Nominace Trumpa na Nobelovu cenu míru není překvapivá. Někteří lídři mají dobré důvody, jiní sledují vlastní agendu

Stále více světových lídrů veřejně podporuje nominaci amerického prezidenta Donalda Trumpa na Nobelovu cenu míru. Prvním státem, který jej na prestižní ocenění navrhl, byl Pákistán. Reagoval tak na americké zprostředkování, které pomohlo zastavit konflikt s Indií ještě v jeho úplném začátku.

Krátce poté se k iniciativě přidaly i další země – Izrael a Kambodža. V obou případech Spojené státy sehrály klíčovou úlohu při vyjednávání příměří, v kambodžském případě konkrétně s Thajskem.

Konkrétně Trumpa na cenu navrhuje kambodžský premiér Hun Manet. Podle něj má Trump „historický přínos k prosazování světového míru“. „Mimořádné státnické schopnosti prezidenta Trumpa, které se projevují v jeho odhodlání řešit konflikty a předcházet katastrofickým válkám prostřednictvím vizionářské a inovativní diplomacie, se naposledy projevily v jeho rozhodující roli při zprostředkování okamžitého a bezpodmínečného příměří mezi Kambodžou a Thajskem,“ shrnula kancelář kambodžského premiéra podle serveru Newsweek.

Thajské a kambodžské síly se během července střetly na dlouhodobě sporné hranici. Pět dnů trvající boje si vyžádaly až 40 mrtvých a k útěku donutily 400 tisíc lidí. „Tento včasný zásah, který odvrátil potenciálně ničivý konflikt, byl zásadní pro zabránění velkým ztrátám na životech a připravil cestu k obnovení míru mezi oběma zeměmi,“ pokračoval kambodžský premiér.

„Toto je jen jeden z příkladů výjimečných úspěchů prezidenta Trumpa při zmírňování napětí v některých z nejnestabilnějších regionů světa. Jeho důsledné úsilí o mír prostřednictvím diplomacie je v dokonalém souladu s vizí Alfreda Nobela, který ocenil ty, kteří se zasloužili o mezinárodní bratrství a pokrok v oblasti míru,“ doplnil.

Podle dostupných informací se nyní k návrhu chystají připojit také Arménie a Ázerbájdžán, jejichž zástupci se nedávno sešli na mírovém summitu pořádaném přímo Trumpem. Výsledkem jednání bylo ukončení ozbrojeného konfliktu, který trval více než tři desetiletí.

Arménie a Ázerbájdžán, dlouholetí rivalové, našli v této otázce překvapivou shodu. Arménský premiér Nikol Pašinjan podle serveru USA Today uvedl, že by takový krok „podpořil a uvítal“. Ázerbájdžánský prezident Ilham Alijev jeho slova potvrdil a navrhl „společnou výzvu“ adresovanou norskému výboru. „Jako představitelé zemí, které byly více než tři desetiletí ve válce, má tento historický podpis opravdu velký význam,“ zdůraznil Alijev.

Zvrácená Netanjahuova taktika

Dalším z řady státníků, kteří Trumpa navrhli na Nobelovu cenu, je izraelský premiér Benjamin Netanjahu. V komentáři pro server Guardian tento krok tvrdě zkritizoval Mohamad Bazzi, ředitel Hagop Kevorkian Center for Near Eastern Studies a profesor žurnalistiky z New York University. „Je to absurdní, podobné jako nominovat svého drogového dealera na Nobelovu cenu za medicínu. Za Netanjahuovým reklamním trikem se však skrývá cynická logika: využívá Trumpovu potřebu lichotek, aby prodloužil brutální válku Izraele v Gaze a pokračoval v útocích na další země Blízkého východu, včetně Íránu, Libanonu a Jemenu,“ shrnul Bazzi.

Sleduje v tom zvrácenou logiku izraelského premiéra. „Netanjahuovým gestem zaskočený Trump ustoupil od nátlaku na izraelského vůdce, aby dosáhl dohody s Hamásem. Netanjahu tak opět vyhrál tím, že získal čas, jak to dělá od útoku Hamásu na jižní Izrael v říjnu 2023. Premiér opakovaně sabotoval jednání, aby se udržel u moci,“ vysvětlil.

„Chce zachovat svou extremistickou vládní koalici, aby se vyhnul předčasným parlamentním volbám, které by jeho strana Likud pravděpodobně prohrála, a zablokovat nezávislé vyšetřování bezpečnostních selhání jeho vlády, která vedla k útoku Hamásu. Ale především se Netanjahu chce zachránit sám sebe: drží se moci, aby se vyhnul soudu za úplatkářství a korupci, který má kořeny v jednom z jeho předchozích funkčních období jako premiéra,“ doplnil Bazzi.

