Lidstvo z hladu vytvořilo zbraň hromadného ničení. Prožili to Ukrajinci, Číňané, Severokorejci i Afričané

V Pásmu Gazy se dnes odehrává jedna z nejvážnějších humanitárních krizí současnosti. Zatímco izraelská armáda vyhlašuje dočasné humanitární pauzy, zprávy z terénu ukazují, že ani ty nezaručují bezpečný přístup k jídlu a lékům. Humanitární organizace včetně OSN opakovaně varují před katastrofální potravinovou situací, nedostatkem lékařské péče a rostoucí podvýživou obyvatelstva, přičemž zpochybňují efektivitu humanitárních koridorů a obviňují Izrael z obstrukcí a byrokratických překážek.

V době, kdy se v Gaze šíří hlad, připomíná se temná zkušenost moderních dějin. Hladomory totiž nejsou pouze přírodními katastrofami. Často jsou důsledkem válečných strategií, represivních režimů nebo ideologického fanatismu. Hlad bývá zneužíván jako nástroj kontroly, prostředek k vyčerpání civilního obyvatelstva či likvidaci odporu.

Stalinův trest za existenci ukrajinského venkova

Mezi lety 1932 a 1933 postihla Ukrajinu tragédie nebývalého rozsahu. Miliony lidí zemřely v důsledku hladomoru, který nebyl způsoben přírodní katastrofou, ale represivní politikou tehdejšího sovětského vedení. Z ukrajinštiny Holodomor, jak je tato událost dnes označována, je mnohými historiky a odborníky považován za akt genocidy, tedy vědomý pokus zlomit odpor ukrajinského obyvatelstva a potlačit jeho národní identitu. Výzkum o tomto tématu provedla například Minnesotská univerzita.

Sovětský vůdce Josif Stalin vnímal ukrajinský venkov jako potenciální centrum odporu vůči centralizované moci. Převážně nezávislí rolníci, zakořenění v tradici a národní kultuře, představovali jak hospodářskou, tak politickou hrozbu pro bolševické vedení. Po období krátké kulturní a jazykové liberalizace na počátku 20. let následovala tvrdá represe: násilná kolektivizace zemědělství, likvidace tzv. kulaků (majetnějších sedláků) a systematické pronásledování ukrajinské inteligence a duchovenstva.

Klíčovou příčinou hladomoru byly extrémně vysoké a nerealistické kvóty na dodávky obilí, které sovětská moc Ukrajině nařídila. I přesto, že země trpěla neúrodou a hlad se rychle šířil, byly zajišťovány násilné rekvizice potravin. Rolníkům bylo zakázáno opouštět své vesnice, oblast byla fakticky uzavřena pomocí systému vnitřních pasů a vojenských kontrol. Byly zavedeny drakonické tresty za sebemenší odpor – dokonce i děti mohly být odsouzeny k smrti za pokus sebrat hrst obilí z pole.

Vrchol krize nastal v červnu 1933, kdy podle odhadů umíralo denně až 28 tisíc lidí. Oběti hladomoru často nezůstaly jen bez jídla – byly zbaveny základní zdravotní péče, pomoci i důstojného pohřbu. Studie ukrajinského demografa Volodymyra Serhiieva z roku 2015 odhaduje, že během Holodomoru zemřelo přibližně 3,9 milionu Ukrajinců.

Historik Timothy Snyder i právník Raphael Lemkin, autor samotného pojmu genocida, se shodují, že Holodomor naplňuje znaky tohoto zločinu proti lidskosti. Dnes již více než třicet států oficiálně uznalo hladomor jako genocidu. Ukrajina si každoročně tuto tragédii připomíná – nejen jako pietní akt, ale také jako varování před zneužitím státní moci k potlačení identity národa.

Čína a nejbrutálnější hladomor v dějinách

Mezi lety 1959 a 1961 zasáhl Čínu největší hladomor v dějinách lidstva, jak vyplývá z výzkumu amerického Národního centra pro biotechnologické informace. Podle demografických odhadů tehdy zemřelo hlady až 30 milionů lidí a další desítky milionů se nenarodily. Ačkoli se režim dodnes odvolává na přírodní katastrofy, většina odborníků se shoduje, že šlo především o důsledek politických rozhodnutí – konkrétně tzv. Velkého skoku vpřed, ambiciózní, ale tragicky chybnou iniciativu předsedy Mao Ce-tunga.

Velký skok vpřed měl za cíl přeměnit Čínu v průmyslovou velmoc během několika málo let. V praxi to znamenalo masovou mobilizaci pracovní síly, odklon od tradičního zemědělství a budování improvizovaných pecí na výrobu oceli i v nejodlehlejších vesnicích. Rolníci byli nuceni opustit vlastní pole, komunální zemědělství selhávalo a zemědělská produkce se prudce propadla.

