Silné zemětřesení o síle 8,8 magnituda, které zasáhlo východní pobřeží Ruska, vyvolalo tsunami, jež ohrožuje nejen Kamčatku, ale i Havaj a Japonsko. Přestože první vlny byly malé, hrozí další. Událost připomněla ničivou sílu podobných katastrof – od tsunami v Indickém oceánu 2004, přes Fukušimu 2011, až po megatsunami na Aljašce a tragédii na Kamčatce roku 1952.
Silné zemětřesení o síle 8,8 magnituda, které dnes zasáhlo východní pobřeží Ruska, znovu rozvibrovalo celé Tichomoří. Otřesy vyvolaly tsunami, které dosáhly Severo-Kurilsku a zatopily ulice, poškodily průmyslovou infrastrukturu a strhávaly kontejnery do moře.
Na situaci okamžitě zareagovalo i Japonsko, které vyhlásilo evakuaci pro 1,9 milionu lidí ve 21 prefekturách včetně Hokkaida, Kanagawy a Wakayamy. Záchranné sirény zněly pobřežím a obyvatelé v některých regionech hledali útočiště na střechách. První vlny, které dorazily, měly výšku 30 až 50 centimetrů, ale experti varují, že další a silnější vlny mohou následovat. Mezinárodní letiště v Sendai muselo dočasně uzavřít přistávací dráhu, doprava je v mnoha oblastech přerušena.
Zatím nejsou hlášeny oběti na životech, ale aktuální situace znovu připomněla, jak ničivá může být kombinace zemětřesení a následných vln tsunami – fenomén, který se v posledních desetiletích opakovaně projevil s devastujícími důsledky.
Nejsmrtelnější tsunami novodobé historie
26. prosince 2004 zasáhla pobřeží Indického oceánu jedna z nejničivějších přírodních katastrof moderní historie. Po silném zemětřesení v oblasti západně od indonéského Acehu se z moře zvedla obří vlna tsunami, která během několika hodin zasáhla čtrnáct zemí na třech kontinentech a způsobila bezprecedentní ztráty na životech i majetku.
Zemětřesení mělo magnitudu 9,2 až 9,3 a epicentrum se nacházelo pouhých deset kilometrů pod mořským dnem u severního pobřeží Sumatry. Vědci jej později označili za tzv. megazlomové zemětřesení, k němuž došlo na konvergentní hranici mezi Indickou a Barmskou tektonickou deskou.
Zlomení zemské kůry se odehrálo na mimořádně dlouhém úseku o délce až 1 300 kilometrů, čímž se událost zařadila mezi nejrozsáhlejší svého druhu. Samotné otřesy trvaly více než deset minut – což je ve světě seismologie mimořádně dlouhá doba – a rozkmitaly dokonce i planetární osu o několik milimetrů. Sekundární otřesy byly zaznamenány až na Aljašce.
Následná tsunami zasáhla s drtivou silou především Indonésii, Srí Lanku, Indii a Thajsko, ale své stopy zanechala také na Maledivách, v Malajsii, Bangladéši, Myanmaru a dalších zemích. Dokonce i východní pobřeží Afriky – vzdálené tisíce kilometrů od epicentra – zaznamenalo ničivé vlny a úmrtí. V některých oblastech dosahovaly tsunami výšky až 30 metrů, a to zejména tam, kde se energie vln soustředila díky tvaru mořského dna a pobřeží.
Celkový počet obětí je odhadován na 227 898 lidí, přičemž jen v indonéské provincii Aceh přišlo o život více než 160 tisíc osob. Mnoho dalších zůstalo pohřešovaných. Zničeno bylo obrovské množství domů, silnic, škol, nemocnic a dalších budov. V mnoha oblastech byli přeživší odkázáni na pomoc zvenčí. Kromě bezprostředních ztrát došlo také k dlouhodobým důsledkům – například výpadkům turistického ruchu, zhroucení místních ekonomik či psychickým traumatům celých komunit.
Tragédie vyvolala bezprecedentní vlnu globální solidarity. Mezinárodní společenství reagovalo rychle a masivně – státy, nevládní organizace i jednotlivci darovali dohromady přes 14 miliard amerických dolarů (v přepočtu na dnešní hodnotu více než 23 miliard USD). Záchranářské týmy, lékaři a humanitární pracovníci proudili do postižených oblastí z celého světa. Pomoc zahrnovala nejen distribuci základních potřeb, ale i obnovu infrastruktury a dlouhodobou psychosociální podporu.
