Co ještě nedávno působilo jako mozaika vzdálených krizí, se dnes spojuje v jediný děsivý obraz světa, který se nám rozpadá před očima. Od hladomoru v Gaze, přes ruskou agresi na Ukrajině až po války v Africe – lidstvo čelí chaosu, který samo vytváří. Ztrácíme schopnost se poučit, reagovat a spojit. A možná i vůli žít spolu jinak než ve strachu.
V Pásmu Gazy vypuká hladomor, poháněný kombinací izraelských vojenských operací a tvrdého režimu pod vedením Hamásu, který používá civilisty jako rukojmí. Ukrajina se mezitím dál brání neustálým ruským útokům ze vzduchu i ze země, které nenechávají prostor pro stabilizaci. Africký kontinent zachvacují občanské války a ozbrojené konflikty, jež se zdají být bez jasného konce. A zatímco svět odvrací zrak, na jihovýchodě Asie propukl násilný střet mezi Thajskem a Kambodžou, dvěma státy, které dosud patřily k těm stabilnějším v regionu.
Nad tím vším se stále zřetelněji rýsuje širší a dlouhodobější hrozba – ekologická krize, která zdaleka nepředstavuje jen změnu klimatu. Lidské chování k planetě čím dál více připomíná systematické násilí – bezohledné drancování přírodních zdrojů, rozsáhlé znečišťování a ničení klíčových ekosystémů. Vědecká varování sílí, apelů přibývá, a přesto je efektivní globální reakce stále v nedohlednu. Zdá se, že svět vstupuje do fáze nekontrolovaného rozkladu a chybí nejen politické vedení, ale i společenská vůle tento trend zvrátit.
Lidstvo se z historie nejen nepoučilo, ale dokonce zapomnělo, proč se k ní vůbec obrací. Stačí pohlédnout několik desetiletí zpět: ignorování hrozby vedlo v roce 1938 k anexi části Československa a následně jeho okupaci, svět dlouho přehlížel utrpení a destabilizaci Afghánistánu, a Írán dnes stojí prakticky bez kontroly na prahu jaderné zbrojní kapacity. Spojené státy a Izrael sice usilovaly o zásah, ale jejich vojenské akce nakonec vedly pouze k dalšímu uzavření režimu v Teheránu, který dnes odmítá spolupracovat i s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii. Hrozba se tak místo eliminace stáhla z dohledu.
Írán je však pouze špičkou ledovce – symptomem daleko hlubšího a systémového problému, který přesahuje hranice jednotlivých států i geopolitických zájmů. Jde o krizi směřování, odpovědnosti a schopnosti reflektovat vlastní minulost. Často slýcháme, že historie je tu od toho, abychom se z ní učili. Tento výrok se stal frází opakovanou při každé krizové situaci, při každém konfliktu. Ale jaký význam má učení z historie, když její lekce nejsou jen ignorovány, ale aktivně překrucovány?
Stále častěji to vypadá, že někteří se k dějinám nevracejí proto, aby zabránili opakování tragédií, ale aby je lépe naplánovali, technicky zdokonalili a morálně obhájili. Jako by se z historických zkušeností stal návod na destrukci a na to, jak sofistikovaněji rozkládat společnost, jak efektivněji ničit planetu, jak systematicky podrývat samotnou důstojnost člověka.
Tato eroze hodnot není náhlá ani náhodná. Probíhá tiše, pod rouškou racionality, zájmů a národní bezpečnosti. Cynismus se vydává za realismus, a ten, kdo varuje, je často obviněn z naivity. Ale ve světě, kde se ponaučení z historie stává jen zástěrkou pro její opakování, je na čase znovu definovat, co znamená být odpovědný – nejen jako národ, ale jako lidstvo.
