Sliby o vystoupení z NATO a EU možná někomu zní dobře. Odchod z aliancí by ale ČR krutě bolel

Myšlenka referenda o vystoupení České republiky z Evropské unie nebo Severoatlantické aliance zůstává pevnou součástí programu několika politických stran. V čele těchto snah stojí dvě nepřiznané aliance: nacionalistická koalice tvořená SPD, Trikolorou, hnutím PRO a Svobodnými, a dále komunisticky laděné uskupení Stačilo, které zahrnuje KSČM a Socdem. Zbylé euroskeptické subjekty působí buď umírněněji, nebo v porovnání s těmito „hegemonickými“ silami zcela marginálně.

Apel na národní suverenitu a výzvy k odchodu z EU a NATO patří k jejich rétorickým pilířům. Taková slova však nelze podceňovat – případné uskutečnění těchto referend by vedlo k dramatickým změnám ve fungování českého státu. Nešlo by pouze o přenastavení vnější politiky. Opuštění dvou základních pilířů české zahraniční orientace by znamenalo zásah do samotné struktury státnosti – bezpečnostní, ekonomické i ústavní.

Evropská unie a Severoatlantická aliance nejsou jen formálními členstvími, ale hluboce zakořeněnými prvky, na nichž stojí moderní český stát. Jejich opuštění by znamenalo ztrátu mezinárodní opory, bezpečnostních záruk a přístupu k hospodářskému prostoru, bez něhož by česká ekonomika jen obtížně držela krok se světem.

Argumenty těchto stran, podle nichž EU a NATO „berou Česku suverenitu“, staví na zjednodušené a často zavádějící interpretaci. Realita je totiž přesně opačná: členství v obou strukturách suverenitu neoslabuje, ale naopak posiluje. Umožňuje Česku spolurozhodovat na evropské i globální úrovni a zároveň čerpá výhody z kolektivní obrany, jednotného trhu či právního rámce.

Jakkoli se mohou tyto návrhy zdát jako politická póza, jejich případné uskutečnění by mělo zásadní dopady. Volání po „návratu suverenity“ tak v praxi může znamenat opuštění mezinárodního prostoru, který Česku poskytuje stabilitu, prosperitu i hlas v záležitostech, jež by jako samostatný stát jen těžko ovlivňovalo.

Odchod z Evropské unie

Odchod z Evropské unie by pro Českou republiku znamenal jeden z nejzásadnějších zlomů v její novodobé historii. Opuštění evropského bloku by mělo přímé dopady na ekonomiku, právní systém, mezinárodní postavení i každodenní život občanů. Největším paradoxem by přitom bylo, že země by přišla nejen o unijní pravidla, ale i o možnost je ovlivňovat, a to bez jakékoli náhrady.

Nejviditelnějším důsledkem by byl konec členství v jednotném evropském trhu. Český export je přitom z více než 80 % orientován právě na státy EU, přičemž klíčové výhody, jako nulová cla, volný pohyb zboží a standardizace technických norem, by přestaly platit. Zpomalila by se logistika, narostly by náklady firem a mnohé podniky by ztratily konkurenceschopnost. Dopad by pocítili nejen vývozci, ale i spotřebitelé, protože by se zvýšily ceny dováženého zboží a narušily dodavatelské řetězce.

Evropská unie je jedním z hlavních investorů do českých regionů – financuje silnice, železnice, školy, vědecký výzkum i podporu malých a středních podniků. Od vstupu do Unie Česko obdrželo čistý přínos v řádu stovek miliard korun. Po vystoupení by tyto prostředky zmizely a stát by musel hledat jiné zdroje, často méně výhodné nebo spojené s vyšší mírou zadlužení. Investoři by navíc znejistěli a část z nich by přesunula své podnikání jinam.

Právní rámec EU je dnes integrován do českého systému – od ochrany spotřebitelů po ekologické normy. Odchod by vyžadoval přepracování desítek tisíc právních předpisů, což by přineslo nejistotu a prostor pro zneužití. Občané by ztratili automatické garance práv, jako je možnost obracet se na Soudní dvůr EU, volný pohyb po EU za prací či studiem, nebo uznávání profesních kvalifikací v jiných státech Unie.

