Na koho se v budoucnu budeme spoléhat? Trump to rozhodně nebude

Tento trend není nový a Spojené státy si za něj z velké části mohou samy. Invaze do Afghánistánu (2001) a především válka v Iráku (2003), vedená bez mandátu Rady bezpečnosti OSN, zásadně otřásly důvěrou v americkou zahraniční politiku. Irácké zbraně hromadného ničení se nikdy nenašly, zatímco zničená země se stala epicentrem násilí na další desetiletí. Pro mnoho zemí to byl signál, že mezinárodní pravidla neplatí pro všechny stejně, a že USA se v klíčových chvílích chovají jako unilateralistická mocnost.

Pochyby posílila i letošní operace proti íránským jaderným zařízením, kterou administrativa Donalda Trumpa provedla bez širšího mezinárodního souhlasu. Ačkoli lze tento krok obhajovat jako preventivní z hlediska globální bezpečnosti, jeho jednostranné provedení opět posiluje obraz Ameriky jako mocnosti, která se řídí vlastní logikou a očekává, že svět se přizpůsobí.

Není proto překvapením, že země Blízkého východu, subsaharské Afriky nebo jihovýchodní Asie začínají stále více koketovat s alternativními partnery, především s Čínou. Ta sice poskytuje tvrdé úvěry, často s neprůhlednými podmínkami a rizikem dluhové pasti, ale na rozdíl od Západu neklade morální podmínky a nabízí rychlé řešení – výstavbu silnic, přístavů, elektráren. Mnohé vlády vnímají spolupráci s Pekingem jako pragmatickou a předvídatelnější než vztahy s Washingtonem.

To, co bývalo považováno za samozřejmost, tedy, že Západ reprezentuje stabilitu, pravidla a vizi, kterou ostatní přejímají, dnes platí stále méně. Nově rostoucí mocnosti, především Čína a Indie, ale i regionální hráči jako Turecko, Írán nebo Brazílie, budují vlastní síť zájmů a partnerství. A často na Západ vůbec nečekají.

Spojené státy na tento posun reagují spíše silově než strategicky. Příkladem je politika „ekonomické odvety“, kterou prosazuje prezident Trump – tedy uvalování cel, finančních sankcí nebo přerušování dodavatelských řetězců. Tato taktika sice může krátkodobě fungovat, ale z dlouhodobého hlediska podkopává důvěru v americkou stabilitu.

Například v případě Afriky dnes Spojené státy investují zlomek toho, co Čína. Zatímco Peking staví železnice, přístavy a nemocnice, USA často přicházejí s přednáškami o lidských právech. Pro část vlád v regionu to není nabídka, ale výčitka. Mnohé rozvojové země dávají přednost modelu „infrastruktura za suroviny“, který nabízí Peking, přestože s sebou nese vysoká rizika.

Změna nastává i v jihovýchodní Asii, kde ještě před deseti lety dominoval americký vliv. Dnes si Filipíny, Indonésie, Malajsie i Vietnam udržují odstup, nikoli z lásky k Číně, ale kvůli nejistotě, zda je Amerika ještě spolehlivým spojencem. Příkladem může být Tchaj-wan, který se cítí stále více ohrožen, ale zároveň si uvědomuje, že bez reálné vojenské přítomnosti USA zůstává odkázán jen na symbolické ujištění.

K těmto posunům se přidává i narůstající únava uvnitř samotného Západu. Evropské státy sice stále vyjadřují solidaritu s Ukrajinou, ale zároveň sledují americkou neochotu nést větší břemeno v mezinárodních misích, včetně podpory pro Izrael či stabilizaci Sahelu. V konečném důsledku tak Evropa čelí dilematu – zůstávat loajálním partnerem USA, nebo začít budovat skutečně autonomní zahraniční a bezpečnostní politiku?

A konečně, uvnitř samotných Spojených států sílí izolacionistické tendence. Rétorika Donalda Trumpa a jeho spojenců otevřeně staví Ameriku proti mezinárodní spolupráci. OSN, WTO, Světová banka, všechny tyto instituce jsou vnímány jako přítěž, nikoli nástroj vlivu. Amerika se tak paradoxně vzdává těch páček moci, které sama po druhé světové válce pomáhala vytvořit.

Z hlediska globálního vývoje to neznamená, že by USA přestaly být významnou mocností. Ale jejich pozice už není nesporná. Místo unipolárního světa se rodí svět multipolární, často neklidný, nepředvídatelný a bez jednoznačných pravidel. Pro Evropu, a především pro malé a středně velké země, jako je Česko, to znamená jediné: je třeba si znovu položit otázku, na koho se v budoucnu chceme spoléhat, a za jakou cenu.