Když neustálá expanze carského Ruska vyústila v jeho kolaps a následné zformování Sovětského svazu, svět dostal příležitost ke klíčovému ponaučení, že imperiální ambice mají své meze a že násilím nelze udržet stabilitu. Jenže k opravdovému poučení nedošlo. Sovětský svaz totiž převzal nejen území svého předchůdce, ale i jeho mentalitu. Mocenská logika, represe, vývoz ideologie a ignorování lidských práv – to vše pokračovalo, jen v jiném kabátě. O sedmdesát let později přišel další rozpad, předvídatelný, ale stejně bolestivý.
A dnes? Ruská federace, i přes svůj demokraticky znějící název, navazuje na dědictví obou režimů – carství i komunistické totality. Imperiální rétorika, agrese vůči sousedům, zneužívání historie k ospravedlnění útoků. Rusko kráčí stejnou cestou jako předtím, a pravděpodobně ke stejnému výsledku.
Totéž platí i pro Spojené státy, které se po druhé světové válce staly symbolem demokracie a svobody. Ale i ony se mnohokrát nechaly pohltit vlastní silou, ať už ve Vietnamu, Iráku nebo dnes, kdy jejich politická polarizace a rezignace na multilateralismus pod vedením Donalda Trumpa podkopávají důvěru spojenců i vlastní občanskou soudržnost. Země, která měla být světovým lídrem, ztrácí i sebe samotnou.
A Izrael? Země, která vznikla jako útočiště přeživších holokaustu, dnes čelí vážné otázce, zda sama neztrácí kontakt se svým morálním základem. Zatímco má právo na existenci a obranu, způsob, jakým jedná v Gaze a na okupovaných územích, vyvolává oprávněné obavy o ty poslední zbytky lidskosti. V zemi, která vznikla jako odpověď na utrpení, se dnes rodí nové utrpení – a nová radikalizace.
Všechny tyto příklady, od ruské imperiální nostalgie přes americké selhání v sebereflexi až po izraelskou politiku na Blízkém východě, mají společný jmenovatel: ztrátu historické paměti a smyslu pro odpovědnost. Nejde jen o zapomínání, ale o aktivní potlačování významu historických zkušeností, které by měly být varováním, nikoli inspirací.
Minulost už dávno neslouží jako poučení. Místo aby se dějiny analyzovaly kriticky a s cílem předejít opakování katastrof, jsou reinterpretovány a instrumentalizovány. Tragédie minulosti se stávají nástrojem propagandy, ospravedlněním dnešních zásahů, násilí a porušování mezinárodního práva.
Tento vývoj je nebezpečný především proto, že rozkládá samotný základ mezinárodního pořádku. Pokud každá mocnost začne své činy ospravedlňovat vlastní verzí historie, ztratí se univerzální pravidla. Místo hledání spravedlnosti nastane boj o monopol na utrpení, o výklad dějin, o morální nadřazenost.
A právě tato eroze sdílené historické paměti a morální odpovědnosti je jedním z nejzávažnějších jevů naší doby. Nejenže brání smíření, ale zároveň otevírá dveře novým konfliktům – stejně iracionálním, stejně krutým, stejně devastujícím, jaké jsme už ve 20. století zažili. Jestli má mít historie nějaký smysl, pak jedině ten, že nezavazuje k pomstě, nýbrž k moudrosti. Pokud se tohoto závazku vzdáme, tak nejen opakujeme chyby minulosti, ale vědomě je reprodukujeme. A tím ohrožujeme nejen přítomnost, ale především budoucnost.
Současný válečný konflikt v Íránu vystavuje generálního tajemníka NATO Marka Rutteho dosud nejtěžší zkoušce v jeho vztahu s Donaldem Trumpem. Americký prezident totiž v úterý ostře zkritizoval spojence v Alianci a označil je za „velmi hloupé“, protože odmítli jeho požadavky na vojenskou podporu při zajišťování strategického Hormuzského průlivu. Trump dokonce varoval, že by USA měly kvůli tomuto postoji zvážit svou další roli v celém paktu.
Evropské trhy se zemním plynem zažily v posledních hodinách drastický otřes, když jeho cena vyskočila o celých 35 %. Tento prudký nárůst je přímým důsledkem zintenzivnění útoků na energetickou infrastrukturu v Perském zálivu. Od 28. února, kdy začal válečný konflikt mezi USA, Izraelem a Íránem, se ceny plynu v Evropě podle agentury Reuters zvedly již o více než 60 %.
