Když americký prezident Donald Trump minulou středu oznámil zavedení celních opatření vůči téměř celému světu, vyvolal tím silnou odezvu nejen mezi ekonomy, ale i na mezinárodní scéně. O to větší pozornost však vzbudilo zjištění, že na seznamu postižených států chybí několik zásadních zemí. Jednou z nejvýraznějších výjimek je Rusko – země, která se i přes absenci vysokých tarifů Trumpově globální obchodní válce nevyhne. Dopady, byť nepřímé, se již začínají projevovat.
Souboj mezi Spojenými státy a Čínou vstupuje do fáze, z níž už nebude návratu. Vysoká cla, která minulou středu zavedl americký prezident Donald Trump, vyvolala okamžitou, a ještě tvrdší odpověď z Pekingu. Obchodní válka dvou největších ekonomik světa je v plném proudu – a menší země se budou muset brzy rozhodnout, komu důvěřují víc. Zatím má navrch Čína.
Uplynulý týden otřásl světovou ekonomikou. Donald Trump oficiálně zahájil obchodní válku a zbytek světa se nyní snaží odhadnout její rozsah i dopady. Evropa, Čína, Kanada a další země zvažují, jak reagovat na jednostranné a konfrontační kroky bývalého amerického prezidenta, který se netají ambicemi znovu usednout v Bílém domě. Finanční trhy zareagovaly okamžitě. Akcie oslabují, nálada na burzách se rychle zhoršuje. Zda jde o přechodný výkyv, nebo začátek hlubší krize, zůstává zatím nejasné.
Agresivní obchodní politika šéfa Bílého domu Donalda Trumpa zásadně promění globální digitální prostředí. Evropská unie a Čína se postaví do boje o technologickou nadvládu a americká opatření povedou k tomu, že se z inovací, původně spojených se spoluprací a pokrokem, stane nástroj globální konfrontace.
Šéf Bílého domu Donald Trump zavedl proti dovozu z Evropské unie vysoká cla, která mohou vážně poškodit český export. Podle Ministerstva průmyslu a obchodu hrozí ztráty v desítkách miliard korun. Zatímco Evropská unie chystá protiopatření, Česko hledá nové trhy a posiluje podporu firem i vlastní přítomnost ve Spojených státech.
Ruská invaze do Pobaltí už není jen teoretickým scénářem. Pokud Moskva skutečně zaútočí, může tím spustit řetězec událostí, který skončí střetem s připraveným, vyzbrojeným a odhodlaným protivníkem. Ruští vojáci by vstoupili do míst, kde mají pušku i kameny a stromy – a smějí se ve finštině.
Donald Trump je přesvědčen, že má řešení na všechno. Realita ho však opakovaně usvědčuje z opaku. Navzdory silným prohlášením a sebestředné rétorice zatím nepředstavil žádné funkční řešení klíčových mezinárodních krizí. Válka na Ukrajině není výjimkou.
Ruský prezident Vladimir Putin v pondělí podepsal dekret o povolání dalších 160 tisíc mužů do armády. Vojenská služba se bude týkat mužů ve věku od 18 do 30 let a začne 1. dubna. Do 15. července má být nábor dokončen.
Česká republika čelí sílícím bezpečnostním hrozbám. Hybridní válka, přímé ohrožení ze strany Ruska a válka na Ukrajině ukazují, že iluze o bezpečném zázemí ve středu Evropy už dávno neplatí. Místo snahy o politický konsenzus ale domácí scénu opět zaplňují známé spory a osobní nevraživost. Andrej Babiš a Petr Fiala vstupují do dalšího kola politického střetu, tentokrát v přetahované o to, kdo byl horší premiér.
Už během prvních týdnů v úřadu stihl Donald Trump narušit vztahy s klíčovými partnery – od Kanady po Evropskou unii. Vedle otřesů v bezpečnostní politice se rýsují i vážné dopady pro menší exportní ekonomiky, jako je Slovensko. To je silně závislé na automobilovém průmyslu, a právě na něj míří nová Trumpova cla – navzdory tomu, že v premiérovi Robertu Ficovi má americký prezident jednoho z nejloajálnějších spojenců v Evropě.
