Česko si po desetiletí udržovalo pověst mírumilovné a hodnotově ukotvené země. V případě konfliktu v Gaze však tato tradice totálně selhává. Nejen vláda Petra Fialy a ministr Jan Lipavský často bezvýhradně a zaslepeně podporují Izrael i tváří v tvář humanitární katastrofě. Zatímco Evropa hledá cestu k rovnováze a uznání Palestiny, česká diplomacie setrvává v izolaci, která může ohrozit její důvěryhodnost.
Česká republika si dlouhodobě udržuje pověst mírumilovné a hodnotově ukotvené země, která dokáže hájit principy spravedlnosti a solidarity – bez ohledu na to, kdo právě stojí v čele vlády nebo na Pražském hradě. Ať už zemi vedli politici s kontroverzní minulostí a reputací, jako třeba Andrej Babiš a jeho hnutí ANO, Mirek Topolánek, Petr Nečas či Jiří Paroubek, Česká republika si i během jejich vlád dokázala uchovat schopnost zaujmout jednoznačný postoj ve věcech, které přesahují domácí politiku.
Navzdory četným aférám, které tyto vlády provázely a které často vyvolávaly oprávněnou kritiku veřejnosti i médií, zůstávala česká zahraničněpolitická orientace převážně konzistentní. Země se stavěla na stranu spojenců v NATO a Evropské unii, podporovala humanitární zásahy, hájila mezinárodní právo a nebála se pojmenovat zjevné příklady bezpráví, ať už šlo o ruskou agresi, porušování lidských práv nebo potřebu pomoci válečným uprchlíkům.
Tato kontinuita mírumilovné orientace a morální angažovanosti je v evropském kontextu poměrně vzácná, zejména u menších států, jejichž zahraniční politika často kolísá podle vnitropolitického vývoje. V případě České republiky však platí, že i přes střídání vládních garnitur si země dokázala udržet jistý etický kompas.
Vláda Petra Fialy a zejména ministerstvo zahraničních věcí pod vedením Jana Lipavského působí dojmem, že ve vztahu k Izraeli ztratila schopnost kritického odstupu. Česká diplomacie se – navzdory rostoucí mezinárodní kritice – tvrdohlavě drží jednoznačné podpory izraelské vlády, a to bez ohledu na rozsah utrpení civilního obyvatelstva v Pásmu Gazy. Humanitární situace se tam mezitím zvrhla v katastrofu. Organizace spojených národů hovoří o akutním hladomoru, infrastruktura je zdevastovaná a mezinárodní humanitární organizace varují před zhroucením základních životních podmínek.
Místo aby Česká republika sehrála roli vyvažujícího hlasu v rámci Evropské unie, drží se rigidní linie, která v současnosti neoslovuje ani tradiční západní spojence. Například Francie, tedy země, která dříve stála výrazně na straně Izraele, už oficiálně uznala Palestinu jako samostatný stát. Tento krok nemusí být vnímán jen jako výraz ideálů, ale i jako strategické gesto, které má obnovit důvěryhodnost Paříže v očích globálního Jihu i na mezinárodní scéně obecně.
Česká diplomacie však tuto dimenzi přehlíží a setrvává v postoji, který se stále více jeví jako izolovaný. V kontextu bezprecedentního násilí v Gaze, při němž podle oficiálních údajů zemřelo přes 60 tisíc Palestinců, přičemž většinu tvoří civilisté, působí česká pozice nejen necitlivě, ale i kontraproduktivně.
Izrael má samozřejmě právo se bránit proti teroristickým útokům hnutí Hamás a chránit své civilní obyvatelstvo. Tento argument je pochopitelný a legitimní. Přesto však naráží na hranice mezinárodního humanitárního práva. Vojenská kampaň izraelské armády se totiž zjevně neomezuje na boj proti ozbrojeným složkám Hamásu, ale zasahuje celou populaci – a to v míře, která už nemůže být omluvena rétorikou sebeobrany.
V tomto světle je překvapivé, že právě Česká republika, která se v minulosti dokázala vymezit proti bezpráví a hájit univerzální hodnoty, nyní ztrácí morální kompas. A právě to může mít dlouhodobé důsledky pro její mezinárodní postavení.
Ať už bude po říjnových sněmovních volbách u moci jakákoli politická garnitura, jedna věc by měla být jasná: česká zahraniční politika potřebuje korekci. Nová vláda ponese odpovědnost za to, aby České republice vrátila důstojné místo na mezinárodní scéně – takové, které bude odrážet nejen naše hodnoty, ale i realitu, v níž se svět nachází.
Jedním z klíčových kroků by mělo být uznání Palestiny jako samostatného státu. Argument, že palestinská samospráva není plně připravena na státnost, může mít určitou váhu, ale nelze ho donekonečna používat jako alibi pro nečinnost. Právě uznání státnosti je dnes výrazem politické odvahy a morálního postoje – podobně jako tomu bylo v minulosti například u uznání Kosova.
Zároveň je na čase, aby Česká republika jasně odsoudila přehnané a neospravedlnitelné vojenské akce izraelské vlády, které hrubě porušují mezinárodní humanitární právo. Pokud chce Česko zůstat věrohodným partnerem v rámci demokratického Západu, nemůže nad těmito činy zavírat oči.
