Schválení 18. sankčního balíku EU proti Rusku odblokoval až obrat slovenské vlády, kterou k tomu dotlačily energetické záruky. Premiér Robert Fico se přitom dál prezentuje jako obránce národních zájmů, ve skutečnosti však svým lavírováním podkopává evropskou jednotu a nahrává autoritářům. Slovensko ale nemůže dlouhodobě stát jednou nohou v Bruselu a druhou v Moskvě.
Evropská unie schválila již osmnáctý sankční balík vůči Ruské federaci – krok, který by měl dále zvýšit hospodářský tlak na režim Vladimira Putina. Schválení bylo možné až po čtvrtečním obratu slovenské vlády, která po opakovaném vetování nakonec ustoupila. Klíčovou roli sehrály písemné záruky ohledně dodávek plynu, které Bratislava obdržela. Tento vývoj ukončil týdny nejistoty a paralýzy, kterou Fico svou politikou do jednání Rady EU vnášel.
Je však obtížné pominout hlubší význam této diplomatické epizody. Slovenský premiér, jenž do politiky opakovaně vstupuje s příslibem stability a suverenity, svou strategií lavírování spíše prohlubuje nejistotu a oslabuje důvěryhodnost slovenské zahraniční politiky. Opakovaně se ohání „národními zájmy“, ale jejich konkrétní obsah zůstává mlhavý – často se totiž ukazuje, že jde především o jeho vlastní mocenské ambice a snahu zůstat v přízni nejen domácího voliče, ale i mocenských struktur mimo euroatlantický rámec.
Ficovo působení ve vrcholné politice je do značné míry poznamenáno specifickým historickým narativem, v němž se pozitivní vzpomínky na roli Sovětského svazu při osvobozování Evropy během druhé světové války mísí s ignorováním reality studené války a následující sovětské dominance. Je legitimní a nutné připomínat zásluhy Rudé armády, ale nelze přitom přehlížet, že Moskva se po roce 1945 chovala spíše jako imperiální mocnost než jako osvoboditel. Dějiny střední Evropy jsou toho jasným důkazem – a právě proto se země jako Slovensko rozhodly ukotvit v Evropské unii a NATO.
Od vstupu do těchto struktur Slovensko nesmírně profitovalo – od ekonomické stability přes investice do infrastruktury až po modernizaci zemědělství a obrany. Přijetí eura nebylo pouze technickým krokem, ale také symbolickým přihlášením k evropské integraci. O to víc zaráží Ficova rétorika a postoj, který připomíná dětinské vyjednávání – jako by šlo o jakousi permanentní hru, v níž Slovensko drží Evropu v šachu kvůli vlastnímu krátkodobému zisku.
V konečném důsledku tak Robert Fico nepodrývá jen jednotu Evropské unie v otázce sankcí proti zemi, která otevřeně porušila mezinárodní právo a suverenitu sousedního státu. Jeho přístup představuje daleko hlubší problém – přispívá k erozi společného evropského postoje vůči autoritářství a agresi, a to v době, kdy je nutnost jednotného postupu důležitější než kdy dřív.
Když premiér členského státu EU opakovaně zpochybňuje smysl sankcí, relativizuje ruskou agresi a současně vyžaduje jednostranné ústupky pro svou vládu, poskytuje tím politickou a morální munici těm silám, které usilují o oslabení Západu zevnitř. Posiluje narativy Moskvy i jiných autoritářských režimů, které staví Evropskou unii do pozice nejednotného, nekompetentního bloku neschopného akce. A právě tuto neschopnost Západu Kreml vždy využíval ke svému geopolitickému posilování – od Gruzie přes Krym až po Donbas.
