Síla, kterou nelze zastavit. Některá tsunami zabíjejí stovky tisíc lidí, jiná dosahují více než půlkilometrové výšky

Analýza
Ilustrační foto
Ilustrační foto, foto: Depositphotos
Pavel Němec VČERA 13:25
Sdílej:

Silné zemětřesení o síle 8,8 magnituda, které zasáhlo východní pobřeží Ruska, vyvolalo tsunami, jež ohrožuje nejen Kamčatku, ale i Havaj a Japonsko. Přestože první vlny byly malé, hrozí další. Událost připomněla ničivou sílu podobných katastrof – od tsunami v Indickém oceánu 2004, přes Fukušimu 2011, až po megatsunami na Aljašce a tragédii na Kamčatce roku 1952.

Silné zemětřesení o síle 8,8 magnituda, které dnes zasáhlo východní pobřeží Ruska, znovu rozvibrovalo celé Tichomoří. Otřesy vyvolaly tsunami, které dosáhly Severo-Kurilsku a zatopily ulice, poškodily průmyslovou infrastrukturu a strhávaly kontejnery do moře.

Na situaci okamžitě zareagovalo i Japonsko, které vyhlásilo evakuaci pro 1,9 milionu lidí ve 21 prefekturách včetně Hokkaida, Kanagawy a Wakayamy. Záchranné sirény zněly pobřežím a obyvatelé v některých regionech hledali útočiště na střechách. První vlny, které dorazily, měly výšku 30 až 50 centimetrů, ale experti varují, že další a silnější vlny mohou následovat. Mezinárodní letiště v Sendai muselo dočasně uzavřít přistávací dráhu, doprava je v mnoha oblastech přerušena.

Zatím nejsou hlášeny oběti na životech, ale aktuální situace znovu připomněla, jak ničivá může být kombinace zemětřesení a následných vln tsunami – fenomén, který se v posledních desetiletích opakovaně projevil s devastujícími důsledky.

Nejsmrtelnější tsunami novodobé historie

26. prosince 2004 zasáhla pobřeží Indického oceánu jedna z nejničivějších přírodních katastrof moderní historie. Po silném zemětřesení v oblasti západně od indonéského Acehu se z moře zvedla obří vlna tsunami, která během několika hodin zasáhla čtrnáct zemí na třech kontinentech a způsobila bezprecedentní ztráty na životech i majetku.

Zemětřesení mělo magnitudu 9,2 až 9,3 a epicentrum se nacházelo pouhých deset kilometrů pod mořským dnem u severního pobřeží Sumatry. Vědci jej později označili za tzv. megazlomové zemětřesení, k němuž došlo na konvergentní hranici mezi Indickou a Barmskou tektonickou deskou.

Zlomení zemské kůry se odehrálo na mimořádně dlouhém úseku o délce až 1 300 kilometrů, čímž se událost zařadila mezi nejrozsáhlejší svého druhu. Samotné otřesy trvaly více než deset minut – což je ve světě seismologie mimořádně dlouhá doba – a rozkmitaly dokonce i planetární osu o několik milimetrů. Sekundární otřesy byly zaznamenány až na Aljašce.

Následná tsunami zasáhla s drtivou silou především Indonésii, Srí Lanku, Indii a Thajsko, ale své stopy zanechala také na Maledivách, v Malajsii, Bangladéši, Myanmaru a dalších zemích. Dokonce i východní pobřeží Afriky – vzdálené tisíce kilometrů od epicentra – zaznamenalo ničivé vlny a úmrtí. V některých oblastech dosahovaly tsunami výšky až 30 metrů, a to zejména tam, kde se energie vln soustředila díky tvaru mořského dna a pobřeží.

Celkový počet obětí je odhadován na 227 898 lidí, přičemž jen v indonéské provincii Aceh přišlo o život více než 160 tisíc osob. Mnoho dalších zůstalo pohřešovaných. Zničeno bylo obrovské množství domů, silnic, škol, nemocnic a dalších budov. V mnoha oblastech byli přeživší odkázáni na pomoc zvenčí. Kromě bezprostředních ztrát došlo také k dlouhodobým důsledkům – například výpadkům turistického ruchu, zhroucení místních ekonomik či psychickým traumatům celých komunit.

Tragédie vyvolala bezprecedentní vlnu globální solidarity. Mezinárodní společenství reagovalo rychle a masivně – státy, nevládní organizace i jednotlivci darovali dohromady přes 14 miliard amerických dolarů (v přepočtu na dnešní hodnotu více než 23 miliard USD). Záchranářské týmy, lékaři a humanitární pracovníci proudili do postižených oblastí z celého světa. Pomoc zahrnovala nejen distribuci základních potřeb, ale i obnovu infrastruktury a dlouhodobou psychosociální podporu.

