Schválení 18. sankčního balíku EU proti Rusku odblokoval až obrat slovenské vlády, kterou k tomu dotlačily energetické záruky. Premiér Robert Fico se přitom dál prezentuje jako obránce národních zájmů, ve skutečnosti však svým lavírováním podkopává evropskou jednotu a nahrává autoritářům. Slovensko ale nemůže dlouhodobě stát jednou nohou v Bruselu a druhou v Moskvě.
Evropská unie schválila již osmnáctý sankční balík vůči Ruské federaci – krok, který by měl dále zvýšit hospodářský tlak na režim Vladimira Putina. Schválení bylo možné až po čtvrtečním obratu slovenské vlády, která po opakovaném vetování nakonec ustoupila. Klíčovou roli sehrály písemné záruky ohledně dodávek plynu, které Bratislava obdržela. Tento vývoj ukončil týdny nejistoty a paralýzy, kterou Fico svou politikou do jednání Rady EU vnášel.
Je však obtížné pominout hlubší význam této diplomatické epizody. Slovenský premiér, jenž do politiky opakovaně vstupuje s příslibem stability a suverenity, svou strategií lavírování spíše prohlubuje nejistotu a oslabuje důvěryhodnost slovenské zahraniční politiky. Opakovaně se ohání „národními zájmy“, ale jejich konkrétní obsah zůstává mlhavý – často se totiž ukazuje, že jde především o jeho vlastní mocenské ambice a snahu zůstat v přízni nejen domácího voliče, ale i mocenských struktur mimo euroatlantický rámec.
Ficovo působení ve vrcholné politice je do značné míry poznamenáno specifickým historickým narativem, v němž se pozitivní vzpomínky na roli Sovětského svazu při osvobozování Evropy během druhé světové války mísí s ignorováním reality studené války a následující sovětské dominance. Je legitimní a nutné připomínat zásluhy Rudé armády, ale nelze přitom přehlížet, že Moskva se po roce 1945 chovala spíše jako imperiální mocnost než jako osvoboditel. Dějiny střední Evropy jsou toho jasným důkazem – a právě proto se země jako Slovensko rozhodly ukotvit v Evropské unii a NATO.
Od vstupu do těchto struktur Slovensko nesmírně profitovalo – od ekonomické stability přes investice do infrastruktury až po modernizaci zemědělství a obrany. Přijetí eura nebylo pouze technickým krokem, ale také symbolickým přihlášením k evropské integraci. O to víc zaráží Ficova rétorika a postoj, který připomíná dětinské vyjednávání – jako by šlo o jakousi permanentní hru, v níž Slovensko drží Evropu v šachu kvůli vlastnímu krátkodobému zisku.
V konečném důsledku tak Robert Fico nepodrývá jen jednotu Evropské unie v otázce sankcí proti zemi, která otevřeně porušila mezinárodní právo a suverenitu sousedního státu. Jeho přístup představuje daleko hlubší problém – přispívá k erozi společného evropského postoje vůči autoritářství a agresi, a to v době, kdy je nutnost jednotného postupu důležitější než kdy dřív.
Když premiér členského státu EU opakovaně zpochybňuje smysl sankcí, relativizuje ruskou agresi a současně vyžaduje jednostranné ústupky pro svou vládu, poskytuje tím politickou a morální munici těm silám, které usilují o oslabení Západu zevnitř. Posiluje narativy Moskvy i jiných autoritářských režimů, které staví Evropskou unii do pozice nejednotného, nekompetentního bloku neschopného akce. A právě tuto neschopnost Západu Kreml vždy využíval ke svému geopolitickému posilování – od Gruzie přes Krym až po Donbas.
Slovenská veřejnost by si měla klást otázku, zda tento způsob reprezentace skutečně odpovídá jejím dlouhodobým zájmům a hodnotám, ke kterým se země přihlásila vstupem do EU a NATO. A stejně tak by měla celá evropská politická scéna jasně a bez váhání deklarovat, že loajalita ke společnému evropskému projektu nemůže být selektivní – nelze čerpat výhody z členství a zároveň torpédovat základní pilíře, na nichž Unie stojí.
