Trumpův hněv může dopadnout i na Slovensko. Trest pro státy pomáhající obcházení sankcí se čeká v řádu dní

Americký prezident v pondělí výrazně zkrátil časový rámec, ve kterém požaduje ukončení ruské invaze na Ukrajinu. Místo původních 50 dnů nyní mluví o „deseti až dvanácti dnech“. Pokud Moskva neustoupí, hodlá Trump uvalit nová tvrdá cla a sankce, jejichž výše může dosáhnout až 100 procent. Zaměřit se mají na ruský export i na země, které nadále nakupují ruskou ropu.

Podle Bílého domu jde o cílený ekonomický tlak, který má Kreml přimět k ukončení války. Kritici však upozorňují na Trumpovu nepředvídatelnost. Jak připomínají také EuroZprávy.cz, prezident často své vlastní lhůty nedodržuje. V předvolební kampani loni na podzim tvrdil, že válku na Ukrajině ukončí do 24 hodin. Když k tomu nedošlo, označil své prohlášení za „sarkasmus“.

Trumpovy výhrůžky už tedy míří i mimo Rusko – konkrétně na Indii. V sérii příspěvků na platformě Truth Social kritizoval vysoká indická cla a její závislost na nákupu ruské energie a zbraní. Potvrdil svůj záměr uvalit 25% cla na veškerý indický dovoz a varoval před dalšími „penalizacemi“ za pokračující spolupráci s Moskvou.

„Pamatujte si, že ačkoliv je Indie naším přítelem, jejich cla patří mezi nejvyšší na světě a mají nejpřísnější a nejotravnější obchodní bariéry,“ napsal Trump. „Nakupují většinu svého vojenského vybavení z Ruska a jsou největším odběratelem ruské energie – spolu s Čínou – v době, kdy si všichni přejí, aby Rusko přestalo vraždit na Ukrajině. To jsou špatné věci!“

Sankce jako příležitost

Rusko navzdory západním sankcím po invazi na Ukrajinu úspěšně obchází obchodní omezení pomocí složitých stínových a neformálních sítí, zejména ve spolupráci se sousedními státy jako Gruzie, Bělorusko a Kazachstán. Podle výzkumu Alexandra Kupatadzeho a Ericy Marat z londýnské King’s College sankce sice omezily přímé obchodní kanály, ale zároveň otevřely prostor pro alternativní trasy dodávek – a tím i nové příjmy pro prostředníky.

Výzkumníci detailně popsali mechanismy, jimiž Rusko obchází sankce. Zaznamenali prudké a podezřelé nárůsty v objemu obchodu u některých komodit, neprůhledné reexporty zboží a zapojení běžných firem i jednotlivců – často se souhlasem nebo přímým přivíráním očí ze strany místních vlád. V praxi to znamená, že i zboží, které bylo formálně sankcionováno, se do Ruska dostává skrze mezikroky v jiných zemích, které nejsou oficiálně sankcionované. Výrobci na Západě sice deklarují, že přestali dodávat do Ruska, ale ve skutečnosti jejich produkty končí v ruských továrnách – jen s jinou „papírovou“ destinací.

Zvlášť výrazně v těchto reexportních operacích figurují Gruzie a Kazachstán. Obě země slouží jako klíčové tranzitní uzly, které umožňují pohyb sankcionovaného zboží – včetně strategických komodit, jako je ropa, dřevo, obilí nebo stroje. Z ekonomického hlediska si tím zajišťují nové příjmy, z geopolitického pohledu však fakticky posilují schopnost Ruska financovat válku proti Ukrajině. Otevírají přitom paralelní obchodní trasy, které jsou obtížně dohledatelné, a využívají nedostatků v mezinárodní koordinaci.

Zjištění výzkumného týmu odhalují zásadní slabinu současné sankční politiky – ta totiž předpokládá, že sousední státy Ruska budou ochotné a schopné kontrolovat pohyb citlivého zboží. Mnohé z těchto států jsou ale samy buď autoritářské, nebo ekonomicky závislé na Moskvě, případně obojí. V realitě tak nemají motivaci účinně vymáhat západní omezení, nebo dokonce přímo profitují z jejich obcházení prostřednictvím logistických, celních a přepravních operací.