Tsunami z roku 2004 se stala nejsmrtelnější přírodní katastrofou 21. století a zároveň nejhorší tsunami v zaznamenané historii. Událost přispěla také ke změnám v oblasti mezinárodního krizového řízení a vedla k vybudování varovného systému v Indickém oceánu, který měl do té doby zásadní mezery. Dnes je katastrofa připomínána nejen jako smutná kapitola moderních dějin, ale také jako zlomový okamžik v dějinách mezinárodní humanitární reakce a spolupráce.

Zasažena jaderná elektrárna

11. března 2011 se Japonsko ocitlo tváří v tvář jedné z největších přírodních katastrof své historie. V 14:46 místního času zasáhly severovýchodní pobřeží země ničivé otřesy o síle 9,0 až 9,1 magnituda, které trvaly přibližně šest minut. Zemětřesení, které mělo epicentrum 72 kilometrů východně od poloostrova Ošika v regionu Tóhoku, se stalo nejsilnějším, jaké kdy bylo v Japonsku zaznamenáno, a čtvrtým nejsilnějším v moderní historii měření na celém světě.

Otřesy spustily masivní tsunami. Vlna vysoká až 40,5 metru se řítila směrem k pobřeží rychlostí až 700 kilometrů za hodinu. Během několika minut zasáhla rozsáhlé oblasti, pronikla až deset kilometrů do vnitrozemí a srovnala se zemí celé vesnice, města i průmyslové zóny. V oblasti Sendai měli obyvatelé na evakuaci jen několik málo minut, přičemž více než stovka evakuačních center byla sama smetena přívalovou vodou. Kritické podmínky zhoršovalo sněžení a mrazivé teploty – například ve městě Išinomaki, kde zemřelo nejvíce lidí, panoval v době úderu mráz kolem nuly.

Katastrofa si vyžádala 19 759 potvrzených obětí a více než 2 500 lidí zůstalo pohřešováno. Miliony Japonců přišly o domovy, statisíce byly evakuovány. Nešlo však pouze o lidské a materiální ztráty. V důsledku zásahu tsunami došlo k havárii v jaderné elektrárně Fukušima Daiiči, která se stala nejvážnější jadernou krizí od Černobylu.

V elektrárně selhaly záložní chladicí systémy, což vedlo k tavení tří reaktorů. Došlo k výbuchům, únikům radioaktivní vody a masivní evakuaci obyvatel v okolí. Oblast v okruhu 20 kilometrů od elektrárny musela být uzavřena a dodnes zůstává z velké části neobyvatelná. Tragédie otřásla důvěrou veřejnosti v jadernou energetiku, a to nejen v Japonsku, ale i globálně – některé země jako Německo na základě událostí ve Fukušimě přehodnotily své energetické strategie.

Ekonomické dopady byly mimořádné. Přímé škody přesáhly 300 miliard amerických dolarů, což činí z této události nejdražší přírodní katastrofu v dějinách. Japonští ekonomové odhadli, že v důsledku katastrofy došlo ke zpomalení růstu HDP o téměř půl procentního bodu. Japonská centrální banka byla nucena okamžitě uvolnit 15 bilionů jenů (v přepočtu 183 miliard USD) na podporu likvidity a stabilizaci finančního trhu.

Zemětřesení a tsunami z roku 2011 změnily Japonsko navždy. Nejen kvůli obrovské lidské tragédii, ale i kvůli ztrátě důvěry v technologie a schopnost moderního státu čelit síle přírodních živlů. Dodnes zůstává více než 200 tisíc lidí v náhradním nebo dočasném bydlení, mnoho oblastí bylo kompletně přebudováno nebo opuštěno.

Událost se hluboce zapsala do paměti národa i světa. Každoročně si Japonsko 11. března připomíná oběti katastrofy, která ukázala, že ani vyspělá a technologicky pokročilá společnost není imunní vůči extrémním přírodním událostem.

Případ z Kamčatky

Dnešní zemětřesení připomíná situaci z 5. listopadu 1952. Tehdy udeřilo východně od Kamčatského poloostrova zemětřesení o síle 9,0 magnituda. Epicentrum se nacházelo zhruba 20 kilometrů pod mořským dnem. Otřesy tehdy vyvolaly vlnu tsunami, která dosáhla výšky až 18 metrů a zasáhla Severo-Kurilsk, Kurilské ostrovy i pobřeží Sachalinu. Tragédie si vyžádala životy 2 336 obyvatel z tehdyjších šesti tisíc. Většina z nich zemřela při druhé vlně, když se vrátili zpět do města po odeznění té první.

Tři po sobě jdoucí vlny zcela zničily část osídlení. Město Severo-Kurilsk bylo po katastrofě přestěhováno dále do vnitrozemí a z původní pobřežní zástavby zbyl jen přístav. Ekonomické dopady se tehdy projevily i v zahraničí – například na Havaji, kde škody na majetku dosáhly až jednoho milionu dolarů. Vlna poškodila loděnice, přístavní infrastrukturu a způsobila ztráty i v živočišné výrobě.

