousedům, zneužívání historie k ospravedlnění útoků. Rusko kráčí stejnou cestou jako předtím, a pravděpodobně ke stejnému výsledku.
Totéž platí i pro Spojené státy, které se po druhé světové válce staly symbolem demokracie a svobody. Ale i ony se mnohokrát nechaly pohltit vlastní silou, ať už ve Vietnamu, Iráku nebo dnes, kdy jejich politická polarizace a rezignace na multilateralismus pod vedením Donalda Trumpa podkopávají důvěru spojenců i vlastní občanskou soudržnost. Země, která měla být světovým lídrem, ztrácí i sebe samotnou.
A Izrael? Země, která vznikla jako útočiště přeživších holokaustu, dnes čelí vážné otázce, zda sama neztrácí kontakt se svým morálním základem. Zatímco má právo na existenci a obranu, způsob, jakým jedná v Gaze a na okupovaných územích, vyvolává oprávněné obavy o ty poslední zbytky lidskosti. V zemi, která vznikla jako odpověď na utrpení, se dnes rodí nové utrpení – a nová radikalizace.
Všechny tyto příklady, od ruské imperiální nostalgie přes americké selhání v sebereflexi až po izraelskou politiku na Blízkém východě, mají společný jmenovatel: ztrátu historické paměti a smyslu pro odpovědnost. Nejde jen o zapomínání, ale o aktivní potlačování významu historických zkušeností, které by měly být varováním, nikoli inspirací.
Minulost už dávno neslouží jako poučení. Místo aby se dějiny analyzovaly kriticky a s cílem předejít opakování katastrof, jsou reinterpretovány a instrumentalizovány. Tragédie minulosti se stávají nástrojem propagandy, ospravedlněním dnešních zásahů, násilí a porušování mezinárodního práva.
Tento vývoj je nebezpečný především proto, že rozkládá samotný základ mezinárodního pořádku. Pokud každá mocnost začne své činy ospravedlňovat vlastní verzí historie, ztratí se univerzální pravidla. Místo hledání spravedlnosti nastane boj o monopol na utrpení, o výklad dějin, o morální nadřazenost.
A právě tato eroze sdílené historické paměti a morální odpovědnosti je jedním z nejzávažnějších jevů naší doby. Nejenže brání smíření, ale zároveň otevírá dveře novým konfliktům – stejně iracionálním, stejně krutým, stejně devastujícím, jaké jsme už ve 20. století zažili. Jestli má mít historie nějaký smysl, pak jedině ten, že nezavazuje k pomstě, nýbrž k moudrosti. Pokud se tohoto závazku vzdáme, tak nejen opakujeme chyby minulosti, ale vědomě je reprodukujeme. A tím ohrožujeme nejen přítomnost, ale především budoucnost.
Ministr obrany USA Pete Hegseth vystoupil na každoročním Reagan Defense Forum, kde ostře kritizoval zahraniční politiku Spojených států po studené válce. Jmenovitě napadl bývalé prezidenty i generály a prohlásil éru amerického „utopického idealismu“ za definitivně u konce.
Po nedávné tragické události v Karibském moři, při níž byli zabiti lidé na údajné drogové lodi, se objevuje složitá otázka odpovědnosti. Jedna osoba se však nemusí obávat následků – americký prezident Donald Trump. Ten má na základě loňského rozhodnutí Nejvyššího soudu širokou imunitu pro oficiální akty vykonané během jeho mandátu.
Norský ministr zahraničních věcí Espen Barth Eide prohlásil, že evropské členské státy NATO jsou pevně přesvědčeny o nepřípustnosti jakýchkoli schémat na rozdělení Evropy, podobných poválečným Jaltským dohodám z roku 1945.
