Spojené státy pomalu, ale znatelně ztrácejí kontrolu nad globálním děním. Zatímco v Evropě, především té střední a východní, přetrvává jasný sentiment o agresivním chování Ruska a jeho porušování mezinárodního práva, v jiných částech světa je pohled výrazně jiný. Zejména na Blízkém východě a v části Afriky roste deziluze ze Západu, a Amerika je vnímána nikoli jako garant bezpečnosti, ale jako síla, která destabilizuje.
Tento trend není nový a Spojené státy si za něj z velké části mohou samy. Invaze do Afghánistánu (2001) a především válka v Iráku (2003), vedená bez mandátu Rady bezpečnosti OSN, zásadně otřásly důvěrou v americkou zahraniční politiku. Irácké zbraně hromadného ničení se nikdy nenašly, zatímco zničená země se stala epicentrem násilí na další desetiletí. Pro mnoho zemí to byl signál, že mezinárodní pravidla neplatí pro všechny stejně, a že USA se v klíčových chvílích chovají jako unilateralistická mocnost.
Pochyby posílila i letošní operace proti íránským jaderným zařízením, kterou administrativa Donalda Trumpa provedla bez širšího mezinárodního souhlasu. Ačkoli lze tento krok obhajovat jako preventivní z hlediska globální bezpečnosti, jeho jednostranné provedení opět posiluje obraz Ameriky jako mocnosti, která se řídí vlastní logikou a očekává, že svět se přizpůsobí.
Není proto překvapením, že země Blízkého východu, subsaharské Afriky nebo jihovýchodní Asie začínají stále více koketovat s alternativními partnery, především s Čínou. Ta sice poskytuje tvrdé úvěry, často s neprůhlednými podmínkami a rizikem dluhové pasti, ale na rozdíl od Západu neklade morální podmínky a nabízí rychlé řešení – výstavbu silnic, přístavů, elektráren. Mnohé vlády vnímají spolupráci s Pekingem jako pragmatickou a předvídatelnější než vztahy s Washingtonem.
To, co bývalo považováno za samozřejmost, tedy, že Západ reprezentuje stabilitu, pravidla a vizi, kterou ostatní přejímají, dnes platí stále méně. Nově rostoucí mocnosti, především Čína a Indie, ale i regionální hráči jako Turecko, Írán nebo Brazílie, budují vlastní síť zájmů a partnerství. A často na Západ vůbec nečekají.
Spojené státy na tento posun reagují spíše silově než strategicky. Příkladem je politika „ekonomické odvety“, kterou prosazuje prezident Trump – tedy uvalování cel, finančních sankcí nebo přerušování dodavatelských řetězců. Tato taktika sice může krátkodobě fungovat, ale z dlouhodobého hlediska podkopává důvěru v americkou stabilitu.
Například v případě Afriky dnes Spojené státy investují zlomek toho, co Čína. Zatímco Peking staví železnice, přístavy a nemocnice, USA často přicházejí s přednáškami o lidských právech. Pro část vlád v regionu to není nabídka, ale výčitka. Mnohé rozvojové země dávají přednost modelu „infrastruktura za suroviny“, který nabízí Peking, přestože s sebou nese vysoká rizika.
Změna nastává i v jihovýchodní Asii, kde ještě před deseti lety dominoval americký vliv. Dnes si Filipíny, Indonésie, Malajsie i Vietnam udržují odstup, nikoli z lásky k Číně, ale kvůli nejistotě, zda je Amerika ještě spolehlivým spojencem. Příkladem může být Tchaj-wan, který se cítí stále více ohrožen, ale zároveň si uvědomuje, že bez reálné vojenské přítomnosti USA zůstává odkázán jen na symbolické ujištění.
K těmto posunům se přidává i narůstající únava uvnitř samotného Západu. Evropské státy sice stále vyjadřují solidaritu s Ukrajinou, ale zároveň sledují americkou neochotu nést větší břemeno v mezinárodních misích, včetně podpory pro Izrael či stabilizaci Sahelu. V konečném důsledku tak Evropa čelí dilematu – zůstávat loajálním partnerem USA, nebo začít budovat skutečně autonomní zahraniční a bezpečnostní politiku?
A konečně, uvnitř samotných Spojených států sílí izolacionistické tendence. Rétorika Donalda Trumpa a jeho spojenců otevřeně staví Ameriku proti mezinárodní spolupráci. OSN, WTO, Světová banka, všechny tyto instituce jsou vnímány jako přítěž, nikoli nástroj vlivu. Amerika se tak paradoxně vzdává těch páček moci, které sama po druhé světové válce pomáhala vytvořit.
