Zatímco vláda Petra Fialy sází na silnou zahraničněpolitickou rétoriku a důraz na ukotvení Česka v EU a NATO, voliči čím dál častěji žádají odpovědi na otázky každodenní reality. Vysoké náklady na život, nejistota ohledně důchodů i dostupného bydlení přehlušují abstraktní pojmy jako „společná bezpečnost“. Politika bez konkrétní domácí agendy přestává být srozumitelná a důvěryhodná. Fialovi a spol. to v nadcházejících volbách může srazit vaz.
Koalice Spolu, vedená premiérem Fialou, má v oblasti zahraniční politiky jasno. Hlásí se k pevnému zakotvení České republiky v euroatlantických strukturách, důsledně varuje před ruským vlivem, podporuje Ukrajinu a akcentuje potřebu obrany proti nežádoucím zásahům ze zahraničí – včetně těch hybridních. Vzhledem k současné geopolitické situaci je tento postoj nejen pochopitelný, ale i principiálně správný. V čase, kdy Evropa čelí ruské agresi, nemůže být prostor pro lavírování.
Jenže domácí politika se nehraje na mapě světa, ale v každodenním životě lidí – a právě tam se Fialova vláda dostává pod stále větší tlak. I když nelze vládní důraz na obranu a zahraničněpolitickou odpovědnost jen tak odmávnout, nálady veřejnosti napovídají, že jen s tímto programem koalice ve volbách neuspěje. Doba si žádá něco jiného – politiku, která bude nejen bezpečná, ale i srozumitelná, konkrétní a především hmatatelná.
Příznačný může být paralelní pohled na amerického prezidenta Donalda Trumpa. Ten v roce 2024 podruhé rozjel svou prezidentskou kampaň s vlnou maximalistických slibů, které měly především jeden cíl, a to „vrátit Americe její bývalou velikost“.
Tato hesla postrádala konkrétní obsah i realistický plán, ale fungovala. Oslovila přesně tu část voličstva, která měla pocit, že jejich životní úroveň stagnuje, že je nikdo neposlouchá, že jsou vydáni napospas elitám. Trump neargumentoval fakty, ale emocemi – a i díky tomu opět získal důvěru milionů Američanů, kteří už dávno ztratili důvěru v politiku jako takovou.
Fiala a jeho tým by se měli mít na pozoru. Ne proto, že by měli následovat trumpovský styl – ten je s českou realitou neslučitelný a dlouhodobě škodlivý. Ale protože i v Česku roste část voličů, která touží po někom, kdo jim jednoduše a srozumitelně řekne: „Vím, jak se cítíte, a mám pro vás řešení.“ Nejsou to voliči, které osloví debata o strategické kultuře EU nebo reformě NATO. Jsou to lidé, kteří dnes přepočítávají rozpočet domácnosti na koruny, a zítra si nejsou jisti, jestli budou mít práci, bydlení nebo důchod.
Zahraničněpolitická orientace Česka je nepochybně zásadní otázkou. Je to kotva, díky níž jsme součástí demokratického světa, a štít, který nás chrání před agresí i nestabilitou. Jenže ve chvíli, kdy si průměrná domácnost láme hlavu nad tím, zda zvládne zaplatit hypotéku, energie, obědy pro děti, a ještě si odložit něco stranou, je podobná argumentace nedostatečná. Lidé potřebují jistotu, ale především tu vnitrostátní, hmatatelnou. Potřebují vědět, že vláda nezajišťuje jen obranu země, ale i jejich každodenní bezpečí: ekonomické, sociální i existenční.
A právě zde se komunikace současné vlády míjí s realitou. Fiala sice mluví kultivovaně a konzistentně, ale jeho slova často nedopadají tam, kde by měla. Témata jako důchodová reforma, dostupné bydlení, kvalita zdravotnictví nebo stav školství se sice objevují v programech, ale chybí jim konkrétní rámec a přesvědčivost. Mnoho voličů má pocit, že se o jejich problémech sice mluví – ale že je nikdo opravdu neřeší.
Premiér Fiala tak stojí před strategickým rozhodnutím. Buď se rozhodne pokračovat v tom, co už umí – tedy v argumentaci proevropským a prozápadním směrováním, s důrazem na bezpečnostní odpovědnost a principy. Anebo pochopí, že bez silného domácího programu nemá jeho vláda šanci na dlouhodobou podporu. Bez konkrétních návrhů, které by pomohly lidem udržet si životní úroveň, nemá největší koalice v zemi šanci oslovit ty, kteří jsou dnes na vážkách.
Zahraničněpolitická rétorika, byť věcně správná a hodnotově ukotvená, je v očích mnoha občanů jen kulisou či politickým pozadím, které sice dotváří rámec státní politiky, ale nijak se jich bezprostředně nedotýká. V každodenním životě totiž málokdo pociťuje konkrétní dopad členství v NATO nebo EU, pokud zrovna nehrozí vojenský konflikt nebo ekonomická krize nadnárodního rozměru.
Pro většinu lidí se tyto pojmy ztrácejí v abstrakci. Místo jasných výhod vnímají spíše mlhavé pojmy jako „západní hodnoty“, „společná bezpečnost“ nebo „evropská solidarita“ a ty jim v situaci, kdy zdražují potraviny, rostou náklady na bydlení a nejistá budoucnost dusí jejich životní plány, jednoduše nestačí.
