Vztah mezi Evropskou unií a Čínou připomíná manželství z rozumu, které je plné napětí, neshod i výčitek, ale zároveň natolik propojené, že rozchod není možný. Čína zásobuje Evropu levnou výrobou a klíčovými technologiemi, EU jí na oplátku dodává stroje, luxus a know-how. Přes politické spory a vzájemné výtky obě velmoci dobře vědí, že bez sebe zatím nemohou fungovat, pokud chtějí zůstat globálními hráči.
Čína je jedním z klíčových obchodních partnerů Evropské unie, a Unie naopak pro Peking představuje důležitý exportní trh. Evropa spoléhá na čínskou rychlou a levnou výrobu, která zajišťuje plynulé zásobování širokého spektra zboží – od spotřební elektroniky přes textil až po solární panely. Čína naopak odebírá evropské stroje, automobilové komponenty, luxusní zboží a produkty chemického a farmaceutického průmyslu.
Tento obchodní vztah však stále častěji zatěžují politické spory, obvinění z neférových praktik i vzájemné celní výpady. Přesto ani jedna ze stran nemá zájem na přerušení vzájemné ekonomické provázanost, která je příliš výhodná, příliš hluboce zakořeněná a příliš komplexní na to, aby ji šlo rychle nahradit.
Proto silná slova politiků na obou stranách Eurasie musí být vnímána s jistou rezervou. Sankce, hrozby a varování sice vypadají rozhodně, ale v praxi narážejí na limity hospodářské reality. Co by například Evropa dělala bez čínských výrobků? Teoreticky lze část výroby přesunout do jiných rozvojových zemí – Vietnamu, Indie, Bangladéše či Mexika. Jenže rychlost, škálovatelnost a cena čínské manufaktury zůstávají zatím bezkonkurenční. A co víc, pracovní podmínky a dodržování lidských práv v těchto alternativních zemích často nebudou o mnoho lepší než v Číně, někde dokonce horší.
Čínské zboží je navíc pro evropské spotřebitele nejen otázkou ceny, ale i kulturní záležitostí. „Made in China“ je nápis, který si mnozí z nás pamatují už z dětství – z malých autíček, plastových vojáčků nebo figurek dinosaurů.
Dnes se tento štítek objevuje na celé řadě výrobků, které nás provázejí od rána do večera: od mobilních telefonů, počítačových komponent a domácí elektroniky přes oblečení, kuchyňské potřeby a dětské hračky až po svítidla, nábytek a sportovní vybavení. Nejde jen o „levné zboží“ – čínské firmy dnes dodávají i technologicky vyspělé komponenty pro evropský průmysl.
V době, kdy Evropská unie usiluje o zelenou transformaci a digitální suverenitu, hraje Čína klíčovou roli jako dodavatel surovin a technologií. Více než 90 % vzácných kovů, jako je neodym, dysprosium nebo prazeodym, nezbytných pro výrobu větrných turbín, elektromotorů nebo magnetů do harddisků, pochází z čínských dolů a zpracovatelských závodů. Stejně tak jsou čínské firmy dominantními hráči v produkci solárních panelů, akumulátorů pro elektromobily nebo síťových komponent.
Z evropského pohledu je tak Čína současně partnerem, konkurentem i systémovým rivalem. Evropská komise se pokouší o strategickou rovnováhu, kdy nechce přerušit obchodní toky, ale zároveň hledá cesty, jak snížit jednostrannou závislost. Mluví se o „de-riskingu“, tedy snižování rizik, ne o úplném rozchodu. Tento přístup je pragmatickým uznáním reality, že bez Číny to zatím nejde, a ještě nějakou dobu nepůjde.
Přesto roste tlak na diverzifikaci. Vlády i firmy se snaží hledat alternativní dodavatele v Asii, Latinské Americe či Africe. Evropské podniky také více investují do výzkumu, automatizace a budování vlastních kapacit v kritických sektorech. Ale čas hraje proti nim – zatímco Čína dokáže přizpůsobit svou produkci v řádu měsíců, evropské projekty hrají často v horizontu několika let.
A mezitím obchod běží dál. Denně proudí tisíce kontejnerů mezi čínskými přístavy a evropským pobřežím, a v každém z nich jsou stopy složitého vztahu, který spojuje dva světy. Je to vztah, který je možná velice napjatý, stejně tak však nepostradatelný.
V posledních letech se stalo téměř módou nálepkovat určité postoje jako „pročínské“ nebo „podporující čínský vliv“. Možná i tento komentář bude někdo vnímat podobně. Jenže cílem není ideologie, ale realismus. Svět je globalizovaný, vzájemně provázaný, a mezinárodní obchodní výměna je nejen běžná, nýbrž nezbytná. A je přirozené, že čím větší a silnější ekonomika je, tím víc může nabídnout i vyžadovat.
Evropská unie i Čína jsou dvě z největších ekonomických sil světa. Jedna reprezentuje model pluralitní demokracie a regulovaného trhu, druhá autoritářský systém se státem řízenou ekonomikou. Rozdíly jsou hluboké, ať už jsou politické, kulturní i hodnotové. Ale právě proto je důležité, aby spolu zůstaly v kontaktu. Ekonomický rozchod by byl drahý, složitý a potenciálně nebezpečný – nejen pro obě strany, ale i pro širší světový řád.
Čína a Evropská unie se nemusejí milovat, ani si bezvýhradně důvěřovat. Ale pokud chtějí dál vystupovat jako globální velmoci – nikoli jen jako regionální hráči, ale jako aktéři s vlivem na světové dění – musí se navzájem chápat, respektovat a jednat ve vzájemném zájmu. Velmocenský status totiž není jen otázkou HDP nebo vojenské síly. Je to i schopnost vyjednávat, udržovat stabilitu a tvořit pravidla, nikoli se jim jen přizpůsobovat.