Z hlediska globálního vývoje to neznamená, že by USA přestaly být významnou mocností. Ale jejich pozice už není nesporná. Místo unipolárního světa se rodí svět multipolární, často neklidný, nepředvídatelný a bez jednoznačných pravidel. Pro Evropu, a především pro malé a středně velké země, jako je Česko, to znamená jediné: je třeba si znovu položit otázku, na koho se v budoucnu chceme spoléhat, a za jakou cenu.
Fakt, že se hurikán Erin během 24 hodin změnil v nebezpečnou bouři páté kategorie s větrem o rychlosti 136 km/h, je pro vědce znepokojující. Tento rychlý nárůst intenzity je ale v posledních letech stále častější a podle expertů je to předzvěst nové éry v Atlantiku.
Ruské raketové útoky na Kyjev, při nichž zemřelo nejméně 23 lidí a poškozeny byly i diplomatické budovy EU a British Council, vyvolaly ostrou reakci evropských lídrů. Ti obviňují Vladimira Putina z maření mírových jednání.
Humanitární pracovníci v Pásmu Gazy považují za cynické to, že až 22. srpna vyhlásila OSN v oblasti formálně hladomor. Podle nich už velká část populace hladověla po dlouhé měsíce. A jak uvedl Tom Fletcher, koordinátor OSN pro mimořádnou pomoc, je to hladomor, který by měl strašit nás všechny. Podle něj mohl být hladomor odvrácen, kdyby Izrael systematicky nebránil dodávkám humanitární pomoci.
V roce 2022 Rusko napadlo Ukrajinu. Zpráva o invazi otřásla Německem. K překvapení celého světa oznámil tehdejší kancléř Olaf Scholz radikální změnu německé zahraniční politiky. Plán počítal s investicemi ve výši 100 miliard eur na modernizaci armády.
Evropští vojenští velitelé a diplomaté diskutují o vytvoření nárazníkové zóny jako součásti případné mírové dohody mezi Ruskem a Ukrajinou. Tento 40 km široký pás země nikoho by vytvořil novou „železnou oponu“ proti budoucí ruské agresi.
Ukrajina se v nedávných mírových rozhovorech v Anchorage dostala pod tlak Vladimira Putina. Ten požadoval, aby Kyjev předal Rusku celou Doněckou oblast. Přistoupit na takový požadavek by však pro Ukrajinu znamenalo faktické přijetí porážky. Vzdání se tohoto území by totiž znamenalo ztrátu hlavní obranné bariéry proti dalšímu postupu ruské armády.
Odvaha východoevropských zemí podporovat Ukrajinu prochází v poslední době těžkou zkouškou, což by mohlo oslabit regionální jednotu. Nedávné politické kroky v Polsku, Litvě a České republice naznačují, že by se tento region mohl odvrátit od podpory Ukrajiny. To by mohlo mít vážné dopady na evropskou bezpečnost i na zájmy USA, upozornil odborník z American Enterprise Institute ve Washingtonu Dalibor Rohac.
Bývalý durynský premiér a současný místopředseda Spolkového sněmu Bodo Ramelow ze strany Levice se vyslovil pro zavedení nové německé hymny. Navrhl také uspořádat referendum o barvách národní vlajky.
Brusel by měl přehodnotit obchodní dohodu se Spojenými státy, pokud americký prezident Donald Trump splní své hrozby a potrestá Evropskou unii kvůli jejím technologickým regulacím. Prohlásila to Teresa Ribera, výkonná viceprezidentka Evropské komise, v rozhovoru pro Financial Times.
Nově uzavřená obchodní dohoda mezi Evropskou unií a Spojenými státy vzbudila v automobilovém průmyslu rozruch. V jejím textu je totiž ukrytý bod, který hovoří o vzájemném uznávání norem pro automobily. V praxi by to mohlo znamenat, že by se na evropské silnice mohly dostat americké vozy, které by splňovaly nižší standardy, než jsou ty evropské.
Ačkoliv se v poslední době objevily naděje na mír, Ukrajinu zasáhla druhá nejhorší noc ruských vzdušných útoků od začátku války. Prohlášení Kremlu o cílení na vojenské objekty je v rozporu s realitou, protože záběry ukazují zasažené civilní budovy. Při útocích bylo zabito nejméně 23 osob a poškozeny byly i budovy Britské rady a delegace Evropské unie.
Tři roky v úterý uplynuly od smrti Hany Zagorové, která je pochována na vyšehradském hřbitově v Praze. Logicky tam včera bylo rušno, uctít památku slavné zpěvačky přišel její manžel Štefan Margita. A nebyl sám.