Událost z roku 1952 zůstává pátým nejsilnějším zemětřesením v dějinách moderní seismologie, a to nejen svou magnitudou, ale i ničivým dopadem. Oblast Kurilsko-kamčatské subdukční zóny, kde se střetává Tichá a Ochotská litosférická deska, patří mezi nejaktivnější seismické oblasti světa.

Megatsunami na Aljašce

V noci 9. července 1958 zasáhla odlehlý fjord Lituya Bay na jihovýchodě Aljašky přírodní katastrofa, která dosud nemá obdoby. Zemětřesení o síle 7,8 až 8,3 magnitudy spustilo mohutný sesuv hornin, který v úzké zátoce vytvořil megatsunami – vlnu vysokou až 524 metrů, což odpovídá výšce téměř dvou Eiffelových věží postavených na sebe.

Epicentrum otřesů leželo poblíž zlomu Fairweather, kde se odehrál tzv. strike-slip pohyb zemských desek. Následný sesuv o objemu 30 milionů kubických metrů a hmotnosti 90 milionů tun se zřítil do Gilbertova zálivu, jednoho z ramen fjordu, a způsobil prudký výtlak vody.

Vlna vystoupala po svazích fjordu a smetla vše, co jí stálo v cestě – včetně lesního porostu, který byl odtržen až do výšky 524 metrů nad hladinou moře. Tato „trimline“ je dodnes viditelná jako jizva na krajině a slouží jako varovný doklad o ničivé síle megatsunami.

Při katastrofě zahynulo pět lidí, včetně dvou osob na rybářských lodích, které vlna pohltila. Další dvě osoby – otec a jeho sedmiletý syn – přežily jen díky tomu, že byli v okamžiku dopadu vyhozeni s lodí do vzduchu a dopadli zpět do vody relativně nezranění.

Otřesy byly zaznamenány na ploše přes 1 milion km² – od jihovýchodní Aljašky až po Seattle a Yukon. V blízkém městě Yakutat byla poškozena infrastruktura, včetně mostů, ropovodů a komunikací.

Podle pozdějších analýz vědců z Los Alamos a Tsunami Society byla vlna způsobena nejen sesuvem horniny, ale pravděpodobně i uvolněním masivního množství sedimentu zpod čela ledovce Lituya. Tento tzv. „dvojitý sesuv“ uvolnil až desetinásobek objemu původního sesuvu, čímž se vysvětluje mimořádná výška a síla vlny.

Záliv Lituya není pro megatsunami nový – v posledních dvou stoletích zde byly zaznamenány minimálně čtyři další obří vlny. Událost z roku 1958 ale zůstává nejlépe zdokumentovanou a nejvýraznější. Její studium vedlo ke změně pohledu vědy na příčiny a mechanismy vzniku extrémních vln.

Témata:
Stalo se
Novinky
Palestina

Francie a Británie uznají palestinský stát. Co to ale vlastně znamená?

Po mimořádném zasedání vlády vydal Downing Street prohlášení, že Spojené království v září uzná Palestinu, pokud Izrael nesplní několik podmínek: uzavře dlouhodobý udržitelný mír, umožní OSN obnovit humanitární pomoc, schválí příměří a zajistí, že nedojde k anexe Západního břehu.

Novinky
Boeing 737

Proč jsou turbulence v letadlech čím dál častější a silnější? Poděkujme změnám počasí

Andrew Davies cestoval do Nového Zélandu, kde měl na starosti výstavu Doctor Who. První část jeho letu z Londýna do Singapuru probíhala hladce, ale pak najednou narazil na silnou turbulenci. „Jediné, co to připomínalo, byl horský tobogán,“ vzpomíná. „Byl jsem tlačený do sedadla, a pak jsme náhle spadli. Můj iPad mě zasáhl do hlavy, káva se rozlila všude kolem. V kabině byl chaos, lidé plakali a všichni byli v šoku z toho, co se stalo.“

Novinky
Ilustrační foto

Stoupenci Brexitu se radují z „katastrofální“ dohody Trumpa s EU. Proč ji Británie překonala?

Dominic Cummings, bývalý poradce expremiéra Borise Johnsona a jeden z hlavních architektů Brexitu, má dnes jiné starosti a stav EU už ho trápit nemusí. Přesto v pondělí přerušil své neustálé komentáře o imigraci, cenzuře a selháních politických elit, aby upozornil na katastrofální obchodní dohodu, kterou Evropská unie uzavřela s americkým prezidentem Donaldem Trumpem.

Novinky
Analýza
Ilustrační foto

Síla, kterou nelze zastavit. Některá tsunami zabíjejí stovky tisíc lidí, jiná dosahují více než půlkilometrové výšky

Silné zemětřesení o síle 8,8 magnituda, které zasáhlo východní pobřeží Ruska, vyvolalo tsunami, jež ohrožuje nejen Kamčatku, ale i Havaj a Japonsko. Přestože první vlny byly malé, hrozí další. Událost připomněla ničivou sílu podobných katastrof – od tsunami v Indickém oceánu 2004, přes Fukušimu 2011, až po megatsunami na Aljašce a tragédii na Kamčatce roku 1952.