Ruský stát pod vedením Vladimira Putina přetváří vzdělávání v nástroj ideologické a kulturní kolonizace. Nové jednotné učebnice dějepisu popírají historické zločiny SSSR, ospravedlňují invazi na Ukrajinu a prezentují válku jako přirozené pokračování Velké vlastenecké války. Na okupovaných územích mezitím dochází k systematickému potlačování ukrajinského jazyka. Nejprve docházelo k omezení, poté represím a nyní k úplnému zákazu výuky. Vzdělávání se mění v mechanismus asimilace, který má vytvořit novou generaci loajálních poddaných bez historické paměti a kulturní identity.
Západní mocnosti včetně Velké Británie a Kanady se chystají uznat Palestinu jako nezávislý stát poté, co tak učinila Francie. Tento krok má posílit diplomatický tlak na Izrael a vyvážit jednostrannou podporu USA, které i přes humanitární krizi v Gaze nadále plně stojí za izraelskou vládou. Přestože je uznání Palestiny nutné a symbolicky silné, narazí na realitu rozděleného území, nefunkčních institucí a přítomnosti Hamásu, což vytváří takřka neřešitelný politický a bezpečnostní paradox.
Šéf Bílého domu Donald Trump zkrátil Rusku lhůtu na ukončení války na Ukrajině a hrozí tvrdými sankcemi nejen Moskvě, ale i jejím obchodním partnerům, což může zahrnovat třeba Indii nebo dokonce Slovensko. Zatímco Západ zpřísňuje rétoriku, Rusko úspěšně obchází sankce přes sousedy a Čína na tom vydělává. Výzkumy ukazují, že globální sankční režim má vážné trhliny a Peking i některé evropské firmy je umějí využít.
Co ještě nedávno působilo jako mozaika vzdálených krizí, se dnes spojuje v jediný děsivý obraz světa, který se nám rozpadá před očima. Od hladomoru v Gaze, přes ruskou agresi na Ukrajině až po války v Africe – lidstvo čelí chaosu, který samo vytváří. Ztrácíme schopnost se poučit, reagovat a spojit. A možná i vůli žít spolu jinak než ve strachu.
Silné zemětřesení o síle 8,8 magnituda, které zasáhlo východní pobřeží Ruska, vyvolalo tsunami, jež ohrožuje nejen Kamčatku, ale i Havaj a Japonsko. Přestože první vlny byly malé, hrozí další. Událost připomněla ničivou sílu podobných katastrof – od tsunami v Indickém oceánu 2004, přes Fukušimu 2011, až po megatsunami na Aljašce a tragédii na Kamčatce roku 1952.
Zatímco se v Pásmu Gazy šíří hlad a mezinárodní organizace varují před kolapsem humanitární situace, v historii existují případy, kdy byl hlad využit jako nástroj moci. Ukrajina za Josifa Stalina, Čína za Mao Ce-tunga, Severní Korea i části Afriky zažily hladomory, které nebyly důsledkem přírodních katastrof, ale lidského rozhodnutí. Lidstvo v dějinách přetvořilo hlad ve zbraň, na níž svět často neměl žádnou šanci reagovat.
Donald Trump s jistotou sobě vlastní prohlásil, že Spojené státy přeruší obchodní jednání s Thajskem a Kambodžou, dokud neskončí boje. Mluvil o nich, jako by šlo o státy, jejichž situaci dlouhodobě sleduje, a ne jako o země, o nichž patrně slyšel poprvé. Arogance, s níž dlouhodobě mentoruje regiony, jejichž základní geografii zjevně neovládá, je víc než ostudná.
Vztah mezi Evropskou unií a Čínou připomíná manželství z rozumu, které je plné napětí, neshod i výčitek, ale zároveň natolik propojené, že rozchod není možný. Čína zásobuje Evropu levnou výrobou a klíčovými technologiemi, EU jí na oplátku dodává stroje, luxus a know-how. Přes politické spory a vzájemné výtky obě velmoci dobře vědí, že bez sebe zatím nemohou fungovat, pokud chtějí zůstat globálními hráči.
Uznání palestinské státnosti znovu rozděluje světovou diplomacii. Zatímco Francie jako první velká evropská mocnost oznámila, že Palestinu oficiálně uzná, USA a Izrael takový krok tvrdě odmítají. Tvrdí, že legitimizuje násilí a ohrožuje mír. Přesto se počet států podporujících dvoustátní řešení dál rozrůstá – uznání Palestiny nyní podporují tři čtvrtiny celého světa.