Česká republika získala respekt díky jasné podpoře Ukrajiny a pevné zahraniční politice. Pokud ale volby vyhraje Andrej Babiš a jeho hnutí ANO, nebude se moct dál skrývat za vágní rétoriku. Bude muset zvolit stranu – a lavírování ho dostane pod tlak spojenců i veřejnosti. Neutralita už není možnost, je to slabost.
Napětí mezi Spojenými státy a evropskými spojenci přerůstá rámec diplomacie. Washington vysílá do Grónska vysoce postavenou delegaci a neváhá hovořit o „ovládnutí“ ostrova, a to navzdory odporu Dánska i grónské vlády. V sázce je víc než jen suverenita arktického území: jde totiž o důvěryhodnost aliancí, hranice mezinárodního práva a schopnost Evropy čelit hegemonickému tlaku svého nejsilnějšího spojence, Spojených států.
Brusel si brousí zbraně. Evropská unie má k dispozici řadu nástrojů, jak čelit hrozbám Donalda Trumpa a jeho agresivní a konfrontační obchodní strategii. Otázkou zůstává, zda je ochotná je skutečně použít, a jakou konkrétní podobu naberou.
Německo poprvé od konce druhé světové války výrazně navyšuje své obranné výdaje. V reakci na zhoršující se bezpečnostní situaci v Evropě chce být spolehlivým pilířem kolektivní obrany. Místo expanze a ideologie dnes usiluje o stabilitu a odstrašení. Postupně se ukazuje, že historická zdrženlivost už není na místě.
Evropa je v mnoha směrech silnější než Rusko a Spojené státy dohromady. Pokud ale nezačne tahat za jeden provaz a neposílí i svou politickou a bezpečnostní váhu, bude z ní jen bohatý, uhlíkově neutrální kontinent, který ve světě nikdo neposlouchá.
Zdá se, že válka na Ukrajině se pomalu, avšak nevyhnutelně blíží svému závěru. Boje však nijak neslábnou a mírová jednání zatím reálně nezačala. Moskva i Kyjev nadále trvají na vlastních podmínkách pro ukončení konfliktu – a ty se v mnohém rozcházejí. V tomto nejistém a křehkém okamžiku vstupují na scénu Spojené státy jako mediátor. Jejich snaha o vyjednávání však není motivována pouze touhou po míru, ale i strategickým zájmem získat něco pro sebe.
Symbolem domácí politiky nového amerického prezidenta Donalda Trumpa se postupně stalo poměrně nečekané téma – vejce. Jejich rostoucí cena se stala horkým tématem amerických domácností, které si stále hlasitěji stěžují na zdražování této základní suroviny. Šéf Bílého domu spolu se svou mluvčí Karoline Leavittovou neváhali a pustili se do boje. Jenže ten probíhá tak, jak je Trumpovi vlastní.
Evropská unie sice dlouho přehlížela potřebu obrany a zbrojení, ale ne z naivity – věřila, že mír je hodnota, kterou lze udržet diplomatickou cestou. Jenže Rusko v ní postupně probudilo něco, čemu se mělo vyhnout za každou cenu – uvědomění, že i Evropa může být skutečnou velmocí. A co víc, velmocí, která v případě ohrožení dokáže být nesmírně nebezpečná.
Rusko znovu získává iniciativu na bojišti i v diplomatických kuloárech. Pád Sudži a návrat Donalda Trumpa do Bílého domu dávají Moskvě strategickou výhodu, zatímco Ukrajina oslabuje. Nový americký prezident přehodnocuje podporu Kyjeva a jeho pragmatický přístup k válce otevírá dveře dohodám, které by mohly vyhovovat i ruskému lídrovi Vladimiru Putinovi. Kreml se tak může dostat do pozice, kdy si nebude nárokovat jen okupovaná území, ale také podíl na ukrajinském nerostném bohatství. Pokud tento trend nezastaví Evropa, může Rusko dosáhnout něčeho, co se ještě nedávno zdálo nemožné – skutečného geopolitického vítězství.