Blížící se summit Donalda Trumpa s Vladimirem Putinem může být pro amerického prezidenta klíčovým okamžikem jeho mandátu a zároveň riskantní hrou s nebezpečně vysokými sázkami. Po zkušenostech z roku 2018 si Trump nemůže dovolit působit měkce vůči Moskvě. Tentokrát musí obstát nejen před americkou veřejností, ale i spojenci, a dokázat, že zvládne vyjednat dohodu bez ústupků, které by ohrozily Ukrajinu i bezpečnost Západu.
Setkání Trumpa s Putinem je podle všeho na dosah, otázkou zůstává jen přesné datum. Už nyní je ale jasné, že půjde o jeden z nejsledovanějších politických momentů posledních let. Lídři USA a Ruska se naposledy osobně potkali 16. června 2021 ve švýcarské Ženevě, tehdy ještě na samém začátku éry prezidenta Joea Bidena.
Summit měl za cíl projednat stav vzájemných vztahů, které byly v té době napjaté, ale stále otevřené dialogu. Výsledkem byla dohoda o zahájení rozhovorů o kontrole jaderného zbrojení a kybernetické bezpečnosti a také rozhodnutí obnovit vzájemnou diplomatickou přítomnost prostřednictvím návratu velvyslanců do Washingtonu a Moskvy, jak informovala stanice CBS.
Trump a Putin se naposledy osobně setkali 16. července 2018 v Helsinkách. Šlo o jejich první oficiální bilaterální summit, který se odehrál v době značného napětí mezi Washingtonem a Moskvou kvůli ruskému vměšování do amerických prezidentských voleb v roce 2016, anexi Krymu či válce v Sýrii. Jednání, jež probíhalo nejprve za zavřenými dveřmi pouze mezi čtyřma očima, trvalo zhruba dvě hodiny.
Následovala širší schůzka obou delegací a společná tisková konference, na níž Trump čelil ostré kritice doma i v zahraničí za to, že se postavil spíše na stranu Putinova popírání zásahů do voleb než závěrů vlastních zpravodajských služeb. Summit tak vešel do dějin nejen svým obsahem, ale i kontroverzemi, které po něm následovaly, jak uvedl server The Independent.
Sázky jsou tentokrát mimořádně vysoké – a Trump to dobře ví. Po zkušenostech z roku 2018, kdy se po helsinském summitu ocitl pod palbou kritiky za údajnou měkkost vůči Moskvě, si nyní nemůže dovolit vypadat ani v očích americké veřejnosti, ani před spojenci jako politik, kterého lze snadno uchlácholit charismatem a rétorikou, jaké jsou Putinovi vlastní. Prezident, který se celý život prezentuje jako tvrdý vyjednavač a mistr transakční politiky, musí tentokrát hrát podle vlastních pravidel; nedat druhé straně nic zadarmo a zároveň z každého jednacího bodu vytěžit maximum pro Spojené státy.
Trump sice v minulosti prokázal schopnost uzavírat odvážné a rychlé dohody, jeho diplomatický styl však často postrádá trpělivost, pečlivou přípravu a dlouhodobou strategii. To, co mu vychází v obchodním světě – agresivní tlak, neustálé přepisování podmínek a ochota odejít od stolu –, může v mezinárodní politice působit nevyzpytatelně a někdy kontraproduktivně. Přesto právě teď potřebuje předvést, že umí být nejen „tvrdým obchodníkem“, ale i lídrem, který dokáže vyjednat dohodu posilující bezpečnost a postavení USA bez zbytečných ústupků.
Putin navíc přijede na summit s jasným cílem využít Trumpovu touhu po „velké dohodě“ k prosazení ruských strategických zájmů. Trump tedy musí nejen odolávat nátlaku a lichotkám, ale zároveň prokázat, že dokáže ruského prezidenta přimět k reálným a ověřitelným závazkům. Vzhledem k současnému geopolitickému napětí a rostoucí nedůvěře mezi Západem a Moskvou půjde o jeden z nejnáročnějších testů jeho prezidentského mandátu a také o okamžik, který může definovat jeho odkaz v dějinách americké zahraniční politiky.
