Zatímco vláda Petra Fialy sází na silnou zahraničněpolitickou rétoriku a důraz na ukotvení Česka v EU a NATO, voliči čím dál častěji žádají odpovědi na otázky každodenní reality. Vysoké náklady na život, nejistota ohledně důchodů i dostupného bydlení přehlušují abstraktní pojmy jako „společná bezpečnost“. Politika bez konkrétní domácí agendy přestává být srozumitelná a důvěryhodná. Fialovi a spol. to v nadcházejících volbách může srazit vaz.
Koalice Spolu, vedená premiérem Fialou, má v oblasti zahraniční politiky jasno. Hlásí se k pevnému zakotvení České republiky v euroatlantických strukturách, důsledně varuje před ruským vlivem, podporuje Ukrajinu a akcentuje potřebu obrany proti nežádoucím zásahům ze zahraničí – včetně těch hybridních. Vzhledem k současné geopolitické situaci je tento postoj nejen pochopitelný, ale i principiálně správný. V čase, kdy Evropa čelí ruské agresi, nemůže být prostor pro lavírování.
Jenže domácí politika se nehraje na mapě světa, ale v každodenním životě lidí – a právě tam se Fialova vláda dostává pod stále větší tlak. I když nelze vládní důraz na obranu a zahraničněpolitickou odpovědnost jen tak odmávnout, nálady veřejnosti napovídají, že jen s tímto programem koalice ve volbách neuspěje. Doba si žádá něco jiného – politiku, která bude nejen bezpečná, ale i srozumitelná, konkrétní a především hmatatelná.
Příznačný může být paralelní pohled na amerického prezidenta Donalda Trumpa. Ten v roce 2024 podruhé rozjel svou prezidentskou kampaň s vlnou maximalistických slibů, které měly především jeden cíl, a to „vrátit Americe její bývalou velikost“.
Tato hesla postrádala konkrétní obsah i realistický plán, ale fungovala. Oslovila přesně tu část voličstva, která měla pocit, že jejich životní úroveň stagnuje, že je nikdo neposlouchá, že jsou vydáni napospas elitám. Trump neargumentoval fakty, ale emocemi – a i díky tomu opět získal důvěru milionů Američanů, kteří už dávno ztratili důvěru v politiku jako takovou.
Fiala a jeho tým by se měli mít na pozoru. Ne proto, že by měli následovat trumpovský styl – ten je s českou realitou neslučitelný a dlouhodobě škodlivý. Ale protože i v Česku roste část voličů, která touží po někom, kdo jim jednoduše a srozumitelně řekne: „Vím, jak se cítíte, a mám pro vás řešení.“ Nejsou to voliči, které osloví debata o strategické kultuře EU nebo reformě NATO. Jsou to lidé, kteří dnes přepočítávají rozpočet domácnosti na koruny, a zítra si nejsou jisti, jestli budou mít práci, bydlení nebo důchod.
Zahraničněpolitická orientace Česka je nepochybně zásadní otázkou. Je to kotva, díky níž jsme součástí demokratického světa, a štít, který nás chrání před agresí i nestabilitou. Jenže ve chvíli, kdy si průměrná domácnost láme hlavu nad tím, zda zvládne zaplatit hypotéku, energie, obědy pro děti, a ještě si odložit něco stranou, je podobná argumentace nedostatečná. Lidé potřebují jistotu, ale především tu vnitrostátní, hmatatelnou. Potřebují vědět, že vláda nezajišťuje jen obranu země, ale i jejich každodenní bezpečí: ekonomické, sociální i existenční.
A právě zde se komunikace současné vlády míjí s realitou. Fiala sice mluví kultivovaně a konzistentně, ale jeho slova často nedopadají tam, kde by měla. Témata jako důchodová reforma, dostupné bydlení, kvalita zdravotnictví nebo stav školství se sice objevují v programech, ale chybí jim konkrétní rámec a přesvědčivost. Mnoho voličů má pocit, že se o jejich problémech sice mluví – ale že je nikdo opravdu neřeší.
