Spojené státy pomalu, ale znatelně ztrácejí kontrolu nad globálním děním. Zatímco v Evropě, především té střední a východní, přetrvává jasný sentiment o agresivním chování Ruska a jeho porušování mezinárodního práva, v jiných částech světa je pohled výrazně jiný. Zejména na Blízkém východě a v části Afriky roste deziluze ze Západu, a Amerika je vnímána nikoli jako garant bezpečnosti, ale jako síla, která destabilizuje.
Tento trend není nový a Spojené státy si za něj z velké části mohou samy. Invaze do Afghánistánu (2001) a především válka v Iráku (2003), vedená bez mandátu Rady bezpečnosti OSN, zásadně otřásly důvěrou v americkou zahraniční politiku. Irácké zbraně hromadného ničení se nikdy nenašly, zatímco zničená země se stala epicentrem násilí na další desetiletí. Pro mnoho zemí to byl signál, že mezinárodní pravidla neplatí pro všechny stejně, a že USA se v klíčových chvílích chovají jako unilateralistická mocnost.
Pochyby posílila i letošní operace proti íránským jaderným zařízením, kterou administrativa Donalda Trumpa provedla bez širšího mezinárodního souhlasu. Ačkoli lze tento krok obhajovat jako preventivní z hlediska globální bezpečnosti, jeho jednostranné provedení opět posiluje obraz Ameriky jako mocnosti, která se řídí vlastní logikou a očekává, že svět se přizpůsobí.
Není proto překvapením, že země Blízkého východu, subsaharské Afriky nebo jihovýchodní Asie začínají stále více koketovat s alternativními partnery, především s Čínou. Ta sice poskytuje tvrdé úvěry, často s neprůhlednými podmínkami a rizikem dluhové pasti, ale na rozdíl od Západu neklade morální podmínky a nabízí rychlé řešení – výstavbu silnic, přístavů, elektráren. Mnohé vlády vnímají spolupráci s Pekingem jako pragmatickou a předvídatelnější než vztahy s Washingtonem.
To, co bývalo považováno za samozřejmost, tedy, že Západ reprezentuje stabilitu, pravidla a vizi, kterou ostatní přejímají, dnes platí stále méně. Nově rostoucí mocnosti, především Čína a Indie, ale i regionální hráči jako Turecko, Írán nebo Brazílie, budují vlastní síť zájmů a partnerství. A často na Západ vůbec nečekají.
Spojené státy na tento posun reagují spíše silově než strategicky. Příkladem je politika „ekonomické odvety“, kterou prosazuje prezident Trump – tedy uvalování cel, finančních sankcí nebo přerušování dodavatelských řetězců. Tato taktika sice může krátkodobě fungovat, ale z dlouhodobého hlediska podkopává důvěru v americkou stabilitu.
Například v případě Afriky dnes Spojené státy investují zlomek toho, co Čína. Zatímco Peking staví železnice, přístavy a nemocnice, USA často přicházejí s přednáškami o lidských právech. Pro část vlád v regionu to není nabídka, ale výčitka. Mnohé rozvojové země dávají přednost modelu „infrastruktura za suroviny“, který nabízí Peking, přestože s sebou nese vysoká rizika.
Změna nastává i v jihovýchodní Asii, kde ještě před deseti lety dominoval americký vliv. Dnes si Filipíny, Indonésie, Malajsie i Vietnam udržují odstup, nikoli z lásky k Číně, ale kvůli nejistotě, zda je Amerika ještě spolehlivým spojencem. Příkladem může být Tchaj-wan, který se cítí stále více ohrožen, ale zároveň si uvědomuje, že bez reálné vojenské přítomnosti USA zůstává odkázán jen na symbolické ujištění.
K těmto posunům se přidává i narůstající únava uvnitř samotného Západu. Evropské státy sice stále vyjadřují solidaritu s Ukrajinou, ale zároveň sledují americkou neochotu nést větší břemeno v mezinárodních misích, včetně podpory pro Izrael či stabilizaci Sahelu. V konečném důsledku tak Evropa čelí dilematu – zůstávat loajálním partnerem USA, nebo začít budovat skutečně autonomní zahraniční a bezpečnostní politiku?
A konečně, uvnitř samotných Spojených států sílí izolacionistické tendence. Rétorika Donalda Trumpa a jeho spojenců otevřeně staví Ameriku proti mezinárodní spolupráci. OSN, WTO, Světová banka, všechny tyto instituce jsou vnímány jako přítěž, nikoli nástroj vlivu. Amerika se tak paradoxně vzdává těch páček moci, které sama po druhé světové válce pomáhala vytvořit.
Z hlediska globálního vývoje to neznamená, že by USA přestaly být významnou mocností. Ale jejich pozice už není nesporná. Místo unipolárního světa se rodí svět multipolární, často neklidný, nepředvídatelný a bez jednoznačných pravidel. Pro Evropu, a především pro malé a středně velké země, jako je Česko, to znamená jediné: je třeba si znovu položit otázku, na koho se v budoucnu chceme spoléhat, a za jakou cenu.
