Írán dělá uprchlíkům ze života peklo. Využívá je i jako rukojmí

Od začátku roku bylo z Íránu deportováno nebo uprchlo přibližně 1,4 milionu Afghánců. Uvádí to Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR). Z tohoto počtu až půl milionu osob opustilo zemi od propuknutí červnového ozbrojeného konfliktu mezi Íránem a Izraelem. Informoval o tom americký deník New York Times.

Situace uprchlíků se odehrává na pozadí hluboké humanitární krize v samotném Afghánistánu. Země, ovládaná od roku 2021 hnutím Tálibán po stažení mezinárodních sil, čelí rozsáhlé nezaměstnanosti, kolapsu zdravotnictví, nedostatku bydlení a systematickému omezování práv žen a dívek. Návrat téměř půldruhého milionu lidí do těchto podmínek znamená další zátěž pro již tak přetížený stát.

V severozápadní části Afghánistánu, v oblasti Islam Qala, zažívají nově příchozí těžké podmínky. „Pracoval jsem v Íránu 42 let, tak tvrdě, že mám rozbitá kolena, a k čemu? Nemáme nic a nemáme kam jít,“ popsal situaci bývalý stavební dělník Mohammad Akhundza, který se do země vrátil nedobrovolně.

Írán je dlouhodobě jedním z největších hostitelských států uprchlíků na světě. Podle UNHCR zde žijí přibližně čtyři miliony Afghánců, což představuje až 95 procent všech uprchlíků v zemi. Íránské úřady ovšem uvádějí vyšší čísla – podle jejich odhadů se může jednat až o šest milionů osob.

V reakci na vlastní hospodářské potíže přistoupil Teherán k rozsáhlým omezením práv afghánských uprchlíků. Pobyt a pracovní činnost jsou legálně umožněny pouze v 10 z 31 provincií, přičemž jde často o fyzicky náročnou a špatně placenou práci. Vláda tato opatření odůvodňuje tím, že „vzhledem k vlastní ekonomické krizi a nedostatku přírodních zdrojů, včetně vody a plynu“, není schopna zajistit větší integraci. „Afghánci bez dokladů budou deportováni,“ oznámila vláda a stanovila dobrovolný termín odchodu na 6. července.

Represe vůči afghánské komunitě se ovšem zintenzivnily po eskalaci konfliktu s Izraelem. Bezpečnostní složky podle svědků provádějí rozsáhlé razie v pracovních areálech a obytných zónách, kontrolují vozidla na silničních stanovištích a vyvíjejí nátlak na běžné občany. Více uprchlíků uvedlo, že jim byla odepřena lékařská péče. Tu se následně snažili suplovat pracovníci OSN, kteří na hranicích distribuovali základní léky.

Šestadvacetiletá pastevkyně Kadijah Rahimi uvedla, že byla v červnu zadržena bezpečnostními složkami. „Víme, že pracuješ pro Izrael,“ měl jí podle její výpovědi říct jeden z agentů. Tento represivní přístup není ojedinělý. Uprchlíci uvádějí případy fyzických útoků, obtěžování a diskriminace – ze strany pronajímatelů, zaměstnavatelů i veřejných institucí. Podle jejich svědectví čelili například zadržování výplat, odmítnutí v bankách, školách i nemocnicích.

Postup íránských úřadů kritizují i domácí odborníci. Sociolog Abolfazi Hajizadegan označuje současnou politiku za účelovou. „Íránská vláda využívá Afghánce jako obětní beránky, aby odvedla pozornost od selhání zpravodajských služeb, které umožnilo Izraeli proniknout hluboko do Íránu. Smíchání deportací Afghánců s íránsko-izraelským konfliktem podtrhuje neochotu režimu přiznat své bezpečnostní a zpravodajské nedostatky,“ kritizoval.

Omezení práv migrantů, repatriace do země sužované krizí a spojování uprchlíků s bezpečnostními hrozbami poukazují na narůstající tlak, kterému čelí jak samotní Afghánci, tak i íránská občanská společnost. Celá situace zároveň odhaluje hlubší strukturální problémy Íránu, který ve snaze čelit vnějším hrozbám i vnitřnímu chaosu nachází obětní beránky mezi nejzranitelnějšími.

Téměř bezvýchodná situace se ale netýká jen Afghánců bez legálního pobytu, nýbrž i těch, kteří jsou legálními obyvateli Afghánistánu. Kupříkladu šestatřicetiletý Ali, který se narodil a vyrostl v Íránu má legální status – přesto byli s íránským kamarádem zastaveni a krutě obtěžování na kontrolním stanovišti. „Řekl mi: ‚Roztrhám ti pobytovou kartu, co s tím uděláš? Půjdeš do deportačního tábora. Třásl jsem se strachem. Prosil jsem je a hádal se s nimi, že celý život žiju v Íránu a ať mi to prosím nedělají,“ vylíčil Ali.

Írán a Afghánistán: komplikovaní sousedé

Podle analýzy amerického think tanku United States Institute of Peace byly ještě v roce 2018 vztahy mezi Afghánistánem a Íránem celkově pozitivní. Navzdory tomu mají tyto vztahy dlouhodobě napjaté pozadí – počínaje rokem 1979, kdy se Írán začal angažovat v afghánském konfliktu nepřímo, prostřednictvím podpory zástupných sil během války se Sovětským svazem.