Ruská agrese na Ukrajině, humanitární katastrofa v Gaze, zablokovaná Rada bezpečnosti. Mezinárodní společenství nedokáže zastavit ani nejkřiklavější porušování práv. Ač má OSN za sebou řadu úspěchů, její současná impotence vůči globálním krizím zpochybňuje samotnou legitimitu systému založeného po druhé světové válce. Bez reforem a politické vůle klíčových hráčů může ve velmi dobře dohledné době ztratit smysl.
Ruská válka proti Ukrajině je provázena rozsáhlými a systematickými porušeními mezinárodního humanitárního práva – od masových deportací dětí, přes mučení a znásilňování civilistů, až po mimosoudní popravy válečných zajatců. Mezinárodní vyšetřovatelé hovoří o tisících zdokumentovaných zločinů, které mohou naplňovat i definici genocidy. Svědectví přeživších odhalují brutalitu ruské okupace a beztrestnost, s níž je násilí pácháno.
Zatímco agresivní návrat Donalda Trumpa na politickou scénu ohrožuje transatlantické vazby, v Evropě paradoxně posiluje důvěru v Evropskou unii a oživuje debaty o její hlubší integraci. Mladí voliči, think tanky i někteří politici otevřeně volají po federalizaci EU, digitální kampaně šíří vizi jednotné Evropy a rostoucí počet občanů ji vnímá jako odpověď na americkou nespolehlivost. Místo rozkladu čelí EU nové výzvě: stát se skutečně politickým celkem.
Spojené státy pod vedením prezidenta Donalda Trumpa znovu opouštějí UNESCO – organizaci, která po desetiletí chrání světové kulturní dědictví, podporuje vzdělávání a vědeckou spolupráci napříč kontinenty. Washington kritizuje její údajnou ideologizaci a postoj k Izraeli. Většina z 193 členských států však vnímá UNESCO jako klíčový nástroj mezinárodní spolupráce a míru.
Severní Korea uspořádala soutěž ve vaření psího masa. Národní soutěž ve vaření psích pokrmů přilákala stovky kuchařů z celé země. Psí maso, tradičně považované za posilující, má v KLDR státní podporu. Přesto nejde o výlučnou specialitu Pchjongjangu – v mnoha částech Asie a Afriky zůstává psí maso běžnou součástí jídelníčku.
Derek Huffman chtěl pro svou rodinu nový život v zemi, která podle něj chrání „tradiční hodnoty“. Místo bezpečného zázemí a práce svářeče v armádě však skončil v jednotce cizinců směřujících na ukrajinskou frontu. Ruská propaganda mu podle rodiny slíbila mírovou roli, realita se ale ukázala jako cynická past.
Navzdory dalším ukrajinským výzvám k jednání Rusko o skutečný mír neusiluje. Kreml nadále předkládá návrhy, které připomínají spíše diktát a kapitulaci než kompromis. Zatímco se navenek hovoří o urovnání, ve skutečnosti Moskva sleduje imperiální cíl, kterým je obnova sféry vlivu a podmanění Ukrajiny. Válka proto neskončí, dokud bude Vladimir Putin věřit, že vítězství (nikoli dohoda) je jedinou přijatelnou možností.
Zatímco někdejší ruský prezident Dmitrij Medveděv varuje před třetí světovou válkou, šéf Bílého domu Donald Trump stupňuje tlak. Skutečná změna se však odehrává jinde, válka se proměňuje a místo reálného boje ozbrojených sil přichází kybernetické útoky, ekonomické nátlaky a informační manipulace. Konflikt mezi Západem a Ruskem ukazuje, že hranice mezi válkou a mírem se stírá, a svět vstupuje do éry hybridního soupeření globálního rozsahu.
Od začátku roku uprchlo nebo bylo z Íránu deportováno na 1,4 milionu Afghánců, z toho půl milionu od červnového konfliktu s Izraelem. Zatímco Afghánistán se potýká s hlubokou humanitární krizí, Írán zpřísňuje vůči uprchlíkům represi – od deportací po omezení přístupu k práci či zdravotní péči. Podle některých kritiků využívá Teherán afghánské migranty jako obětní beránky, aby odvedl pozornost od vlastních bezpečnostních selhání. Současně se snaží pragmaticky sblížit s Tálibánem, přestože vztahy zůstávají křehké.
Schválení 18. sankčního balíku EU proti Rusku odblokoval až obrat slovenské vlády, kterou k tomu dotlačily energetické záruky. Premiér Robert Fico se přitom dál prezentuje jako obránce národních zájmů, ve skutečnosti však svým lavírováním podkopává evropskou jednotu a nahrává autoritářům. Slovensko ale nemůže dlouhodobě stát jednou nohou v Bruselu a druhou v Moskvě.