Co ještě nedávno působilo jako mozaika vzdálených krizí, se dnes spojuje v jediný děsivý obraz světa, který se nám rozpadá před očima. Od hladomoru v Gaze, přes ruskou agresi na Ukrajině až po války v Africe – lidstvo čelí chaosu, který samo vytváří. Ztrácíme schopnost se poučit, reagovat a spojit. A možná i vůli žít spolu jinak než ve strachu.
V Pásmu Gazy vypuká hladomor, poháněný kombinací izraelských vojenských operací a tvrdého režimu pod vedením Hamásu, který používá civilisty jako rukojmí. Ukrajina se mezitím dál brání neustálým ruským útokům ze vzduchu i ze země, které nenechávají prostor pro stabilizaci. Africký kontinent zachvacují občanské války a ozbrojené konflikty, jež se zdají být bez jasného konce. A zatímco svět odvrací zrak, na jihovýchodě Asie propukl násilný střet mezi Thajskem a Kambodžou, dvěma státy, které dosud patřily k těm stabilnějším v regionu.
Nad tím vším se stále zřetelněji rýsuje širší a dlouhodobější hrozba – ekologická krize, která zdaleka nepředstavuje jen změnu klimatu. Lidské chování k planetě čím dál více připomíná systematické násilí – bezohledné drancování přírodních zdrojů, rozsáhlé znečišťování a ničení klíčových ekosystémů. Vědecká varování sílí, apelů přibývá, a přesto je efektivní globální reakce stále v nedohlednu. Zdá se, že svět vstupuje do fáze nekontrolovaného rozkladu a chybí nejen politické vedení, ale i společenská vůle tento trend zvrátit.
Lidstvo se z historie nejen nepoučilo, ale dokonce zapomnělo, proč se k ní vůbec obrací. Stačí pohlédnout několik desetiletí zpět: ignorování hrozby vedlo v roce 1938 k anexi části Československa a následně jeho okupaci, svět dlouho přehlížel utrpení a destabilizaci Afghánistánu, a Írán dnes stojí prakticky bez kontroly na prahu jaderné zbrojní kapacity. Spojené státy a Izrael sice usilovaly o zásah, ale jejich vojenské akce nakonec vedly pouze k dalšímu uzavření režimu v Teheránu, který dnes odmítá spolupracovat i s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii. Hrozba se tak místo eliminace stáhla z dohledu.
Írán je však pouze špičkou ledovce – symptomem daleko hlubšího a systémového problému, který přesahuje hranice jednotlivých států i geopolitických zájmů. Jde o krizi směřování, odpovědnosti a schopnosti reflektovat vlastní minulost. Často slýcháme, že historie je tu od toho, abychom se z ní učili. Tento výrok se stal frází opakovanou při každé krizové situaci, při každém konfliktu. Ale jaký význam má učení z historie, když její lekce nejsou jen ignorovány, ale aktivně překrucovány?
Stále častěji to vypadá, že někteří se k dějinám nevracejí proto, aby zabránili opakování tragédií, ale aby je lépe naplánovali, technicky zdokonalili a morálně obhájili. Jako by se z historických zkušeností stal návod na destrukci a na to, jak sofistikovaněji rozkládat společnost, jak efektivněji ničit planetu, jak systematicky podrývat samotnou důstojnost člověka.
Tato eroze hodnot není náhlá ani náhodná. Probíhá tiše, pod rouškou racionality, zájmů a národní bezpečnosti. Cynismus se vydává za realismus, a ten, kdo varuje, je často obviněn z naivity. Ale ve světě, kde se ponaučení z historie stává jen zástěrkou pro její opakování, je na čase znovu definovat, co znamená být odpovědný – nejen jako národ, ale jako lidstvo.
Když neustálá expanze carského Ruska vyústila v jeho kolaps a následné zformování Sovětského svazu, svět dostal příležitost ke klíčovému ponaučení, že imperiální ambice mají své meze a že násilím nelze udržet stabilitu. Jenže k opravdovému poučení nedošlo. Sovětský svaz totiž převzal nejen území svého předchůdce, ale i jeho mentalitu. Mocenská logika, represe, vývoz ideologie a ignorování lidských práv – to vše pokračovalo, jen v jiném kabátě. O sedmdesát let později přišel další rozpad, předvídatelný, ale stejně bolestivý.