Slovensko nemůže stát jednou nohou v Bruselu a druhou v Moskvě. Takový postoj není strategickou autonomií, jak by se mohlo zdát, ale spíše výrazem geopolitické rozpolcenosti a nejistoty. Nejde o suverénní zahraničněpolitickou pozici, nýbrž o symptom hluboké dezorientace, která oslabuje jak vlastní stát, tak celé evropské společenství.
Slovensko si navíc musí být vědomo, že jeho současné lavírování může vést k postupné politické izolaci v rámci Unie. Dlouhodobé vetování společných rozhodnutí, relativizace základních hodnot evropského projektu a otevřené koketování s mocenskými ambicemi Moskvy zpochybňují spolehlivost Slovenska jako partnera. V prostředí, kde je důvěra základním předpokladem spolupráce, může takové chování znamenat ztrátu vlivu nejen při rozhodování v Bruselu, ale i při čerpání evropských prostředků a ochraně národních zájmů na mezinárodní scéně.
Evropská unie a NATO představují pro Slovensko garanci bezpečnosti, prosperity a politické stability. Samostatné čelení současným geopolitickým výzvám – ať už jde o ruskou expanzi, hybridní hrozby nebo energetickou závislost – není pro malý stát s omezenými kapacitami realistickou možností. Fico svým postojem sugeruje, že Slovensko může stát „mezi“, ale přehlíží přitom klíčový fakt, že bez opory v silných aliančních strukturách by země nebyla schopna efektivně bránit své území ani politickou suverenitu.
Tvrzení o „národních zájmech“ tak paradoxně vede k jejich ohrožení. Ztráta mezinárodní důvěry, oslabení postavení v EU a vystavení se geopolitickým tlakům ze strany autoritářských mocností jsou přímými důsledky politiky, která upřednostňuje momentální taktické zisky před dlouhodobou strategickou vizí. Pokud chce Slovensko zůstat součástí demokratického Západu, musí se k tomu jednoznačně přihlásit i v krizových momentech, nejen v době ekonomického růstu a míru.
Prezident Volodymyr Zelenskyj vydal během jednání Štábu vrchního velitele armádě úkol zvýšit území zasažené ukrajinskými zbraněmi dlouhého doletu hluboko na území Ruska. Hlavním tématem setkání byly schopnosti Ukrajiny vést „sankce dlouhého dosahu proti Rusku“. Jednání se zúčastnili výrobci zbraní i všichni, kteří jsou odpovědní za jejich použití.
Americký prezident Donald Trump přistál v Malajsii s úsměvem a tanečním krokem, kde ho přivítal premiér Anwar Ibrahim před 47. summitem ASEAN. Navzdory počáteční euforii panuje pochybnost, zda mu optimismus vydrží i po klíčové čtvrteční schůzce s jeho čínským protějškem, Si Ťin-pchingem. Panuje totiž silné přesvědčení, že jakákoli dohoda mezi oběma lídry zřejmě nebude mít dlouhého trvání, píše magazín Time.
Americký prezident Donald Trump v pondělí prohlásil, že by ruský prezident Vladimir Putin měl ukončit válku na Ukrajině namísto testování střely s jaderným pohonem. Trump zároveň uvedl, že Spojené státy mají jadernou ponorku umístěnou u ruského pobřeží.
Nově jmenovaný náčelník generálního štábu francouzské armády, generál Fabien Mandon, připravuje ozbrojené síly země na „šok, který by byl jakousi zkouškou“ ze strany Ruska. Uvedl to ve středu zákonodárcům v obranném výboru Národního shromáždění.