Nejvyšší sázka se nyní týká Ukrajiny – a tady jde doslova o všechno. Není zcela jasné, co Trump během předchozí komunikace prostřednictvím svého speciálního vyslance Steva Witkoffa Putinovi naznačil nebo přímo nabídl. Spekulace ale míří k tomu, že by mohlo jít až o otázku samotné suverenity a územní celistvosti Ukrajiny. Pokud by se potvrdilo, že Washington je ochoten vyjednávat o podmínkách, které by Kyjev fakticky oslabily nebo omezily jeho územní celistvost, šlo by o zásadní geopolitický posun s dopady daleko za ukrajinské hranice.
V zájmu Spojených států přitom rozhodně není, aby byla ukrajinská státnost vystavena přímému ohrožení. Naopak – silná, stabilní a obranyschopná Ukrajina představuje pro Washington klíčovou nárazníkovou zónu, která může odradit či zpomalit ruskou expanzi směrem k evropským spojencům USA. Jakýkoli kolaps nebo zásadní oslabení ukrajinské obrany by nevyhnutelně zvýšilo riziko, že se americké jednotky v budoucnu ocitnou v přímém střetu s Ruskem na území členských států NATO.
Trump, který dlouhodobě kritizuje spojence za nedostatečné obranné výdaje, by měl brát v potaz, že právě mezi těmi, kdo již cíle NATO naplňují, jsou státy nejvíce ohrožené ruskou agresí, tedy Polsko, pobaltské země, Finsko a také Česká republika. V jejich případě by selhání v obraně Ukrajiny mohlo znamenat, že by se frontová linie posunula přímo na jejich území. A to je scénář, který by z hlediska amerických zájmů byl nejen finančně a vojensky náročný, ale i politicky riskantní, zejména pro prezidenta, který se profiluje jako ten, kdo chce „zbytečné války“ ukončovat, nikoli do nich vstupovat.
Americký prezident vchází do tohoto vyjednávacího prostoru s výraznou nevýhodou, kterou si jeho protějšek v Moskvě dobře uvědomuje. Putin přesně ví, co Američané mohou ztratit, a dokáže své nabídky či hrozby formulovat tak, aby působily silněji než ty, které přinese Washington. Je to logika pozice agresora – ten, kdo konflikt rozpoutal a udržuje jeho dynamiku, má v rukou iniciativu, a navíc si může dovolit hrát tvrději, protože jeho cíle jsou již od počátku definovány bez ohledu na mezinárodní normy.
Rusko je dnes nejen agresorem, ale také protivníkem, který se navzdory sankcím a izolaci dokázal adaptovat a udržet si značnou vojenskou i politickou sílu. Putin tak může u stolu předstírat ochotu k ústupkům, zatímco ve skutečnosti kalkuluje, jak z každého bodu jednání vytěžit maximum pro sebe. V tom je jeho síla, protože nemusí brát ohled na domácí opozici, média ani veřejné mínění v takové míře, jak to musí činit demokratický lídr.
Spojené státy naopak stojí v roli globální velmoci, od níž se očekává nejen obrana vlastních zájmů, ale i zachování stability mezinárodního řádu. To prezidentovi svazuje ruce; každé rozhodnutí je pod drobnohledem nejen americké veřejnosti, ale i spojenců, a jediná strategická chyba by mohla znamenat ztrátu důvěry, vlivu a postavení. Ve vyjednávání s někým, kdo je ochoten riskovat téměř vše, se tak americká strana musí pohybovat s extrémní opatrností, vědoma si toho, že prostor pro omyly je prakticky nulový.
Ministr obrany USA Pete Hegseth vystoupil na každoročním Reagan Defense Forum, kde ostře kritizoval zahraniční politiku Spojených států po studené válce. Jmenovitě napadl bývalé prezidenty i generály a prohlásil éru amerického „utopického idealismu“ za definitivně u konce.
Po nedávné tragické události v Karibském moři, při níž byli zabiti lidé na údajné drogové lodi, se objevuje složitá otázka odpovědnosti. Jedna osoba se však nemusí obávat následků – americký prezident Donald Trump. Ten má na základě loňského rozhodnutí Nejvyššího soudu širokou imunitu pro oficiální akty vykonané během jeho mandátu.
Norský ministr zahraničních věcí Espen Barth Eide prohlásil, že evropské členské státy NATO jsou pevně přesvědčeny o nepřípustnosti jakýchkoli schémat na rozdělení Evropy, podobných poválečným Jaltským dohodám z roku 1945.