A dnes? Ruská federace, i přes svůj demokraticky znějící název, navazuje na dědictví obou režimů – carství i komunistické totality. Imperiální rétorika, agrese vůči sousedům, zneužívání historie k ospravedlnění útoků. Rusko kráčí stejnou cestou jako předtím, a pravděpodobně ke stejnému výsledku.
Totéž platí i pro Spojené státy, které se po druhé světové válce staly symbolem demokracie a svobody. Ale i ony se mnohokrát nechaly pohltit vlastní silou, ať už ve Vietnamu, Iráku nebo dnes, kdy jejich politická polarizace a rezignace na multilateralismus pod vedením Donalda Trumpa podkopávají důvěru spojenců i vlastní občanskou soudržnost. Země, která měla být světovým lídrem, ztrácí i sebe samotnou.
A Izrael? Země, která vznikla jako útočiště přeživších holokaustu, dnes čelí vážné otázce, zda sama neztrácí kontakt se svým morálním základem. Zatímco má právo na existenci a obranu, způsob, jakým jedná v Gaze a na okupovaných územích, vyvolává oprávněné obavy o ty poslední zbytky lidskosti. V zemi, která vznikla jako odpověď na utrpení, se dnes rodí nové utrpení – a nová radikalizace.
Všechny tyto příklady, od ruské imperiální nostalgie přes americké selhání v sebereflexi až po izraelskou politiku na Blízkém východě, mají společný jmenovatel: ztrátu historické paměti a smyslu pro odpovědnost. Nejde jen o zapomínání, ale o aktivní potlačování významu historických zkušeností, které by měly být varováním, nikoli inspirací.
Minulost už dávno neslouží jako poučení. Místo aby se dějiny analyzovaly kriticky a s cílem předejít opakování katastrof, jsou reinterpretovány a instrumentalizovány. Tragédie minulosti se stávají nástrojem propagandy, ospravedlněním dnešních zásahů, násilí a porušování mezinárodního práva.
Tento vývoj je nebezpečný především proto, že rozkládá samotný základ mezinárodního pořádku. Pokud každá mocnost začne své činy ospravedlňovat vlastní verzí historie, ztratí se univerzální pravidla. Místo hledání spravedlnosti nastane boj o monopol na utrpení, o výklad dějin, o morální nadřazenost.
A právě tato eroze sdílené historické paměti a morální odpovědnosti je jedním z nejzávažnějších jevů naší doby. Nejenže brání smíření, ale zároveň otevírá dveře novým konfliktům – stejně iracionálním, stejně krutým, stejně devastujícím, jaké jsme už ve 20. století zažili. Jestli má mít historie nějaký smysl, pak jedině ten, že nezavazuje k pomstě, nýbrž k moudrosti. Pokud se tohoto závazku vzdáme, tak nejen opakujeme chyby minulosti, ale vědomě je reprodukujeme. A tím ohrožujeme nejen přítomnost, ale především budoucnost.
Uspořádat rozhovor s hlavou státu je obvykle na novináři, který musí oficiálně požádat o setkání. Avšak v případě běloruského diktátora Alexandra Lukašenka to bylo naopak. Od jara se jeho spojenci vytrvale snažili kontaktovat novináře Simona Shustera s nabídkou rozhovoru. Nebylo okamžitě zřejmé, co Bělorusové chtějí, jelikož se novinář zabýval spíše Ruskem a Ukrajinou. Lukašenkův režim platí za jeden z nejrepresivnějších a nejizolovanějších na světě, a má téměř nulové vztahy se čtyřmi z pěti sousedních států. Jeho závislost na Rusku je téměř stoprocentní. Od roku 2022 Rusko využívá Bělorusko jako hlavní základnu, výcvikové středisko a zdroj zásob pro svou invazi na Ukrajinu. Přestože Lukašenko se vyhnul přímému zapojení do bojů, Ukrajina i většina Evropy ho považují za Putinova spojence.
Evropské státy zachvátily obavy, že se ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi podaří rozdělit transatlantické spojenectví a získat vše, co si na Ukrajině přeje. V souvislosti s nečekaně oznámeným summitem na Aljašce, kde se má Putin setkat s americkým prezidentem Donaldem Trumpem, jeden z nejmenovaných evropských diplomatů pro CNN uvedl, že se Evropa ocitá v nebezpečí, že bude „pouhou poznámkou pod čarou v dějinách“.
