Navzdory dalším ukrajinským výzvám k jednání Rusko o skutečný mír neusiluje. Kreml nadále předkládá návrhy, které připomínají spíše diktát a kapitulaci než kompromis. Zatímco se navenek hovoří o urovnání, ve skutečnosti Moskva sleduje imperiální cíl, kterým je obnova sféry vlivu a podmanění Ukrajiny. Válka proto neskončí, dokud bude Vladimir Putin věřit, že vítězství (nikoli dohoda) je jedinou přijatelnou možností.
Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj o víkendu navrhl nové kolo mírových jednání s Ruskem. Možnosti diplomatického řešení ale komplikují požadavky Moskvy, které Kyjev označuje za nepřijatelné. „Prezident Putin opakovaně hovořil o svém přání co nejdříve dosáhnout mírového urovnání ukrajinské otázky. Je to dlouhý proces, který vyžaduje úsilí a není snadný. Hlavní pro nás je dosáhnout našich cílů. Naše cíle jsou jasné,“ uvedl mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov.
Podle serveru Kyiv Independent předložilo Rusko začátkem června návrh tzv. mírového memoranda, v němž požaduje mimo jiné uznání ruské anexe Krymu a čtyř dalších částečně okupovaných ukrajinských oblastí. Součástí návrhu je rovněž úplné stažení ukrajinských jednotek, jejich následná demobilizace a zničení všech zbraní dodaných Západem.
V konfliktech bývá běžné, že obě strany začínají s vyhrocenými požadavky. Slouží to k tomu, aby se v průběhu vyjednávání našel kompromisní střed. Jenže ruský přístup k mírovým jednáním s Ukrajinou nelze považovat za standardní diplomacii. Moskva opakovaně předkládá návrhy, které nejsou ani výchozím bodem pro dohodu – jsou záměrně nastavené tak, aby byly pro Kyjev nepřijatelné. Jde o účelový manévr, jehož cílem je ukázat Ukrajinu jako neústupnou a zároveň legitimizovat pokračování agrese.
Putinova strategie spočívá v tom, že se navenek hlásí k míru, ale ve skutečnosti vytváří diplomatickou fasádu, za kterou pokračuje válka. Vyjednávači bez skutečné pravomoci, návrhy vedoucí k demobilizaci ukrajinské armády či uznání okupovaných území – to vše ukazuje, že Rusko neusiluje o spravedlivé řešení. Naopak se snaží přimět Ukrajinu, aby přijala vlastní zánik. Přistoupení na tyto podmínky by znamenalo nejen ztrátu území, ale i otevření dveří k dalšímu ruskému útoku.
V takto nastaveném rámci nelze o míru vůbec mluvit. Nejde totiž o hledání společné cesty, ale o pokus jedné strany zničit druhou pod rouškou diplomacie. A dokud bude Kreml pokračovat v této strategii, válka neskončí – jen změní podobu.
Otázka, která visí ve vzduchu čím dál tíživěji, zní: proč vlastně Rusko válku prodlužuje? Proč pokračuje v krvavém konfliktu, který už si vyžádal statisíce životů, ochromil ekonomiku, izoloval zemi od Západu a destabilizoval celé východní sousedství Evropy? Proč Vladimir Putin nevyužije příležitosti jednat a alespoň částečně zmírnit škody, které Rusko – a hlavně jeho obyčejní občané – kvůli válce utrpělo? Z čistě racionálního hlediska se to může jevit jako nepochopitelné. Jenže klíč ke správnému výkladu této situace neleží v ekonomice, ale v dějinách a ideologii.
Putin v minulosti prohlásil, že rozpad Sovětského svazu považuje za největší geopolitickou katastrofu 20. století. A právě tato slova, byť se často citují až do omrzení, skrývají zásadní podstatu jeho uvažování. Nejde o nostalgii po komunismu či plán na návrat k plánovanému hospodářství. Jde o něco mnohem hlubšího: o ideu velikosti, impéria, národní „obnovené slávy“. Putin neusiluje o znovuvytvoření SSSR jako takového, ale o obnovení ruské sféry vlivu, jejíž hranice sahají mnohem dál než ty dnešní. Ukrajina je přitom v tomto plánu jen prvním a zřejmě také nejdůležitějším článkem.
Historicky totiž Rusko vždy definovalo svou sílu expanzí. Od carského impéria přes sovětskou éru až po současnost platilo, že moc Moskvy se měří podle toho, jak daleko dosahuje její kontrola. Putin tuto tradici nejen pokračuje, ale nově ji i ideologicky rámuje jako „obranu ruského světa“ – myšlenkového konstruktu, který zahrnuje nejen Rusy samotné, ale i ruskojazyčné komunity v bývalých sovětských republikách. Pod záminkou ochrany těchto menšin tak Kreml ospravedlňuje zásahy do vnitřních záležitostí sousedních států.
Invaze na Ukrajinu není v tomto kontextu výjimkou, ale logickým pokračováním této imperiální linie. V roce 2008 to pocítila Gruzie, o několik let dříve Moldavsko. Teď je na řadě Ukrajina – a pokud nebude ruská expanze zastavena, nemusí být poslední. V ruském sousedství se nachází celá řada zemí, které Kreml vnímá jako „ztracené území“ – včetně těch, které jsou dnes členy NATO nebo Evropské unie. A právě zde spočívá skutečné nebezpečí. Pokud by Ukrajina padla, nebo kdyby se Putinovi podařilo vnutit světu představu, že konflikt skončil dohodou, i když by ve skutečnosti šlo o jednostranný diktát, může to být začátek nového cyklu agrese.