Situaci zhoršovala systematická manipulace se statistikami – zprávy o rekordních sklizních vedly k masivnímu vývozu obilí i ve chvílích, kdy se miliony obyvatel ocitaly na pokraji smrti hladem. Hladomor nebyl náhlý ani nečekaný, vláda měla možnost zakročit, ale učinila tak až po třech letech. Nešlo tedy pouze o selhání systému, ale o přímé rozhodnutí upřednostnit ideologii a image režimu před životy vlastních obyvatel.

Významná část populace byla záměrně zbavena prostředků k přežití – zabavením potravin, zákazem individuální produkce či přesídlováním do špatně řízených komun. Největší tragédií nebyl jen počet obětí, ale i skutečnost, že režim dodnes tuto kapitolu dějin oficiálně neuznal. Otevřená diskuse o příčinách a odpovědnosti za tuto katastrofu v Číně dosud neproběhla.

Přímé vzpomínky přeživších mizí s časem a přístup k archivům zůstává omezený. Přesto existují náznaky rozsahu tragédie: demografické analýzy ukazují na miliony nadměrných úmrtí a tisíce případů mentálních poruch u dětí narozených v době hladomoru. Západní svět tehdy většinou mlčel – svědectví uprchlíků byla zpochybňována, média i odborná veřejnost reagovaly chladně.

Na rozdíl od jiných zemí, které se k vlastním tragédiím dokázaly postavit čelem, Čína se s tímto temným obdobím své historie dosud nevyrovnala. Dokud se tak nestane, zůstane Velký hladomor nejen humanitární katastrofou, ale i výstražným symbolem, co se může stát, když politická moc zcela ztratí kontakt s realitou i odpovědnost vůči svému lidu.

Neustálý hladomor v Africe

Afrika prochází bezprecedentní humanitární krizí. Podle říjnové zprávy Afrického centra pro strategická studia čelí akutní potravinové nejistotě 163 milionů Afričanů, což je téměř trojnásobek oproti roku 2019. Nejkritičtější situace panuje v zemích sužovaných ozbrojenými konflikty – zhruba 80 % lidí ohrožených hladem žije v oblastech, kde se bojuje.

Téměř 840 tisíc lidí se nachází v nejzávažnější kategorii – fázi 5, označované jako hladomor. Nejpostiženějšími státy jsou Súdán, Jižní Súdán a Mali. Hladomor byl potvrzen v súdánském Dárfúru, kde válčící strany používají přístup k potravinám jako nástroj nátlaku. V některých oblastech Jižního Súdánu a Mali panují podmínky srovnatelné s hladomorem, ovšem kvůli špatné dostupnosti nejsou údaje úplné.

Z konfliktu v Súdánu se stala jedna z nejhorších humanitárních krizí současnosti. Boje mezi armádou a milicí Rychlých podpůrných sil vyhnaly miliony lidí z domovů, zničily infrastrukturu a přerušily dodávky základních komodit. V polovině země trpí akutním hladem 25,6 milionu lidí. OSN obvinila zúčastněné strany z blokování humanitární pomoci. Zasaženy jsou i sousední státy – například Čad čelí náporu více než 850 tisíc uprchlíků a praktickému kolapsu obchodu se Súdánem.

Podobně kritická je situace v Nigérii, kde více než 31 milionů lidí trpí akutní potravinovou nejistotou. Teroristické skupiny jako Boko Haram a ISWA (provincie Západní Afrika Islámského státu) ničí zemědělskou výrobu, zatímco ozbrojené gangy kontrolují části venkova. Vysoká inflace a opakované klimatické šoky, včetně ničivých záplav, situaci dále zhoršují.

V Demokratické republice Kongo trvá vleklý konflikt, který znemožňuje běžné zemědělství. Až 23 milionů lidí zde nemá jistý přístup k potravinám. Podobná situace panuje v Etiopii, kde kombinace sucha, povodní a etnických střetů způsobila, že téměř 16 milionů obyvatel potřebuje nouzovou potravinovou pomoc.

Jižní Súdán se potýká nejen s důsledky klimatických katastrof a občanské války, ale nově i s návratem více než 600 tisíc občanů prchajících ze Súdánu. Přes 7 milionů lidí zde čelí krizové úrovni hladu. Přerušení ropovodu zkomplikovalo vládě přístup ke klíčovým příjmům a omezuje možnosti intervence.

Napříč kontinentem sílí vliv extrémních klimatických jevů. Zatímco v jižní Africe způsobuje jev El Niño extrémní sucho, západ a střed kontinentu postihly silné deště v důsledku La Niña. Důsledkem jsou neúrody, ztráty dobytka i záplavy, které zničily stovky tisíc domovů. Země jako Zambie, Malawi či Zimbabwe vyhlásily stav nouze – miliony lidí zde zůstaly bez dostatku jídla.

