Trump netuší, jak donutit Putina k míru. Jako byznysmen selhává, diplomacii ani nezkusil

Trumpův přístup ke konfliktu, který je považován za nejzávažnější v Evropě od druhé světové války, odhaluje nepochopení základní podstaty války. Ukrajinská krize není pouze výsledkem geopolitického soupeření nebo boje o nerostné suroviny. Jde o dlouhodobě připravovaný ideologický projekt ruského režimu, jehož cílem je demontáž ukrajinské státnosti a obnovení imperiálních ambicí Moskvy. Pro ruského prezidenta Vladimira Putina není „mír“ synonymem pro kompromis, ale pro kapitulaci protivníka.

Trump nicméně trvá na své představě, že lze s Ruskem „udělat dohodu“. Jeho veřejné výroky i zákulisní kroky naznačují, že by byl ochoten obětovat část ukrajinského území výměnou za domnělý „klid zbraní“ – jakýsi velký obchod, který by se dobře vyjímal na plakátu jeho prezidentského odkazu. Jenže Putin žádný obchod nechce. Kreml neusiluje o stabilizaci situace, nýbrž o revizi evropského bezpečnostního pořádku.

Ukrajina v současném geopolitickém kontextu představuje klíčovou bariéru proti obnovení imperiální moci Ruské federace. Její odpor není jen bojem za vlastní přežití, nýbrž bojem za zachování evropského bezpečnostního pořádku, založeného na nedotknutelnosti hranic, respektu k mezinárodnímu právu a právu národů na sebeurčení. Pokud by Kyjev padl, ať už vojensky, nebo skrze donucovací „mírovou“ dohodu, otevřel by se prostor pro další destabilizaci východní Evropy a demontáž euroatlantické bezpečnostní architektury.

Ruská zahraničněpolitická doktrína dlouhodobě operuje s tezí, že postsovětský prostor tvoří „blízké zahraničí“, do něhož má Moskva historické, kulturní i strategické nároky. Tyto nároky nejsou teoretické, už dávno se přetavily do konkrétní praxe. Proběhla například ruská válka proti Gruzii, destabilizace Moldavska skrze podporu Podněstří, zásahy v Kazachstánu, anexe Krymu a plnohodnotná invaze na Ukrajinu. Společným jmenovatelem těchto kroků je snaha rozšířit vliv bez ohledu na suverenitu jiných států, za použití jakýchkoli dostupných prostředků, od dezinformací a kyberútoků až po vojenskou invazi.

Potenciální porážka Ukrajiny by vyslala jasný signál, že agresivní revizionismus je opět efektivním nástrojem mezinárodní politiky. Po Ukrajině by se mohla stát cílem destabilizace Moldavská republika, zejména skrze proruský separatismus v Podněstří. Dalším logickým krokem by byla pobaltská oblast, kde se Rusko již nyní snaží zpochybňovat legitimitu hranic a menšinovou politiku. V nejzazším scénáři, a vzhledem k ruskému historickému narativu to není scénář nereálný, by se Kreml mohl pokusit rozvrátit i některé členské státy NATO, čímž by otestoval samotnou soudržnost aliance a ochotu Západu bránit své členy.

Znepokojivé je, že americký prezident tuto dynamiku buď ignoruje, nebo ji dokonce svými kroky posiluje. Jeho rétorika, která konflikt zjednodušuje na „špatný obchod“, přehlíží hlubší ideologický a historický rámec ruské agrese. Místo aby Spojené státy sehrály svou tradiční roli garanta bezpečnosti a stability v Evropě, stávají se v Trumpově podání faktorem nestability a nečitelnosti. Jeho návrhy „mírové dohody“ s Putinem neznamenají mír, nýbrž kapitulaci a legitimizaci mocenského přepisu hranic.

Putinovy odkazy na slavné epochy ruské expanze, od porážky Osmanské říše až po narativy spojené s Krymskou válkou, jsou manifestem ambice přetvořit Evropu podle ruských představ, ve které Západ ustupuje a nové sféry vlivu se opět kreslí silou. Tento revanšismus je v přímém rozporu s mezinárodním právem a ohrožuje nejen postsovětské země, ale i samotné základy liberálního světového řádu.

Evropa se proto může brzy ocitnout v situaci, kdy bude nucena bránit svou bezpečnost bez aktivní pomoci tradičního transatlantického partnera. Trumpovo přehlížení ruské hrozby tak není jen selháním jednoho muže, ale systémovým ohrožením, které může změnit geopolitickou mapu 21. století.