Třetí světová válka se neodehraje na bojištích, ale v kyberprostoru. V ohrožení budou ekonomiky i lidská psychika

Bývalý prezident Ruské federace a současný místopředseda ruské Rady bezpečnosti Dmitrij Medveděv ve svém nejnovějším veřejném vystoupení, pravděpodobně koncipovaném s ohledem na domácí publikum, učinil dramatické prohlášení, v němž označil současný stav světových záležitostí za „faktický počátek třetí světové války“.

Podle jeho interpretace již konflikt na Ukrajině nepředstavuje izolovanou vojenskou konfrontaci omezeného charakteru ani klasický příklad tzv. zástupné války. „To, co dnes sledujeme, není jen zástupná válka. Jsou to západní rakety, satelitní špionáž, sankce, militarizace Evropy. Jde o pokus vymazat Rusko,“ prohlásil Medveděv s důrazem na to, že Ruská federace by měla odpovědět nekompromisně, případně i cestou asymetrických, respektive preventivních úderů.

Tato rétoricky vyhrocená a geopoliticky explozivní proklamace následovala bezprostředně poté, co prezident Spojených států Donald Trump adresoval Rusku ultimátum. To konkrétně spočívalo ve výzvě, aby Moskva do 50 dnů uzavřela mírové ujednání s Ukrajinou, jinak bude čelit nové vlně ekonomických sankcí bezprecedentního rozsahu, zahrnujících mimo jiné i zavedení 100% cel na ruský export. Tato hrozba byla doprovázena rozhodnutím o exportu nejmodernějších protiraketových obranných systémů na Ukrajinu, Spojené státy tímto krokem posilují ofenzivní i defenzivní kapacity Kyjeva v bezprostřední válečné zóně.

Podle zprávy publikované renomovaným deníkem Financial Times došlo v téže době i k neveřejnému telefonickému rozhovoru mezi prezidentem Trumpem a jeho ukrajinským protějškem Volodymyrem Zelenským. Během tohoto hovoru měl americký prezident údajně vybídnout ukrajinskou stranu k uskutečnění vojenských operací v hlubším vnitrozemí Ruské federace, včetně hlavního města Moskvy. Smyslem takové eskalace mělo být „přinucení prezidenta Putina pocítit skutečnou bolest války“. Reakce prezidenta Zelenského byla podle citovaného zdroje jednoznačná: „Absolutně. Pokud nám dáte zbraně.“

V této souvislosti sílí hlasy předních mezinárodních bezpečnostních expertů a vysoce postavených politických aktérů, kteří upozorňují na rostoucí pravděpodobnost transformace dosud lokalizovaného ozbrojeného konfliktu mezi Ruskou federací a Ukrajinou ve válku regionálního až globálního charakteru.

Mezi nejčastěji zmiňované scénáře dalšího vývoje patří eventuální rozšíření ruské agrese směrem k členským státům Severoatlantické aliance – konkrétně v oblasti východního křídla NATO, zejména Pobaltí, Polska nebo Finska. V takovém případě by byla aktivována ustanovení článku 5 Severoatlantické smlouvy, jehož klíčovým principem je kolektivní obrana, tedy povinnost všech členských států NATO reagovat na ozbrojený útok proti kterékoliv členské zemi jako na útok proti všem.

Ačkoli však zmíněný scénář nelze zcela vyloučit, zůstává pravděpodobné, ba téměř jisté, že strategičtí plánovači v Moskvě si jasně uvědomují, že přímý útok na členský stát NATO by s vysokou mírou pravděpodobnosti vedl k masivnímu ozbrojenému střetu s celým kolektivním Západem, jehož následky by mohly být fatální nejen z vojenského hlediska, ale i v rovině geopolitické stability celého mezinárodního systému. Z toho lze usuzovat, že podobné úvahy, pokud vůbec existují, jsou spíše nástrojem zastrašování než skutečným plánem akce.

Současně si všechny klíčové mocenské centrály – Spojené státy, Ruská federace i Čínská lidová republika – stále zřetelněji uvědomují, že charakter ozbrojených konfliktů v 21. století prochází zásadní transformací. Válka se v rostoucí míře přesouvá z tradičního fyzického bojiště do virtuální a informační sféry, kde je možné dosahovat strategických cílů s využitím kybernetických operací, zpravodajských nástrojů, umělé inteligence, informačních manipulací a psychologického ovlivňování veřejného mínění – a to vše často bez jediného výstřelu.

Tento přerod je úzce spjat s globalizací, digitalizací a finanční decentralizací – tedy faktory, které umožňují aktérům ovlivňovat vnitřní dynamiku cizích států prostřednictvím mechanismů, jako jsou hybridní války, subverzivní činnost, dezinformační kampaně či anonymní finanční transakce v kryptoměnách. Tím se zásadně rozšiřuje paleta nástrojů, jimiž lze vést moderní konflikt, a zároveň se komplikuje možnost jednoznačně identifikovat agresora a obránce.

