Schválení 18. sankčního balíku EU proti Rusku odblokoval až obrat slovenské vlády, kterou k tomu dotlačily energetické záruky. Premiér Robert Fico se přitom dál prezentuje jako obránce národních zájmů, ve skutečnosti však svým lavírováním podkopává evropskou jednotu a nahrává autoritářům. Slovensko ale nemůže dlouhodobě stát jednou nohou v Bruselu a druhou v Moskvě.
Evropská unie schválila již osmnáctý sankční balík vůči Ruské federaci – krok, který by měl dále zvýšit hospodářský tlak na režim Vladimira Putina. Schválení bylo možné až po čtvrtečním obratu slovenské vlády, která po opakovaném vetování nakonec ustoupila. Klíčovou roli sehrály písemné záruky ohledně dodávek plynu, které Bratislava obdržela. Tento vývoj ukončil týdny nejistoty a paralýzy, kterou Fico svou politikou do jednání Rady EU vnášel.
Je však obtížné pominout hlubší význam této diplomatické epizody. Slovenský premiér, jenž do politiky opakovaně vstupuje s příslibem stability a suverenity, svou strategií lavírování spíše prohlubuje nejistotu a oslabuje důvěryhodnost slovenské zahraniční politiky. Opakovaně se ohání „národními zájmy“, ale jejich konkrétní obsah zůstává mlhavý – často se totiž ukazuje, že jde především o jeho vlastní mocenské ambice a snahu zůstat v přízni nejen domácího voliče, ale i mocenských struktur mimo euroatlantický rámec.
Ficovo působení ve vrcholné politice je do značné míry poznamenáno specifickým historickým narativem, v němž se pozitivní vzpomínky na roli Sovětského svazu při osvobozování Evropy během druhé světové války mísí s ignorováním reality studené války a následující sovětské dominance. Je legitimní a nutné připomínat zásluhy Rudé armády, ale nelze přitom přehlížet, že Moskva se po roce 1945 chovala spíše jako imperiální mocnost než jako osvoboditel. Dějiny střední Evropy jsou toho jasným důkazem – a právě proto se země jako Slovensko rozhodly ukotvit v Evropské unii a NATO.
Od vstupu do těchto struktur Slovensko nesmírně profitovalo – od ekonomické stability přes investice do infrastruktury až po modernizaci zemědělství a obrany. Přijetí eura nebylo pouze technickým krokem, ale také symbolickým přihlášením k evropské integraci. O to víc zaráží Ficova rétorika a postoj, který připomíná dětinské vyjednávání – jako by šlo o jakousi permanentní hru, v níž Slovensko drží Evropu v šachu kvůli vlastnímu krátkodobému zisku.
V konečném důsledku tak Robert Fico nepodrývá jen jednotu Evropské unie v otázce sankcí proti zemi, která otevřeně porušila mezinárodní právo a suverenitu sousedního státu. Jeho přístup představuje daleko hlubší problém – přispívá k erozi společného evropského postoje vůči autoritářství a agresi, a to v době, kdy je nutnost jednotného postupu důležitější než kdy dřív.
Když premiér členského státu EU opakovaně zpochybňuje smysl sankcí, relativizuje ruskou agresi a současně vyžaduje jednostranné ústupky pro svou vládu, poskytuje tím politickou a morální munici těm silám, které usilují o oslabení Západu zevnitř. Posiluje narativy Moskvy i jiných autoritářských režimů, které staví Evropskou unii do pozice nejednotného, nekompetentního bloku neschopného akce. A právě tuto neschopnost Západu Kreml vždy využíval ke svému geopolitickému posilování – od Gruzie přes Krym až po Donbas.
Slovenská veřejnost by si měla klást otázku, zda tento způsob reprezentace skutečně odpovídá jejím dlouhodobým zájmům a hodnotám, ke kterým se země přihlásila vstupem do EU a NATO. A stejně tak by měla celá evropská politická scéna jasně a bez váhání deklarovat, že loajalita ke společnému evropskému projektu nemůže být selektivní – nelze čerpat výhody z členství a zároveň torpédovat základní pilíře, na nichž Unie stojí.
Slovensko nemůže stát jednou nohou v Bruselu a druhou v Moskvě. Takový postoj není strategickou autonomií, jak by se mohlo zdát, ale spíše výrazem geopolitické rozpolcenosti a nejistoty. Nejde o suverénní zahraničněpolitickou pozici, nýbrž o symptom hluboké dezorientace, která oslabuje jak vlastní stát, tak celé evropské společenství.
Slovensko si navíc musí být vědomo, že jeho současné lavírování může vést k postupné politické izolaci v rámci Unie. Dlouhodobé vetování společných rozhodnutí, relativizace základních hodnot evropského projektu a otevřené koketování s mocenskými ambicemi Moskvy zpochybňují spolehlivost Slovenska jako partnera. V prostředí, kde je důvěra základním předpokladem spolupráce, může takové chování znamenat ztrátu vlivu nejen při rozhodování v Bruselu, ale i při čerpání evropských prostředků a ochraně národních zájmů na mezinárodní scéně.
Evropská unie a NATO představují pro Slovensko garanci bezpečnosti, prosperity a politické stability. Samostatné čelení současným geopolitickým výzvám – ať už jde o ruskou expanzi, hybridní hrozby nebo energetickou závislost – není pro malý stát s omezenými kapacitami realistickou možností. Fico svým postojem sugeruje, že Slovensko může stát „mezi“, ale přehlíží přitom klíčový fakt, že bez opory v silných aliančních strukturách by země nebyla schopna efektivně bránit své území ani politickou suverenitu.
