Hladomor v Gaze ukazuje, že lidstvo se z historie nepoučilo. Překrucuje ji a využívá ve svůj prospěch

V Pásmu Gazy vypuká hladomor, poháněný kombinací izraelských vojenských operací a tvrdého režimu pod vedením Hamásu, který používá civilisty jako rukojmí. Ukrajina se mezitím dál brání neustálým ruským útokům ze vzduchu i ze země, které nenechávají prostor pro stabilizaci. Africký kontinent zachvacují občanské války a ozbrojené konflikty, jež se zdají být bez jasného konce. A zatímco svět odvrací zrak, na jihovýchodě Asie propukl násilný střet mezi Thajskem a Kambodžou, dvěma státy, které dosud patřily k těm stabilnějším v regionu.

Nad tím vším se stále zřetelněji rýsuje širší a dlouhodobější hrozba – ekologická krize, která zdaleka nepředstavuje jen změnu klimatu. Lidské chování k planetě čím dál více připomíná systematické násilí – bezohledné drancování přírodních zdrojů, rozsáhlé znečišťování a ničení klíčových ekosystémů. Vědecká varování sílí, apelů přibývá, a přesto je efektivní globální reakce stále v nedohlednu. Zdá se, že svět vstupuje do fáze nekontrolovaného rozkladu a chybí nejen politické vedení, ale i společenská vůle tento trend zvrátit.

Lidstvo se z historie nejen nepoučilo, ale dokonce zapomnělo, proč se k ní vůbec obrací. Stačí pohlédnout několik desetiletí zpět: ignorování hrozby vedlo v roce 1938 k anexi části Československa a následně jeho okupaci, svět dlouho přehlížel utrpení a destabilizaci Afghánistánu, a Írán dnes stojí prakticky bez kontroly na prahu jaderné zbrojní kapacity. Spojené státy a Izrael sice usilovaly o zásah, ale jejich vojenské akce nakonec vedly pouze k dalšímu uzavření režimu v Teheránu, který dnes odmítá spolupracovat i s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii. Hrozba se tak místo eliminace stáhla z dohledu.

Írán je však pouze špičkou ledovce – symptomem daleko hlubšího a systémového problému, který přesahuje hranice jednotlivých států i geopolitických zájmů. Jde o krizi směřování, odpovědnosti a schopnosti reflektovat vlastní minulost. Často slýcháme, že historie je tu od toho, abychom se z ní učili. Tento výrok se stal frází opakovanou při každé krizové situaci, při každém konfliktu. Ale jaký význam má učení z historie, když její lekce nejsou jen ignorovány, ale aktivně překrucovány?

Stále častěji to vypadá, že někteří se k dějinám nevracejí proto, aby zabránili opakování tragédií, ale aby je lépe naplánovali, technicky zdokonalili a morálně obhájili. Jako by se z historických zkušeností stal návod na destrukci a na to, jak sofistikovaněji rozkládat společnost, jak efektivněji ničit planetu, jak systematicky podrývat samotnou důstojnost člověka.

Tato eroze hodnot není náhlá ani náhodná. Probíhá tiše, pod rouškou racionality, zájmů a národní bezpečnosti. Cynismus se vydává za realismus, a ten, kdo varuje, je často obviněn z naivity. Ale ve světě, kde se ponaučení z historie stává jen zástěrkou pro její opakování, je na čase znovu definovat, co znamená být odpovědný – nejen jako národ, ale jako lidstvo.

Když neustálá expanze carského Ruska vyústila v jeho kolaps a následné zformování Sovětského svazu, svět dostal příležitost ke klíčovému ponaučení, že imperiální ambice mají své meze a že násilím nelze udržet stabilitu. Jenže k opravdovému poučení nedošlo. Sovětský svaz totiž převzal nejen území svého předchůdce, ale i jeho mentalitu. Mocenská logika, represe, vývoz ideologie a ignorování lidských práv – to vše pokračovalo, jen v jiném kabátě. O sedmdesát let později přišel další rozpad, předvídatelný, ale stejně bolestivý.

A dnes? Ruská federace, i přes svůj demokraticky znějící název, navazuje na dědictví obou režimů – carství i komunistické totality. Imperiální rétorika, agrese vůči sousedům, zneužívání historie k ospravedlnění útoků. Rusko kráčí stejnou cestou jako předtím, a pravděpodobně ke stejnému výsledku.

Totéž platí i pro Spojené státy, které se po druhé světové válce staly symbolem demokracie a svobody. Ale i ony se mnohokrát nechaly pohltit vlastní silou, ať už ve Vietnamu, Iráku nebo dnes, kdy jejich politická polarizace a rezignace na multilateralismus pod vedením Donalda Trumpa podkopávají důvěru spojenců i vlastní občanskou soudržnost. Země, která měla být světovým lídrem, ztrácí i sebe samotnou.

A Izrael? Země, která vznikla jako útočiště přeživších holokaustu, dnes čelí vážné otázce, zda sama neztrácí kontakt se svým morálním základem. Zatímco má právo na existenci a obranu, způsob, jakým jedná v Gaze a na okupovaných územích, vyvolává oprávněné obavy o ty poslední zbytky lidskosti. V zemi, která vznikla jako odpověď na utrpení, se dnes rodí nové utrpení – a nová radikalizace.

Všechny tyto příklady, od ruské imperiální nostalgie přes americké selhání v sebereflexi až po izraelskou politiku na Blízkém východě, mají společný jmenovatel: ztrátu historické paměti a smyslu pro odpovědnost. Nejde jen o zapomínání, ale o aktivní potlačování významu historických zkušeností, které by měly být varováním, nikoli inspirací.

Minulost už dávno neslouží jako poučení. Místo aby se dějiny analyzovaly kriticky a s cílem předejít opakování katastrof, jsou reinterpretovány a instrumentalizovány. Tragédie minulosti se stávají nástrojem propagandy, ospravedlněním dnešních zásahů, násilí a porušování mezinárodního práva.

Tento vývoj je nebezpečný především proto, že rozkládá samotný základ mezinárodního pořádku. Pokud každá mocnost začne své činy ospravedlňovat vlastní verzí historie, ztratí se univerzální pravidla. Místo hledání spravedlnosti nastane boj o monopol na utrpení, o výklad dějin, o morální nadřazenost.

A právě tato eroze sdílené historické paměti a morální odpovědnosti je jedním z nejzávažnějších jevů naší doby. Nejenže brání smíření, ale zároveň otevírá dveře novým konfliktům – stejně iracionálním, stejně krutým, stejně devastujícím, jaké jsme už ve 20. století zažili. Jestli má mít historie nějaký smysl, pak jedině ten, že nezavazuje k pomstě, nýbrž k moudrosti. Pokud se tohoto závazku vzdáme, tak nejen opakujeme chyby minulosti, ale vědomě je reprodukujeme. A tím ohrožujeme nejen přítomnost, ale především budoucnost.