Fico držel Evropu v šachu kvůli vlastnímu zisku. Zapomíná, jak moc Slovensko díky členství v EU profituje

Evropská unie schválila již osmnáctý sankční balík vůči Ruské federaci – krok, který by měl dále zvýšit hospodářský tlak na režim Vladimira Putina. Schválení bylo možné až po čtvrtečním obratu slovenské vlády, která po opakovaném vetování nakonec ustoupila. Klíčovou roli sehrály písemné záruky ohledně dodávek plynu, které Bratislava obdržela. Tento vývoj ukončil týdny nejistoty a paralýzy, kterou Fico svou politikou do jednání Rady EU vnášel.

Je však obtížné pominout hlubší význam této diplomatické epizody. Slovenský premiér, jenž do politiky opakovaně vstupuje s příslibem stability a suverenity, svou strategií lavírování spíše prohlubuje nejistotu a oslabuje důvěryhodnost slovenské zahraniční politiky. Opakovaně se ohání „národními zájmy“, ale jejich konkrétní obsah zůstává mlhavý – často se totiž ukazuje, že jde především o jeho vlastní mocenské ambice a snahu zůstat v přízni nejen domácího voliče, ale i mocenských struktur mimo euroatlantický rámec.

Ficovo působení ve vrcholné politice je do značné míry poznamenáno specifickým historickým narativem, v němž se pozitivní vzpomínky na roli Sovětského svazu při osvobozování Evropy během druhé světové války mísí s ignorováním reality studené války a následující sovětské dominance. Je legitimní a nutné připomínat zásluhy Rudé armády, ale nelze přitom přehlížet, že Moskva se po roce 1945 chovala spíše jako imperiální mocnost než jako osvoboditel. Dějiny střední Evropy jsou toho jasným důkazem – a právě proto se země jako Slovensko rozhodly ukotvit v Evropské unii a NATO.

Od vstupu do těchto struktur Slovensko nesmírně profitovalo – od ekonomické stability přes investice do infrastruktury až po modernizaci zemědělství a obrany. Přijetí eura nebylo pouze technickým krokem, ale také symbolickým přihlášením k evropské integraci. O to víc zaráží Ficova rétorika a postoj, který připomíná dětinské vyjednávání – jako by šlo o jakousi permanentní hru, v níž Slovensko drží Evropu v šachu kvůli vlastnímu krátkodobému zisku.

V konečném důsledku tak Robert Fico nepodrývá jen jednotu Evropské unie v otázce sankcí proti zemi, která otevřeně porušila mezinárodní právo a suverenitu sousedního státu. Jeho přístup představuje daleko hlubší problém – přispívá k erozi společného evropského postoje vůči autoritářství a agresi, a to v době, kdy je nutnost jednotného postupu důležitější než kdy dřív.

Když premiér členského státu EU opakovaně zpochybňuje smysl sankcí, relativizuje ruskou agresi a současně vyžaduje jednostranné ústupky pro svou vládu, poskytuje tím politickou a morální munici těm silám, které usilují o oslabení Západu zevnitř. Posiluje narativy Moskvy i jiných autoritářských režimů, které staví Evropskou unii do pozice nejednotného, nekompetentního bloku neschopného akce. A právě tuto neschopnost Západu Kreml vždy využíval ke svému geopolitickému posilování – od Gruzie přes Krym až po Donbas.

Slovenská veřejnost by si měla klást otázku, zda tento způsob reprezentace skutečně odpovídá jejím dlouhodobým zájmům a hodnotám, ke kterým se země přihlásila vstupem do EU a NATO. A stejně tak by měla celá evropská politická scéna jasně a bez váhání deklarovat, že loajalita ke společnému evropskému projektu nemůže být selektivní – nelze čerpat výhody z členství a zároveň torpédovat základní pilíře, na nichž Unie stojí.

Slovensko nemůže stát jednou nohou v Bruselu a druhou v Moskvě. Takový postoj není strategickou autonomií, jak by se mohlo zdát, ale spíše výrazem geopolitické rozpolcenosti a nejistoty. Nejde o suverénní zahraničněpolitickou pozici, nýbrž o symptom hluboké dezorientace, která oslabuje jak vlastní stát, tak celé evropské společenství.

Slovensko si navíc musí být vědomo, že jeho současné lavírování může vést k postupné politické izolaci v rámci Unie. Dlouhodobé vetování společných rozhodnutí, relativizace základních hodnot evropského projektu a otevřené koketování s mocenskými ambicemi Moskvy zpochybňují spolehlivost Slovenska jako partnera. V prostředí, kde je důvěra základním předpokladem spolupráce, může takové chování znamenat ztrátu vlivu nejen při rozhodování v Bruselu, ale i při čerpání evropských prostředků a ochraně národních zájmů na mezinárodní scéně.

Evropská unie a NATO představují pro Slovensko garanci bezpečnosti, prosperity a politické stability. Samostatné čelení současným geopolitickým výzvám – ať už jde o ruskou expanzi, hybridní hrozby nebo energetickou závislost – není pro malý stát s omezenými kapacitami realistickou možností. Fico svým postojem sugeruje, že Slovensko může stát „mezi“, ale přehlíží přitom klíčový fakt, že bez opory v silných aliančních strukturách by země nebyla schopna efektivně bránit své území ani politickou suverenitu.

Tvrzení o „národních zájmech“ tak paradoxně vede k jejich ohrožení. Ztráta mezinárodní důvěry, oslabení postavení v EU a vystavení se geopolitickým tlakům ze strany autoritářských mocností jsou přímými důsledky politiky, která upřednostňuje momentální taktické zisky před dlouhodobou strategickou vizí. Pokud chce Slovensko zůstat součástí demokratického Západu, musí se k tomu jednoznačně přihlásit i v krizových momentech, nejen v době ekonomického růstu a míru.