Jak Putin přepisuje historii: Z výuky se stal nástroj ponížení a nadvlády. Ukrajinština je terčem genocidy

Putin v minulých letech pověřil tvorbou oficiálních dějepisných učebnic Vladimira Medinského, bývalého ministra kultury a současného předního vyjednavače s Ukrajinou, jehož vědecká a profesní minulost je zatížena manipulacemi, konspiračními odkazy a spornými akademickými výsledky. Výsledkem je školní výklad dějin, který popírá historické zločiny sovětského režimu, ospravedlňuje současnou válku proti Ukrajině a přepisuje minulost tak, aby sloužila současné moci. Informoval o tom deník El País.

Nové učebnice redukují stalinské represe na minimum, ignorují Holodomor i pakt Molotov-Ribbentrop, a zamlčují rozsah gulagů. Sovětská okupace Československa v roce 1968 či invaze do Finska v roce 1940 jsou interpretovány jako obranné kroky, zatímco hladomor a represálie jsou prezentovány jako „technické chyby“. Výrazná část učebnic se naopak věnuje Velké vlastenecké válce, která je rámována jako nikdy nekončící konflikt, jehož pokračováním je dnešní agrese vůči Ukrajině.

Kreml zároveň proměňuje výuku historie ve státem kontrolovaný ideologický nástroj; školy již nesmí volit učebnice, ale přebírají oficiální linii. Historie je podřízena potřebě ospravedlnit válku a udržovat národ v permanentní pohotovosti proti domnělým i skutečným nepřátelům. Tato narativní mobilizace probíhá souběžně s výstavami, které záměrně vynechávají klíčová fakta a opakují historické mýty o západní zradě.

Učebnice nehistorie

Od září 2023 se na ruských školách, včetně těch na okupovaných částech Ukrajiny, vyučuje podle nové jednotné učebnice dějepisu pro jedenáctý ročník. V době, kdy se Kreml otevřeně snaží konsolidovat společnost do válečně naladěného bloku, má tato učebnice jediný cíl – zformovat loajálního občana připraveného přijmout mobilizaci jako občanskou povinnost a válku jako historickou nevyhnutelnost.

Na rozdíl od demokratických společností, kde je výklad dějin pluralitní, reflektuje debatu a nevyhýbá se vlastní vině, Medinského projekt nabízí narativ uzavřený do propagandistické smyčky. Dějiny se zde nestudují, ale předepisují. Zvláště období od roku 2014, klíčové pro současnou agresi, je popsáno jazykem, který neodkazuje k archivům, ale k televizi Rossija 1. Jak informoval například server RFE/RL, Ukrajina je prezentována jako nacistický stát s biologickými zbraněmi, NATO jako útočná aliance řízená z Washingtonu, sankce jako akt kolonizačního násilí.

Tato učebnice je v podstatě návodem, jak přerámovat realitu. Nevypráví, co se stalo, ale co se má cítit. Emoce, především hněv, ukřivděnost a strach, mají nahradit racionální porozumění a vyvolat identifikaci s vojáky, kteří „padli za vlast“. Ne náhodou obsahuje kniha biografie padlých vojáků, fotografie jejich rodin a výzvy k ostražitosti vůči „zahraničním agentům“. To vše je adresováno čtenáři, který je ve věku nástupu do armády.

Politicky jde o školení loajality, zatímco pedagogicky o násilí na intelektu. Z dětí se dělají nositelé jediné pravdy, takové, kterou právě hlásá státní moc. Je symptomatické, že učebnice původně ani nebyla zveřejněna v celém rozsahu a veřejnost se s ní seznamovala pouze skrze úniky. Takový postup má dvojí funkci: vylučuje nezávislou kritiku a zároveň umožňuje pružně upravovat „pravdu“ podle vývoje války či vnitropolitických potřeb.

Mediální strategie režimu navíc počítá s tím, že klasické nástroje propagandy, tedy televize a tisk, už mladou generaci neosloví. O to důležitější je obsadit školní lavice, kde stát může působit autoritativně a bez konkurence. Programy jako „Důležité rozhovory“ nebo „Lekce vlastenectví“ pak vytvářejí rámec, v němž je militarizovaný nacionalismus prezentován jako přirozená a chvályhodná součást občanství. Škola, tradičně místo poznávání světa, se stává institucí kolektivní národní poslušnosti.