Izraelský premiér Benjamin Netanjahu oznámil, že první fáze plánu na příměří v Gaze, který podpořila OSN, se blíží ke svému závěru. Podle jeho slov musí druhá fáze nutně zahrnovat odzbrojení Hamásu. Netanjahu uvedl, že o dalších krocích bude jednat koncem tohoto měsíce ve Washingtonu s Donaldem Trumpem, jehož návrhy pro Gazu byly kodifikovány v rezoluci Rady bezpečnosti OSN ze 17. listopadu.
I v roce 2025, který je poznamenaný eskalací globálních konfliktů, zpřísněnou ochranou hranic a obchodním napětím, zůstává mír vzácnou komoditou. Podle Globálního indexu míru (GPI) 2025, který sestavuje Institut pro ekonomiku a mír, dosáhl počet státních konfliktů nejvyšší úrovně od druhé světové války, přičemž jen letos propukly tři nové. Mnoho států reaguje zvýšenou militarizací.
Každý ví, že klíčem k dlouhému a zdravému životu je správná strava a dostatek pohybu. Ale co dělat, když jednoduše nemáte čas na hodiny v posilovně nebo na denní metu deseti tisíc kroků? Dobrou zprávou je, že zvýšením intenzity každodenních činností lze dosáhnout obrovských zdravotních přínosů. Mějte na mysli například rychlý výšlap schodů, rychlou chůzi po domě při vyřizování věcí nebo intenzivnější hraní si s dětmi či domácími mazlíčky.
Dva dny po skonu Patrika Hezuckého, oblíbeného hlasu z rádia Evropa 2, se jeho žena Nikola rozhodla sdílet veřejnosti detaily ohledně jeho zdravotního stavu. Zdravotní komplikace moderátora byly až doposud zahaleny přísným tajemstvím. Nikola na sociálních sítích popsala, jak se život jejich rodiny po náhlé diagnóze radikálně změnil.
Nepřátelské špionážní agentury se v současnosti zaměřují na pronikání do západních univerzit a soukromých společností stejně intenzivně, jako se zaměřují na vládní instituce. Toto varování zaznělo od Davida Vigneaulta, bývalého šéfa kanadské zpravodajské služby. Vigneault konkrétně upozornil na „průmyslově rozsáhlé“ pokusy Číny o krádež nových technologií, což podle něj vyžaduje zvýšenou ostražitost akademiků.
Prezident USA Donald Trump, který neustále tlačí na odstoupení venezuelského prezidenta Nicoláse Madura a vyhrožuje vojenskou akcí, opakovaně obviňuje jihoamerického vůdce ze dvou problémů: drog a migrantů. Trump sice tvrdí, že Venezuela „vyhodila do naší země statisíce lidí z vězení“, neexistují o však žádné důkazy.
V Asii se po sérii neobvyklých bouří a klimatickém chaosu dramaticky zvýšil počet obětí, který přesáhl 1 700 lidí. Když klimatolog Fredolin Tangang na svém počítači koncem listopadu pozoroval, jak se nad Asií formují hned tři tropické bouře současně, jeho myšlenky zabloudily k filmu Den poté. I když filmové události přesahují realitu, formace, kterou viděl na obrazovce, ho znepokojila.
Evropané by se měli přestat pouze táhnout za Donaldem Trumpem a místo toho by měli navrhnout vlastní mírový plán pro Ukrajinu. To je názor eurokomisaře pro obranu, Andriuse Kubiliuse, který ho sdělil serveru Politico. Evropská unie „musí být nezávislá nebo alespoň připravená být silná v geopolitickém vývoji,“ uvedl Kubilius. Dále dodal, že to zahrnuje také to, aby měla vlastní plány, jak dosáhnout míru na Ukrajině, a aby je mohla projednávat se svými transatlantickými partnery.
Útoky izraelských osadníků na Palestince na Západním břehu dosáhly historického maxima. Oběti, izraelští aktivisté a skupiny pro lidská práva tvrdí, že navzdory tvrzení Izraele, že jde pouze o činy několika radikálů, státem podporovaný systém chrání a umožňuje těmto pachatelům jednat.