Za pár let bude mapa světa k nepoznání. Některé státy zaniknou, jiné se zrodí či spojí

Súdán se ocitá na prahu rozdělení. Povstalecké Síly rychlé podpory (RSF), které od loňského jara bojují proti armádě o kontrolu nad zemí, oznámily vznik konkurenční vlády v Dárfúru. Takzvaná „přechodná mírová vláda“ v čele s generálem Mohamedem Hamdanem Dagalem, známým jako Hemedti, tvrdí, že její cílem je vybudovat nový, sekulární, demokratický a decentralizovaný stát založený na principech svobody a rovnosti.

RSF se tímto krokem snaží podle analytiků prezentovat nikoliv jako polovojenská skupina, kterou je třeba odzbrojit, ale jako legitimní politická síla. „Jde o pečlivě připravený krok, který má RSF zajistit místo u mezinárodního stolu. Cílem je změnit narativ: ne jako milice, ale jako vláda, která má správní strukturu a vizi budoucnosti,“ uvedl pro německý server DW súdánský analytik Amgad Fareid Eltayeb z think tanku Fikra for Studies and Development.

Nově vyhlášená struktura může výrazně ovlivnit nejen dynamiku občanské války, ale i způsob, jakým mezinárodní společenství přistupuje k řešení krize. Súdán tak míří k faktickému rozdělení, v němž dvě konkurenční mocenská centra – Chartúm a Dárfúr – usilují o vlastní legitimitu.

Pokud by skutečně došlo k rozdělení Súdánu, oficiální vláda v Chartúmu by si s největší pravděpodobností ponechala dosavadní název – Súdán nebo Súdánská republika. Jde o snahu zachovat právní kontinuitu a udržet mezinárodní uznání. Oproti tomu entita vzniklá pod kontrolou RSF v Dárfúru by se zřejmě rozhodla pro nové jméno, které by odráželo buď ideologické ambice, nebo geografickou a historickou specifiku regionu.

Na mapě Afriky by se tak mohl objevit nový státní útvar pod názvy jako Demokratická republika Súdán, Dárfúrská lidová republika nebo Federativní republika Súdán – podle toho, jak silně by RSF chtělo akcentovat sekulární směřování, decentralizaci moci a snahu odlišit se od režimu v Chartúmu. Název se stává součástí symbolického boje o legitimitu, vizi státu i vlastní místo v mezinárodním prostoru.

V moderní době jsou nové státy výjimkou

Za posledních deset let nevznikl na světě žádný nový mezinárodně uznaný stát. Poslední takovou zemí se stal shodou okolností právě Jižní Súdán, který vyhlásil nezávislost v červenci 2011 po dlouhých desetiletích občanské války a na základě referenda o odtržení od Súdánu. Tento proces byl výsledkem mírové dohody z roku 2005, která ukončila druhou súdánskou občanskou válku a umožnila jihu usilovat o samostatnost.

Jižní Súdán vznikl jako výsledek ústavně zakotveného a mezinárodně podporovaného procesu. Pokud by se nyní oddělil i západní Súdán pod kontrolou RSF, jednalo by se o mnohem chaotičtější scénář, bez předchozí dohody, bez referenda a v kontextu probíhajícího ozbrojeného konfliktu. Takový vznik státu by vyvolal otázky nejen o jeho legitimním statusu, ale i o jeho schopnosti přežít v dlouhodobém horizontu.

Ještě před Jižním Súdánem se v roce 2008 jednostranně odtrhlo Kosovo, a právě jeho příběh se stal precedentem, který dodnes vyvolává mezinárodní spory. Kosovo vyhlásilo nezávislost na Srbsku v únoru 2008, téměř dekádu po krvavém konfliktu, který si vyžádal tisíce obětí a vedl k mezinárodní intervenci vedené NATO. Zatímco většina západních států, včetně USA a většiny členů EU, Kosovo uznala, řada zemí (včetně Ruska, Číny, ale i některých členů EU jako Španělska nebo Řecka) uznání odmítla. Hlavním důvodem byla obava z vytvoření precedentního modelu pro další separatistická hnutí.

Kosovský případ ukázal, že vznik nového státu v 21. století už není záležitostí pouze vnitřního vývoje, ale vyžaduje i silnou mezinárodní podporu a geopolitickou rovnováhu. Právě tato realita by byla zásadní i pro případný vznik nové entity pod vedením RSF v Dárfúru. Bez uznání klíčových mezinárodních aktérů by jakýkoli „nový Súdán“ zůstal de facto státem bez státnosti, izolovaný, s nejistou ekonomikou a bez přístupu ke globálním institucím.