Americký prezident Donald Trump se konečně rozhodl uvalit sankce na Rusko. Jedná se o první balíček, který schválil od svého návratu do Bílého domu v lednu. Sankce cílí na dvě největší ruské ropné společnosti, Rosněfť a Lukoil, a představují reakci na odmítnutí Vladimira Putina souhlasit s příměřím na Ukrajině. Oznámení přišlo v návaznosti na zrušení plánovaného summitu mezi oběma lídry v Budapešti, který se měl konat příští měsíc.
Americký prezident Donald Trump v pondělí na palubě prezidentského speciálu Air Force One, cestou do Japonska, hovořil o možném budoucím lídrovi Republikánské strany po svém odchodu z Bílého domu. Jako hlavní kandidáty pro prezidentskou nominaci v roce 2028 zmínil ministra zahraničí Marca Rubia a viceprezidenta JD Vance.
Americká demokracie se postupně rozpadá únavou institucí a normalizací loajality místo práva. Zatímco Spojené státy zůstávají naoko funkční, jejich mocenské struktury se mění v klientelistickou síť závislou na přízni prezidenta. Tento posun neohrožuje jen samotnou Ameriku, ale i celý Západ, který ztrácí morální i strategickou kotvu. Pokud se Washington vzdálí principům demokracie, Evropa nezůstane bezmocná – ale ocitne se v nové roli. Bude muset převzít odpovědnost za obranu západních hodnot a stabilitu mezinárodního řádu, který dosud garantovaly Spojené státy.
Během svého postupu k Jamajce hurikán Melissa zesílil na nejvyšší, pátou kategorii, čímž se stal nejsilnějším typem bouře s rychlostí větru dosahující nejméně 253 kilometrů za hodinu. Tato bouře s sebou nese potenciální hrozbu životu nebezpečných sesuvů půdy a bleskových záplav.
Prezident republiky Petr Pavel dnes na Pražském hradě udělil mandát Andreji Babišovi k jednání o složení nového vládního kabinetu. K tomuto kroku dospěl s ohledem na výsledky nedávných voleb do Sněmovny a dosavadní jednání jednotlivých parlamentních stran. Babiš, jako předseda vítězného hnutí ANO, hlavu státu informoval o aktuálním stavu příprav koaliční smlouvy i programového prohlášení vznikající vlády.
V srpnu uplynulo 80 let od atomového bombardování Hirošimy a Nagasaki v roce 1945. Pouhý měsíc po těchto útocích, 19. října 1945, publikoval George Orwell v londýnském Tribune esej s názvem „Vy a atomová bomba“. V něm uvažoval o situaci, kdyby se „velké národy tichou dohodou zavázaly atomovou bombu proti sobě nikdy nepoužít“. Předpověděl, že by z toho vzešel „mír, který není mírem“, a „permanentní stav ‚studené války‘“. Právě tak zavedl trvalou metaforu, jež na celá desetiletí definovala geopolitiku.
Za každou zprávou a memem se skrývá zastaralá, desítky let stará infrastruktura. Nedávná technická porucha v datovém centru v americké Virginii nám připomněla, že i když se internet stal nepostradatelnou součástí moderního života, je také křehkou sítí starých programů a fyzické infrastruktury. Experti proto zvažují scénáře, které by mohly vést k jeho kolapsu.
Nejnovější čínská letadlová loď, Fujian (Typ 003), může dosahovat pouze přibližně 60 % rychlosti leteckých operací ve srovnání s americkými plavidly třídy Nimitz, která jsou stará i padesát let. Podle názoru dvou bývalých důstojníků amerického námořnictva, kteří sloužili na letadlových lodích, je to významné omezení bojové způsobilosti plavidla, od kterého se očekávalo, že způsobí revoluci v čínské flotile. Bývalý kapitán amerického námořnictva Carl Schuster a bývalý námořní pilot ve výslužbě Keith Stewart potvrdili, že rozložení letové paluby Fujianu omezuje tempo, jakým lze letadla vzlétávat a přistávat, zejména ve srovnání s americkými nosiči.