Americký prezident Donald Trump varoval Írán, že příští útok na jeho ropná pole už mohou provést jeho krajané. Reagoval tak na íránskou odvetu, která po izraelském úderu směřovala proti zařízením na zpracování zemního plynu v Kataru.
Velikonoce se každým dnem přibližují, takže je nejvyšší čas, aby se někteří důchodci dozvěděli, co je čeká. Jak upozornila Česká správa sociálního zabezpečení (ČSSZ), budou se kvůli dubnovým svátkům letos poprvé měnit výplatní termíny důchodů.
Máme před sebou další víkend, po kterém přijde na řadu poslední ryze březnový týden. Podle předpovědi Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ) se počasí v jeho průběhu pokazí. Projeví se to i na teplotách.
Kauza úspěšného českého filmu Sbormistr dospěla do zajímavého bodu. Soud se do ní vložil tím způsobem, že vydal předběžné opatření, které pro tuto chvíli znemožňuje televizní šíření tohoto díla. Úspěch slaví žena, které vadí, že se snímek bez jejího souhlasu inspiroval jejím životním příběhem.
Dnes už je bývalým princem Andrewem a všichni dobře vědí, co mu zlomilo vaz. Byl to blízký vztah s americkým finančníkem a sexuálním delikventem Jeffrey Epsteinem. Elitní britský deník se teď rozhodl popsat, jak se vztah této dvojice v čase vyvíjel.
Blízký východ se zmítá v nejhorší vlně násilí za poslední desetiletí a počet obětí napříč celým regionem od konce února drasticky narůstá. Podle nejnovějších údajů libanonského ministerstva zdravotnictví bylo v Libanonu za necelých dva a půl týdne zabito nejméně 968 lidí. Izraelské bombardování země, které začalo 2. března, si vyžádalo životy mnoha civilistů, přičemž mezi mrtvými je potvrzeno nejméně 116 dětí.
Americké zpravodajské služby dospěly k závěru, že íránský režim sice po vlně útoků na své vedení a vojenské kapacity nadále existuje, jeho akceschopnost je však zásadně podlomena. Na slyšení v Senátu o globálních hrozbách to ve středu uvedla ředitelka národních zpravodajských služeb (DNI) Tulsi Gabbardová. Podle ní je režim v současnosti „značně degradován“, což je důsledek operací, při nichž zahynula řada nejvyšších představitelů země včetně ajatolláha Alího Chameneího.
Ruskou politickou scénou otřásla nečekaná událost. Ilja Remeslo, pětačtyřicetiletý právník a dlouholetý loajální šiřitel prokremelské propagandy, veřejně vystoupil proti Vladimiru Putinovi. Remeslo, který se dříve specializoval na diskreditaci nezávislých novinářů a opozičních politiků včetně Alexeje Navalného, zveřejnil na svém Telegramu manifest s názvem „Pět důvodů, proč jsem přestal podporovat Vladimira Putina“.
Íránský prezident Masúd Pezeškiján ve středu odpoledne oficiálně potvrdil smrt ministra tajných služeb Esmáíla Chatíba. Toto prohlášení přišlo jen několik hodin poté, co Izrael oznámil, že Chatíb byl cílem a obětí nočního náletu v Teheránu. Potvrzení ze strany íránské hlavy státu definitivně ukončilo spekulace o osudu jednoho z nejmocnějších mužů tamního bezpečnostního aparátu.
Současná krize v Íránu a faktické uzavření Hormuzského průlivu otřásly globálními trhy s energiemi i komoditami. Tento konflikt však vynesl na světlo mnohem hlubší problém: moderní světový obchod je až nebezpečně závislý na překvapivě malém počtu úzkých námořních cest, takzvaných „úzkých hrdel“ (chokepoints). Stačí zablokování jediného z nich a globální dodavatelské řetězce se začnou hroutit jako domeček z karet.