Schválení 18. sankčního balíku EU proti Rusku odblokoval až obrat slovenské vlády, kterou k tomu dotlačily energetické záruky. Premiér Robert Fico se přitom dál prezentuje jako obránce národních zájmů, ve skutečnosti však svým lavírováním podkopává evropskou jednotu a nahrává autoritářům. Slovensko ale nemůže dlouhodobě stát jednou nohou v Bruselu a druhou v Moskvě.
Evropská unie schválila již osmnáctý sankční balík vůči Ruské federaci – krok, který by měl dále zvýšit hospodářský tlak na režim Vladimira Putina. Schválení bylo možné až po čtvrtečním obratu slovenské vlády, která po opakovaném vetování nakonec ustoupila. Klíčovou roli sehrály písemné záruky ohledně dodávek plynu, které Bratislava obdržela. Tento vývoj ukončil týdny nejistoty a paralýzy, kterou Fico svou politikou do jednání Rady EU vnášel.
Je však obtížné pominout hlubší význam této diplomatické epizody. Slovenský premiér, jenž do politiky opakovaně vstupuje s příslibem stability a suverenity, svou strategií lavírování spíše prohlubuje nejistotu a oslabuje důvěryhodnost slovenské zahraniční politiky. Opakovaně se ohání „národními zájmy“, ale jejich konkrétní obsah zůstává mlhavý – často se totiž ukazuje, že jde především o jeho vlastní mocenské ambice a snahu zůstat v přízni nejen domácího voliče, ale i mocenských struktur mimo euroatlantický rámec.
Ficovo působení ve vrcholné politice je do značné míry poznamenáno specifickým historickým narativem, v němž se pozitivní vzpomínky na roli Sovětského svazu při osvobozování Evropy během druhé světové války mísí s ignorováním reality studené války a následující sovětské dominance. Je legitimní a nutné připomínat zásluhy Rudé armády, ale nelze přitom přehlížet, že Moskva se po roce 1945 chovala spíše jako imperiální mocnost než jako osvoboditel. Dějiny střední Evropy jsou toho jasným důkazem – a právě proto se země jako Slovensko rozhodly ukotvit v Evropské unii a NATO.
Od vstupu do těchto struktur Slovensko nesmírně profitovalo – od ekonomické stability přes investice do infrastruktury až po modernizaci zemědělství a obrany. Přijetí eura nebylo pouze technickým krokem, ale také symbolickým přihlášením k evropské integraci. O to víc zaráží Ficova rétorika a postoj, který připomíná dětinské vyjednávání – jako by šlo o jakousi permanentní hru, v níž Slovensko drží Evropu v šachu kvůli vlastnímu krátkodobému zisku.
V konečném důsledku tak Robert Fico nepodrývá jen jednotu Evropské unie v otázce sankcí proti zemi, která otevřeně porušila mezinárodní právo a suverenitu sousedního státu. Jeho přístup představuje daleko hlubší problém – přispívá k erozi společného evropského postoje vůči autoritářství a agresi, a to v době, kdy je nutnost jednotného postupu důležitější než kdy dřív.
Když premiér členského státu EU opakovaně zpochybňuje smysl sankcí, relativizuje ruskou agresi a současně vyžaduje jednostranné ústupky pro svou vládu, poskytuje tím politickou a morální munici těm silám, které usilují o oslabení Západu zevnitř. Posiluje narativy Moskvy i jiných autoritářských režimů, které staví Evropskou unii do pozice nejednotného, nekompetentního bloku neschopného akce. A právě tuto neschopnost Západu Kreml vždy využíval ke svému geopolitickému posilování – od Gruzie přes Krym až po Donbas.
Slovenská veřejnost by si měla klást otázku, zda tento způsob reprezentace skutečně odpovídá jejím dlouhodobým zájmům a hodnotám, ke kterým se země přihlásila vstupem do EU a NATO. A stejně tak by měla celá evropská politická scéna jasně a bez váhání deklarovat, že loajalita ke společnému evropskému projektu nemůže být selektivní – nelze čerpat výhody z členství a zároveň torpédovat základní pilíře, na nichž Unie stojí.
Slovensko nemůže stát jednou nohou v Bruselu a druhou v Moskvě. Takový postoj není strategickou autonomií, jak by se mohlo zdát, ale spíše výrazem geopolitické rozpolcenosti a nejistoty. Nejde o suverénní zahraničněpolitickou pozici, nýbrž o symptom hluboké dezorientace, která oslabuje jak vlastní stát, tak celé evropské společenství.
Slovensko si navíc musí být vědomo, že jeho současné lavírování může vést k postupné politické izolaci v rámci Unie. Dlouhodobé vetování společných rozhodnutí, relativizace základních hodnot evropského projektu a otevřené koketování s mocenskými ambicemi Moskvy zpochybňují spolehlivost Slovenska jako partnera. V prostředí, kde je důvěra základním předpokladem spolupráce, může takové chování znamenat ztrátu vlivu nejen při rozhodování v Bruselu, ale i při čerpání evropských prostředků a ochraně národních zájmů na mezinárodní scéně.
Evropská unie a NATO představují pro Slovensko garanci bezpečnosti, prosperity a politické stability. Samostatné čelení současným geopolitickým výzvám – ať už jde o ruskou expanzi, hybridní hrozby nebo energetickou závislost – není pro malý stát s omezenými kapacitami realistickou možností. Fico svým postojem sugeruje, že Slovensko může stát „mezi“, ale přehlíží přitom klíčový fakt, že bez opory v silných aliančních strukturách by země nebyla schopna efektivně bránit své území ani politickou suverenitu.
