Od ledna letošního roku, kdy se Donald Trump znovu ujal prezidentského úřadu, se mezinárodní diplomacie ocitla v novém a nepředvídatelném režimu. Nový nájemník Bílého domu se rozhodl, že jeho hlavní prioritou v oblasti zahraniční politiky bude ukončení války na Ukrajině – nikoli však kvůli obětem konfliktu, ale kvůli vlastní touze po zisku Nobelovy ceny za mír. Trump, který nikdy neprojevil hlubší porozumění mezinárodní diplomacii, k ní přistupuje jako k realitní transakci, a to i přesto, že jeho vlastní obchodní impérium prošlo opakovanými bankroty.
Trumpův přístup ke konfliktu, který je považován za nejzávažnější v Evropě od druhé světové války, odhaluje nepochopení základní podstaty války. Ukrajinská krize není pouze výsledkem geopolitického soupeření nebo boje o nerostné suroviny. Jde o dlouhodobě připravovaný ideologický projekt ruského režimu, jehož cílem je demontáž ukrajinské státnosti a obnovení imperiálních ambicí Moskvy. Pro ruského prezidenta Vladimira Putina není „mír“ synonymem pro kompromis, ale pro kapitulaci protivníka.
Trump nicméně trvá na své představě, že lze s Ruskem „udělat dohodu“. Jeho veřejné výroky i zákulisní kroky naznačují, že by byl ochoten obětovat část ukrajinského území výměnou za domnělý „klid zbraní“ – jakýsi velký obchod, který by se dobře vyjímal na plakátu jeho prezidentského odkazu. Jenže Putin žádný obchod nechce. Kreml neusiluje o stabilizaci situace, nýbrž o revizi evropského bezpečnostního pořádku.
Ukrajina v současném geopolitickém kontextu představuje klíčovou bariéru proti obnovení imperiální moci Ruské federace. Její odpor není jen bojem za vlastní přežití, nýbrž bojem za zachování evropského bezpečnostního pořádku, založeného na nedotknutelnosti hranic, respektu k mezinárodnímu právu a právu národů na sebeurčení. Pokud by Kyjev padl, ať už vojensky, nebo skrze donucovací „mírovou“ dohodu, otevřel by se prostor pro další destabilizaci východní Evropy a demontáž euroatlantické bezpečnostní architektury.
Ruská zahraničněpolitická doktrína dlouhodobě operuje s tezí, že postsovětský prostor tvoří „blízké zahraničí“, do něhož má Moskva historické, kulturní i strategické nároky. Tyto nároky nejsou teoretické, už dávno se přetavily do konkrétní praxe. Proběhla například ruská válka proti Gruzii, destabilizace Moldavska skrze podporu Podněstří, zásahy v Kazachstánu, anexe Krymu a plnohodnotná invaze na Ukrajinu. Společným jmenovatelem těchto kroků je snaha rozšířit vliv bez ohledu na suverenitu jiných států, za použití jakýchkoli dostupných prostředků, od dezinformací a kyberútoků až po vojenskou invazi.
Potenciální porážka Ukrajiny by vyslala jasný signál, že agresivní revizionismus je opět efektivním nástrojem mezinárodní politiky. Po Ukrajině by se mohla stát cílem destabilizace Moldavská republika, zejména skrze proruský separatismus v Podněstří. Dalším logickým krokem by byla pobaltská oblast, kde se Rusko již nyní snaží zpochybňovat legitimitu hranic a menšinovou politiku. V nejzazším scénáři, a vzhledem k ruskému historickému narativu to není scénář nereálný, by se Kreml mohl pokusit rozvrátit i některé členské státy NATO, čímž by otestoval samotnou soudržnost aliance a ochotu Západu bránit své členy.
Znepokojivé je, že americký prezident tuto dynamiku buď ignoruje, nebo ji dokonce svými kroky posiluje. Jeho rétorika, která konflikt zjednodušuje na „špatný obchod“, přehlíží hlubší ideologický a historický rámec ruské agrese. Místo aby Spojené státy sehrály svou tradiční roli garanta bezpečnosti a stability v Evropě, stávají se v Trumpově podání faktorem nestability a nečitelnosti. Jeho návrhy „mírové dohody“ s Putinem neznamenají mír, nýbrž kapitulaci a legitimizaci mocenského přepisu hranic.
Putinovy odkazy na slavné epochy ruské expanze, od porážky Osmanské říše až po narativy spojené s Krymskou válkou, jsou manifestem ambice přetvořit Evropu podle ruských představ, ve které Západ ustupuje a nové sféry vlivu se opět kreslí silou. Tento revanšismus je v přímém rozporu s mezinárodním právem a ohrožuje nejen postsovětské země, ale i samotné základy liberálního světového řádu.
Evropa se proto může brzy ocitnout v situaci, kdy bude nucena bránit svou bezpečnost bez aktivní pomoci tradičního transatlantického partnera. Trumpovo přehlížení ruské hrozby tak není jen selháním jednoho muže, ale systémovým ohrožením, které může změnit geopolitickou mapu 21. století.