Slovenská veřejnost by si měla klást otázku, zda tento způsob reprezentace skutečně odpovídá jejím dlouhodobým zájmům a hodnotám, ke kterým se země přihlásila vstupem do EU a NATO. A stejně tak by měla celá evropská politická scéna jasně a bez váhání deklarovat, že loajalita ke společnému evropskému projektu nemůže být selektivní – nelze čerpat výhody z členství a zároveň torpédovat základní pilíře, na nichž Unie stojí.
Slovensko nemůže stát jednou nohou v Bruselu a druhou v Moskvě. Takový postoj není strategickou autonomií, jak by se mohlo zdát, ale spíše výrazem geopolitické rozpolcenosti a nejistoty. Nejde o suverénní zahraničněpolitickou pozici, nýbrž o symptom hluboké dezorientace, která oslabuje jak vlastní stát, tak celé evropské společenství.
Slovensko si navíc musí být vědomo, že jeho současné lavírování může vést k postupné politické izolaci v rámci Unie. Dlouhodobé vetování společných rozhodnutí, relativizace základních hodnot evropského projektu a otevřené koketování s mocenskými ambicemi Moskvy zpochybňují spolehlivost Slovenska jako partnera. V prostředí, kde je důvěra základním předpokladem spolupráce, může takové chování znamenat ztrátu vlivu nejen při rozhodování v Bruselu, ale i při čerpání evropských prostředků a ochraně národních zájmů na mezinárodní scéně.
Evropská unie a NATO představují pro Slovensko garanci bezpečnosti, prosperity a politické stability. Samostatné čelení současným geopolitickým výzvám – ať už jde o ruskou expanzi, hybridní hrozby nebo energetickou závislost – není pro malý stát s omezenými kapacitami realistickou možností. Fico svým postojem sugeruje, že Slovensko může stát „mezi“, ale přehlíží přitom klíčový fakt, že bez opory v silných aliančních strukturách by země nebyla schopna efektivně bránit své území ani politickou suverenitu.
Tvrzení o „národních zájmech“ tak paradoxně vede k jejich ohrožení. Ztráta mezinárodní důvěry, oslabení postavení v EU a vystavení se geopolitickým tlakům ze strany autoritářských mocností jsou přímými důsledky politiky, která upřednostňuje momentální taktické zisky před dlouhodobou strategickou vizí. Pokud chce Slovensko zůstat součástí demokratického Západu, musí se k tomu jednoznačně přihlásit i v krizových momentech, nejen v době ekonomického růstu a míru.
Tisíce Poláků, kteří se domnívali, že jsou již dávno rozvedeni, zjišťují znepokojivou skutečnost: z právního hlediska mohou být stále manželé. Tento chaos je nečekaným důsledkem snahy polské vlády premiéra Donalda Tuska o nápravu kontroverzních justičních reforem z éry předchozího kabinetu. Problém naplno vyvstal v lednu v severovýchodním městě Giżycko, kde soud odmítl rozdělit majetek rozvedeného páru.
Prezident Donald Trump zvažuje rozsáhlou vojenskou operaci proti Íránu poté, co diplomatické snahy o omezení íránského jaderného a raketového programu skončily bez výsledku. Teherán na tyto hrozby reagoval s rozhořčením a varoval, že v případě útoku okamžitě zasáhne cíle v Izraeli. Tato vyostřená rétorika následuje po krvavém potlačení vnitřních protestů v Íránu, které si vyžádalo stovky obětí.
Letiště v několika asijských zemích znovu zavádějí zdravotní kontroly a monitoring cestujících, což připomíná opatření z dob globální pandemie. Důvodem k ostražitosti je nové ohnisko viru nipah, které se objevilo v indickém státě Západní Bengálsko. Thajsko, Nepál a Tchaj-wan patří k prvním státům, které zpřísnily preventivní kroky, aby zabránily zavlečení této nebezpečné infekce na své území.
