Spojené státy pomalu, ale znatelně ztrácejí kontrolu nad globálním děním. Zatímco v Evropě, především té střední a východní, přetrvává jasný sentiment o agresivním chování Ruska a jeho porušování mezinárodního práva, v jiných částech světa je pohled výrazně jiný. Zejména na Blízkém východě a v části Afriky roste deziluze ze Západu, a Amerika je vnímána nikoli jako garant bezpečnosti, ale jako síla, která destabilizuje.
Tento trend není nový a Spojené státy si za něj z velké části mohou samy. Invaze do Afghánistánu (2001) a především válka v Iráku (2003), vedená bez mandátu Rady bezpečnosti OSN, zásadně otřásly důvěrou v americkou zahraniční politiku. Irácké zbraně hromadného ničení se nikdy nenašly, zatímco zničená země se stala epicentrem násilí na další desetiletí. Pro mnoho zemí to byl signál, že mezinárodní pravidla neplatí pro všechny stejně, a že USA se v klíčových chvílích chovají jako unilateralistická mocnost.
Pochyby posílila i letošní operace proti íránským jaderným zařízením, kterou administrativa Donalda Trumpa provedla bez širšího mezinárodního souhlasu. Ačkoli lze tento krok obhajovat jako preventivní z hlediska globální bezpečnosti, jeho jednostranné provedení opět posiluje obraz Ameriky jako mocnosti, která se řídí vlastní logikou a očekává, že svět se přizpůsobí.
Není proto překvapením, že země Blízkého východu, subsaharské Afriky nebo jihovýchodní Asie začínají stále více koketovat s alternativními partnery, především s Čínou. Ta sice poskytuje tvrdé úvěry, často s neprůhlednými podmínkami a rizikem dluhové pasti, ale na rozdíl od Západu neklade morální podmínky a nabízí rychlé řešení – výstavbu silnic, přístavů, elektráren. Mnohé vlády vnímají spolupráci s Pekingem jako pragmatickou a předvídatelnější než vztahy s Washingtonem.
To, co bývalo považováno za samozřejmost, tedy, že Západ reprezentuje stabilitu, pravidla a vizi, kterou ostatní přejímají, dnes platí stále méně. Nově rostoucí mocnosti, především Čína a Indie, ale i regionální hráči jako Turecko, Írán nebo Brazílie, budují vlastní síť zájmů a partnerství. A často na Západ vůbec nečekají.
Spojené státy na tento posun reagují spíše silově než strategicky. Příkladem je politika „ekonomické odvety“, kterou prosazuje prezident Trump – tedy uvalování cel, finančních sankcí nebo přerušování dodavatelských řetězců. Tato taktika sice může krátkodobě fungovat, ale z dlouhodobého hlediska podkopává důvěru v americkou stabilitu.
Například v případě Afriky dnes Spojené státy investují zlomek toho, co Čína. Zatímco Peking staví železnice, přístavy a nemocnice, USA často přicházejí s přednáškami o lidských právech. Pro část vlád v regionu to není nabídka, ale výčitka. Mnohé rozvojové země dávají přednost modelu „infrastruktura za suroviny“, který nabízí Peking, přestože s sebou nese vysoká rizika.
Změna nastává i v jihovýchodní Asii, kde ještě před deseti lety dominoval americký vliv. Dnes si Filipíny, Indonésie, Malajsie i Vietnam udržují odstup, nikoli z lásky k Číně, ale kvůli nejistotě, zda je Amerika ještě spolehlivým spojencem. Příkladem může být Tchaj-wan, který se cítí stále více ohrožen, ale zároveň si uvědomuje, že bez reálné vojenské přítomnosti USA zůstává odkázán jen na symbolické ujištění.
K těmto posunům se přidává i narůstající únava uvnitř samotného Západu. Evropské státy sice stále vyjadřují solidaritu s Ukrajinou, ale zároveň sledují americkou neochotu nést větší břemeno v mezinárodních misích, včetně podpory pro Izrael či stabilizaci Sahelu. V konečném důsledku tak Evropa čelí dilematu – zůstávat loajálním partnerem USA, nebo začít budovat skutečně autonomní zahraniční a bezpečnostní politiku?
A konečně, uvnitř samotných Spojených států sílí izolacionistické tendence. Rétorika Donalda Trumpa a jeho spojenců otevřeně staví Ameriku proti mezinárodní spolupráci. OSN, WTO, Světová banka, všechny tyto instituce jsou vnímány jako přítěž, nikoli nástroj vlivu. Amerika se tak paradoxně vzdává těch páček moci, které sama po druhé světové válce pomáhala vytvořit.
Z hlediska globálního vývoje to neznamená, že by USA přestaly být významnou mocností. Ale jejich pozice už není nesporná. Místo unipolárního světa se rodí svět multipolární, často neklidný, nepředvídatelný a bez jednoznačných pravidel. Pro Evropu, a především pro malé a středně velké země, jako je Česko, to znamená jediné: je třeba si znovu položit otázku, na koho se v budoucnu chceme spoléhat, a za jakou cenu.
Někomu tím možná leze na nervy, ale princ Harry si svůj život ve Státech umí užít. Syn současného britského panovníka byl spatřen na velké sportovní události, kde se psaly dějiny.