Od 90. let Teherán vnímá Afghánistán především jako potenciální základnu sunnitského extremismu. V té době převzal moc v zemi Tálibán, který svrhl dosavadní válečné vůdce a vládl až do invaze Spojených států a sil NATO v roce 2001. Po svém svržení se Tálibán uchýlil k partyzánské válce a od roku 2011 se stal hlavním protivníkem vlády podporované Západem. Od roku 2015 navíc v Afghánistánu působí i Islámský stát, představující další radikálně sunnitskou hrozbu.

Írán si po desetiletí udržuje blízké vztahy s afghánskými Hazáry – šíitskou menšinou a třetí největší etnickou skupinou v zemi. V průběhu 90. let byli Hazárové systematicky pronásledováni režimem Tálibánu, který je politicky i ekonomicky marginalizoval a podle dostupných údajů připravil o život více než tisíc osob. Napětí mezi oběma zeměmi vyvrcholilo v roce 1998, kdy bylo v severoafghánském Mazar-i-Šarífu zavražděno devět íránských diplomatů.

Po útocích z 11. září 2001 a následné americké invazi do Afghánistánu Írán spolupracoval se Spojenými státy a dalšími regionálními aktéry na vytvoření nové afghánské vlády bez účasti Tálibánu. Postoj Teheránu se však začal měnit v době, kdy americké a alianční síly zůstávaly v zemi dlouhodobě. Írán začal Tálibán vnímat jako prostředek k oslabování amerického vlivu u svých hranic. Podle několika analýz poskytoval hnutí omezenou vojenskou podporu – dostatečnou k vyvíjení tlaku na Spojené státy, ale nikoli natolik výraznou, aby vyprovokovala přímou vojenskou reakci.

Tato strategie byla zřetelná například v roce 2016, kdy byl vůdce Tálibánu Mulla Akhtar Mansúr zabit při americkém bezpilotním útoku, když se vracel z neveřejné návštěvy Íránu do svého útočiště v Pákistánu. O rok později se objevily zprávy, že Rusko údajně využilo Írán jako prostředníka pro dodávky zbraní Tálibánu, což jen potvrdilo složitou síť mocenských zájmů v regionu.

Pragmatismus ve vztahu Íránu s Tálibánem

Vztahy mezi Íránem a Afghánistánem, konkrétně s jeho současnou vládnoucí silou – hnutím Tálibán – se v posledních letech proměňují směrem, který by ještě před dekádou působil jako nemyslitelný. Zatímco v 90. letech byl Tálibán pro Teherán symbolem sunnitského extremismu a přímou hrozbou pro šíitskou menšinu Hazárů, dnes oba režimy hledají společnou řeč, byť zatím bez oficiálního diplomatického uznání. Upozornil na to server World Politics Review.

Pragmatické sbližování se projevilo například v lednu letošního roku, kdy do Kábulu zavítal íránský ministr zahraničí Abbas Aragčí – první návštěva vysoce postaveného íránského diplomata od roku 2017. Jednání zahrnovala široké spektrum témat, od vodních sporů přes uprchlickou politiku až po otázky bilaterálního obchodu. Klíčovým bodem bylo také možné uznání Tálibánu, k němuž ale Teherán zatím nepřistoupil. Přesto samotná návštěva znamenala významný symbolický posun.

Ještě výrazněji se změna íránského postoje projevila na poli ekonomickém. V říjnu 2023 obě země založily společnou obchodní komoru a Írán otevřel Afghánistánu přístup k přístavu Čabahar. Tento krok je geopoliticky významný, protože přístav poskytuje vnitrozemskému Afghánistánu přístup k Indickému oceánu mimo tradiční závislost na pákistánském přístavu Karáčí. Pro Írán zároveň představuje možnost, jak posílit svůj ekonomický vliv a zároveň obejít mezinárodní sankce skrze regionální spolupráci.

Íránské vedení přistupuje ke spolupráci s Tálibánem s krajní opatrností. Historická nedůvěra – umocněná například vraždou devíti íránských diplomatů Tálibánem v roce 1998 – se sice zmírnila, ale nezmizela. Přeshraniční incidenty, například spory o vodu z řeky Hílmand, připomínají, že vztahy jsou stále křehké. Dalšími problematickými body jsou například útoky na šíitské obyvatele v Afghánistánu nebo přetrvávající otázky bezpečnosti na hranici.

Tálibán se z íránské perspektivy stal méně ideologickým protivníkem a více geopolitickým faktem, se kterým je nutné počítat. Odstup Západu od afghánské otázky a soustředění se USA na jiné části světa vedou Teherán k tomu, že zvažuje možnosti, jak situaci využít ke svému prospěchu. V minulosti Írán podporoval Hazáry proti sunnitské většině, ale dnes pragmaticky navazuje kontakty i s těmi, kteří byli donedávna jeho úhlavními nepřáteli. Důvody jsou zřejmé: kontrola migrace, stabilizace příhraničí, hospodářská expanze a omezení vlivu konkurentů, především Pákistánu a případně i Turecka.

Přes tyto posuny Írán zatím neučinil rozhodující krok – formální uznání vlády Tálibánu. Důvody jsou nejen ideologické a bezpečnostní, ale i diplomatické. Teherán nechce být vnímán jako stát, který legitimizuje autoritářský režim bez ohledu na jeho přístup k lidským právům, zvláště k menšinám, ženám a dívkám. Zároveň si ale nemůže dovolit ignorovat realitu: Tálibán kontroluje Afghánistán, uprchlíci proudí přes hranice a obchodní vazby se rozvíjejí i bez oficiálního rámce.