Tsunami z roku 2004 se stala nejsmrtelnější přírodní katastrofou 21. století a zároveň nejhorší tsunami v zaznamenané historii. Událost přispěla také ke změnám v oblasti mezinárodního krizového řízení a vedla k vybudování varovného systému v Indickém oceánu, který měl do té doby zásadní mezery. Dnes je katastrofa připomínána nejen jako smutná kapitola moderních dějin, ale také jako zlomový okamžik v dějinách mezinárodní humanitární reakce a spolupráce.
Zasažena jaderná elektrárna
11. března 2011 se Japonsko ocitlo tváří v tvář jedné z největších přírodních katastrof své historie. V 14:46 místního času zasáhly severovýchodní pobřeží země ničivé otřesy o síle 9,0 až 9,1 magnituda, které trvaly přibližně šest minut. Zemětřesení, které mělo epicentrum 72 kilometrů východně od poloostrova Ošika v regionu Tóhoku, se stalo nejsilnějším, jaké kdy bylo v Japonsku zaznamenáno, a čtvrtým nejsilnějším v moderní historii měření na celém světě.
Otřesy spustily masivní tsunami. Vlna vysoká až 40,5 metru se řítila směrem k pobřeží rychlostí až 700 kilometrů za hodinu. Během několika minut zasáhla rozsáhlé oblasti, pronikla až deset kilometrů do vnitrozemí a srovnala se zemí celé vesnice, města i průmyslové zóny. V oblasti Sendai měli obyvatelé na evakuaci jen několik málo minut, přičemž více než stovka evakuačních center byla sama smetena přívalovou vodou. Kritické podmínky zhoršovalo sněžení a mrazivé teploty – například ve městě Išinomaki, kde zemřelo nejvíce lidí, panoval v době úderu mráz kolem nuly.
Katastrofa si vyžádala 19 759 potvrzených obětí a více než 2 500 lidí zůstalo pohřešováno. Miliony Japonců přišly o domovy, statisíce byly evakuovány. Nešlo však pouze o lidské a materiální ztráty. V důsledku zásahu tsunami došlo k havárii v jaderné elektrárně Fukušima Daiiči, která se stala nejvážnější jadernou krizí od Černobylu.
V elektrárně selhaly záložní chladicí systémy, což vedlo k tavení tří reaktorů. Došlo k výbuchům, únikům radioaktivní vody a masivní evakuaci obyvatel v okolí. Oblast v okruhu 20 kilometrů od elektrárny musela být uzavřena a dodnes zůstává z velké části neobyvatelná. Tragédie otřásla důvěrou veřejnosti v jadernou energetiku, a to nejen v Japonsku, ale i globálně – některé země jako Německo na základě událostí ve Fukušimě přehodnotily své energetické strategie.
Ekonomické dopady byly mimořádné. Přímé škody přesáhly 300 miliard amerických dolarů, což činí z této události nejdražší přírodní katastrofu v dějinách. Japonští ekonomové odhadli, že v důsledku katastrofy došlo ke zpomalení růstu HDP o téměř půl procentního bodu. Japonská centrální banka byla nucena okamžitě uvolnit 15 bilionů jenů (v přepočtu 183 miliard USD) na podporu likvidity a stabilizaci finančního trhu.
Zemětřesení a tsunami z roku 2011 změnily Japonsko navždy. Nejen kvůli obrovské lidské tragédii, ale i kvůli ztrátě důvěry v technologie a schopnost moderního státu čelit síle přírodních živlů. Dodnes zůstává více než 200 tisíc lidí v náhradním nebo dočasném bydlení, mnoho oblastí bylo kompletně přebudováno nebo opuštěno.
Událost se hluboce zapsala do paměti národa i světa. Každoročně si Japonsko 11. března připomíná oběti katastrofy, která ukázala, že ani vyspělá a technologicky pokročilá společnost není imunní vůči extrémním přírodním událostem.