Právě v tomto ohledu je vzájemný vztah EU a Číny zkouškou zralosti a geopolitické odpovědnosti. Globalizovaný svět neodpouští izolaci ani ideologickou zatvrzelost, jako se o to snaží Spojené státy pod vedením Donalda Trumpa. Stabilní, byť komplikované partnerství mezi Čínou a Unií tak není luxusem, ale jasným předpokladem toho, aby obě strany zůstaly u stolu, kde se rozhoduje o budoucnosti světa.
Policie již ve středu překvalifikovala případ násilného činu na Lounsku. Vážně zraněné dítě totiž podlehlo svým zraněním v nemocnici. Kriminalisté proto zahájili úkony trestního řízení pro podezření z vraždy.
Meteorologická zima je už několik dní minulostí. Pokud máte dojem, že byla chladná a bohatá na srážky, odborníci vás vyvedou z omylu. Podle Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ) byla nadprůměrně teplá a srážkově chudá.
Vůdkyně francouzské krajní pravice Marine Le Penová prohlásila, že evropští spojenci Francie musí nakupovat francouzské vojenské vybavení, pokud chtějí těžit z ochrany pařížského jaderného odstrašení. Reagovala tak na nedávné oznámení prezidenta Emmanuela Macrona o zásadních změnách v jaderné doktríně země. Macron mimo jiné připustil možnost dočasného rozmístění stíhaček schopných nést jaderné zbraně u evropských partnerů.
Pátý den po vypuknutí války s Íránem čelí Spojené státy a jejich spojenci v Perském zálivu kritickému problému, který vojenští analytici nazývají „raketovou matematikou“. Podle zdrojů stanice CNN již nejméně jeden z klíčových arabských spojenců hlásí docházející zásoby interceptorů – drahých obranných raket používaných k sestřelování íránských střel a dronů. „Zatím to není panika, ale čím dříve dorazí nové zásoby, tím lépe,“ uvedl regionální zdroj.
Americký a izraelský nálet na Írán, který měl definitivně ukončit čtyřiadvacetiletý pat o tamní jaderný program, by mohl mít přesně opačný účinek. Experti na šíření jaderných zbraní varují, že masivní útok může režim dotlačit k tajné výrobě bomby nebo v případě chaosu umožnit extremistickým skupinám zmocnit se zásob obohaceného uranu.
Americký ministr obrany Pete Hegseth na ostře sledovaném brífinku v Pentagonu potvrdil, že námořnictvo Spojených států zasadilo íránským námořním silám zdrcující úder. Podle jeho slov americká ponorka potopila íránskou válečnou loď v Indickém oceánu. Hegseth prohlásil, že íránské námořnictvo je nyní „neefektivní, zdecimované a zničené“ a jeho zbytky „odpočívají na dně Perského zálivu“.
Vláda iráckého Kurdistánu (KRG) prožívá hluboké obavy z možnosti, že by se její území na severu Iráku mohlo stát nástupištěm pro pozemní útok kurdských milic na Írán. Podle vysokého představitele KRG, který promluvil pro stanici CNN, se region cítí být v kleštích mezi plány Spojených států a hrozbou odvety ze strany Teheránu. Situaci označil za velmi nebezpečnou, ale zároveň dodal, že se Kurdistán nemůže otevřeně postavit proti vůli Ameriky.
Během pouhých dvou měsíců se americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi podařilo odstranit dva z nejbližších spojenců Pekingu. Zatímco venezuelský prezident Nicolás Maduro skončil v poutech v newyorské vazební věznici po bleskové operaci speciálních jednotek v Caracasu, íránský nejvyšší vůdce Alí Chameneí zahynul při odvážném denním náletu v centru Teheránu. Přestože Čína reagovala hněvem a odsouzením těchto kroků, její faktická odpověď zůstává překvapivě vlažná.
Američtí vojenští velitelé podle stížností zaslaných dozorčí skupině využívají extremistickou křesťanskou rétoriku o biblickém „konci věků“, aby před svými vojáky ospravedlnili zapojení do války v Íránu. Nadace pro náboženskou svobodu v armádě (MRFF) uvedla, že obdržela již více než 200 podnětů od příslušníků všech složek ozbrojených sil, včetně námořní pěchoty, letectva a vesmírných sil.
Státní pohřeb íránského nejvyššího duchovního vůdce ajatolláha Alího Chameneího byl odložen, jak informovala íránská státní média. Původně plánovaný třídenní smuteční ceremoniál měl přitom začít již během dnešního dne. Na sociálních sítích se sice objevovaly záběry zachycující rozsáhlé přípravy a instalaci potřebného vybavení, organizátoři však nakonec museli plány změnit.
Evropská unie ostře reagovala na hrozby Donalda Trumpa, který pohrozil úplným zastavením obchodu se Španělskem. Americký prezident takto reagoval na rozhodnutí Madridu nepovolit Spojeným státům využívání jejich vojenských základen pro nálety v Íránu. Unie dala jasně najevo, že od šéfa Bílého domu očekává dodržování loňské dohody o clech, a naznačila možnost odvetných opatření, pokud by se Trump pokusil Španělsko v rámci msty izolovat.
Podle analýzy serveru The Guardian se cíle americko-izraelských útoků na Írán soustředí na likvidaci pilířů moci, zejména jaderného a raketového programu a Islámských revolučních gard. Prezident Donald Trump prezentuje tuto ofenzivu jako příležitost pro lidové povstání, které by po 47 letech svrhlo klerikální režim. Odborníci však varují, že absence poválečného plánu může vést k nepředvídatelným scénářům, které sahají od spořádané transformace až po krvavý chaos.