Premiér Fiala tak stojí před strategickým rozhodnutím. Buď se rozhodne pokračovat v tom, co už umí – tedy v argumentaci proevropským a prozápadním směrováním, s důrazem na bezpečnostní odpovědnost a principy. Anebo pochopí, že bez silného domácího programu nemá jeho vláda šanci na dlouhodobou podporu. Bez konkrétních návrhů, které by pomohly lidem udržet si životní úroveň, nemá největší koalice v zemi šanci oslovit ty, kteří jsou dnes na vážkách.
Zahraničněpolitická rétorika, byť věcně správná a hodnotově ukotvená, je v očích mnoha občanů jen kulisou či politickým pozadím, které sice dotváří rámec státní politiky, ale nijak se jich bezprostředně nedotýká. V každodenním životě totiž málokdo pociťuje konkrétní dopad členství v NATO nebo EU, pokud zrovna nehrozí vojenský konflikt nebo ekonomická krize nadnárodního rozměru.
Pro většinu lidí se tyto pojmy ztrácejí v abstrakci. Místo jasných výhod vnímají spíše mlhavé pojmy jako „západní hodnoty“, „společná bezpečnost“ nebo „evropská solidarita“ a ty jim v situaci, kdy zdražují potraviny, rostou náklady na bydlení a nejistá budoucnost dusí jejich životní plány, jednoduše nestačí.
Pokud tedy vláda na otázku „Co bude s námi?“ odpovídá především odkazem na stabilitu, kterou přináší mezinárodní partnerství, riskuje, že její sdělení bude vnímáno jako odtržené od reality. Ne proto, že by bylo nesprávné, ale protože je nedostatečné. Z pohledu občana to zní jako: „Postaráme se o geopolitiku, vy se zatím starejte o to ostatní sami.“
A to je v dnešní době nebezpečný komunikační postoj. Politika, která neukotví své cíle do konkrétních životních situací lidí, se může stát obětí vlastního elitářství. Bez propojení s každodenní zkušeností obyčejných voličů ztrácí i ta nejlépe míněná rétorika na přesvědčivosti a přenechává prostor těm, kteří sice nemají řešení, ale umí nabídnout jednoduchá vysvětlení a viníka.
Bylo jasné před touto olympiádou v Miláně a Cortině d'Ampezzo, že teprve devatenáctiletý český rychlobruslařský talent Metoděj Jílek bude patřit mezi největší medailové naděje české olympijské výpravy. A tyto předpovědi se vyplňují do puntíku. Po stříbru na pěti kilometrech získává na svých prvních olympijských hrách i zlato po dalším fenomenálním výkonu na desetikilometrové trati.
Psychicky náročným dnem byl čtvrtek pro pozůstalé po moderátorovi Patriku Hezuckém, který na konci loňského roku podlehl vážnému onemocnění. Na nedožité 56. narozeniny samozřejmě nezapomněla ani vdova Nikola.
Česko slaví další medaili ze zimních olympijských her v Miláně a Cortině d'Ampezzo. Sbírku cenných kovů z olympiády završila Eva Adamczyková, která se vrátila pod pět kruhů po vážném zranění a následné mateřské pauze. Adamczyková skončila druhá ve finále snowboardcrossového závodu.
Náměstek amerického ministra obrany Elbridge Colby vyzval v Bruselu k vytvoření nové verze Severoatlantické aliance, kterou označil jako „NATO 3.0“. Podle jeho vize by evropští spojenci měli převzít mnohem větší finanční i praktickou odpovědnost za vlastní bezpečnost. Colbyho projev, přednesený za zavřenými dveřmi na setkání ministrů obrany, byl vnímán jako překvapivě smířlivý, přestože jasně definoval nutnost hluboké transformace celého bloku.