Je třeba uvažovat i o připojení k mezinárodním sankcím, o nichž už vážně uvažují některé členské státy Evropské unie, včetně tradičních spojenců jako je Velká Británie, Francie, Irsko, Španělsko či Belgie. Spojené státy jsou v tomto ohledu zatím výjimkou, a právě proto je nezbytné, aby se Evropa chopila iniciativy.
Mlčení nebo automatická loajalita totiž není politikou. Je to zbabělost. A tu si Česko, pokud chce být respektovaným hráčem, nejen malým přívěskem velkých, nemůže dovolit.
Během posledních hodin došlo k výraznému vyostření konfliktu na Blízkém východě, který trvá již téměř tři týdny. Americký prezident Donald Trump pohrozil Íránu, že Spojené státy jsou připraveny zcela zničit ložisko South Pars, což je největší pole zemního plynu na světě. Tato hrozba přišla v reakci na íránské útoky cílící na energetickou infrastrukturu v Kataru.
Americký prezident Donald Trump varoval Írán, že příští útok na jeho ropná pole už mohou provést jeho krajané. Reagoval tak na íránskou odvetu, která po izraelském úderu směřovala proti zařízením na zpracování zemního plynu v Kataru.
Velikonoce se každým dnem přibližují, takže je nejvyšší čas, aby se někteří důchodci dozvěděli, co je čeká. Jak upozornila Česká správa sociálního zabezpečení (ČSSZ), budou se kvůli dubnovým svátkům letos poprvé měnit výplatní termíny důchodů.
Máme před sebou další víkend, po kterém přijde na řadu poslední ryze březnový týden. Podle předpovědi Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ) se počasí v jeho průběhu pokazí. Projeví se to i na teplotách.
Kauza úspěšného českého filmu Sbormistr dospěla do zajímavého bodu. Soud se do ní vložil tím způsobem, že vydal předběžné opatření, které pro tuto chvíli znemožňuje televizní šíření tohoto díla. Úspěch slaví žena, které vadí, že se snímek bez jejího souhlasu inspiroval jejím životním příběhem.
Dnes už je bývalým princem Andrewem a všichni dobře vědí, co mu zlomilo vaz. Byl to blízký vztah s americkým finančníkem a sexuálním delikventem Jeffrey Epsteinem. Elitní britský deník se teď rozhodl popsat, jak se vztah této dvojice v čase vyvíjel.
Blízký východ se zmítá v nejhorší vlně násilí za poslední desetiletí a počet obětí napříč celým regionem od konce února drasticky narůstá. Podle nejnovějších údajů libanonského ministerstva zdravotnictví bylo v Libanonu za necelých dva a půl týdne zabito nejméně 968 lidí. Izraelské bombardování země, které začalo 2. března, si vyžádalo životy mnoha civilistů, přičemž mezi mrtvými je potvrzeno nejméně 116 dětí.
Americké zpravodajské služby dospěly k závěru, že íránský režim sice po vlně útoků na své vedení a vojenské kapacity nadále existuje, jeho akceschopnost je však zásadně podlomena. Na slyšení v Senátu o globálních hrozbách to ve středu uvedla ředitelka národních zpravodajských služeb (DNI) Tulsi Gabbardová. Podle ní je režim v současnosti „značně degradován“, což je důsledek operací, při nichž zahynula řada nejvyšších představitelů země včetně ajatolláha Alího Chameneího.
Ruskou politickou scénou otřásla nečekaná událost. Ilja Remeslo, pětačtyřicetiletý právník a dlouholetý loajální šiřitel prokremelské propagandy, veřejně vystoupil proti Vladimiru Putinovi. Remeslo, který se dříve specializoval na diskreditaci nezávislých novinářů a opozičních politiků včetně Alexeje Navalného, zveřejnil na svém Telegramu manifest s názvem „Pět důvodů, proč jsem přestal podporovat Vladimira Putina“.
Íránský prezident Masúd Pezeškiján ve středu odpoledne oficiálně potvrdil smrt ministra tajných služeb Esmáíla Chatíba. Toto prohlášení přišlo jen několik hodin poté, co Izrael oznámil, že Chatíb byl cílem a obětí nočního náletu v Teheránu. Potvrzení ze strany íránské hlavy státu definitivně ukončilo spekulace o osudu jednoho z nejmocnějších mužů tamního bezpečnostního aparátu.
Současná krize v Íránu a faktické uzavření Hormuzského průlivu otřásly globálními trhy s energiemi i komoditami. Tento konflikt však vynesl na světlo mnohem hlubší problém: moderní světový obchod je až nebezpečně závislý na překvapivě malém počtu úzkých námořních cest, takzvaných „úzkých hrdel“ (chokepoints). Stačí zablokování jediného z nich a globální dodavatelské řetězce se začnou hroutit jako domeček z karet.
Klimatická krize v Africe už dávno není budoucím rizikem, ale krutou realitou dneška. Záplavy ničí infrastrukturu budovanou desítky let, sucha likvidují úrodu a extrémní vedra vyčerpávají zdravotní systémy i produktivitu práce. Přestože je potřeba masivních investic do adaptace a odolnosti nezpochybnitelná, globální finanční systém v této zkoušce podle odborníků fatálně selhává, a to hned v několika rovinách současně.