Čechům vrcholí přípravy na druhé a naprosto klíčové utkání na letošním mistrovství světa ve fotbale. Ve čtvrtek vpodvečer vyzvou Jihoafrickou republiku a potřebují bodovat. Duel to bude speciální, protože důležitou roli budou mít ženy. Rozhodovat totiž bude trojice Američanek.
Člověk narozený na území dnešní České republiky v roce 2000 má za prvních 25 let života výrazně vyšší uhlíkovou bilanci než člověk narozený v roce 1940. I po zohlednění mezinárodní dopravy vychází rozdíl nejméně zhruba na 70 až 80 tun oxidu uhličitého na osobu. Vyplývá to z orientačního srovnání emisí CO₂ na obyvatele za prvních 25 let života obou generací.
Blíží se začátek astronomického léta, ale tropy dorazí do Česka už před ním. Potvrzuje to nové varování meteorologů z Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ), kteří očekávají, že v pátek a sobotu vyšplhají teploty až na 34 °C.
Televizní moderátor Jeremy Clarkson oznámil, že mu byla diagnostikována rakovina prostaty. Tuto zprávu odhalil v nejnovějším díle páté řady svého dokumentárního pořadu Clarksonova farma. Záběry byly natočeny během uplynulých dvou let, přičemž samotný moderátor upřesnil, že o své nemoci ví už od května. Šestašedesátiletý bývalý průvodce pořadem Top Gear sice neuvedl přesné stadium onemocnění, označil jej však za agresivní a dodal, že v rámci léčby mu již byla odoperována část prostaty.
Zvyšující se globální teploty mohou vyvolat nebezpečný nárůst takzvaného hydroklimatického biče v říčních tocích, kvůli čemuž přestanou dosavadní postupy plánování protipovodňových opatření a boje proti suchu stačit. Podle nejnovější studie budou řeky v důsledku zhoršující se klimatické krize zažívat stále rychlejší přechody mezi vydatnými lijáky a dlouhými obdobími sucha. Teplejší atmosféra totiž zadržuje více vlhkosti, což intenzitu extrémních srážek výrazně zvyšuje.
Americký prezident Donald Trump prohlásil, že nedávná dohoda s Íránem není definitivní, a pohrozil obnovením vojenských úderů, pokud se Teherán nebude chovat podle očekávání. Před schůzkou s egyptským prezidentem Abdalem Fattáhem as-Sísím na summitu G7 novinářům sdělil, že se jedná pouze o memorandum o porozumění. Pokud s ním nebude spokojen nebo pokud Írán neupraví své jednání, jsou Spojené státy připraveny okamžitě obnovit shazování bomb. Trump v této souvislosti připomněl, že Teherán se chová nevhodně už čtyřicet sedm let.
Vysoká představitelka Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Kaja Kallasová rezolutně odmítla úvahy o tom, že by Evropská služba pro vnější činnost (EEAS) měla být zrušena nebo zásadně transformována. V interní zprávě určené pro pět tisíc pracovníků unijní diplomacie podotkla, že význam této instituce je pro celé společenství nezpochybnitelný, obzvláště za situace, kdy na evropském kontinentu probíhá rozsáhlý vojenský konflikt.
Íránské vedení se snaží rodící se memorandum o porozumění se Spojenými státy prezentovat domácímu publiku jako výsledek vytrvalého odporu a velké vítězství, nikoli jako ústupek. Obhajoba tohoto postoje je však v zemi mimořádně složitá. Stát má za sebou ničivou válku, hospodářství se nachází pod enormním tlakem a část vlivné základny Islámské republiky navíc měsíce hlasitě odmítala jakýkoliv kompromis s Washingtonem. Mezi Íránci doma i v zahraničí navíc existují skupiny, které uplynulou krizi nevnímaly jako prostor pro diplomacii, ale jako příležitost ke svržení současného režimu.
Ruská agrese vůči Ukrajině bývá často mylně popisována jako konflikt velmocí, vyvolaný rozšiřováním NATO. Tento výklad, který kopíruje narativy Kremlu a staví na logice studené války, však politologové i historici odmítají. Ve skutečnosti se jedná o střet středních mocností, do kterého Spojené státy a Čína zasahují pouze z ústraní. Rusko totiž od rozpadu Sovětského svazu status velmoci ztratilo a disponuje pouze velmocenským komplexem, přestože si udrželo stálé místo v Radě bezpečnosti OSN a rozsáhlý jaderný arsenál.
Izraelská armáda ve středu ráno podle libanonských médií a stanice Al-Džazíra opět zaútočila na cíle v jižním Libanonu. Stíhací letouny a drony zasáhly oblasti v okrese Nabatíja, včetně okraje obce Kfar Tebnit, výšin Alí al-Táhir a města Nabatíja al-Fawqa, přičemž další bezpilotní letoun udeřil v pobřežní obci Ansaríja.
Zrod dohody mezi americkým prezidentem Donaldem Trumpem a Íránem naráží na odpor řady konzervativců, pro které představuje největší problém finanční stránka věci. Viceprezident JD Vance v rozhovoru pro CBS News v podstatě potvrdil, že Teherán by mohl získat přístup k rekonstrukčnímu fondu v hodnotě až 300 miliard dolarů.