Putinovy ambice dalece přesahují Ukrajinu. Válka se možná sotva rozjela

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj o víkendu navrhl nové kolo mírových jednání s Ruskem. Možnosti diplomatického řešení ale komplikují požadavky Moskvy, které Kyjev označuje za nepřijatelné. „Prezident Putin opakovaně hovořil o svém přání co nejdříve dosáhnout mírového urovnání ukrajinské otázky. Je to dlouhý proces, který vyžaduje úsilí a není snadný. Hlavní pro nás je dosáhnout našich cílů. Naše cíle jsou jasné,“ uvedl mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov.

Podle serveru Kyiv Independent předložilo Rusko začátkem června návrh tzv. mírového memoranda, v němž požaduje mimo jiné uznání ruské anexe Krymu a čtyř dalších částečně okupovaných ukrajinských oblastí. Součástí návrhu je rovněž úplné stažení ukrajinských jednotek, jejich následná demobilizace a zničení všech zbraní dodaných Západem.

V konfliktech bývá běžné, že obě strany začínají s vyhrocenými požadavky. Slouží to k tomu, aby se v průběhu vyjednávání našel kompromisní střed. Jenže ruský přístup k mírovým jednáním s Ukrajinou nelze považovat za standardní diplomacii. Moskva opakovaně předkládá návrhy, které nejsou ani výchozím bodem pro dohodu – jsou záměrně nastavené tak, aby byly pro Kyjev nepřijatelné. Jde o účelový manévr, jehož cílem je ukázat Ukrajinu jako neústupnou a zároveň legitimizovat pokračování agrese.

Putinova strategie spočívá v tom, že se navenek hlásí k míru, ale ve skutečnosti vytváří diplomatickou fasádu, za kterou pokračuje válka. Vyjednávači bez skutečné pravomoci, návrhy vedoucí k demobilizaci ukrajinské armády či uznání okupovaných území – to vše ukazuje, že Rusko neusiluje o spravedlivé řešení. Naopak se snaží přimět Ukrajinu, aby přijala vlastní zánik. Přistoupení na tyto podmínky by znamenalo nejen ztrátu území, ale i otevření dveří k dalšímu ruskému útoku.

V takto nastaveném rámci nelze o míru vůbec mluvit. Nejde totiž o hledání společné cesty, ale o pokus jedné strany zničit druhou pod rouškou diplomacie. A dokud bude Kreml pokračovat v této strategii, válka neskončí – jen změní podobu.

Otázka, která visí ve vzduchu čím dál tíživěji, zní: proč vlastně Rusko válku prodlužuje? Proč pokračuje v krvavém konfliktu, který už si vyžádal statisíce životů, ochromil ekonomiku, izoloval zemi od Západu a destabilizoval celé východní sousedství Evropy? Proč Vladimir Putin nevyužije příležitosti jednat a alespoň částečně zmírnit škody, které Rusko – a hlavně jeho obyčejní občané – kvůli válce utrpělo? Z čistě racionálního hlediska se to může jevit jako nepochopitelné. Jenže klíč ke správnému výkladu této situace neleží v ekonomice, ale v dějinách a ideologii.

Putin v minulosti prohlásil, že rozpad Sovětského svazu považuje za největší geopolitickou katastrofu 20. století. A právě tato slova, byť se často citují až do omrzení, skrývají zásadní podstatu jeho uvažování. Nejde o nostalgii po komunismu či plán na návrat k plánovanému hospodářství. Jde o něco mnohem hlubšího: o ideu velikosti, impéria, národní „obnovené slávy“. Putin neusiluje o znovuvytvoření SSSR jako takového, ale o obnovení ruské sféry vlivu, jejíž hranice sahají mnohem dál než ty dnešní. Ukrajina je přitom v tomto plánu jen prvním a zřejmě také nejdůležitějším článkem.

Historicky totiž Rusko vždy definovalo svou sílu expanzí. Od carského impéria přes sovětskou éru až po současnost platilo, že moc Moskvy se měří podle toho, jak daleko dosahuje její kontrola. Putin tuto tradici nejen pokračuje, ale nově ji i ideologicky rámuje jako „obranu ruského světa“ – myšlenkového konstruktu, který zahrnuje nejen Rusy samotné, ale i ruskojazyčné komunity v bývalých sovětských republikách. Pod záminkou ochrany těchto menšin tak Kreml ospravedlňuje zásahy do vnitřních záležitostí sousedních států.

Invaze na Ukrajinu není v tomto kontextu výjimkou, ale logickým pokračováním této imperiální linie. V roce 2008 to pocítila Gruzie, o několik let dříve Moldavsko. Teď je na řadě Ukrajina – a pokud nebude ruská expanze zastavena, nemusí být poslední. V ruském sousedství se nachází celá řada zemí, které Kreml vnímá jako „ztracené území“ – včetně těch, které jsou dnes členy NATO nebo Evropské unie. A právě zde spočívá skutečné nebezpečí. Pokud by Ukrajina padla, nebo kdyby se Putinovi podařilo vnutit světu představu, že konflikt skončil dohodou, i když by ve skutečnosti šlo o jednostranný diktát, může to být začátek nového cyklu agrese.

Je přitom stále zřejmější, že samotné náklady války Putina nezastaví. Nezastaví ho mrtví vojáci, sankce, mezinárodní izolace ani fakt, že ruská ekonomika čelí strukturálním problémům. Jeho prioritou není blaho občanů, ale naplnění historické mise, kterou si sám přisoudil: přetvořit Rusko v sílu, s níž svět musí počítat, ať už chce, nebo ne. I kdyby to mělo znamenat konfrontaci se Západem. I kdyby to mělo skončit válkou s NATO.

Putin nehledá kompromis, ale vítězství. A čím dál více dává najevo, že pro něj nejsou limitem ztráty, nýbrž pouze to, co mu svět dovolí. Proto nelze očekávat, že bude mít zájem válku skutečně ukončit – alespoň ne způsobem, který by zachoval Ukrajině její suverenitu. Naopak, čím déle se konflikt táhne, tím více doufá, že se Západ unaví, Ukrajina zeslábne a jemu se otevře prostor k dalším krokům. A to je i důvod, proč válka pokračuje – a proč možná teprve začíná.