Izraelský premiér Benjamin Netanjahu oznámil, že první fáze plánu na příměří v Gaze, který podpořila OSN, se blíží ke svému závěru. Podle jeho slov musí druhá fáze nutně zahrnovat odzbrojení Hamásu. Netanjahu uvedl, že o dalších krocích bude jednat koncem tohoto měsíce ve Washingtonu s Donaldem Trumpem, jehož návrhy pro Gazu byly kodifikovány v rezoluci Rady bezpečnosti OSN ze 17. listopadu.
I v roce 2025, který je poznamenaný eskalací globálních konfliktů, zpřísněnou ochranou hranic a obchodním napětím, zůstává mír vzácnou komoditou. Podle Globálního indexu míru (GPI) 2025, který sestavuje Institut pro ekonomiku a mír, dosáhl počet státních konfliktů nejvyšší úrovně od druhé světové války, přičemž jen letos propukly tři nové. Mnoho států reaguje zvýšenou militarizací.
Každý ví, že klíčem k dlouhému a zdravému životu je správná strava a dostatek pohybu. Ale co dělat, když jednoduše nemáte čas na hodiny v posilovně nebo na denní metu deseti tisíc kroků? Dobrou zprávou je, že zvýšením intenzity každodenních činností lze dosáhnout obrovských zdravotních přínosů. Mějte na mysli například rychlý výšlap schodů, rychlou chůzi po domě při vyřizování věcí nebo intenzivnější hraní si s dětmi či domácími mazlíčky.
Dva dny po skonu Patrika Hezuckého, oblíbeného hlasu z rádia Evropa 2, se jeho žena Nikola rozhodla sdílet veřejnosti detaily ohledně jeho zdravotního stavu. Zdravotní komplikace moderátora byly až doposud zahaleny přísným tajemstvím. Nikola na sociálních sítích popsala, jak se život jejich rodiny po náhlé diagnóze radikálně změnil.
Nepřátelské špionážní agentury se v současnosti zaměřují na pronikání do západních univerzit a soukromých společností stejně intenzivně, jako se zaměřují na vládní instituce. Toto varování zaznělo od Davida Vigneaulta, bývalého šéfa kanadské zpravodajské služby. Vigneault konkrétně upozornil na „průmyslově rozsáhlé“ pokusy Číny o krádež nových technologií, což podle něj vyžaduje zvýšenou ostražitost akademiků.
Prezident USA Donald Trump, který neustále tlačí na odstoupení venezuelského prezidenta Nicoláse Madura a vyhrožuje vojenskou akcí, opakovaně obviňuje jihoamerického vůdce ze dvou problémů: drog a migrantů. Trump sice tvrdí, že Venezuela „vyhodila do naší země statisíce lidí z vězení“, neexistují o však žádné důkazy.
V Asii se po sérii neobvyklých bouří a klimatickém chaosu dramaticky zvýšil počet obětí, který přesáhl 1 700 lidí. Když klimatolog Fredolin Tangang na svém počítači koncem listopadu pozoroval, jak se nad Asií formují hned tři tropické bouře současně, jeho myšlenky zabloudily k filmu Den poté. I když filmové události přesahují realitu, formace, kterou viděl na obrazovce, ho znepokojila.
Evropané by se měli přestat pouze táhnout za Donaldem Trumpem a místo toho by měli navrhnout vlastní mírový plán pro Ukrajinu. To je názor eurokomisaře pro obranu, Andriuse Kubiliuse, který ho sdělil serveru Politico. Evropská unie „musí být nezávislá nebo alespoň připravená být silná v geopolitickém vývoji,“ uvedl Kubilius. Dále dodal, že to zahrnuje také to, aby měla vlastní plány, jak dosáhnout míru na Ukrajině, a aby je mohla projednávat se svými transatlantickými partnery.
Útoky izraelských osadníků na Palestince na Západním břehu dosáhly historického maxima. Oběti, izraelští aktivisté a skupiny pro lidská práva tvrdí, že navzdory tvrzení Izraele, že jde pouze o činy několika radikálů, státem podporovaný systém chrání a umožňuje těmto pachatelům jednat.