Je přitom stále zřejmější, že samotné náklady války Putina nezastaví. Nezastaví ho mrtví vojáci, sankce, mezinárodní izolace ani fakt, že ruská ekonomika čelí strukturálním problémům. Jeho prioritou není blaho občanů, ale naplnění historické mise, kterou si sám přisoudil: přetvořit Rusko v sílu, s níž svět musí počítat, ať už chce, nebo ne. I kdyby to mělo znamenat konfrontaci se Západem. I kdyby to mělo skončit válkou s NATO.
Putin nehledá kompromis, ale vítězství. A čím dál více dává najevo, že pro něj nejsou limitem ztráty, nýbrž pouze to, co mu svět dovolí. Proto nelze očekávat, že bude mít zájem válku skutečně ukončit – alespoň ne způsobem, který by zachoval Ukrajině její suverenitu. Naopak, čím déle se konflikt táhne, tím více doufá, že se Západ unaví, Ukrajina zeslábne a jemu se otevře prostor k dalším krokům. A to je i důvod, proč válka pokračuje – a proč možná teprve začíná.
Současný válečný konflikt v Íránu vystavuje generálního tajemníka NATO Marka Rutteho dosud nejtěžší zkoušce v jeho vztahu s Donaldem Trumpem. Americký prezident totiž v úterý ostře zkritizoval spojence v Alianci a označil je za „velmi hloupé“, protože odmítli jeho požadavky na vojenskou podporu při zajišťování strategického Hormuzského průlivu. Trump dokonce varoval, že by USA měly kvůli tomuto postoji zvážit svou další roli v celém paktu.
Evropské trhy se zemním plynem zažily v posledních hodinách drastický otřes, když jeho cena vyskočila o celých 35 %. Tento prudký nárůst je přímým důsledkem zintenzivnění útoků na energetickou infrastrukturu v Perském zálivu. Od 28. února, kdy začal válečný konflikt mezi USA, Izraelem a Íránem, se ceny plynu v Evropě podle agentury Reuters zvedly již o více než 60 %.
Americký prezident Donald Trump varoval Írán, že příští útok na jeho ropná pole už mohou provést jeho krajané. Reagoval tak na íránskou odvetu, která po izraelském úderu směřovala proti zařízením na zpracování zemního plynu v Kataru.
Velikonoce se každým dnem přibližují, takže je nejvyšší čas, aby se někteří důchodci dozvěděli, co je čeká. Jak upozornila Česká správa sociálního zabezpečení (ČSSZ), budou se kvůli dubnovým svátkům letos poprvé měnit výplatní termíny důchodů.
Máme před sebou další víkend, po kterém přijde na řadu poslední ryze březnový týden. Podle předpovědi Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ) se počasí v jeho průběhu pokazí. Projeví se to i na teplotách.
Kauza úspěšného českého filmu Sbormistr dospěla do zajímavého bodu. Soud se do ní vložil tím způsobem, že vydal předběžné opatření, které pro tuto chvíli znemožňuje televizní šíření tohoto díla. Úspěch slaví žena, které vadí, že se snímek bez jejího souhlasu inspiroval jejím životním příběhem.
Dnes už je bývalým princem Andrewem a všichni dobře vědí, co mu zlomilo vaz. Byl to blízký vztah s americkým finančníkem a sexuálním delikventem Jeffrey Epsteinem. Elitní britský deník se teď rozhodl popsat, jak se vztah této dvojice v čase vyvíjel.
Blízký východ se zmítá v nejhorší vlně násilí za poslední desetiletí a počet obětí napříč celým regionem od konce února drasticky narůstá. Podle nejnovějších údajů libanonského ministerstva zdravotnictví bylo v Libanonu za necelých dva a půl týdne zabito nejméně 968 lidí. Izraelské bombardování země, které začalo 2. března, si vyžádalo životy mnoha civilistů, přičemž mezi mrtvými je potvrzeno nejméně 116 dětí.
Americké zpravodajské služby dospěly k závěru, že íránský režim sice po vlně útoků na své vedení a vojenské kapacity nadále existuje, jeho akceschopnost je však zásadně podlomena. Na slyšení v Senátu o globálních hrozbách to ve středu uvedla ředitelka národních zpravodajských služeb (DNI) Tulsi Gabbardová. Podle ní je režim v současnosti „značně degradován“, což je důsledek operací, při nichž zahynula řada nejvyšších představitelů země včetně ajatolláha Alího Chameneího.
Ruskou politickou scénou otřásla nečekaná událost. Ilja Remeslo, pětačtyřicetiletý právník a dlouholetý loajální šiřitel prokremelské propagandy, veřejně vystoupil proti Vladimiru Putinovi. Remeslo, který se dříve specializoval na diskreditaci nezávislých novinářů a opozičních politiků včetně Alexeje Navalného, zveřejnil na svém Telegramu manifest s názvem „Pět důvodů, proč jsem přestal podporovat Vladimira Putina“.
Íránský prezident Masúd Pezeškiján ve středu odpoledne oficiálně potvrdil smrt ministra tajných služeb Esmáíla Chatíba. Toto prohlášení přišlo jen několik hodin poté, co Izrael oznámil, že Chatíb byl cílem a obětí nočního náletu v Teheránu. Potvrzení ze strany íránské hlavy státu definitivně ukončilo spekulace o osudu jednoho z nejmocnějších mužů tamního bezpečnostního aparátu.
Současná krize v Íránu a faktické uzavření Hormuzského průlivu otřásly globálními trhy s energiemi i komoditami. Tento konflikt však vynesl na světlo mnohem hlubší problém: moderní světový obchod je až nebezpečně závislý na překvapivě malém počtu úzkých námořních cest, takzvaných „úzkých hrdel“ (chokepoints). Stačí zablokování jediného z nich a globální dodavatelské řetězce se začnou hroutit jako domeček z karet.