Americká armáda posiluje svou přítomnost na Blízkém východě vysláním druhé letadlové lodi, USS Gerald Ford. Ta se v regionu připojí k plavidlu USS Abraham Lincoln, což podle stanice CNN znamená citelné zvýšení vojenského tlaku na Teherán.
Americká Ústřední zpravodajská služba (CIA) zveřejnila náborové video v mandarínštině, které je přímo zacíleno na čínské vojáky. Tato iniciativa se zjevně snaží využít nestability v Lidové osvobozenecké armádě, kterou v poslední době zasáhla série čistek na nejvyšších místech. Video s názvem „Důvod, proč vykročit vpřed: Zachránit budoucnost“ se objevilo na kanálu YouTube ve čtvrtek.
Otázka prezidentských voleb na Ukrajině se v diplomatických kuloárech stala horkým tématem, přestože země stále čelí plnohodnotné ruské agresi. Prezident Volodymyr Zelenskyj musel v těchto dnech rázně utnout spekulace, podle nichž se chystal u příležitosti čtvrtého výročí invaze vyhlásit termín voleb nebo referendum o míru. Podle prezidentské kanceláře zůstává jakékoli hlasování v současné situaci nereálné, protože absolutní prioritou je bezpečnost občanů.
Americký prezident Donald Trump, který v minulosti prohlásil, že jako hlava státu má právo dělat si absolutně cokoli, začíná narážet na první vážné překážky. Ačkoliv se nijak nevzdal svého úsilí o totální moc, v posledních týdnech se objevují sice drobné, ale velmi významné projevy odporu. Ukazuje se, že strach z prezidenta postupně vyprchává a do řad rebelů se začínají přidávat i někteří republikáni, zatímco jeho klíčové politické cíle čelí zásahům ze strany soudů i občanské společnosti.
Generální tajemník NATO Mark Rutte při svém příjezdu na bezpečnostní konferenci v Mnichově ocenil výraznou proměnu v přístupu evropských lídrů k obraně. V návaznosti na čtvrteční ministerské jednání v Bruselu prohlásil, že mezi spojenci cítí zásadní „změnu myšlení“. Podle něj skončila éra desetiletí trvajících stížností Spojených států na to, že Evropa nevynakládá na svou bezpečnost dostatečné prostředky.
Evropa se nachází v situaci, kdy sice disponuje rozsáhlým arzenálem zbraní, ale bez úzké spolupráce se Spojenými státy by byla v případném rozsáhlém konfliktu fakticky ochromena. Ačkoliv evropské zbrojovky vyrábějí špičkové stíhačky, tanky i střely, kontinentu chybí klíčová „páteř“ moderního válčení, kterou tvoří zpravodajství, logistika a komunikační systémy ovládané Pentagonem. Bez těchto amerických strategických prvků, které propojují palebnou sílu do funkčního celku, má Evropa jen malou naději na účinné odstrašení ruské agrese.
Představa spřízněné duše, onoho jediného dokonalého protějšku obecně nazývaného „soulmate“, který na nás někde na světě čeká, nás provází celou historií. Od starořeckého mýtu o lidech rozdělených Diem, kteří po zbytek života hledají svou druhou polovinu, přes středověké rytířské romány až po moderní hollywoodské filmy se nám prodává myšlenka, že láska není náhodná, ale osudová. Co se však děje, když se na tento romantický ideál podíváme optikou moderní vědy, psychologie a dokonce i matematiky?
Válka na Ukrajině pokračuje ničivými údery, zatímco se pozornost světových lídrů upírá k Mnichovu. Ruské útoky v noci na pátek zasáhly několik ukrajinských regionů a vyžádaly si další oběti na životech. Podle ukrajinských úřadů zasáhly střely a drony kritickou infrastrukturu i obytné oblasti, přičemž nejtragičtější zprávy přicházejí z Doněcké oblasti.