Co ještě nedávno působilo jako mozaika vzdálených krizí, se dnes spojuje v jediný děsivý obraz světa, který se nám rozpadá před očima. Od hladomoru v Gaze, přes ruskou agresi na Ukrajině až po války v Africe – lidstvo čelí chaosu, který samo vytváří. Ztrácíme schopnost se poučit, reagovat a spojit. A možná i vůli žít spolu jinak než ve strachu.
V Pásmu Gazy vypuká hladomor, poháněný kombinací izraelských vojenských operací a tvrdého režimu pod vedením Hamásu, který používá civilisty jako rukojmí. Ukrajina se mezitím dál brání neustálým ruským útokům ze vzduchu i ze země, které nenechávají prostor pro stabilizaci. Africký kontinent zachvacují občanské války a ozbrojené konflikty, jež se zdají být bez jasného konce. A zatímco svět odvrací zrak, na jihovýchodě Asie propukl násilný střet mezi Thajskem a Kambodžou, dvěma státy, které dosud patřily k těm stabilnějším v regionu.
Nad tím vším se stále zřetelněji rýsuje širší a dlouhodobější hrozba – ekologická krize, která zdaleka nepředstavuje jen změnu klimatu. Lidské chování k planetě čím dál více připomíná systematické násilí – bezohledné drancování přírodních zdrojů, rozsáhlé znečišťování a ničení klíčových ekosystémů. Vědecká varování sílí, apelů přibývá, a přesto je efektivní globální reakce stále v nedohlednu. Zdá se, že svět vstupuje do fáze nekontrolovaného rozkladu a chybí nejen politické vedení, ale i společenská vůle tento trend zvrátit.
Lidstvo se z historie nejen nepoučilo, ale dokonce zapomnělo, proč se k ní vůbec obrací. Stačí pohlédnout několik desetiletí zpět: ignorování hrozby vedlo v roce 1938 k anexi části Československa a následně jeho okupaci, svět dlouho přehlížel utrpení a destabilizaci Afghánistánu, a Írán dnes stojí prakticky bez kontroly na prahu jaderné zbrojní kapacity. Spojené státy a Izrael sice usilovaly o zásah, ale jejich vojenské akce nakonec vedly pouze k dalšímu uzavření režimu v Teheránu, který dnes odmítá spolupracovat i s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii. Hrozba se tak místo eliminace stáhla z dohledu.
Írán je však pouze špičkou ledovce – symptomem daleko hlubšího a systémového problému, který přesahuje hranice jednotlivých států i geopolitických zájmů. Jde o krizi směřování, odpovědnosti a schopnosti reflektovat vlastní minulost. Často slýcháme, že historie je tu od toho, abychom se z ní učili. Tento výrok se stal frází opakovanou při každé krizové situaci, při každém konfliktu. Ale jaký význam má učení z historie, když její lekce nejsou jen ignorovány, ale aktivně překrucovány?
Stále častěji to vypadá, že někteří se k dějinám nevracejí proto, aby zabránili opakování tragédií, ale aby je lépe naplánovali, technicky zdokonalili a morálně obhájili. Jako by se z historických zkušeností stal návod na destrukci a na to, jak sofistikovaněji rozkládat společnost, jak efektivněji ničit planetu, jak systematicky podrývat samotnou důstojnost člověka.
Tato eroze hodnot není náhlá ani náhodná. Probíhá tiše, pod rouškou racionality, zájmů a národní bezpečnosti. Cynismus se vydává za realismus, a ten, kdo varuje, je často obviněn z naivity. Ale ve světě, kde se ponaučení z historie stává jen zástěrkou pro její opakování, je na čase znovu definovat, co znamená být odpovědný – nejen jako národ, ale jako lidstvo.
Když neustálá expanze carského Ruska vyústila v jeho kolaps a následné zformování Sovětského svazu, svět dostal příležitost ke klíčovému ponaučení, že imperiální ambice mají své meze a že násilím nelze udržet stabilitu. Jenže k opravdovému poučení nedošlo. Sovětský svaz totiž převzal nejen území svého předchůdce, ale i jeho mentalitu. Mocenská logika, represe, vývoz ideologie a ignorování lidských práv – to vše pokračovalo, jen v jiném kabátě. O sedmdesát let později přišel další rozpad, předvídatelný, ale stejně bolestivý.