Z právního hlediska pak tento přístup naráží na mezinárodní úmluvy o vzdělávání a právech dítěte. Školní výuka má být nástrojem k rozvoji kritického myšlení, nikoliv indoktrinace. Kreml však místo toho staví vzdělání do služeb geopolitiky. V krajním důsledku jde o formu psychologické mobilizace celé společnosti, která začíná u školáků, ale cílí na celou generaci, která má být ochotna nést zbraň za „sjednocení ruských zemí“.

Nelze přehlédnout ani širší kulturní destrukci. Když stát redukuje historii na nástroj války, vyřazuje ze hry všechny její tvůrce: učitele, historiky a dokonce i svědky. Reálná historická paměť je odsouvána do podzemí, kde se stává disidentní aktivitou. Až jednou tento režim padne (protože padne), bude muset společnost znovu objevit nejen pravdu o minulosti, ale i samotný smysl výuky jako cesty k občanství, nikoliv k mobilizaci.

Indoktrinace na okupovaných územích

Ruská okupace části ukrajinského území není pouze vojenskou operací, ale také kulturní a vzdělávací kolonizací. Od roku 2022 se na těchto územích systematicky zavádí ruský vzdělávací systém, jehož cílem není pouhé nahrazení ukrajinských učebnic těmi ruskými, ale přepsání hodnot, jazyka i historického vědomí.

Organizace Human Rights Watch ve své loňské zprávě zdokumentovala, že Rusko porušuje základní pravidla válečného práva a lidských práv tím, že násilně mění obsah výuky, jazykové prostředí i personální složení škol, a to často za použití výhrůžek, zadržování a fyzického násilí vůči učitelům.

Jde o proces cílené rusifikace, jehož agresivita a ideologická průbojnost se vymykají i standardům autoritářských režimů. Obsah nových učebnic prosazuje kremelský výklad dějin. Krym se „vrátil do vlasti“, Ukrajina je „nacistický stát“, NATO chystalo „útok na Donbas“ a Spojené státy chtějí „vysát ruské suroviny“. Výuka ukrajinštiny už tehdy byla omezena na minimum nebo zcela zakázána, rodiče dětí studujících online podle ukrajinského kurikula čelí výhrůžkám pokutami či odebráním péče. Místo vzdělávání nastupuje indoktrinace a namísto učitelů pracují pod nátlakem vydíraní úředníci.

Okupační moc je přitom podle ženevských úmluv povinna zachovat platný právní a institucionální rámec na okupovaném území, nesmí tedy měnit kurikulum, strukturu školství ani jazyk výuky. Rusko však tyto normy systematicky porušuje. Vzdělávání dětí na okupovaných územích tak přestává být veřejnou službou a stává se nástrojem asimilace a politické loajality.

Závažnost situace líčí i svědectví učitelů. Někteří byli fyzicky týráni, jiným bylo vyhrožováno tresty, pokud nepředají školní dokumentaci ruským úřadům. Zadržení, izolace, výslechy, dokonce mučení, to vše je dnes realita školního prostředí například v Charkovské nebo Záporožské oblasti. Režim neváhá sáhnout po represích nejen proti aktivnímu odporu, ale i proti pouhé pasivitě nebo snaze pokračovat ve výuce ukrajinského programu.

Zároveň ale zpráva upozorňuje na dilema ukrajinského právního rámce. Pedagogové, kteří zůstali a vyučovali nebo vyučují pod okupací, čelí v některých případech obvinění z kolaborace, přestože mnohdy neměli jinou možnost, než vzdělávat děti v podmínkách, které jim vnutila okupační správa. Právě proto HRW vyzvala ukrajinské úřady, aby rozlišovaly mezi kolaborací a snahou přežít.

Současně se jedná o strukturální výzvu, jak udržet přístup ke vzdělání pro děti, které žijí pod ruskou správou, ale nesmí navštěvovat školy, kde by se učilo ukrajinsky. Podle odhadů zůstává na okupovaném území milion ukrajinských dětí školního věku, z nichž pouze zlomek pokračuje ve vzdělávání distanční formou. Zajištění této možnosti, jak technicky, tak legislativně i bezpečnostně, by mělo být prioritou ukrajinského státu i jeho mezinárodních partnerů.

