Česko už nemůže být zbabělé. Kdokoli ovládne říjnové volby, musí uznat Palestinu a odsoudit Izrael

Česká republika si dlouhodobě udržuje pověst mírumilovné a hodnotově ukotvené země, která dokáže hájit principy spravedlnosti a solidarity – bez ohledu na to, kdo právě stojí v čele vlády nebo na Pražském hradě. Ať už zemi vedli politici s kontroverzní minulostí a reputací, jako třeba Andrej Babiš a jeho hnutí ANO, Mirek Topolánek, Petr Nečas či Jiří Paroubek, Česká republika si i během jejich vlád dokázala uchovat schopnost zaujmout jednoznačný postoj ve věcech, které přesahují domácí politiku.

Navzdory četným aférám, které tyto vlády provázely a které často vyvolávaly oprávněnou kritiku veřejnosti i médií, zůstávala česká zahraničněpolitická orientace převážně konzistentní. Země se stavěla na stranu spojenců v NATO a Evropské unii, podporovala humanitární zásahy, hájila mezinárodní právo a nebála se pojmenovat zjevné příklady bezpráví, ať už šlo o ruskou agresi, porušování lidských práv nebo potřebu pomoci válečným uprchlíkům.

Tato kontinuita mírumilovné orientace a morální angažovanosti je v evropském kontextu poměrně vzácná, zejména u menších států, jejichž zahraniční politika často kolísá podle vnitropolitického vývoje. V případě České republiky však platí, že i přes střídání vládních garnitur si země dokázala udržet jistý etický kompas.

Vláda Petra Fialy a zejména ministerstvo zahraničních věcí pod vedením Jana Lipavského působí dojmem, že ve vztahu k Izraeli ztratila schopnost kritického odstupu. Česká diplomacie se – navzdory rostoucí mezinárodní kritice – tvrdohlavě drží jednoznačné podpory izraelské vlády, a to bez ohledu na rozsah utrpení civilního obyvatelstva v Pásmu Gazy. Humanitární situace se tam mezitím zvrhla v katastrofu. Organizace spojených národů hovoří o akutním hladomoru, infrastruktura je zdevastovaná a mezinárodní humanitární organizace varují před zhroucením základních životních podmínek.

Místo aby Česká republika sehrála roli vyvažujícího hlasu v rámci Evropské unie, drží se rigidní linie, která v současnosti neoslovuje ani tradiční západní spojence. Například Francie, tedy země, která dříve stála výrazně na straně Izraele, už oficiálně uznala Palestinu jako samostatný stát. Tento krok nemusí být vnímán jen jako výraz ideálů, ale i jako strategické gesto, které má obnovit důvěryhodnost Paříže v očích globálního Jihu i na mezinárodní scéně obecně.

Česká diplomacie však tuto dimenzi přehlíží a setrvává v postoji, který se stále více jeví jako izolovaný. V kontextu bezprecedentního násilí v Gaze, při němž podle oficiálních údajů zemřelo přes 60 tisíc Palestinců, přičemž většinu tvoří civilisté, působí česká pozice nejen necitlivě, ale i kontraproduktivně.

Izrael má samozřejmě právo se bránit proti teroristickým útokům hnutí Hamás a chránit své civilní obyvatelstvo. Tento argument je pochopitelný a legitimní. Přesto však naráží na hranice mezinárodního humanitárního práva. Vojenská kampaň izraelské armády se totiž zjevně neomezuje na boj proti ozbrojeným složkám Hamásu, ale zasahuje celou populaci – a to v míře, která už nemůže být omluvena rétorikou sebeobrany.

V tomto světle je překvapivé, že právě Česká republika, která se v minulosti dokázala vymezit proti bezpráví a hájit univerzální hodnoty, nyní ztrácí morální kompas. A právě to může mít dlouhodobé důsledky pro její mezinárodní postavení.

Ať už bude po říjnových sněmovních volbách u moci jakákoli politická garnitura, jedna věc by měla být jasná: česká zahraniční politika potřebuje korekci. Nová vláda ponese odpovědnost za to, aby České republice vrátila důstojné místo na mezinárodní scéně – takové, které bude odrážet nejen naše hodnoty, ale i realitu, v níž se svět nachází.

Jedním z klíčových kroků by mělo být uznání Palestiny jako samostatného státu. Argument, že palestinská samospráva není plně připravena na státnost, může mít určitou váhu, ale nelze ho donekonečna používat jako alibi pro nečinnost. Právě uznání státnosti je dnes výrazem politické odvahy a morálního postoje – podobně jako tomu bylo v minulosti například u uznání Kosova.

Zároveň je na čase, aby Česká republika jasně odsoudila přehnané a neospravedlnitelné vojenské akce izraelské vlády, které hrubě porušují mezinárodní humanitární právo. Pokud chce Česko zůstat věrohodným partnerem v rámci demokratického Západu, nemůže nad těmito činy zavírat oči.

Je třeba uvažovat i o připojení k mezinárodním sankcím, o nichž už vážně uvažují některé členské státy Evropské unie, včetně tradičních spojenců jako je Velká Británie, Francie, Irsko, Španělsko či Belgie. Spojené státy jsou v tomto ohledu zatím výjimkou, a právě proto je nezbytné, aby se Evropa chopila iniciativy.

Mlčení nebo automatická loajalita totiž není politikou. Je to zbabělost. A tu si Česko, pokud chce být respektovaným hráčem, nejen malým přívěskem velkých, nemůže dovolit.