A dnes? Ruská federace, i přes svůj demokraticky znějící název, navazuje na dědictví obou režimů – carství i komunistické totality. Imperiální rétorika, agrese vůči sousedům, zneužívání historie k ospravedlnění útoků. Rusko kráčí stejnou cestou jako předtím, a pravděpodobně ke stejnému výsledku.
Totéž platí i pro Spojené státy, které se po druhé světové válce staly symbolem demokracie a svobody. Ale i ony se mnohokrát nechaly pohltit vlastní silou, ať už ve Vietnamu, Iráku nebo dnes, kdy jejich politická polarizace a rezignace na multilateralismus pod vedením Donalda Trumpa podkopávají důvěru spojenců i vlastní občanskou soudržnost. Země, která měla být světovým lídrem, ztrácí i sebe samotnou.
A Izrael? Země, která vznikla jako útočiště přeživších holokaustu, dnes čelí vážné otázce, zda sama neztrácí kontakt se svým morálním základem. Zatímco má právo na existenci a obranu, způsob, jakým jedná v Gaze a na okupovaných územích, vyvolává oprávněné obavy o ty poslední zbytky lidskosti. V zemi, která vznikla jako odpověď na utrpení, se dnes rodí nové utrpení – a nová radikalizace.
Všechny tyto příklady, od ruské imperiální nostalgie přes americké selhání v sebereflexi až po izraelskou politiku na Blízkém východě, mají společný jmenovatel: ztrátu historické paměti a smyslu pro odpovědnost. Nejde jen o zapomínání, ale o aktivní potlačování významu historických zkušeností, které by měly být varováním, nikoli inspirací.
Minulost už dávno neslouží jako poučení. Místo aby se dějiny analyzovaly kriticky a s cílem předejít opakování katastrof, jsou reinterpretovány a instrumentalizovány. Tragédie minulosti se stávají nástrojem propagandy, ospravedlněním dnešních zásahů, násilí a porušování mezinárodního práva.
Tento vývoj je nebezpečný především proto, že rozkládá samotný základ mezinárodního pořádku. Pokud každá mocnost začne své činy ospravedlňovat vlastní verzí historie, ztratí se univerzální pravidla. Místo hledání spravedlnosti nastane boj o monopol na utrpení, o výklad dějin, o morální nadřazenost.
A právě tato eroze sdílené historické paměti a morální odpovědnosti je jedním z nejzávažnějších jevů naší doby. Nejenže brání smíření, ale zároveň otevírá dveře novým konfliktům – stejně iracionálním, stejně krutým, stejně devastujícím, jaké jsme už ve 20. století zažili. Jestli má mít historie nějaký smysl, pak jedině ten, že nezavazuje k pomstě, nýbrž k moudrosti. Pokud se tohoto závazku vzdáme, tak nejen opakujeme chyby minulosti, ale vědomě je reprodukujeme. A tím ohrožujeme nejen přítomnost, ale především budoucnost.
Čechům vrcholí přípravy na druhé a naprosto klíčové utkání na letošním mistrovství světa ve fotbale. Ve čtvrtek vpodvečer vyzvou Jihoafrickou republiku a potřebují bodovat. Duel to bude speciální, protože důležitou roli budou mít ženy. Rozhodovat totiž bude trojice Američanek.
Člověk narozený na území dnešní České republiky v roce 2000 má za prvních 25 let života výrazně vyšší uhlíkovou bilanci než člověk narozený v roce 1940. I po zohlednění mezinárodní dopravy vychází rozdíl nejméně zhruba na 70 až 80 tun oxidu uhličitého na osobu. Vyplývá to z orientačního srovnání emisí CO₂ na obyvatele za prvních 25 let života obou generací.
Blíží se začátek astronomického léta, ale tropy dorazí do Česka už před ním. Potvrzuje to nové varování meteorologů z Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ), kteří očekávají, že v pátek a sobotu vyšplhají teploty až na 34 °C.
Televizní moderátor Jeremy Clarkson oznámil, že mu byla diagnostikována rakovina prostaty. Tuto zprávu odhalil v nejnovějším díle páté řady svého dokumentárního pořadu Clarksonova farma. Záběry byly natočeny během uplynulých dvou let, přičemž samotný moderátor upřesnil, že o své nemoci ví už od května. Šestašedesátiletý bývalý průvodce pořadem Top Gear sice neuvedl přesné stadium onemocnění, označil jej však za agresivní a dodal, že v rámci léčby mu již byla odoperována část prostaty.
