Trump nesmí udělat chybu. Putin počítá s tím, že Západ má při jednáních co ztratit

Setkání Trumpa s Putinem je podle všeho na dosah, otázkou zůstává jen přesné datum. Už nyní je ale jasné, že půjde o jeden z nejsledovanějších politických momentů posledních let. Lídři USA a Ruska se naposledy osobně potkali 16. června 2021 ve švýcarské Ženevě, tehdy ještě na samém začátku éry prezidenta Joea Bidena.

Summit měl za cíl projednat stav vzájemných vztahů, které byly v té době napjaté, ale stále otevřené dialogu. Výsledkem byla dohoda o zahájení rozhovorů o kontrole jaderného zbrojení a kybernetické bezpečnosti a také rozhodnutí obnovit vzájemnou diplomatickou přítomnost prostřednictvím návratu velvyslanců do Washingtonu a Moskvy, jak informovala stanice CBS.

Trump a Putin se naposledy osobně setkali 16. července 2018 v Helsinkách. Šlo o jejich první oficiální bilaterální summit, který se odehrál v době značného napětí mezi Washingtonem a Moskvou kvůli ruskému vměšování do amerických prezidentských voleb v roce 2016, anexi Krymu či válce v Sýrii. Jednání, jež probíhalo nejprve za zavřenými dveřmi pouze mezi čtyřma očima, trvalo zhruba dvě hodiny.

Následovala širší schůzka obou delegací a společná tisková konference, na níž Trump čelil ostré kritice doma i v zahraničí za to, že se postavil spíše na stranu Putinova popírání zásahů do voleb než závěrů vlastních zpravodajských služeb. Summit tak vešel do dějin nejen svým obsahem, ale i kontroverzemi, které po něm následovaly, jak uvedl server The Independent.

Sázky jsou tentokrát mimořádně vysoké – a Trump to dobře ví. Po zkušenostech z roku 2018, kdy se po helsinském summitu ocitl pod palbou kritiky za údajnou měkkost vůči Moskvě, si nyní nemůže dovolit vypadat ani v očích americké veřejnosti, ani před spojenci jako politik, kterého lze snadno uchlácholit charismatem a rétorikou, jaké jsou Putinovi vlastní. Prezident, který se celý život prezentuje jako tvrdý vyjednavač a mistr transakční politiky, musí tentokrát hrát podle vlastních pravidel; nedat druhé straně nic zadarmo a zároveň z každého jednacího bodu vytěžit maximum pro Spojené státy.

Trump sice v minulosti prokázal schopnost uzavírat odvážné a rychlé dohody, jeho diplomatický styl však často postrádá trpělivost, pečlivou přípravu a dlouhodobou strategii. To, co mu vychází v obchodním světě – agresivní tlak, neustálé přepisování podmínek a ochota odejít od stolu –, může v mezinárodní politice působit nevyzpytatelně a někdy kontraproduktivně. Přesto právě teď potřebuje předvést, že umí být nejen „tvrdým obchodníkem“, ale i lídrem, který dokáže vyjednat dohodu posilující bezpečnost a postavení USA bez zbytečných ústupků.

Putin navíc přijede na summit s jasným cílem využít Trumpovu touhu po „velké dohodě“ k prosazení ruských strategických zájmů. Trump tedy musí nejen odolávat nátlaku a lichotkám, ale zároveň prokázat, že dokáže ruského prezidenta přimět k reálným a ověřitelným závazkům. Vzhledem k současnému geopolitickému napětí a rostoucí nedůvěře mezi Západem a Moskvou půjde o jeden z nejnáročnějších testů jeho prezidentského mandátu a také o okamžik, který může definovat jeho odkaz v dějinách americké zahraniční politiky.

Nejvyšší sázka se nyní týká Ukrajiny – a tady jde doslova o všechno. Není zcela jasné, co Trump během předchozí komunikace prostřednictvím svého speciálního vyslance Steva Witkoffa Putinovi naznačil nebo přímo nabídl. Spekulace ale míří k tomu, že by mohlo jít až o otázku samotné suverenity a územní celistvosti Ukrajiny. Pokud by se potvrdilo, že Washington je ochoten vyjednávat o podmínkách, které by Kyjev fakticky oslabily nebo omezily jeho územní celistvost, šlo by o zásadní geopolitický posun s dopady daleko za ukrajinské hranice.

V zájmu Spojených států přitom rozhodně není, aby byla ukrajinská státnost vystavena přímému ohrožení. Naopak – silná, stabilní a obranyschopná Ukrajina představuje pro Washington klíčovou nárazníkovou zónu, která může odradit či zpomalit ruskou expanzi směrem k evropským spojencům USA. Jakýkoli kolaps nebo zásadní oslabení ukrajinské obrany by nevyhnutelně zvýšilo riziko, že se americké jednotky v budoucnu ocitnou v přímém střetu s Ruskem na území členských států NATO.

Trump, který dlouhodobě kritizuje spojence za nedostatečné obranné výdaje, by měl brát v potaz, že právě mezi těmi, kdo již cíle NATO naplňují, jsou státy nejvíce ohrožené ruskou agresí, tedy Polsko, pobaltské země, Finsko a také Česká republika. V jejich případě by selhání v obraně Ukrajiny mohlo znamenat, že by se frontová linie posunula přímo na jejich území. A to je scénář, který by z hlediska amerických zájmů byl nejen finančně a vojensky náročný, ale i politicky riskantní, zejména pro prezidenta, který se profiluje jako ten, kdo chce „zbytečné války“ ukončovat, nikoli do nich vstupovat.

Americký prezident vchází do tohoto vyjednávacího prostoru s výraznou nevýhodou, kterou si jeho protějšek v Moskvě dobře uvědomuje. Putin přesně ví, co Američané mohou ztratit, a dokáže své nabídky či hrozby formulovat tak, aby působily silněji než ty, které přinese Washington. Je to logika pozice agresora – ten, kdo konflikt rozpoutal a udržuje jeho dynamiku, má v rukou iniciativu, a navíc si může dovolit hrát tvrději, protože jeho cíle jsou již od počátku definovány bez ohledu na mezinárodní normy.

Rusko je dnes nejen agresorem, ale také protivníkem, který se navzdory sankcím a izolaci dokázal adaptovat a udržet si značnou vojenskou i politickou sílu. Putin tak může u stolu předstírat ochotu k ústupkům, zatímco ve skutečnosti kalkuluje, jak z každého bodu jednání vytěžit maximum pro sebe. V tom je jeho síla, protože nemusí brát ohled na domácí opozici, média ani veřejné mínění v takové míře, jak to musí činit demokratický lídr.

Spojené státy naopak stojí v roli globální velmoci, od níž se očekává nejen obrana vlastních zájmů, ale i zachování stability mezinárodního řádu. To prezidentovi svazuje ruce; každé rozhodnutí je pod drobnohledem nejen americké veřejnosti, ale i spojenců, a jediná strategická chyba by mohla znamenat ztrátu důvěry, vlivu a postavení. Ve vyjednávání s někým, kdo je ochoten riskovat téměř vše, se tak americká strana musí pohybovat s extrémní opatrností, vědoma si toho, že prostor pro omyly je prakticky nulový.