Spojené státy pomalu, ale znatelně ztrácejí kontrolu nad globálním děním. Zatímco v Evropě, především té střední a východní, přetrvává jasný sentiment o agresivním chování Ruska a jeho porušování mezinárodního práva, v jiných částech světa je pohled výrazně jiný. Zejména na Blízkém východě a v části Afriky roste deziluze ze Západu, a Amerika je vnímána nikoli jako garant bezpečnosti, ale jako síla, která destabilizuje.
Tento trend není nový a Spojené státy si za něj z velké části mohou samy. Invaze do Afghánistánu (2001) a především válka v Iráku (2003), vedená bez mandátu Rady bezpečnosti OSN, zásadně otřásly důvěrou v americkou zahraniční politiku. Irácké zbraně hromadného ničení se nikdy nenašly, zatímco zničená země se stala epicentrem násilí na další desetiletí. Pro mnoho zemí to byl signál, že mezinárodní pravidla neplatí pro všechny stejně, a že USA se v klíčových chvílích chovají jako unilateralistická mocnost.
Pochyby posílila i letošní operace proti íránským jaderným zařízením, kterou administrativa Donalda Trumpa provedla bez širšího mezinárodního souhlasu. Ačkoli lze tento krok obhajovat jako preventivní z hlediska globální bezpečnosti, jeho jednostranné provedení opět posiluje obraz Ameriky jako mocnosti, která se řídí vlastní logikou a očekává, že svět se přizpůsobí.
Není proto překvapením, že země Blízkého východu, subsaharské Afriky nebo jihovýchodní Asie začínají stále více koketovat s alternativními partnery, především s Čínou. Ta sice poskytuje tvrdé úvěry, často s neprůhlednými podmínkami a rizikem dluhové pasti, ale na rozdíl od Západu neklade morální podmínky a nabízí rychlé řešení – výstavbu silnic, přístavů, elektráren. Mnohé vlády vnímají spolupráci s Pekingem jako pragmatickou a předvídatelnější než vztahy s Washingtonem.
To, co bývalo považováno za samozřejmost, tedy, že Západ reprezentuje stabilitu, pravidla a vizi, kterou ostatní přejímají, dnes platí stále méně. Nově rostoucí mocnosti, především Čína a Indie, ale i regionální hráči jako Turecko, Írán nebo Brazílie, budují vlastní síť zájmů a partnerství. A často na Západ vůbec nečekají.
Spojené státy na tento posun reagují spíše silově než strategicky. Příkladem je politika „ekonomické odvety“, kterou prosazuje prezident Trump – tedy uvalování cel, finančních sankcí nebo přerušování dodavatelských řetězců. Tato taktika sice může krátkodobě fungovat, ale z dlouhodobého hlediska podkopává důvěru v americkou stabilitu.
Například v případě Afriky dnes Spojené státy investují zlomek toho, co Čína. Zatímco Peking staví železnice, přístavy a nemocnice, USA často přicházejí s přednáškami o lidských právech. Pro část vlád v regionu to není nabídka, ale výčitka. Mnohé rozvojové země dávají přednost modelu „infrastruktura za suroviny“, který nabízí Peking, přestože s sebou nese vysoká rizika.
Změna nastává i v jihovýchodní Asii, kde ještě před deseti lety dominoval americký vliv. Dnes si Filipíny, Indonésie, Malajsie i Vietnam udržují odstup, nikoli z lásky k Číně, ale kvůli nejistotě, zda je Amerika ještě spolehlivým spojencem. Příkladem může být Tchaj-wan, který se cítí stále více ohrožen, ale zároveň si uvědomuje, že bez reálné vojenské přítomnosti USA zůstává odkázán jen na symbolické ujištění.
K těmto posunům se přidává i narůstající únava uvnitř samotného Západu. Evropské státy sice stále vyjadřují solidaritu s Ukrajinou, ale zároveň sledují americkou neochotu nést větší břemeno v mezinárodních misích, včetně podpory pro Izrael či stabilizaci Sahelu. V konečném důsledku tak Evropa čelí dilematu – zůstávat loajálním partnerem USA, nebo začít budovat skutečně autonomní zahraniční a bezpečnostní politiku?
A konečně, uvnitř samotných Spojených států sílí izolacionistické tendence. Rétorika Donalda Trumpa a jeho spojenců otevřeně staví Ameriku proti mezinárodní spolupráci. OSN, WTO, Světová banka, všechny tyto instituce jsou vnímány jako přítěž, nikoli nástroj vlivu. Amerika se tak paradoxně vzdává těch páček moci, které sama po druhé světové válce pomáhala vytvořit.
Z hlediska globálního vývoje to neznamená, že by USA přestaly být významnou mocností. Ale jejich pozice už není nesporná. Místo unipolárního světa se rodí svět multipolární, často neklidný, nepředvídatelný a bez jednoznačných pravidel. Pro Evropu, a především pro malé a středně velké země, jako je Česko, to znamená jediné: je třeba si znovu položit otázku, na koho se v budoucnu chceme spoléhat, a za jakou cenu.