Pokud tedy vláda na otázku „Co bude s námi?“ odpovídá především odkazem na stabilitu, kterou přináší mezinárodní partnerství, riskuje, že její sdělení bude vnímáno jako odtržené od reality. Ne proto, že by bylo nesprávné, ale protože je nedostatečné. Z pohledu občana to zní jako: „Postaráme se o geopolitiku, vy se zatím starejte o to ostatní sami.“
A to je v dnešní době nebezpečný komunikační postoj. Politika, která neukotví své cíle do konkrétních životních situací lidí, se může stát obětí vlastního elitářství. Bez propojení s každodenní zkušeností obyčejných voličů ztrácí i ta nejlépe míněná rétorika na přesvědčivosti a přenechává prostor těm, kteří sice nemají řešení, ale umí nabídnout jednoduchá vysvětlení a viníka.
Zatímco americké Demokraty povzbudily nedávné volební úspěchy, zkušenosti zemí střední a východní Evropy nabízejí varovný pohled na odolnost populistických sil. Ukazují, že ani výrazné volební vítězství nemusí stačit k trvalému oslabení populistických hnutí, jako je to spojené s Donaldem Trumpem. Trump sám dokázal, že poražení populisté se mohou vrátit, když po prohře v roce 2020 zvítězil v prezidentských volbách 2024.
Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj v exkluzivním rozhovoru pro The Guardian prohlásil, že se na rozdíl od jiných západních lídrů Donalda Trumpa „nebojí“ a popřel zprávy, že jejich poslední setkání ve Washingtonu bylo bouřlivé. Uvedl, že s americkým prezidentem má „normální, obchodní a konstruktivní“ vztahy.
Britská veřejnoprávní stanice BBC obdržela dopis od týmu amerického prezidenta Donalda Trumpa, ve kterém hrozí právními kroky kvůli kontroverznímu zpravodajství o jeho administrativě. Tato hrozba přichází v době hluboké krize důvěry v BBC, kterou zhoršila nedělní rezignace generálního ředitele Tima Davieho a nejvyšší šéfky zpravodajství Deborah Turnessové.
Zatímco mezinárodní společenství dlouhodobě naléhalo na Spojené státy, aby se aktivně podílely na řešení klimatické krize, před zahájením klíčových klimatických rozhovorů COP30 v brazilském Belému panuje mezi diplomaty tichá úleva z toho, že USA na nejvyšší úrovni zůstanou mimo. Pod vedením prezidenta Donalda Trumpa, který klimatickou krizi označuje za „největší podvod v dějinách“, totiž USA nejen ustoupily od klimatických opatření, ale otevřeně bojují za globální využívání fosilních paliv.
Pařížský soud rozhodl o předčasném ukončení vězeckého pobytu bývalého francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho, který byl v říjnu uvězněn kvůli spiknutí s cílem získat nelegální finanční prostředky na kampaň z Libye. Sarkozy, jenž si měl odpykat pětiletý trest, bude namísto toho podřízen „soudnímu dohledu“ a měl by být z věznice La Santé propuštěn již dnes odpoledne. Pro politika, který vedl zemi v letech 2007 až 2012, to představuje další dramatický zvrat.
Evropské země nemají jinou možnost než zvýšit věk odchodu do důchodu a provést hluboké reformy penzijních systémů, protože ty jsou neudržitelné v kontextu stárnoucí populace a klesající porodnosti. Ačkoliv jsou problémy známy, reformy často selhávají kvůli politickým tlakům a nedůvěře veřejnosti.
Absence Spojených států, které na konferenci COP30 v brazilském Belému zastoupené administrativou Donalda Trumpa nevyslaly vrcholné představitele, staví Evropskou unii do nepříjemné a nečekané role. EU, která dosud spoléhala na USA jako na „tlumič nárazů“ a hlavního vyjednavače, nyní ponese hlavní nápor požadavků a tlaků směřujících na bohaté země.
Před deseti lety, v prosinci 2015, byl na klimatické konferenci OSN v Paříži přijat Pařížská dohoda, kde se téměř všechny státy světa zavázaly snížit emise na nulovou čistou úroveň do roku 2050. Přestože tehdy panovala obrovská euforie a dohoda byla vnímána jako konec fosilních paliv, realita uplynulého desetiletí je jiná.
Američané, kteří v současné době cestují do zahraničí, jsou vystaveni zvýšenému zájmu a přímým dotazům místních obyvatel ohledně politické situace v USA a jejich názoru na prezidenta Donalda Trumpa. Konfrontace s politikou se stává běžnou součástí jejich cestovatelských zážitků, ať už se jedná o Dublin, karibský ostrov Svatý Martin nebo severní Norsko.
Konference COP30, třicáté setkání stran Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCCC), se vrací do Brazílie, do amazonského města Belém. Původní Úmluva z roku 1992, podepsaná v Riu de Janeiro, zavazuje svět k zamezení nebezpečné změny klimatu, ale bez určení způsobu. Brazilští hostitelé mají nabitý program se 145 body a snaží se povzbudit vyjednávací týmy k odvážným krokům uprostřed finančních, vědeckých a etických aspektů krize.
Prezident Donald Trump udělil milost dlouhému seznamu svých politických spojenců, kteří byli spojováni s údajnými snahami o zvrácení výsledků prezidentských voleb v roce 2020. Informaci o milosti, jež byla vyhlášena prezidentskou proklamací, potvrdil Ed Martin, ombudsman pro udílení milostí při Ministerstvu spravedlnosti.
Brazilský diplomat André Corrêa do Lago, který stojí v čele konference OSN o změně klimatu Cop30, prohlásil, že bohaté země ztratily zájem o řešení klimatické krize. Naopak upozornil na Čínu, jež v oblasti čisté energie rychle postupuje a dominuje jak v produkci, tak ve spotřebě nízkouhlíkových technologií. Podle něj by se ostatní státy měly inspirovat čínským příkladem, místo aby kritizovaly konkurenceschopnost tamních výrobků.