Dalším faktorem je samotná struktura globálního obchodu, založená na spletitých sítích zprostředkovatelů a dodavatelských řetězců. Firmy mohou formálně ukončit přímý obchod s Ruskem, ale reálně nadále dodávat zboží, které přes několik mezistupňů končí tam, kde nemá. Právě tento „šedý export“ vytváří iluzi souladu se sankcemi, zatímco ruská válečná mašinérie nadále běží.

Bez aktivního tlaku na země jako Gruzie, Kazachstán, Spojené arabské emiráty nebo Turecko – a bez cílených reputačních a právních dopadů pro západní firmy, které do tohoto schématu vědomě či nevědomě vstupují – zůstane celý sankční systém oslabený. Dochází tak nejen k podkopávání sankcí jako nástroje mezinárodní politiky, ale i k vytváření trvalých alternativních kanálů, které mohou přežít i konec války.

V praxi to znamená, že pokud Západ nezajistí důslednější kontrolu a nevytvoří reálné negativní důsledky pro ty, kdo sankce obcházejí, pak se tyto struktury mohou stát trvalou součástí globální ekonomiky – se všemi riziky, které to přináší pro budoucí konflikty i důvěryhodnost mezinárodního práva.

Číňané vycítili velký profit

Navzdory opakovaným popřením hraje Čína podle Evropské unie klíčovou roli v obcházení sankcí proti Rusku. Podle odhadů Bruselu, opřených o zpravodajské informace a obchodní data, pochází přibližně 80 procent případů porušování sankcí právě z čínského prostředí – včetně Hongkongu. Čínské firmy se podle ukrajinské rozvědky a evropských činitelů podílejí na dodávkách technologií dvojího užití a komponentů, které následně končí ve ruském zbrojním průmyslu. Informoval o tom server RFE/RL.

Peking se v současném globálním napětí staví do role aktivního hráče, který sice navenek zachovává neutralitu, ale fakticky umožňuje Rusku pokračovat ve válce. Nejde přitom jen o výpomoc starému spojenci – jde o pečlivě kalkulovaný krok, kterým Čína sleduje své dlouhodobé strategické zájmy. V první řadě tím prohlubuje své partnerství s Moskvou jako protiváhu rostoucímu tlaku Západu v Asii i Eurasii. Ruská izolace je pro Peking příležitostí, jak upevnit vazby s energeticky silným, ale geopoliticky oslabeným sousedem.

Zároveň Čína získává přístup k levným surovinám – od ropy přes plyn až po kovy vzácných zemin – za podmínek, které by před válkou byly pro Moskvu nepřijatelné. Objem čínsko-ruského obchodu dosahuje historických maxim, přičemž většina transakcí se odehrává v jüanech, čímž Čína zároveň posiluje svou měnu na úkor dolaru. To zapadá do širší ambice Pekingu oslabit dolarovou dominanci a vytvořit alternativní finanční architekturu pro země globálního Jihu.

Kromě toho Čína zaujímá pozici klíčového dodavatele technologií a spotřebního zboží, které dříve pokrývaly evropské a americké firmy. Ty se z ruského trhu stáhly, ale čínské společnosti – často s tichým souhlasem vlády – zaujaly jejich místo. Čínské technologie dvojího užití se navíc dostávají i do ruského zbrojního průmyslu, a to přes komplikované sítě překupníků a reexportérů v třetích zemích.

Tato strategie odpovídá základnímu ideovému rámci čínské mocenské politiky, která stojí na několika pilířích: ekonomickém nacionalismu, technologické soběstačnosti, strategické trpělivosti a systematickém rozšiřování vlivu zejména v zemích globálního Jihu. Obcházení západních sankcí vůči Rusku je v tomto kontextu prostředkem, nikoli cílem – nástrojem k upevnění mezinárodní role Číny jako alternativy k liberálnímu Západu.

Pro Peking je Rusko ideálním partnerem právě proto, že je oslabené. Čína může diktovat podmínky, expandovat na jeho trh a současně se profilovat jako mocnost, která dokáže čelit Západu bez přímé konfrontace. Tato asymetrická rovnice vytváří nový typ geopolitické závislosti – Rusko sice zůstává suverénní na papíře, ale v praxi se stává čím dál závislejším na čínské ekonomice, technologiích i diplomacii.

