K záchraně demokracie po říjnových volbách vede jediná cesta. Vládní strany budou muset spolknout hořkou pilulku

Česká republika se nachází ve složitém politickém období. Říjnové sněmovní volby se nezadržitelně blíží a nálada ve společnosti je napjatá. Přestože ekonomická i geopolitická situace přináší výzvy, není důvod k fatalismu. Země sice čelí tlaku, ale zdaleka ne čemusi, co by se dalo označit za bezvýchodné. Otázka, která rezonuje mezi voliči i politiky, zní: co bude po volbách?

Průzkumy veřejného mínění dávají aktuálně jasné prvenství hnutí ANO pod vedením expremiéra Andreje Babiše. Za ním následuje vládní koalice Spolu, která však ztrácí dech. Třetí příčku si podle situace dělí SPD a hnutí STAN, zatímco na hranici volitelnosti se pohybují Piráti, protestní Motoristé sobě a také návratový projekt KSČM pod názvem Stačilo.

Znepokojení budí zejména varianta, v níž by se Babiš mohl opřít o tichou nebo dokonce přímou podporu komunistů. Nejde o planý poplach. Návrat strany, která se historicky spolupodílela na devastaci společnosti, do vládních struktur by byl mimořádně nebezpečný precedens. Ač se to může zdát jako vzdálený scénář, není nereálný.

Strany jako ODS, KDU-ČSL, TOP 09, STAN nebo Piráti veřejně deklarují, že s Babišem do vlády nepůjdou. Nicméně dějiny české politiky nás učí, že povolební realita bývá jiná než předvolební rétorika. Tvrdá prohlášení se po sečtení hlasů často rozpouštějí v záplavě pragmatismu.

A právě zde se otevírá prostor pro zásadní úvahu: Co je větším zlem? Vláda s Andrejem Babišem, politikem s kontroverzní minulostí, ale jistou mírou předvídatelnosti, nebo návrat komunistické ideologie, byť v novém kabátě? Odpověď, ať už se může zdát jakkoli hořká, se nabízí sama.

Demokratické politické subjekty, které se dlouhodobě profilují jako ochránci svobody jednotlivce, právního státu a ukotvení České republiky v euroatlantickém prostoru, budou po říjnových volbách pravděpodobně čelit mimořádně náročnému rozhodnutí. Scénář, v němž hnutí ANO Andreje Babiše dosáhne volebního vítězství, avšak nebude schopno samo sestavit stabilní vládní většinu, se jeví jako stále pravděpodobnější. V takovém případě by právě tyto demokratické strany mohly být postaveny před dilema, které zásadně prověří jejich hodnotovou konzistenci i schopnost strategického uvažování.

Přestože v předvolebních prohlášeních jednoznačně odmítají jakoukoli formu spolupráce s Babišem, realita povolebního vyjednávání může přinést nové okolnosti, jež je donutí přehodnotit své dosavadní postoje. Tlak na zachování demokratické integrity státu a zabránění nástupu sil s extremistickými nebo autoritářskými sklony do vládních struktur může přimět některé z těchto stran k podpoře menšinové vlády hnutí ANO, byť pouze za přísně stanovených podmínek a s vědomím politických nákladů, které takový krok obnáší.

Tato forma spolupráce by mohla mít různou podobu, od tiché podpory přes toleranci menšinové vlády až po účast ve vládě výměnou za klíčová ministerstva a institucionální záruky zachování demokratického rámce vládnutí. Každá z těchto variant by však představovala významný posun oproti současné rétorice těchto stran a pravděpodobně by vyvolala odpor části jejich voličské základny.

Je však nezbytné si uvědomit, že v krajní situaci může jít nikoli o volbu mezi „dobrým“ a „špatným“, ale mezi „špatným“ a „ještě horším“. Zabránit návratu komunistické ideologie do exekutivní moci, byť v modernizované a rétoricky přizpůsobené podobě, musí být vnímáno jako priorita přesahující běžnou stranickou taktiku.

Nejde zde o obhajobu konkrétní osoby či politického stylu Andreje Babiše. Nejde o rehabilitaci jeho dosavadní praxe vládnutí. Jde o zachování demokratického rámce rozhodovacích procesů, o stabilitu státu a o důvěru občanů ve funkčnost politického systému. A pokud je jediným prostředkem k dosažení těchto cílů vstup do nepohodlného a z hlediska veřejnosti těžko vysvětlitelného kompromisu, může být takový krok nejen legitimní, ale i nezbytný.

V politice, stejně jako v širším společenském životě, ne vždy existují ideální řešení. Často se jedná o volbu menšího zla, o obranu klíčových hodnot i za cenu vlastního oslabení. Demokratické strany si musí být vědomy, že jejich rozhodnutí budou mít dlouhodobé důsledky, a že přílišné lpění na předvolebních slibech v situaci, kdy by důsledkem mohlo být otevření dveří radikálním nebo nedemokratickým silám, by mohlo vést k výsledku, který bude v přímém rozporu s jejich základními principy.

V sázce není pouze složení příští vlády, ale důvěryhodnost samotného demokratického procesu. A právě proto bude třeba přistupovat k této otázce s maximální obezřetností, odpovědností a vědomím širších souvislostí, které přesahují jedno volební období.