Ministr obrany USA Pete Hegseth vystoupil na každoročním Reagan Defense Forum, kde ostře kritizoval zahraniční politiku Spojených států po studené válce. Jmenovitě napadl bývalé prezidenty i generály a prohlásil éru amerického „utopického idealismu“ za definitivně u konce.
Po nedávné tragické události v Karibském moři, při níž byli zabiti lidé na údajné drogové lodi, se objevuje složitá otázka odpovědnosti. Jedna osoba se však nemusí obávat následků – americký prezident Donald Trump. Ten má na základě loňského rozhodnutí Nejvyššího soudu širokou imunitu pro oficiální akty vykonané během jeho mandátu.
Norský ministr zahraničních věcí Espen Barth Eide prohlásil, že evropské členské státy NATO jsou pevně přesvědčeny o nepřípustnosti jakýchkoli schémat na rozdělení Evropy, podobných poválečným Jaltským dohodám z roku 1945.
Izraelský premiér Benjamin Netanjahu oznámil, že první fáze plánu na příměří v Gaze, který podpořila OSN, se blíží ke svému závěru. Podle jeho slov musí druhá fáze nutně zahrnovat odzbrojení Hamásu. Netanjahu uvedl, že o dalších krocích bude jednat koncem tohoto měsíce ve Washingtonu s Donaldem Trumpem, jehož návrhy pro Gazu byly kodifikovány v rezoluci Rady bezpečnosti OSN ze 17. listopadu.
I v roce 2025, který je poznamenaný eskalací globálních konfliktů, zpřísněnou ochranou hranic a obchodním napětím, zůstává mír vzácnou komoditou. Podle Globálního indexu míru (GPI) 2025, který sestavuje Institut pro ekonomiku a mír, dosáhl počet státních konfliktů nejvyšší úrovně od druhé světové války, přičemž jen letos propukly tři nové. Mnoho států reaguje zvýšenou militarizací.
Každý ví, že klíčem k dlouhému a zdravému životu je správná strava a dostatek pohybu. Ale co dělat, když jednoduše nemáte čas na hodiny v posilovně nebo na denní metu deseti tisíc kroků? Dobrou zprávou je, že zvýšením intenzity každodenních činností lze dosáhnout obrovských zdravotních přínosů. Mějte na mysli například rychlý výšlap schodů, rychlou chůzi po domě při vyřizování věcí nebo intenzivnější hraní si s dětmi či domácími mazlíčky.
Dva dny po skonu Patrika Hezuckého, oblíbeného hlasu z rádia Evropa 2, se jeho žena Nikola rozhodla sdílet veřejnosti detaily ohledně jeho zdravotního stavu. Zdravotní komplikace moderátora byly až doposud zahaleny přísným tajemstvím. Nikola na sociálních sítích popsala, jak se život jejich rodiny po náhlé diagnóze radikálně změnil.
Nepřátelské špionážní agentury se v současnosti zaměřují na pronikání do západních univerzit a soukromých společností stejně intenzivně, jako se zaměřují na vládní instituce. Toto varování zaznělo od Davida Vigneaulta, bývalého šéfa kanadské zpravodajské služby. Vigneault konkrétně upozornil na „průmyslově rozsáhlé“ pokusy Číny o krádež nových technologií, což podle něj vyžaduje zvýšenou ostražitost akademiků.
Prezident USA Donald Trump, který neustále tlačí na odstoupení venezuelského prezidenta Nicoláse Madura a vyhrožuje vojenskou akcí, opakovaně obviňuje jihoamerického vůdce ze dvou problémů: drog a migrantů. Trump sice tvrdí, že Venezuela „vyhodila do naší země statisíce lidí z vězení“, neexistují o však žádné důkazy.
V Asii se po sérii neobvyklých bouří a klimatickém chaosu dramaticky zvýšil počet obětí, který přesáhl 1 700 lidí. Když klimatolog Fredolin Tangang na svém počítači koncem listopadu pozoroval, jak se nad Asií formují hned tři tropické bouře současně, jeho myšlenky zabloudily k filmu Den poté. I když filmové události přesahují realitu, formace, kterou viděl na obrazovce, ho znepokojila.
Evropané by se měli přestat pouze táhnout za Donaldem Trumpem a místo toho by měli navrhnout vlastní mírový plán pro Ukrajinu. To je názor eurokomisaře pro obranu, Andriuse Kubiliuse, který ho sdělil serveru Politico. Evropská unie „musí být nezávislá nebo alespoň připravená být silná v geopolitickém vývoji,“ uvedl Kubilius. Dále dodal, že to zahrnuje také to, aby měla vlastní plány, jak dosáhnout míru na Ukrajině, a aby je mohla projednávat se svými transatlantickými partnery.
Útoky izraelských osadníků na Palestince na Západním břehu dosáhly historického maxima. Oběti, izraelští aktivisté a skupiny pro lidská práva tvrdí, že navzdory tvrzení Izraele, že jde pouze o činy několika radikálů, státem podporovaný systém chrání a umožňuje těmto pachatelům jednat.