Zvyšující se globální teploty mohou vyvolat nebezpečný nárůst takzvaného hydroklimatického biče v říčních tocích, kvůli čemuž přestanou dosavadní postupy plánování protipovodňových opatření a boje proti suchu stačit. Podle nejnovější studie budou řeky v důsledku zhoršující se klimatické krize zažívat stále rychlejší přechody mezi vydatnými lijáky a dlouhými obdobími sucha. Teplejší atmosféra totiž zadržuje více vlhkosti, což intenzitu extrémních srážek výrazně zvyšuje.
Americký prezident Donald Trump prohlásil, že nedávná dohoda s Íránem není definitivní, a pohrozil obnovením vojenských úderů, pokud se Teherán nebude chovat podle očekávání. Před schůzkou s egyptským prezidentem Abdalem Fattáhem as-Sísím na summitu G7 novinářům sdělil, že se jedná pouze o memorandum o porozumění. Pokud s ním nebude spokojen nebo pokud Írán neupraví své jednání, jsou Spojené státy připraveny okamžitě obnovit shazování bomb. Trump v této souvislosti připomněl, že Teherán se chová nevhodně už čtyřicet sedm let.
Vysoká představitelka Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Kaja Kallasová rezolutně odmítla úvahy o tom, že by Evropská služba pro vnější činnost (EEAS) měla být zrušena nebo zásadně transformována. V interní zprávě určené pro pět tisíc pracovníků unijní diplomacie podotkla, že význam této instituce je pro celé společenství nezpochybnitelný, obzvláště za situace, kdy na evropském kontinentu probíhá rozsáhlý vojenský konflikt.
Íránské vedení se snaží rodící se memorandum o porozumění se Spojenými státy prezentovat domácímu publiku jako výsledek vytrvalého odporu a velké vítězství, nikoli jako ústupek. Obhajoba tohoto postoje je však v zemi mimořádně složitá. Stát má za sebou ničivou válku, hospodářství se nachází pod enormním tlakem a část vlivné základny Islámské republiky navíc měsíce hlasitě odmítala jakýkoliv kompromis s Washingtonem. Mezi Íránci doma i v zahraničí navíc existují skupiny, které uplynulou krizi nevnímaly jako prostor pro diplomacii, ale jako příležitost ke svržení současného režimu.
Ruská agrese vůči Ukrajině bývá často mylně popisována jako konflikt velmocí, vyvolaný rozšiřováním NATO. Tento výklad, který kopíruje narativy Kremlu a staví na logice studené války, však politologové i historici odmítají. Ve skutečnosti se jedná o střet středních mocností, do kterého Spojené státy a Čína zasahují pouze z ústraní. Rusko totiž od rozpadu Sovětského svazu status velmoci ztratilo a disponuje pouze velmocenským komplexem, přestože si udrželo stálé místo v Radě bezpečnosti OSN a rozsáhlý jaderný arsenál.
Izraelská armáda ve středu ráno podle libanonských médií a stanice Al-Džazíra opět zaútočila na cíle v jižním Libanonu. Stíhací letouny a drony zasáhly oblasti v okrese Nabatíja, včetně okraje obce Kfar Tebnit, výšin Alí al-Táhir a města Nabatíja al-Fawqa, přičemž další bezpilotní letoun udeřil v pobřežní obci Ansaríja.
Zrod dohody mezi americkým prezidentem Donaldem Trumpem a Íránem naráží na odpor řady konzervativců, pro které představuje největší problém finanční stránka věci. Viceprezident JD Vance v rozhovoru pro CBS News v podstatě potvrdil, že Teherán by mohl získat přístup k rekonstrukčnímu fondu v hodnotě až 300 miliard dolarů.
Íránský ministr zahraničí Abbás Aráqčí prohlásil, že mírová dohoda se Spojenými státy je podmíněna stažením izraelských sil z Libanonu. Podle jeho slov válka plně neskončí, dokud izraelská armáda neopustí území okupovaná během současného konfliktu. Zástupce Hizballáhu pro styk s médii potvrdil, že skupina obdržela od Íránu ujištění, že tento požadavek bude vznesen v další fázi rozhovorů s USA. Tyto komentáře přicházejí v době rostoucích obav, že by Izrael mohl diplomatické úsilí o ukončení války na Blízkém východě narušit.