Kdo usiluje o nezávislost?

Separatistická hnutí ve světě jsou zcela běžná, jen některá ale mají alespoň minimální šanci na úspěch. Klíčem k tomu, aby se separatismus přetavil v uznanou státnost, není pouze vojenská kontrola nad územím – rozhodující je kombinace vnitřní legitimity, mezinárodní podpory a strategického načasování.

Příklady jako Kosovo, Jižní Súdán nebo dříve Východní Timor ukazují, že bez podpory velmocí a širšího konsenzu v mezinárodním společenství zůstávají nově vyhlášené státy často v diplomatickém vakuu. Oproti tomu entitám jako Republika Arcach (dříve Náhorní Karabach), Severní Kypr nebo Abcházie se přes faktickou nezávislost a dlouhodobou správu nedaří dosáhnout mezinárodního uznání.

O nezávislost by teoreticky mohly usilovat i Kalifornie nebo Texas. Obě americké státy mají dostatečnou velikost, ekonomickou sílu i historické pozadí, které jim umožňuje vést separatistickou debatu. V praxi je však jejich šance na odtržení mizivá – a to nejen kvůli americké ústavě, která žádný mechanismus pro oddělení neumožňuje, ale i kvůli silné federální soudržnosti a geopolitickým důsledkům, které by takový krok měl.

Texas se na tuto možnost odvolává nejčastěji – zejména část konzervativních hnutí opakovaně prosazuje myšlenku „Texitu“. Jejich argumenty se odvolávají na historickou nezávislost republiky Texas v 19. století i na nesouhlas s federálními zásahy. Podobně Kalifornie, na druhém konci ideologického spektra, uvažovala o tzv. „Calexitu“ – zejména po vítězství Donalda Trumpa v roce 2016. V obou případech jde ale spíše o politická gesta než o reálné plány.

Separatistické tendence se vyskytují i v Rusku, byť jsou tam tvrdě potlačovány a zůstávají spíše latentní. Přesto existují regiony, kde myšlenka nezávislosti nebo autonomie přetrvává – a v některých případech nabývá i konkrétních forem. Nejznámějším případem je Čečensko, které během 90. let dvakrát vyhlásilo nezávislost a vedlo krvavé války s Moskvou. I když nyní formálně zůstává součástí Ruské federace, reálně se proměnilo v poloautoritářský „mini-režim“ pod vedením Ramzana Kadyrova, loajálního vůči Kremlu výměnou za širokou autonomii.

Separatistické ambice se však objevují i v dalších částech Ruska – například v Tatarstánu, Baškortostánu, Jakutsku nebo Kalmykii. V těchto regionech, kde žijí etnicky a jazykově odlišné komunity, existují organizace usilující alespoň o obnovení kulturní autonomie, v některých případech i o plnou nezávislost. Ruský stát však dlouhodobě centralizuje moc a jakékoli známky separatismu považuje za bezpečnostní hrozbu – s důsledky od trestního stíhání až po de facto kriminalizaci etnického aktivismu.

S vypuknutím války na Ukrajině a následným oslabením ruského státu se tyto tendence znovu objevily na povrchu. Exilové organizace, jako například Free Nations of Post-Russia Forum, volají po dekolonizaci Ruska a rozdělení federace na desítky samostatných států. Zatím se ale jedná o scénář, který má k realitě daleko, i když v případě zásadního oslabení centrální moci nelze vyloučit, že některé z těchto regionů o nezávislost skutečně znovu usilovat začnou.

Čí šance jsou nejreálnější?

Skotsko je nejviditelnějším příkladem potenciálního odtržení v Evropě. I když v referendu v roce 2014 většina voličů nezávislost odmítla (55 %), situace se od té doby dramaticky změnila. Brexit, který Skotové většinově odmítli, posílil volání po druhém referendu. Skotská národní strana (SNP) považuje nezávislost za klíčový politický cíl a část veřejnosti v ní vidí cestu k návratu do Evropské unie.

Katalánsko má silnou regionální identitu, vlastní jazyk, parlament i ekonomickou základnu. V roce 2017 katalánská vláda uspořádala neoficiální referendum a vyhlásila nezávislost – Madrid ale reagoval tvrdě, správu regionu převzal a organizátory obvinil ze vzpoury. Přesto je hnutí za nezávislost stále živé, podporované miliony voličů a výraznou částí politické reprezentace.