Zavedení povinného vojenského výcviku do školních osnov a sběr osobních údajů o osmnáctiletých studentech pro účely odvodu navíc dává celé situaci novou dimenzi. Školy se proměňují v předsunutá centra pro mobilizaci mladistvých. V takovém kontextu je výuka už jen zástěrkou pro přípravu dalších rekrutů.

Rusové podmínky dále zpřísňují

Na školní rok 2025-2026 připravuje ruské ministerstvo školství podle nezávislého serveru Meduza legislativní zákaz výuky ukrajinštiny ve školách na okupovaných územích Ukrajiny. Formálně se jedná o „reformu v reakci na geopolitické změny“, fakticky ale o kulminační bod dlouhodobé strategie rusifikace a kulturního vymazávání. Výuka ukrajinského jazyka bude zcela odstraněna nejen jako výukový jazyk, ale i jako předmět, včetně možnosti volby „mateřského jazyka“ ve výuce, která byla doposud tolerována přinejlepším symbolicky.

Tento krok už nemůže být interpretován jinak než jako záměrné a jednoznačné porušení mezinárodního práva, pokud budeme považovat dosavadní přístup za „chůzi po tenkém ledě“. Haagské a ženevské úmluvy zakazují okupační moci měnit jazyk výuky nebo rušit kulturní a jazyková práva obyvatelstva pod okupací, jak EuroZprávy.cz již připomněly. Podle Úmluvy o právech dítěte mají děti právo na vzdělání v jazyce, který je součástí jejich kulturní identity.

Jde o to, že jazyk není jen prostředkem komunikace, nýbrž je nositelem kolektivní paměti, tradic, historie i identity. Vyloučení ukrajinštiny ze škol znamená, že nová generace vyrůstající na okupovaných územích bude nucena myslet v jazyce okupanta. Znamená to vynucené přerušení přirozené kulturní kontinuity, jejíž obnova bude po válce o to obtížnější. Jak upozornil ukrajinský jazykový komisař Taras Kremin, „jedná se o cílený útok na jazyk jako základní pilíř státnosti a národní existence“.

Praktiky, které ruské úřady na okupovaných územích uplatňují, přitom přesahují rámec pouhé cenzury nebo státní regulace. Rodičům, kteří chtěli, aby jejich děti studovaly ukrajinštinu online, hrozily sankce, odebrání dětí nebo trestní postih. Školní knihovny byly „vyčištěny“ od ukrajinských učebnic, jejich místa zaujaly nové tituly popírající samotnou existenci ukrajinského národa.

Paralelně s tím se rozšiřuje tzv. agrotechnologické vzdělávání, zdánlivě neutrální náhrada za humanitní předměty, v praxi však mechanismus, jak zúžit vzdělávání na technokratickou funkčnost a odvést pozornost od jazykových a historických témat. Ideologie, která říká, že Ukrajinci neexistují, nepotřebuje, aby se učil ukrajinský jazyk, neboť především potřebuje pracovní sílu.

Zákaz ukrajinštiny je také logickým pokračováním širšího ideologického rámce, který Kreml prosazuje na všech okupovaných územích – jazyk je v něm vnímán jako nástroj loajality. Kdo mluví ukrajinsky, je podezřelý. Kdo vyučuje ukrajinštinu, je potenciálně nepřítel. V této logice není jazykem národní menšiny, ale znakem „páté kolony“. Rusko tak přenáší jazykový konflikt do roviny vnitřního nepřítele a vytváří prostor, v němž ukrajinština nemá místo ani ve veřejném prostoru, ani v dětském pokoji.

Zkušenost z anektovaného Krymu i z tzv. lidových republik na Donbasu ukazuje, že vymazání jazyka je vždy prvním krokem k trvalému zániku identity. Pokud dítě od první třídy nikdy neslyší svůj jazyk ve škole, v učebnici ani třeba v rozhlase, stává se pro něj cizím jazykem, a s ním i vše, co k němu patří, tedy literatura, dějiny, jména a rovněž geografická realita.

Kyjev tento krok právem označil za pokračování kolonizační logiky, která se nevzdává myšlenky, že „Ukrajina není národ, ale omyl“. Mezinárodní společenství musí tento akt vnímat nejen jako další porušení právní normy, ale jako záměrný kulturní zločin, jehož důsledky budou dlouhodobé. Kultura, kterou nelze učit, přestává být sdílenou realitou.