Že patříme na Západ už víme. Teď by nám vláda měla představit i zbytek svého programu

Koalice Spolu, vedená premiérem Fialou, má v oblasti zahraniční politiky jasno. Hlásí se k pevnému zakotvení České republiky v euroatlantických strukturách, důsledně varuje před ruským vlivem, podporuje Ukrajinu a akcentuje potřebu obrany proti nežádoucím zásahům ze zahraničí – včetně těch hybridních. Vzhledem k současné geopolitické situaci je tento postoj nejen pochopitelný, ale i principiálně správný. V čase, kdy Evropa čelí ruské agresi, nemůže být prostor pro lavírování.

Jenže domácí politika se nehraje na mapě světa, ale v každodenním životě lidí – a právě tam se Fialova vláda dostává pod stále větší tlak. I když nelze vládní důraz na obranu a zahraničněpolitickou odpovědnost jen tak odmávnout, nálady veřejnosti napovídají, že jen s tímto programem koalice ve volbách neuspěje. Doba si žádá něco jiného – politiku, která bude nejen bezpečná, ale i srozumitelná, konkrétní a především hmatatelná.

Příznačný může být paralelní pohled na amerického prezidenta Donalda Trumpa. Ten v roce 2024 podruhé rozjel svou prezidentskou kampaň s vlnou maximalistických slibů, které měly především jeden cíl, a to „vrátit Americe její bývalou velikost“.

Tato hesla postrádala konkrétní obsah i realistický plán, ale fungovala. Oslovila přesně tu část voličstva, která měla pocit, že jejich životní úroveň stagnuje, že je nikdo neposlouchá, že jsou vydáni napospas elitám. Trump neargumentoval fakty, ale emocemi – a i díky tomu opět získal důvěru milionů Američanů, kteří už dávno ztratili důvěru v politiku jako takovou.

Fiala a jeho tým by se měli mít na pozoru. Ne proto, že by měli následovat trumpovský styl – ten je s českou realitou neslučitelný a dlouhodobě škodlivý. Ale protože i v Česku roste část voličů, která touží po někom, kdo jim jednoduše a srozumitelně řekne: „Vím, jak se cítíte, a mám pro vás řešení.“ Nejsou to voliči, které osloví debata o strategické kultuře EU nebo reformě NATO. Jsou to lidé, kteří dnes přepočítávají rozpočet domácnosti na koruny, a zítra si nejsou jisti, jestli budou mít práci, bydlení nebo důchod.

Zahraničněpolitická orientace Česka je nepochybně zásadní otázkou. Je to kotva, díky níž jsme součástí demokratického světa, a štít, který nás chrání před agresí i nestabilitou. Jenže ve chvíli, kdy si průměrná domácnost láme hlavu nad tím, zda zvládne zaplatit hypotéku, energie, obědy pro děti, a ještě si odložit něco stranou, je podobná argumentace nedostatečná. Lidé potřebují jistotu, ale především tu vnitrostátní, hmatatelnou. Potřebují vědět, že vláda nezajišťuje jen obranu země, ale i jejich každodenní bezpečí: ekonomické, sociální i existenční.

A právě zde se komunikace současné vlády míjí s realitou. Fiala sice mluví kultivovaně a konzistentně, ale jeho slova často nedopadají tam, kde by měla. Témata jako důchodová reforma, dostupné bydlení, kvalita zdravotnictví nebo stav školství se sice objevují v programech, ale chybí jim konkrétní rámec a přesvědčivost. Mnoho voličů má pocit, že se o jejich problémech sice mluví – ale že je nikdo opravdu neřeší.

Premiér Fiala tak stojí před strategickým rozhodnutím. Buď se rozhodne pokračovat v tom, co už umí – tedy v argumentaci proevropským a prozápadním směrováním, s důrazem na bezpečnostní odpovědnost a principy. Anebo pochopí, že bez silného domácího programu nemá jeho vláda šanci na dlouhodobou podporu. Bez konkrétních návrhů, které by pomohly lidem udržet si životní úroveň, nemá největší koalice v zemi šanci oslovit ty, kteří jsou dnes na vážkách.

Zahraničněpolitická rétorika, byť věcně správná a hodnotově ukotvená, je v očích mnoha občanů jen kulisou či politickým pozadím, které sice dotváří rámec státní politiky, ale nijak se jich bezprostředně nedotýká. V každodenním životě totiž málokdo pociťuje konkrétní dopad členství v NATO nebo EU, pokud zrovna nehrozí vojenský konflikt nebo ekonomická krize nadnárodního rozměru.

Pro většinu lidí se tyto pojmy ztrácejí v abstrakci. Místo jasných výhod vnímají spíše mlhavé pojmy jako „západní hodnoty“, „společná bezpečnost“ nebo „evropská solidarita“ a ty jim v situaci, kdy zdražují potraviny, rostou náklady na bydlení a nejistá budoucnost dusí jejich životní plány, jednoduše nestačí.

Pokud tedy vláda na otázku „Co bude s námi?“ odpovídá především odkazem na stabilitu, kterou přináší mezinárodní partnerství, riskuje, že její sdělení bude vnímáno jako odtržené od reality. Ne proto, že by bylo nesprávné, ale protože je nedostatečné. Z pohledu občana to zní jako: „Postaráme se o geopolitiku, vy se zatím starejte o to ostatní sami.“

A to je v dnešní době nebezpečný komunikační postoj. Politika, která neukotví své cíle do konkrétních životních situací lidí, se může stát obětí vlastního elitářství. Bez propojení s každodenní zkušeností obyčejných voličů ztrácí i ta nejlépe míněná rétorika na přesvědčivosti a přenechává prostor těm, kteří sice nemají řešení, ale umí nabídnout jednoduchá vysvětlení a viníka.