Nedávné rozhodnutí Austrálie, Spojeného království, Francie a Kanady uznat palestinský stát signalizuje rostoucí globální shodu na tom, že Palestinci mají právo na vlastní stát. Tento historický krok, který má Austrálie učinit na Valném shromáždění OSN v září, má však spíše symbolický význam. Představa skutečného, funkčního palestinského státu složeného ze Západního břehu Jordánu, Pásma Gazy a Východního Jeruzaléma, je totiž v současné situaci velmi vzdálená realitě. Izraelská vláda, v čele s premiérem Benjaminem Netanjahuem, myšlenku dvoustátního řešení zcela odmítá a označila zmíněná uznání za „hanebná“. Jaké jsou tedy klíčové překážky, které je nutné překonat, aby se palestinský stát stal skutečností?
Lymská borelióza je v současnosti celosvětově na vzestupu, přičemž k jejímu šíření přispívají zejména klimatické změny. Přesto i nadále zůstává pro mnohé lékaře těžké její příznaky rozpoznat, což často vede k chybným diagnózám a pozdní léčbě.
Izraelský premiér Benjamin Netanjahu ostře odsoudil plány některých evropských zemí na uznání palestinského státu. Během tiskové konference nazval tuto myšlenku „podvodem“ a prohlásil, že by takový krok nevedl k míru, ale naopak k válce. Uvedl, že drtivá většina izraelské veřejnosti se staví proti vzniku palestinského státu, protože v něm vidí hrozbu pro svou bezpečnost.
Meir Simcha je jedním z mnoha osadníků, kteří v okupovaném Západním břehu Jordánu intenzivně usilují o rozšíření židovských komunit na úkor Palestinců. Pod fíkovníkem, poblíž pramene vody, vysvětluje, že aktuální dění je pro něj zvláštním obdobím. Simcha je přesvědčen, že se blíží chvíle, kdy se území, které považuje za biblickou domovinu židovského národa, definitivně stane jejich. Pohled na krajinu v jeho okolí, kdysi obývanou palestinskými farmáři, dnes vypovídá o posunu, který se stal v posledních letech.
Posledním známým partnerem Veroniky Žilkové byl hudebník Josef Holomáč, ale jejich vztah je již nějaký čas minulostí. I proto nejspíš známá herečka už nečekala, že jí z toho mohou plynout nějaké potíže. Pak ale vyšlo najevo, že si na ni brousí zuby bývalá manželka Holomáče. On je ale připraven Žilkové pomoci.
Spousta slavných tváří se objevila na pátečním posledním rozloučení s Jiřím Krampolem, ale dva známí lidé účast odřekli. Kromě legendární herečky Jiřiny Bohdalové to byl exprezident Miloš Zeman. Podle organizátora smutečního obřadu se zřejmě urazil.
Velký otazník vyvstává před páteční schůzkou amerického prezidenta Donalda Trumpa s ruským protějškem Vladimirem Putinem na Aljašce. Podle informací německého deníku Bild měl Trumpův speciální vyslanec Steve Witkoff během nedávné návštěvy Kremlu špatně pochopit návrh ruské strany.
Nedělní 18. hodinou vyvrcholí aktuální výstraha před vysokými teplotami, která se týká zejména jižní Moravy. Meteorologové již ale avizují, že příští týden může být v Česku ještě tepleji. Maxima zřejmě vystoupají nad 35 stupňů.
Veronika Arichteva v červenci odhalila, že čeká s manželem Biserem druhého společného potomka. Dítě přijde na svět přibližně pět let po starším sourozenci. Některé fanynky si možná řeknou, že je to poměrně dlouhá doba. Známá herečka se proto rozhodla něco prozradit, ale zatím opravdu jen něco.
Bílý dům stále zvažuje na páteční setkání mezi americkým prezidentem Donaldem Trumpem a jeho ruským protějškem Vladimirem Putinem na Aljašce pozve i ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského. Ten už dříve naznačil, že Ukrajina nepřijme jakákoliv rozhodnutí, která budou učiněna bez jejího vědomí.