Manželství z rozumu, které musí fungovat dál. EU a Čína bez sebe nemohou být

Čína je jedním z klíčových obchodních partnerů Evropské unie, a Unie naopak pro Peking představuje důležitý exportní trh. Evropa spoléhá na čínskou rychlou a levnou výrobu, která zajišťuje plynulé zásobování širokého spektra zboží – od spotřební elektroniky přes textil až po solární panely. Čína naopak odebírá evropské stroje, automobilové komponenty, luxusní zboží a produkty chemického a farmaceutického průmyslu.

Tento obchodní vztah však stále častěji zatěžují politické spory, obvinění z neférových praktik i vzájemné celní výpady. Přesto ani jedna ze stran nemá zájem na přerušení vzájemné ekonomické provázanost, která je příliš výhodná, příliš hluboce zakořeněná a příliš komplexní na to, aby ji šlo rychle nahradit.

Proto silná slova politiků na obou stranách Eurasie musí být vnímána s jistou rezervou. Sankce, hrozby a varování sice vypadají rozhodně, ale v praxi narážejí na limity hospodářské reality. Co by například Evropa dělala bez čínských výrobků? Teoreticky lze část výroby přesunout do jiných rozvojových zemí – Vietnamu, Indie, Bangladéše či Mexika. Jenže rychlost, škálovatelnost a cena čínské manufaktury zůstávají zatím bezkonkurenční. A co víc, pracovní podmínky a dodržování lidských práv v těchto alternativních zemích často nebudou o mnoho lepší než v Číně, někde dokonce horší.

Čínské zboží je navíc pro evropské spotřebitele nejen otázkou ceny, ale i kulturní záležitostí. „Made in China“ je nápis, který si mnozí z nás pamatují už z dětství – z malých autíček, plastových vojáčků nebo figurek dinosaurů.

Dnes se tento štítek objevuje na celé řadě výrobků, které nás provázejí od rána do večera: od mobilních telefonů, počítačových komponent a domácí elektroniky přes oblečení, kuchyňské potřeby a dětské hračky až po svítidla, nábytek a sportovní vybavení. Nejde jen o „levné zboží“ – čínské firmy dnes dodávají i technologicky vyspělé komponenty pro evropský průmysl.

V době, kdy Evropská unie usiluje o zelenou transformaci a digitální suverenitu, hraje Čína klíčovou roli jako dodavatel surovin a technologií. Více než 90 % vzácných kovů, jako je neodym, dysprosium nebo prazeodym, nezbytných pro výrobu větrných turbín, elektromotorů nebo magnetů do harddisků, pochází z čínských dolů a zpracovatelských závodů. Stejně tak jsou čínské firmy dominantními hráči v produkci solárních panelů, akumulátorů pro elektromobily nebo síťových komponent.

Z evropského pohledu je tak Čína současně partnerem, konkurentem i systémovým rivalem. Evropská komise se pokouší o strategickou rovnováhu, kdy nechce přerušit obchodní toky, ale zároveň hledá cesty, jak snížit jednostrannou závislost. Mluví se o „de-riskingu“, tedy snižování rizik, ne o úplném rozchodu. Tento přístup je pragmatickým uznáním reality, že bez Číny to zatím nejde, a ještě nějakou dobu nepůjde.

Přesto roste tlak na diverzifikaci. Vlády i firmy se snaží hledat alternativní dodavatele v Asii, Latinské Americe či Africe. Evropské podniky také více investují do výzkumu, automatizace a budování vlastních kapacit v kritických sektorech. Ale čas hraje proti nim – zatímco Čína dokáže přizpůsobit svou produkci v řádu měsíců, evropské projekty hrají často v horizontu několika let.

A mezitím obchod běží dál. Denně proudí tisíce kontejnerů mezi čínskými přístavy a evropským pobřežím, a v každém z nich jsou stopy složitého vztahu, který spojuje dva světy. Je to vztah, který je možná velice napjatý, stejně tak však nepostradatelný.

V posledních letech se stalo téměř módou nálepkovat určité postoje jako „pročínské“ nebo „podporující čínský vliv“. Možná i tento komentář bude někdo vnímat podobně. Jenže cílem není ideologie, ale realismus. Svět je globalizovaný, vzájemně provázaný, a mezinárodní obchodní výměna je nejen běžná, nýbrž nezbytná. A je přirozené, že čím větší a silnější ekonomika je, tím víc může nabídnout i vyžadovat.

Evropská unie i Čína jsou dvě z největších ekonomických sil světa. Jedna reprezentuje model pluralitní demokracie a regulovaného trhu, druhá autoritářský systém se státem řízenou ekonomikou. Rozdíly jsou hluboké, ať už jsou politické, kulturní i hodnotové. Ale právě proto je důležité, aby spolu zůstaly v kontaktu. Ekonomický rozchod by byl drahý, složitý a potenciálně nebezpečný – nejen pro obě strany, ale i pro širší světový řád.

Čína a Evropská unie se nemusejí milovat, ani si bezvýhradně důvěřovat. Ale pokud chtějí dál vystupovat jako globální velmoci – nikoli jen jako regionální hráči, ale jako aktéři s vlivem na světové dění – musí se navzájem chápat, respektovat a jednat ve vzájemném zájmu. Velmocenský status totiž není jen otázkou HDP nebo vojenské síly. Je to i schopnost vyjednávat, udržovat stabilitu a tvořit pravidla, nikoli se jim jen přizpůsobovat.

Právě v tomto ohledu je vzájemný vztah EU a Číny zkouškou zralosti a geopolitické odpovědnosti. Globalizovaný svět neodpouští izolaci ani ideologickou zatvrzelost, jako se o to snaží Spojené státy pod vedením Donalda Trumpa. Stabilní, byť komplikované partnerství mezi Čínou a Unií tak není luxusem, ale jasným předpokladem toho, aby obě strany zůstaly u stolu, kde se rozhoduje o budoucnosti světa.