Nominaci získal i Hitler

V lednu 1939 se v nominacích na Nobelovu cenu míru objevila dvě jména, která dnes působí až absurdně. Nejprve dvanáct švédských poslanců navrhlo britského premiéra Nevilla Chamberlaina – podle nominačního dopisu „muže, který v této nebezpečné době zachránil naši část světa před strašnou katastrofou“. Ocenění mělo být reakcí na jeho roli při podpisu mnichovské dohody, kdy západní mocnosti přenechaly Sudety nacistickému Německu.

Krátce nato poslal norskému Nobelovu výboru svůj návrh sociálnědemokratický poslanec Erik Brandt – a jméno kandidáta šokovalo. Navrhl samotného Adolfa Hitlera. V dopise ho popsal jako „autentického, Bohem daného bojovníka za mír“, který „dobrovolně nedal přednost zbraním, ačkoli měl moc zahájit světovou válku“. Zmínil i Hitlerovu knihu Mein Kampf, vedle Bible prý „nejlepší a nejoblíbenější literární dílo na světě“.

Nominace vyvolala okamžitou vlnu protestů napříč švédskou politikou. Brandt byl označen za „šílence“ a „zrádce dělnické třídy“, přišel o všechny domluvené přednášky. V rozhovoru pro Svenska Morgonposten se bránil, že šlo o ironii – chtěl prý reagovat na nominaci Chamberlaina a poukázat na to, že ani on, ani Hitler si ocenění nezaslouží. V dopise redakci protinacistického listu Trots Allt později napsal, že jeho cílem bylo „přibít Hitlera na zeď hanby jako nepřítele číslo jedna světového míru“.

Veřejnost ale nadsázku nepochopila. Brandt proto 1. února 1939, v poslední den lhůty, nominaci oficiálně stáhl. Historici se dnes shodují, že šlo skutečně o provokativní protestní gesto – Brandt byl dlouholetý antifašista, kritizoval svou stranu za odmítání židovských uprchlíků a během války patřil k prvním, kdo upozorňoval na zprávy o nacistických vyhlazovacích táborech. O případu informoval server Nobel Prize Center, který čerpal přímo z archivů Norského Nobelova institutu.

Historie Nobelovy ceny míru

Nobelova cena míru je udělována každoročně od roku 1901 a patří mezi nejprestižnější světová ocenění. Zatímco ostatní Nobelovy ceny spravuje Švédská akademie věd, o ocenění za mír rozhoduje Norský Nobelův výbor složený z pěti členů jmenovaných norským parlamentem. To vychází z přání zakladatele ceny, švédského vynálezce a průmyslníka Alfreda Nobela, který ve své závěti stanovil, že právě Norové mají udělovat cenu míru.

Proces začíná nominacemi, které mohou podávat pouze vybrané osoby – například poslanci a členové vlád, soudci mezinárodních soudů, univerzitní profesoři v určitých oborech či bývalí laureáti. Lhůta pro zaslání návrhů je vždy 31. ledna. Výbor následně kandidáty posuzuje, často si vyžádá odborné posudky, a během roku vede neveřejné debaty. Vítěz je tradičně oznámen začátkem října, slavnostní předání probíhá 10. prosince v Oslu.

Cena je udělována osobám či organizacím, které „vykonaly největší nebo nejlepší práci pro bratrství mezi národy, zrušení nebo omezení stálých armád a za pořádání a podporu mírových kongresů“. Formulace z Nobelovy závěti je záměrně široká, což umožnilo ocenit osobnosti z různých oblastí – od politiky přes humanitární práci až po obranu lidských práv.

Mezi nejznámější laureáty patří například Martin Luther King Jr. (1964) za nenásilný boj za občanská práva Afroameričanů, Matka Tereza (1979) za celoživotní službu chudým a nemocným, či Malála Júsufzajová (2014) za obhajobu práva dívek na vzdělání. Cenu získali také Nelson Mandela a Frederik Willem de Klerk (1993) za ukončení apartheidu, americký prezident Barack Obama (2009) za posílení mezinárodní diplomacie a spolupráce nebo Organizace spojených národů a její generální tajemník Kofi Annan (2001) za mírotvorné úsilí.

Vedle oslavovaných rozhodnutí se objevily i kontroverze – například udělení ceny Jásiru Arafatovi, Šimonu Peresovi a Jicchaku Rabinovi (1994) či etiopskému premiérovi Abiy Ahmedovi (2019), jehož pozdější kroky v Tigrayské válce vzbudily kritiku. Nobelova cena míru tak zůstává nejen symbolem uznání mimořádného přínosu, ale i předmětem debat o tom, co skutečný mír znamená.