Ministr obrany USA Pete Hegseth vystoupil na každoročním Reagan Defense Forum, kde ostře kritizoval zahraniční politiku Spojených států po studené válce. Jmenovitě napadl bývalé prezidenty i generály a prohlásil éru amerického „utopického idealismu“ za definitivně u konce.
Po nedávné tragické události v Karibském moři, při níž byli zabiti lidé na údajné drogové lodi, se objevuje složitá otázka odpovědnosti. Jedna osoba se však nemusí obávat následků – americký prezident Donald Trump. Ten má na základě loňského rozhodnutí Nejvyššího soudu širokou imunitu pro oficiální akty vykonané během jeho mandátu.
Norský ministr zahraničních věcí Espen Barth Eide prohlásil, že evropské členské státy NATO jsou pevně přesvědčeny o nepřípustnosti jakýchkoli schémat na rozdělení Evropy, podobných poválečným Jaltským dohodám z roku 1945.
Izraelský premiér Benjamin Netanjahu oznámil, že první fáze plánu na příměří v Gaze, který podpořila OSN, se blíží ke svému závěru. Podle jeho slov musí druhá fáze nutně zahrnovat odzbrojení Hamásu. Netanjahu uvedl, že o dalších krocích bude jednat koncem tohoto měsíce ve Washingtonu s Donaldem Trumpem, jehož návrhy pro Gazu byly kodifikovány v rezoluci Rady bezpečnosti OSN ze 17. listopadu.
I v roce 2025, který je poznamenaný eskalací globálních konfliktů, zpřísněnou ochranou hranic a obchodním napětím, zůstává mír vzácnou komoditou. Podle Globálního indexu míru (GPI) 2025, který sestavuje Institut pro ekonomiku a mír, dosáhl počet státních konfliktů nejvyšší úrovně od druhé světové války, přičemž jen letos propukly tři nové. Mnoho států reaguje zvýšenou militarizací.
Každý ví, že klíčem k dlouhému a zdravému životu je správná strava a dostatek pohybu. Ale co dělat, když jednoduše nemáte čas na hodiny v posilovně nebo na denní metu deseti tisíc kroků? Dobrou zprávou je, že zvýšením intenzity každodenních činností lze dosáhnout obrovských zdravotních přínosů. Mějte na mysli například rychlý výšlap schodů, rychlou chůzi po domě při vyřizování věcí nebo intenzivnější hraní si s dětmi či domácími mazlíčky.
Dva dny po skonu Patrika Hezuckého, oblíbeného hlasu z rádia Evropa 2, se jeho žena Nikola rozhodla sdílet veřejnosti detaily ohledně jeho zdravotního stavu. Zdravotní komplikace moderátora byly až doposud zahaleny přísným tajemstvím. Nikola na sociálních sítích popsala, jak se život jejich rodiny po náhlé diagnóze radikálně změnil.
Nepřátelské špionážní agentury se v současnosti zaměřují na pronikání do západních univerzit a soukromých společností stejně intenzivně, jako se zaměřují na vládní instituce. Toto varování zaznělo od Davida Vigneaulta, bývalého šéfa kanadské zpravodajské služby. Vigneault konkrétně upozornil na „průmyslově rozsáhlé“ pokusy Číny o krádež nových technologií, což podle něj vyžaduje zvýšenou ostražitost akademiků.
Prezident USA Donald Trump, který neustále tlačí na odstoupení venezuelského prezidenta Nicoláse Madura a vyhrožuje vojenskou akcí, opakovaně obviňuje jihoamerického vůdce ze dvou problémů: drog a migrantů. Trump sice tvrdí, že Venezuela „vyhodila do naší země statisíce lidí z vězení“, neexistují o však žádné důkazy.
V Asii se po sérii neobvyklých bouří a klimatickém chaosu dramaticky zvýšil počet obětí, který přesáhl 1 700 lidí. Když klimatolog Fredolin Tangang na svém počítači koncem listopadu pozoroval, jak se nad Asií formují hned tři tropické bouře současně, jeho myšlenky zabloudily k filmu Den poté. I když filmové události přesahují realitu, formace, kterou viděl na obrazovce, ho znepokojila.
Evropané by se měli přestat pouze táhnout za Donaldem Trumpem a místo toho by měli navrhnout vlastní mírový plán pro Ukrajinu. To je názor eurokomisaře pro obranu, Andriuse Kubiliuse, který ho sdělil serveru Politico. Evropská unie „musí být nezávislá nebo alespoň připravená být silná v geopolitickém vývoji,“ uvedl Kubilius. Dále dodal, že to zahrnuje také to, aby měla vlastní plány, jak dosáhnout míru na Ukrajině, a aby je mohla projednávat se svými transatlantickými partnery.
Útoky izraelských osadníků na Palestince na Západním břehu dosáhly historického maxima. Oběti, izraelští aktivisté a skupiny pro lidská práva tvrdí, že navzdory tvrzení Izraele, že jde pouze o činy několika radikálů, státem podporovaný systém chrání a umožňuje těmto pachatelům jednat.