Bezpilotní letouny zcela ovládly ukrajinské bojiště a v současnosti způsobují drtivou většinu všech ztrát. Podle čerstvé analýzy lotyšského Úřadu pro ochranu ústavy (SAB) mají drony na svědomí 70 až 80 procent všech mrtvých a zraněných vojáků na obou stranách fronty. Tato technologie tak v účinnosti daleko předstihla klasické dělostřelectvo, tanky i pěchotní zbraně.
V Praze se dnes odpoledne uskutečnila mohutná demonstrace na podporu prezidenta Petra Pavla, kterou zorganizoval spolek Milion chvilek pro demokracii. Účastníci zcela zaplnili Staroměstské náměstí i Václavské náměstí, kam museli pořadatelé akci kvůli obrovskému zájmu veřejnosti rozšířit. Organizátoři hned v úvodu kritizovali hnutí Motoristé sobě s tím, že ačkoliv ve volbách získalo pouze 6,5 procenta hlasů, jeho zástupci se chovají, jako by jim patřila celá země.
Sedmadvacet unijních států definitivně potvrdilo kompletní zákaz dovozu ruského plynu v kapalné i potrubní formě. Podle verdiktu Rady EU skončí import zkapalněného zemního plynu (LNG) k prvnímu lednu 2027. Dodávky skrze plynovody budou pak definitivně zastaveny k 30. září téhož roku.
Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj oznámil, že další kolo trilaterálních jednání mezi Ukrajinou, Ruskem a Spojenými státy se uskuteční ve dnech 4. a 5. února v Abú Zabí.
Íránský nejvyšší vůdce ajatolláh Alí Chameneí varoval Spojené státy, že jakýkoli vojenský útok na jeho zemi by okamžitě rozpoutal rozsáhlý regionální konflikt. Toto prohlášení přichází v době, kdy USA v blízkosti íránských hranic posilují svou vojenskou přítomnost, včetně nasazení letadlové lodi USS Abraham Lincoln v Arabském moři. Chameneí vzkázal, že Američané si musí být vědomi následků zahájení války, a zdůraznil, že íránský národ se přítomnosti cizích plavidel nezalekne.
Politika kontroly zbraní ve Spojených státech se pod vlivem rétoriky prezidenta Donalda Trumpa ocitla v situaci, kterou analytici i právníci popisují jako „bizarro world“ – tedy jakýsi obrácený, v překladu dokonce bizarní, svět, kde se tradiční politické role zcela promíchaly. Trumpovy nedávné výroky v souvislosti s tragickou střelbou v Minneapolis totiž postavily lobbistické skupiny hájící právo na držení zbraní do defenzivy a vytvořily nečekaná spojenectví napříč politickým spektrem.
Čína vysílá podle expertů Rusku tiché varování v podobě své nové jaderné ponorky typu 096 (třída Tang). Při současném tempu výroby je velmi pravděpodobné, že čínské ponorkové síly v krátké době početně překonají ty ruské, ačkoli jejich skutečná kvalita zůstává předmětem diskusí. Peking se tímto krokem snaží zajistit pozici globální námořní velmoci a posílit svůj jaderný odstrašující arzenál.
Bělorusko se oficiálně připojilo k iniciativě amerického prezidenta Donalda Trumpa s názvem „Rada míru“ (Board of Peace). Tento krok vyvolává značné kontroverze a údiv mezinárodní komunity, zejména kvůli dlouhodobým represím režimu proti opozici a aktivní podpoře ruské invaze na Ukrajinu. Rada ve svém prohlášení na síti X přivítala Minsk jako zakládajícího člena této rozšiřující se mezinárodní organizace.
Oděsa, strategický přístav u Černého moře, se v posledních měsících stala jedním z hlavních terčů ruských útoků. Protože se ruská vojska nedokázala k městu probojovat po souši ani po vodě, zaměřila se na intenzivní ostřelování pomocí raket a bezpilotních letounů. Pro místní obyvatele se tak život změnil v neustálý strach, kdy jsou noční nálety dronů Šáhid prakticky na denním pořádku.