Kurdové jsou jedním z největších národů bez vlastního státu. V Iráku se jim po pádu Saddáma Husajna podařilo vybudovat autonomní region se silnou správou a vlastními ozbrojenými silami. V roce 2017 se drtivá většina voličů v referendu vyslovila pro nezávislost, ale Bagdád výsledek neuznal a zablokoval další jednání. Kurdové zůstávají geopoliticky rozdělení mezi čtyři státy, ale jejich autonomie v Iráku je faktická a stabilní.

Tchaj-wan pak funguje jako nezávislý stát se vším všudy – má vlastní vládu, armádu, demokracii i zahraniční politiku. Peking ale ostrov považuje za svou provincii a opakovaně hrozí vojenským zásahem v případě vyhlášení formální nezávislosti. Tchaj-wan je silně provázán se Západem a jeho ekonomická síla i strategický význam ho činí klíčovým aktérem v indo-pacifickém prostoru, ač bez členství v OSN.

Na rozdíl od chaotického Somálska si Somaliland na severozápadě země udržuje stabilní vládu, funkční bezpečnostní složky, a dokonce i vlastní měnu. Vyhlásil nezávislost v roce 1991, ale dosud nebyl žádnou zemí oficiálně uznán. Přesto se považuje za samostatný stát, jedná s mezinárodními aktéry a usiluje o to, aby mu byl přiznán status, který fakticky už dávno má.

Jaká bude mapa světa za 20 let?

Mapa států, jak ji známe dnes, rozhodně není neměnná. Za posledních třicet let vznikly desítky nových zemí – od Jižního Súdánu po Kosovo – a neexistuje důvod se domnívat, že podobný vývoj ustal. Globální trendy, jako je oslabování tradičních mocností, rostoucí identita regionálních celků nebo technologický vývoj, který rozostřuje význam státních hranic, vytvářejí podmínky pro zásadní geopolitické změny.

Za dvacet let tak může světová mapa zahrnovat nové státní útvary. Nejpravděpodobnějším kandidátem je Skotsko, které se i kvůli Brexitu výrazně vzdálilo zbytku Spojeného království a jehož politická reprezentace dlouhodobě usiluje o nový plebiscit. Skotská nezávislost by otevřela cestu k návratu do Evropské unie – společenství, které pro mnohé Skoty představuje garanci práv, prosperity a mezinárodního ukotvení.

Podobné ambice má i Katalánsko, i když zde naráží na kategorický odpor centrální vlády ve Španělsku a absenci mezinárodní podpory. Kurdové se pravděpodobně znovu pokusí o institucionalizaci své autonomie v Iráku, zatímco Somaliland bude pokračovat v úsilí o formální uznání své dlouholeté faktické nezávislosti.

Rizikovým regionem zůstává východní Evropa a Kavkaz, kde by se mohla některá separatistická území jako Podněstří nebo Abcházie pokusit o trvalé zakotvení své autonomie. Vznik samostatného Tchaj-wanu by naopak znamenal geopolitický otřes a možný vojenský střet s Čínou.

Zatímco některé státy mohou vznikat, jiné čelí riziku zániku. Súdán se již prakticky rozpadá, Libye i Afghánistán ztrácejí schopnost efektivně vládnout celému svému území. V těchto zemích může dojít k fragmentaci moci, vzniku poloautonomních zón nebo nových de facto států.

V tomto měnícím se světě poroste význam nadnárodních struktur. Evropská unie bude pravděpodobně jedním z hlavních hráčů, který ovlivní, jaké nové státy získají uznání. Pro menší nebo nově vznikající entity může být členství v EU (nebo alespoň její podpora) klíčové – nejen z hlediska ekonomiky, ale i legitimity. Unie jako prostor sdílené suverenity zároveň přetváří pojetí národa a státnosti – a v některých případech může fungovat jako „náhradní vlast“ nebo bezpečnostní kotva, která oddělení usnadní (Skotsko), v jiných případech však chrání jednotu existujících států (např. Španělsko vůči Katalánsku).

Mapa světa za dvacet let tak může být pestřejší, ale i složitější. Vedle tradičních států na ní přibydou hybridní útvary s různým stupněm uznání, samosprávy a integrace do mezinárodního systému.