Tvrzení o „národních zájmech“ tak paradoxně vede k jejich ohrožení. Ztráta mezinárodní důvěry, oslabení postavení v EU a vystavení se geopolitickým tlakům ze strany autoritářských mocností jsou přímými důsledky politiky, která upřednostňuje momentální taktické zisky před dlouhodobou strategickou vizí. Pokud chce Slovensko zůstat součástí demokratického Západu, musí se k tomu jednoznačně přihlásit i v krizových momentech, nejen v době ekonomického růstu a míru.
Drony Šáhid-136, které Rusové nazývají Geran-2, se stávají klíčovou součástí ruské vojenské strategie. Tyto drony, které jsou vyráběny v Íránu, jsou pro Rusko levným a účinným způsobem, jak vyvíjet tlak na ukrajinskou obranu. Tým France 24 Observers za pomoci satelitních snímků odhalil novou strategii ruské armády, která spočívá ve vytváření specializovaných základen pro jejich hromadné vypouštění.
Spojené státy americké testují, zda by bylo možné nahradit válečnou loď, jako je torpédoborec, flotilou robotických člunů. Úkolová jednotka 66 (TF66) amerického námořnictva, kterou vede kontradmirál Michael Mattis, pracuje na zjištění, jak by se nízkonákladové, komerčně dostupné bezposádkové systémy mohly hodit pro šestou flotilu námořnictva.
Pokud si ze školy pamatujete, že Země má čtyři oceány, situace je dnes o poznání jiná. National Geographic totiž v roce 2021 oficiálně uznal Jižní oceán za pátý na světě. Tímto rozhodnutím ukončil desítky let trvající debaty, které se vedly o vodách obklopujících Antarktidu.
Město Gaza, dříve plné života, je dnes místem chaosu a bezpráví, a to kvůli brutálnímu izraelskému útoku, který byl reakcí na útok hnutí Hamás. Před dvěma lety byly na trzích rušné davy, kavárny na pobřeží byly plné lidí a ze škol se ozýval dětský smích. Dnes je město zničené a bez jakékoli struktury. Stovky tisíc obyvatel se snaží přežít v rozbitých budovách a žijí v nejistotě, odkázáni sami na sebe. Jejich naděje se upíná k další várce humanitární pomoci nebo k vzácné možnosti se osprchovat.
Mladoboleslavská automobilka Škoda Auto představila v Mnichově svůj nejnovější crossover, Škoda Epiq. Nejdostupnější elektrické auto značky se dosud ukazovalo pouze jako designová studie, ale nyní se představilo po boku dalších koncernových modelů. Přestože detaily o výbavě a cenách zůstávají tajemstvím, víme, že cena by se měla pohybovat kolem 600 000 Kč. Sériová výroba by měla začít už příští rok.
Španělský premiér Pedro Sánchez představil desetibodový plán, který má zemi připravit na klimatickou krizi. Varoval, že pokud lidé nechtějí zanechat budoucím generacím zemi „šedou od ohně a plamenů“, nebo „hnědou od povodní“, musí se zasadit o to, aby byla zelenější.
Americký prezident Donald Trump touží po zisku Nobelovy ceny míru. Veřejně se vyjádřil, že ať udělá cokoli, cenu stejně nedostane. Navzdory tomu ho světoví lídři a jeho republikánští spojenci nominují, a to z mnoha důvodů. Jedním z nich je podle nich jeho snaha ukončit válečné konflikty. Nominovat na ocenění může kdokoli, od hlav suverénních států po univerzitní profesory. Vítěze ale vybírá norský Nobelův výbor, který tvoří pět členů vybraných norským parlamentem, a oznámení se očekává v říjnu.
Podle zástupců Trumpovy administrativy je americký prezident čím dál více nespokojený s pomalým pokrokem v jednání o ukončení války na Ukrajině. Zvažuje proto, jak by se měl osobně zapojit do zprostředkování setkání mezi ruským a ukrajinským prezidentem.
Ozbrojené složky soukromé ruské skupiny Wagnerovci, která působila v Africe, nahrazuje nová formace nazvaná Afrika Corps, která je pod přímou kontrolou Kremlu. Experti se podle CNN domnívají, že tato změna má upevnit vliv Ruska na africkém kontinentu, ale pod oficiálním a snadněji kontrolovatelným vojenským uskupením.
V Evropě nyní dochází k zásadnímu obratu. Evropští lídři si už nemohou být jisti, že jim Spojené státy zajistí bezpečnost, a to bez ohledu na to, zda Donald Trump přesvědčí ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, aby přijal pro Rusko výhodnou mírovou dohodu, nebo od konfliktu úplně ustoupí. Hugh De Santis, člen plánovacího štábu ministra George Shultze zodpovědný za NATO, tvrdí, že možnosti jsou v zásadě dvě: buď budou dál Trumpovi pochlebovat a lobbovat u kongresmanů v naději, že bezpečnostní vztahy nebudou přerušeny, anebo se připraví na obranu proti bojovnému Rusku bez americké pomoci.
Izraelská armáda zničila další výškovou budovu v Gaze, což je už druhá velká věž, na kterou zaútočila během dvou dnů. Ministr obrany Izrael Katz zveřejnil na sociální síti X video, kde se budova hroutí, s popiskem „Pokračujeme“. Izraelské obranné síly (IDF) tvrdí, že věž Sussi používalo hnutí Hamás, což však palestinská skupina popírá. Zatím nejsou k dispozici žádné informace o případných obětech.
Nedávný výzkum a experti poukazují na to, že klimatická krize bude i nadále zvyšovat frekvenci požárů, které vzniknou od blesků. Podle nich to může mít kaskádové účinky a zhoršit veřejnou bezpečnost a zdraví. Požáry způsobené blesky mají tendenci hořet v odlehlých oblastech, a proto se šíří rychleji než ty, které způsobí člověk.