Z těchto důvodů se jako vysoce nepravděpodobné jeví možnost, že případný ozbrojený střet globálního rozsahu povede k přímému fyzickému zničení západních nebo ruských metropolí, jak naznačuje rétorika Medveděva. Je pravděpodobné, že tato prohlášení slouží primárně jako součást psychologicko-propagandistické strategie, jejímž cílem je vytvořit obraz existenční hrozby a legitimizovat eskalaci napětí před domácím publikem.

Frekventovaná vyjádření vysokých představitelů Ruské federace, především těch spjatých s bezpečnostním aparátem či strukturami prezidentské administrativy, se vyznačují stále vyšší mírou rétorické eskalace, jež často překračuje hranice běžného diplomatického diskursu. Výroky Medveděva – který v posledních letech adoptoval pozici jednoho z nejradikálnějších exponentů tzv. „tvrdé linie“ uvnitř ruského mocenského systému – zapadají do širší strategie informačního nátlaku.

Jeho opakované zmínky o nezbytnosti „tvrdé odpovědi“ a dokonce i „preventivních úderech“ nejsou pouze verbálními výstřelky, nýbrž součástí pečlivě kalibrované narativní konstrukce, jejímž cílem je konstituovat ve veřejném prostoru obraz Ruska jako oběti globálního spiknutí vedeného Západem.

Tento narativ o vnější hrozbě, podněcovaný a institucionalizovaný v rámci ruských médií a školského systému, plní nejen funkci legitimizační, ale i mobilizační. Slouží ke konsolidaci domácí populace okolo centrální moci a k neutralizaci vnitřní opozice, a zároveň vytváří psychologické podmínky pro dlouhodobé vedení konfliktu – nejen na úrovni vojenské, ale rovněž ekonomické a civilizační. V tomto kontextu se rétorická vyhrocenost stává nástrojem, jak navodit iluzi civilizačního střetu, v němž je přežití národního státu možné pouze skrze konfrontaci.

Analogicky, i na straně Spojených států amerických pozorujeme zásadní posun v diplomatickém stylu a strategickém přístupu, jenž souvisí s návratem Trumpa do prezidentského úřadu. Trumpova zahraničněpolitická doktrína, dlouhodobě charakterizovaná unilateralismem, pragmatismem a performativními gesty s vysokou mediální rezonancí, se v novém funkčním období jeví jako ještě razantnější.

Ultimátum adresované Moskvě – formulované jako jednoznačné „buď–anebo“ v kombinaci s ekonomickou hrozbou a vojenskou podporou třetí strany – ukazuje, že Trumpova administrativa preferuje konfrontační přístup bez většího důrazu na multilaterální konzultace s evropskými spojenci.

V tomto světle se jako mimořádně závažné jeví informace o jeho údajném telefonickém rozhovoru s ukrajinským prezidentem, během něhož měl Trump přímo podnítit Kyjev k rozšíření bojových operací na území samotné Ruské federace. Ačkoliv tyto informace zatím nelze jednoznačně ověřit, jejich případné potvrzení by představovalo zásadní precedens – nejen z hlediska americko-ruských vztahů, ale především v kontextu mezinárodního práva, které explicitně zakazuje přímou výzvu k agresi vůči cizímu státu mimo rámec kolektivní bezpečnosti.

Zcela zásadní roli ve vyhodnocování tohoto scénáře hrají reakce evropských států, jejichž bezpečnostní paradigma je zásadně ovlivněno jejich geografickou blízkostí k epicentru konfliktu. V posledních dvou letech došlo v zemích jako Polsko, Finsko, Litva, Lotyšsko a Estonsko k bezprecedentnímu navýšení výdajů na obranu, ke konsolidaci aliančních struktur a k posilování přítomnosti vojenských jednotek NATO.

Tyto kroky, často koordinované s Bruselem a Washingtonem, reflektují nejen aktuální hrozbu, ale i hlubší strukturální proměnu evropské bezpečnostní architektury směrem k větší autonomii, robustnosti a odolnosti vůči hybridním i konvenčním formám agrese.

Evropská unie jako celek přitom prochází komplikovanou vnitřní dynamikou – na jedné straně deklaruje jednotu v otázkách podpory Ukrajiny a zachování sankčního rámce vůči Rusku, na straně druhé však čelí názorovým rozdílům mezi jednotlivými členskými státy ohledně míry vojenské angažovanosti, definice „mírového řešení“ či vztahů s Čínou.

Vzhledem k dynamice aktuální bezpečnostní krize se stále naléhavěji ukazuje, že mezinárodní systém možná vstoupil do kvalitativně nové fáze konfliktu, v níž klasické modely války přestávají být nosné a klíčovými se stávají nástroje hybridního, ekonomického a informačního charakteru.

Není tedy vyloučeno, že jsme svědky pozvolné, avšak zásadní transformace globálního řádu, jejíž parametry se teprve začínají rýsovat – a na kterou stávající struktury kolektivní bezpečnosti a strategického myšlení zatím nedokážou adekvátně reagovat.