Případ z Kamčatky
Dnešní zemětřesení připomíná situaci z 5. listopadu 1952. Tehdy udeřilo východně od Kamčatského poloostrova zemětřesení o síle 9,0 magnituda. Epicentrum se nacházelo zhruba 20 kilometrů pod mořským dnem. Otřesy tehdy vyvolaly vlnu tsunami, která dosáhla výšky až 18 metrů a zasáhla Severo-Kurilsk, Kurilské ostrovy i pobřeží Sachalinu. Tragédie si vyžádala životy 2 336 obyvatel z tehdyjších šesti tisíc. Většina z nich zemřela při druhé vlně, když se vrátili zpět do města po odeznění té první.
Tři po sobě jdoucí vlny zcela zničily část osídlení. Město Severo-Kurilsk bylo po katastrofě přestěhováno dále do vnitrozemí a z původní pobřežní zástavby zbyl jen přístav. Ekonomické dopady se tehdy projevily i v zahraničí – například na Havaji, kde škody na majetku dosáhly až jednoho milionu dolarů. Vlna poškodila loděnice, přístavní infrastrukturu a způsobila ztráty i v živočišné výrobě.
Událost z roku 1952 zůstává pátým nejsilnějším zemětřesením v dějinách moderní seismologie, a to nejen svou magnitudou, ale i ničivým dopadem. Oblast Kurilsko-kamčatské subdukční zóny, kde se střetává Tichá a Ochotská litosférická deska, patří mezi nejaktivnější seismické oblasti světa.
Megatsunami na Aljašce
V noci 9. července 1958 zasáhla odlehlý fjord Lituya Bay na jihovýchodě Aljašky přírodní katastrofa, která dosud nemá obdoby. Zemětřesení o síle 7,8 až 8,3 magnitudy spustilo mohutný sesuv hornin, který v úzké zátoce vytvořil megatsunami – vlnu vysokou až 524 metrů, což odpovídá výšce téměř dvou Eiffelových věží postavených na sebe.
Epicentrum otřesů leželo poblíž zlomu Fairweather, kde se odehrál tzv. strike-slip pohyb zemských desek. Následný sesuv o objemu 30 milionů kubických metrů a hmotnosti 90 milionů tun se zřítil do Gilbertova zálivu, jednoho z ramen fjordu, a způsobil prudký výtlak vody.
Vlna vystoupala po svazích fjordu a smetla vše, co jí stálo v cestě – včetně lesního porostu, který byl odtržen až do výšky 524 metrů nad hladinou moře. Tato „trimline“ je dodnes viditelná jako jizva na krajině a slouží jako varovný doklad o ničivé síle megatsunami.
Při katastrofě zahynulo pět lidí, včetně dvou osob na rybářských lodích, které vlna pohltila. Další dvě osoby – otec a jeho sedmiletý syn – přežily jen díky tomu, že byli v okamžiku dopadu vyhozeni s lodí do vzduchu a dopadli zpět do vody relativně nezranění.
Otřesy byly zaznamenány na ploše přes 1 milion km² – od jihovýchodní Aljašky až po Seattle a Yukon. V blízkém městě Yakutat byla poškozena infrastruktura, včetně mostů, ropovodů a komunikací.
Podle pozdějších analýz vědců z Los Alamos a Tsunami Society byla vlna způsobena nejen sesuvem horniny, ale pravděpodobně i uvolněním masivního množství sedimentu zpod čela ledovce Lituya. Tento tzv. „dvojitý sesuv“ uvolnil až desetinásobek objemu původního sesuvu, čímž se vysvětluje mimořádná výška a síla vlny.
Záliv Lituya není pro megatsunami nový – v posledních dvou stoletích zde byly zaznamenány minimálně čtyři další obří vlny. Událost z roku 1958 ale zůstává nejlépe zdokumentovanou a nejvýraznější. Její studium vedlo ke změně pohledu vědy na příčiny a mechanismy vzniku extrémních vln.
Subramanyam "Subu" Vedam, Američan, který strávil ve vězení více než 43 let za vraždu, kterou nespáchal, byl konečně zproštěn viny. Nové důkazy ho tento měsíc očistily z vraždy jeho bývalého spolubydlícího. Než se ale mohl setkat se svou rodinou, byl okamžitě zadržen americkou Imigrační a celní správou (ICE). Ta usiluje o jeho deportaci do Indie, země, ve které nežil od útlého dětství.