Celkově více než 10 % obyvatel 23 afrických států čelí akutní potravinové nejistotě, přičemž v některých případech (např. Jižní Súdán nebo Namibie) jde až o polovinu populace. Ve střední Africe trpí hladem 19 % obyvatel. Ačkoliv se v některých oblastech (např. etiopský Tigray) situace zlepšila, trend na celém kontinentu je znepokojivě negativní.

Podle odborníků z Afrického centra pro strategická studia se potravinová krize v Africe neomezuje jen na humanitární dimenzi, ale představuje i vážnou bezpečnostní hrozbu. Destabilizuje již tak křehké státy, oslabuje důvěru v instituce a vytváří podhoubí pro další konflikty. Hlad se stal tichým spojencem ozbrojených skupin – a zároveň nejkrutější zbraní, která ničí komunity bez jediného výstřelu.

Kruté devadesátky v KLDR

V polovině 90. let zažila Severní Korea jednu z nejhorších humanitárních krizí moderní doby. Mezi lety 1995 a 1999 zde v důsledku hladomoru zemřelo podle odhadů mezi 600 tisíci a jedním milionem lidí, jiní hovoří až o dvou milionech obětí. Přestože bezprostřední příčinou byly ničivé povodně v létě 1995, šlo především o důsledek desetiletí chybných ekonomických rozhodnutí a ideologické zaslepenosti režimu. Vyplývá to z publikace Asociace pro asijská studia.

Severokorejské zemědělství bylo dlouhodobě zatíženo strukturálními problémy. Krátká vegetační sezóna, nedostatek orné půdy a klimatická rizika byly kombinovány s kolektivizačním modelem řízeným z centra, bez možnosti přizpůsobení místním podmínkám. V 70. a 80. letech Severní Korea sice usilovala o zvýšení výnosů pomocí chemizace, mechanizace a zavlažování, ale výnosy nikdy nestačily k zajištění výživových potřeb populace.

Zásadním problémem byla ideologie „čučche“ neboli doktrína absolutní soběstačnosti. V jejím duchu režim odmítal dovoz potravin, a to i tváří v tvář zhoršujícím se podmínkám. Po pádu Sovětského svazu Severní Korea ztratila přístup k levné ropě, což ochromilo zavlažování a výrobu hnojiv. Čína po roce 1994 zpřísnila podmínky dovozu kukuřice, což dále omezilo možnosti zajištění potravin. Ve výsledku byla země v první polovině 90. let schopna pokrýt sotva 60 % svých potravinových potřeb.

Povodně v roce 1995 pak zasáhly již tak oslabenou zemi jako katalyzátor katastrofy. Byly částečně důsledkem neudržitelného zemědělského rozšiřování – odlesňování kopců kvůli novým polím vedlo k erozi, která zhoršila následky silných dešťů. Velká část rýžových polí byla zaplavena, úroda zničena. V době, kdy byla veřejná distribuce potravin již na pokraji zhroucení, to znamenalo naprostý kolaps systému.

Nejvíce zasaženi byli městští obyvatelé, kteří byli plně závislí na státních přídělech. Rýže, dříve považovaná za symbol socialismu, byla nahrazována kukuřicí, později bramborami – ovšem s nízkou výživovou hodnotou a špatnou skladovatelností. V 90. letech začaly být příděly tak malé, že lidé hledali alternativní potraviny – jedli kůru stromů, listy, trávu. Docházelo k podvýživě, nemocem a úmrtím, zejména mezi dětmi a seniory.

Zvláštní kapitolou zůstává reakce režimu. V roce 1995 Severní Korea poprvé veřejně požádala o zahraniční pomoc. Do země vstoupily mezinárodní humanitární organizace, které čelily mimořádným omezením. Severokorejské úřady jim bránily v pohybu, neumožnily přímý kontakt s obyvatelstvem a přerozdělovaly pomoc bez dohledu. Existují důkazy, že část pomoci byla určena armádě a stranickým strukturám.

Na rozdíl od jiných zemí, které po hladomoru prošly reformami (např. Čína po roce 1978), Severní Korea žádné systémové změny neprovedla. Přestože zahraniční pomoc dočasně zmírnila nejhorší důsledky, země se od roku 2005 postupně uzavírala, omezovala trhy a vracela se k přísnému centrálnímu řízení.

Hladomor v Severní Koreji byl unikátní – odehrál se ve vysoce urbanizované zemi, s gramotným obyvatelstvem, pod totální kontrolou státu. Zásadní promarněnou příležitostí zůstává fakt, že navzdory obrovskému lidskému utrpení nedošlo k žádné hlubší sebereflexi režimu. Místo toho pokračovalo v ideologickém dogmatismu, který zemi přivedl do krize – a udržuje ji v ní dodnes.