Z čínského pohledu je to pragmatismus v čisté podobě. Zatímco Evropa a USA řeší dopady války, včetně energetické nejistoty, inflace a rostoucí únavy veřejnosti, Peking tiše posiluje své postavení coby hlavní beneficient geopolitického chaosu.

Obětí může být i Slovensko

Terčem rostoucí nelibosti amerického prezidenta by se mohlo stát i Slovensko. Podle informací serverů Politico nebo Bloomberg země nadále spoléhá na dodávky ruské ropy a plynu, přičemž si v rámci Evropské unie vyjednala výjimku z embarga na dovoz ruských fosilních surovin. Tento postoj může v očích Washingtonu vypadat jako přímé podkopávání snahy kolektivního Západu o ekonomickou izolaci Moskvy.

Trump v posledních týdnech opakovaně naznačil, že země, které i nadále dovážejí ruskou ropu, mohou čelit americkým ekonomickým protiopatřením – včetně zavedení cel, obchodních omezení nebo cíleného politického tlaku. Pokud by Spojené státy začaly vnímat Slovensko jako slabý článek transatlantické solidarity, mělo by to vážné důsledky nejen pro ekonomické vztahy, ale i pro postavení Bratislavy v rámci NATO a evropské bezpečnostní architektury.

Z geopolitického hlediska představuje slovenská energetická závislost na Rusku dlouhodobý problém, který komplikuje jednotný postup EU vůči Kremlu. I když si Slovensko v rámci evropských dohod vyjednalo výjimku na dovoz ruské ropy, jde o signál, který může oslabit důvěru ve schopnost Unie udržet pevný sankční režim. Zvlášť problematické to je v situaci, kdy je západní aliance pod tlakem a Trump se snaží profilovat jako nekompromisní lídr, který neakceptuje výjimky a vyžaduje od spojenců bezvýhradnou loajalitu.

Zároveň je ale třeba chápat kontext. Pro Slovensko je odklon od ruských surovin obrovskou výzvou – nejen technologicky, ale i strukturálně. Infrastruktura i průmyslová logika země byly po dekády nastaveny na východní směr. Rychlá změna není možná bez masivních investic, stabilních alternativ a koordinované pomoci ze strany EU. Západní tlak bez nabídky řešení by mohl vést k ekonomické destabilizaci, jejímž důsledkem by byly sociální napětí a politické radikalizace.

Jenže v případě Slovenska je strukturální slabost propletena s otevřenou proruskou orientací současné vlády. Premiér Robert Fico se netají sympatiemi k Moskvě a opakovaně relativizuje ruskou odpovědnost za válku na Ukrajině. Jeho výroky, které podrývají legitimitu sankcí a zpochybňují západní přístup, posilují obraz Slovenska jako rizikového aktéra – nikoli z donucení, ale z vlastní volby. Fico se tak stává nejen vnitropolitickým faktorem, ale i bezpečnostním rizikem pro celý region.

Pokud by Spojené státy skutečně zavedly sekundární cla vůči slovenskému exportu, dopadlo by to především na klíčové sektory hospodářství – automobilový průmysl, chemii nebo strojírenství. Tyto obory jsou zároveň významnými zaměstnavateli a pilíři slovenského HDP. Jakýkoli výpadek na americkém trhu by se projevil nejen v číslech, ale i v každodenní realitě tisíců zaměstnanců.

Taková situace by mohla být Ficovou vládou zneužita k dalšímu posilování narativu o „diktátu Bruselu a Washingtonu“ – a sloužit jako palivo pro populistickou mobilizaci. Místo sbližování se Západem by mohlo Slovensko sklouznout k hlubší izolaci, což by podkopalo jeho roli v EU i v Severoatlantické alianci.

Proto je zásadní, aby mezinárodní reakce dokázala rozlišit mezi objektivními omezeními a vědomou sabotáží. V případě Slovenska se tyto roviny prolínají – a je na Západu, aby zvolil nástroje, které nepoškodí společnost jako celek, ale zároveň jasně pojmenují politickou odpovědnost současného vedení.