Tvrzení o „národních zájmech“ tak paradoxně vede k jejich ohrožení. Ztráta mezinárodní důvěry, oslabení postavení v EU a vystavení se geopolitickým tlakům ze strany autoritářských mocností jsou přímými důsledky politiky, která upřednostňuje momentální taktické zisky před dlouhodobou strategickou vizí. Pokud chce Slovensko zůstat součástí demokratického Západu, musí se k tomu jednoznačně přihlásit i v krizových momentech, nejen v době ekonomického růstu a míru.
Současný válečný konflikt v Íránu vystavuje generálního tajemníka NATO Marka Rutteho dosud nejtěžší zkoušce v jeho vztahu s Donaldem Trumpem. Americký prezident totiž v úterý ostře zkritizoval spojence v Alianci a označil je za „velmi hloupé“, protože odmítli jeho požadavky na vojenskou podporu při zajišťování strategického Hormuzského průlivu. Trump dokonce varoval, že by USA měly kvůli tomuto postoji zvážit svou další roli v celém paktu.
Evropské trhy se zemním plynem zažily v posledních hodinách drastický otřes, když jeho cena vyskočila o celých 35 %. Tento prudký nárůst je přímým důsledkem zintenzivnění útoků na energetickou infrastrukturu v Perském zálivu. Od 28. února, kdy začal válečný konflikt mezi USA, Izraelem a Íránem, se ceny plynu v Evropě podle agentury Reuters zvedly již o více než 60 %.
Americký prezident Donald Trump varoval Írán, že příští útok na jeho ropná pole už mohou provést jeho krajané. Reagoval tak na íránskou odvetu, která po izraelském úderu směřovala proti zařízením na zpracování zemního plynu v Kataru.
Velikonoce se každým dnem přibližují, takže je nejvyšší čas, aby se někteří důchodci dozvěděli, co je čeká. Jak upozornila Česká správa sociálního zabezpečení (ČSSZ), budou se kvůli dubnovým svátkům letos poprvé měnit výplatní termíny důchodů.
Máme před sebou další víkend, po kterém přijde na řadu poslední ryze březnový týden. Podle předpovědi Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ) se počasí v jeho průběhu pokazí. Projeví se to i na teplotách.
Kauza úspěšného českého filmu Sbormistr dospěla do zajímavého bodu. Soud se do ní vložil tím způsobem, že vydal předběžné opatření, které pro tuto chvíli znemožňuje televizní šíření tohoto díla. Úspěch slaví žena, které vadí, že se snímek bez jejího souhlasu inspiroval jejím životním příběhem.
Dnes už je bývalým princem Andrewem a všichni dobře vědí, co mu zlomilo vaz. Byl to blízký vztah s americkým finančníkem a sexuálním delikventem Jeffrey Epsteinem. Elitní britský deník se teď rozhodl popsat, jak se vztah této dvojice v čase vyvíjel.
Blízký východ se zmítá v nejhorší vlně násilí za poslední desetiletí a počet obětí napříč celým regionem od konce února drasticky narůstá. Podle nejnovějších údajů libanonského ministerstva zdravotnictví bylo v Libanonu za necelých dva a půl týdne zabito nejméně 968 lidí. Izraelské bombardování země, které začalo 2. března, si vyžádalo životy mnoha civilistů, přičemž mezi mrtvými je potvrzeno nejméně 116 dětí.
Americké zpravodajské služby dospěly k závěru, že íránský režim sice po vlně útoků na své vedení a vojenské kapacity nadále existuje, jeho akceschopnost je však zásadně podlomena. Na slyšení v Senátu o globálních hrozbách to ve středu uvedla ředitelka národních zpravodajských služeb (DNI) Tulsi Gabbardová. Podle ní je režim v současnosti „značně degradován“, což je důsledek operací, při nichž zahynula řada nejvyšších představitelů země včetně ajatolláha Alího Chameneího.
Ruskou politickou scénou otřásla nečekaná událost. Ilja Remeslo, pětačtyřicetiletý právník a dlouholetý loajální šiřitel prokremelské propagandy, veřejně vystoupil proti Vladimiru Putinovi. Remeslo, který se dříve specializoval na diskreditaci nezávislých novinářů a opozičních politiků včetně Alexeje Navalného, zveřejnil na svém Telegramu manifest s názvem „Pět důvodů, proč jsem přestal podporovat Vladimira Putina“.
Íránský prezident Masúd Pezeškiján ve středu odpoledne oficiálně potvrdil smrt ministra tajných služeb Esmáíla Chatíba. Toto prohlášení přišlo jen několik hodin poté, co Izrael oznámil, že Chatíb byl cílem a obětí nočního náletu v Teheránu. Potvrzení ze strany íránské hlavy státu definitivně ukončilo spekulace o osudu jednoho z nejmocnějších mužů tamního bezpečnostního aparátu.
Současná krize v Íránu a faktické uzavření Hormuzského průlivu otřásly globálními trhy s energiemi i komoditami. Tento konflikt však vynesl na světlo mnohem hlubší problém: moderní světový obchod je až nebezpečně závislý na překvapivě malém počtu úzkých námořních cest, takzvaných „úzkých hrdel“ (chokepoints). Stačí zablokování jediného z nich a globální dodavatelské řetězce se začnou hroutit jako domeček z karet.