Současný válečný konflikt v Íránu vystavuje generálního tajemníka NATO Marka Rutteho dosud nejtěžší zkoušce v jeho vztahu s Donaldem Trumpem. Americký prezident totiž v úterý ostře zkritizoval spojence v Alianci a označil je za „velmi hloupé“, protože odmítli jeho požadavky na vojenskou podporu při zajišťování strategického Hormuzského průlivu. Trump dokonce varoval, že by USA měly kvůli tomuto postoji zvážit svou další roli v celém paktu.
Evropské trhy se zemním plynem zažily v posledních hodinách drastický otřes, když jeho cena vyskočila o celých 35 %. Tento prudký nárůst je přímým důsledkem zintenzivnění útoků na energetickou infrastrukturu v Perském zálivu. Od 28. února, kdy začal válečný konflikt mezi USA, Izraelem a Íránem, se ceny plynu v Evropě podle agentury Reuters zvedly již o více než 60 %.
Americký prezident Donald Trump varoval Írán, že příští útok na jeho ropná pole už mohou provést jeho krajané. Reagoval tak na íránskou odvetu, která po izraelském úderu směřovala proti zařízením na zpracování zemního plynu v Kataru.
Velikonoce se každým dnem přibližují, takže je nejvyšší čas, aby se někteří důchodci dozvěděli, co je čeká. Jak upozornila Česká správa sociálního zabezpečení (ČSSZ), budou se kvůli dubnovým svátkům letos poprvé měnit výplatní termíny důchodů.
Máme před sebou další víkend, po kterém přijde na řadu poslední ryze březnový týden. Podle předpovědi Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ) se počasí v jeho průběhu pokazí. Projeví se to i na teplotách.
Kauza úspěšného českého filmu Sbormistr dospěla do zajímavého bodu. Soud se do ní vložil tím způsobem, že vydal předběžné opatření, které pro tuto chvíli znemožňuje televizní šíření tohoto díla. Úspěch slaví žena, které vadí, že se snímek bez jejího souhlasu inspiroval jejím životním příběhem.
Dnes už je bývalým princem Andrewem a všichni dobře vědí, co mu zlomilo vaz. Byl to blízký vztah s americkým finančníkem a sexuálním delikventem Jeffrey Epsteinem. Elitní britský deník se teď rozhodl popsat, jak se vztah této dvojice v čase vyvíjel.
Blízký východ se zmítá v nejhorší vlně násilí za poslední desetiletí a počet obětí napříč celým regionem od konce února drasticky narůstá. Podle nejnovějších údajů libanonského ministerstva zdravotnictví bylo v Libanonu za necelých dva a půl týdne zabito nejméně 968 lidí. Izraelské bombardování země, které začalo 2. března, si vyžádalo životy mnoha civilistů, přičemž mezi mrtvými je potvrzeno nejméně 116 dětí.
Americké zpravodajské služby dospěly k závěru, že íránský režim sice po vlně útoků na své vedení a vojenské kapacity nadále existuje, jeho akceschopnost je však zásadně podlomena. Na slyšení v Senátu o globálních hrozbách to ve středu uvedla ředitelka národních zpravodajských služeb (DNI) Tulsi Gabbardová. Podle ní je režim v současnosti „značně degradován“, což je důsledek operací, při nichž zahynula řada nejvyšších představitelů země včetně ajatolláha Alího Chameneího.
Ruskou politickou scénou otřásla nečekaná událost. Ilja Remeslo, pětačtyřicetiletý právník a dlouholetý loajální šiřitel prokremelské propagandy, veřejně vystoupil proti Vladimiru Putinovi. Remeslo, který se dříve specializoval na diskreditaci nezávislých novinářů a opozičních politiků včetně Alexeje Navalného, zveřejnil na svém Telegramu manifest s názvem „Pět důvodů, proč jsem přestal podporovat Vladimira Putina“.
Íránský prezident Masúd Pezeškiján ve středu odpoledne oficiálně potvrdil smrt ministra tajných služeb Esmáíla Chatíba. Toto prohlášení přišlo jen několik hodin poté, co Izrael oznámil, že Chatíb byl cílem a obětí nočního náletu v Teheránu. Potvrzení ze strany íránské hlavy státu definitivně ukončilo spekulace o osudu jednoho z nejmocnějších mužů tamního bezpečnostního aparátu.
Současná krize v Íránu a faktické uzavření Hormuzského průlivu otřásly globálními trhy s energiemi i komoditami. Tento konflikt však vynesl na světlo mnohem hlubší problém: moderní světový obchod je až nebezpečně závislý na překvapivě malém počtu úzkých námořních cest, takzvaných „úzkých hrdel“ (chokepoints). Stačí zablokování jediného z nich a globální dodavatelské řetězce se začnou hroutit jako domeček z karet.