Nadcházející týden přinese do České republiky výrazné oteplení. Zatímco v současné době klesají noční teploty nezřídka i pod bod mrazu, v průběhu příštích dnů se budou pohybovat i kolem deseti stupňů. Denní maxima dokonce podle informací Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ) překvapivě vystoupají těsně pod hranici 20 stupňů.
Pařížský Louvre, nejnavštěvovanější muzeum na světě, se v neděli stal cílem ozbrojené loupeže, při níž došlo ke krádeži historických šperků. Incident se odehrál v ranních hodinách, krátce po otevření, a kvůli „výjimečným důvodům“ muselo být muzeum po zbytek dne uzavřeno.
Po nedávném útoku na izraelské jednotky v Rafáhu, který je vnímán jako narušení křehkého příměří ze strany Hamásu, Izrael obnovil letecké údery v Pásmu Gazy. Nálety zasáhly Rafáh na jihu a podle zpráv regionálních médií se bojovalo také ve městě Džabalíja na severu. Tato eskalace přichází navzdory dohodě zprostředkované Spojenými státy.
„Ujížděl jsem na velbloudu s babičkou po písčité cestě a začal jsem plakat.“ Ajíš Júnis popisuje nejtěžší moment svého života. Bylo mu dvanáct let, psal se rok 1948 a zuřila první arabsko-izraelská válka. Spolu s celou rodinou utíkal ze své domovské vesnice Barbara, proslulé pěstováním hroznů, pšenice a ječmene.
Izraelská armáda potvrdila identitu jednoho ze dvou těl zemřelých rukojmích, které Hamás vrátil v sobotu pozdě večer. Tento krok přichází uprostřed rostoucího napětí ohledně dodržování příměří a sporů o znovuotevření hraničního přechodu Rafah pro humanitární pomoc.
Pákistán a Afghánistán se po více než týdnu smrtících bojů shodly na novém, okamžitém příměří. Tato dohoda byla uzavřena během jednání v katarském Dauhá, jak v neděli oznámilo katarské ministerstvo zahraničních věcí. K dohodě došlo navzdory tomu, že násilnosti pokračovaly i po dříve sjednaném klidu zbraní.
Princ Andrew (vévoda z Yorku) učinil krok, který definitivně stvrzuje jeho vyloučení z královského života. Oznámil, že se vzdává užívání všech svých královských titulů a vyznamenání. Od nynějška by již neměl být znám jako vévoda z Yorku.
Trápí vás chřipka nebo bolest v krku? Od kuřecí bhuny po zázvorový med, odborníci a šéfkuchaři oslovení webem The Guardian nabízejí tipy, jak se jídlem dostat zpět do kondice. Nejde přitom jen o klasickou slepičí polévku.
Obrana Tchaj-wanu má morální, strategický i historický význam. Představuje symbol naděje, svobody a demokracie v regionu, kde jsou tyto hodnoty pod silným tlakem. Zachování současného stavu napříč Tchajwanským průlivem není okrajový problém, který lze přehlížet. Ať už se nacházíte v New Yorku, Sydney, Tokiu nebo Tchaj-peji, na Tchaj-wanu záleží. Je to klíčový faktor pro regionální mír a stabilitu v Indo-Pacifiku a pro každý národ, který si cení své suverenity, bezpečnosti a svobody.
Evropská unie hodlá vyvíjet tlak na prezidenta USA, Donalda Trumpa, aby zajistila, že jeho nedávná dohoda o příměří na Blízkém východě nepodkope budoucnost palestinského státu. Podle návrhu strategie, který vypracovala zahraniční služba bloku, se Brusel snaží maximalizovat svůj vliv při implementaci dohody zprostředkované Washingtonem a zajistit tak trvalý mír.
Sahara, jedna z nejsušších oblastí na planetě, by se do konce tohoto století mohla stát výrazně vlhčí. V současnosti přijímá tato poušť pouhých zhruba 76 milimetrů srážek ročně, což představuje jen desetinu toho, co například Chicago. Vědci z University of Illinois Chicago (UIC) však nyní předpovídají, že tento suchý region by mohl v druhé polovině 21. století zažít dramatickou proměnu.