Jako člen EU má Česká republika hlas při rozhodování o pravidlech, která ovlivňují nejen celý kontinent, ale často i značnou část světa. Po vystoupení by se z plnoprávného účastníka stala pasivním příjemcem okolního dění bez možnosti ovlivnit směr, kterým se Evropa ubírá. V době, kdy se řeší otázky jako migrace, klimatická krize, bezpečnostní hrozby či digitální regulace, by Česko ztratilo sílu kolektivního vyjednávání a muselo by hledat bilaterální dohody s omezenou váhou.

Odchod z NATO

Severoatlantická aliance není jen vojenský pakt, ale klíčový bezpečnostní pilíř, na kterém Česká republika staví svou obranu od konce 90. let. Vystoupení z NATO by znamenalo gesto zahraničněpolitického obratu, a především zásadní oslabení obranyschopnosti státu. V době rostoucích globálních i regionálních hrozeb by šlo o krok do nejistoty.

Největší výhodou členství v NATO je princip kolektivní obrany – tedy závazek, že útok na jednoho člena je považován za útok na všechny. Pro zemi velikosti Česka je tato záruka existenčně důležitá. Bez NATO by Česká republika stála v případě ozbrojeného konfliktu sama, a to bez automatické pomoci spojenců, jejich zpravodajských služeb, vojenských kapacit a logistiky.

Odchod z aliance by zároveň vyžadoval zásadní přestavbu a posílení ozbrojených sil. Dnes česká obrana spoléhá na interoperabilitu a sdílené systémy s aliančními partnery, od letectva přes kybernetickou obranu až po muniční zásoby. Vybudování plnohodnotné obranyschopnosti vlastními silami by znamenalo mnohonásobné zvýšení rozpočtu a řadu let nepřipravenosti. To vše ve chvíli, kdy nedaleká Ukrajina stále čelí ozbrojené ruské agresi.

Vystoupení z NATO, stejně jako z EU, by bylo vnímáno jako signál odvratu od Západu a demokratických hodnot, které aliance hájí. Česká republika by ztratila pozici spolehlivého partnera v očích klíčových zemí – nejen USA, ale i evropských spojenců. Důsledkem by mohlo být zhoršení bilaterálních vztahů, ztráta přístupu k některým formám spolupráce i nižší ochota partnerů poskytovat Česku důležité informace či podporu v krizích.

Vystoupení z NATO by nejen oslabilo obranyschopnost země, ale také otevřelo dveře pro geopolitický a ideologický vliv autoritářských mocností, především Ruska a Číny. Tyto státy dlouhodobě usilují o rozklad západní jednoty, oslabení mezinárodních institucí a prosazení alternativního modelu světového řádu – méně transparentního, méně demokratického a více založeného na silové logice.

Země, které se vyčleňují ze západních struktur, se stávají pro tyto mocnosti snazším cílem. Chybějící bezpečnostní garance i mezinárodní vazby vytvářejí prostor pro politické, ekonomické i informační ovlivňování. Rusko má dobře propracovaný systém hybridního působení, od dezinformačních kampaní po snahy o infiltrace do domácí politiky. Čína využívá ekonomický vliv, obchodní závislosti a technologickou expanzi k prosazování svých zájmů a oslabování demokratických principů v partnerských zemích.

Bez ukotvení v NATO by Česká republika ztratila nejen vojenskou ochranu, ale i štít vůči těmto tlakům. Zatímco dnes se může opírat o alianční zpravodajské struktury, kybernetickou spolupráci nebo politickou solidaritu, mimo NATO by musela čelit těmto hrozbám sama. To by vedlo k postupnému oslabování demokratických institucí, svobody médií i právního státu – tedy hodnot, na nichž současná Česká republika stojí.

Ztráta západního ukotvení by rovněž posílila síly uvnitř země, které prosazují autoritářské, nacionalistické nebo populistické agendy. Tím by se z odchodu z NATO stal nejen bezpečnostní problém, ale i vnitropolitický zlom s dlouhodobými důsledky pro směřování celé společnosti.