Plná okupace Pásma Gazy, jak ji avizoval premiér Benjamin Netanjahu, by znamenala zásadní zlom pro Izrael i celý region. Vojenská kontrola nad územím s více než dvěma miliony Palestinců by proměnila demografickou rovnováhu, zpochybnila samotnou definici Izraele jako židovského a demokratického státu a vystavila zemi obvinění z apartheidu. Bez jasné vize, co přijde po Hamásu, hrozí, že okupace Gazy přinese jen další chaos, odpor a humanitární katastrofu.
Izraelský premiér Benjamin Netanjahu ohlásil, že se chystá navrhnout obsazení celého Pásma Gazy. „Kostka je vržena. Půjdeme do plné okupace Pásma Gazy – a porazíme Hamás,“ řekl.
Okupovat nebo rovnou zabrat?
Plná okupace Pásma Gazy izraelskou armádou by měla dalekosáhlé důsledky nejen pro samotné území, ale i pro vnitřní uspořádání Izraele. Z hlediska mezinárodního práva by šlo o okupaci území, které Izrael nikdy formálně neanektoval, a jehož obyvatelé nikdy nebyli součástí izraelského občanství. Pokud by však došlo ke kroku, že by Izrael Gazu nejen ovládal vojensky, ale i začlenil do svého státu, ať už formálně, nebo fakticky, měnila by se tím samotná definice izraelské státnosti.
Dva miliony Palestinců, kteří v Gaze žijí, představují naprosto odlišnou demografickou, jazykovou, náboženskou i politickou realitu oproti většinovému obyvatelstvu Izraele. Jejich začlenění by vedlo k dramatickému zvýšení podílu arabské, převážně muslimské, populace v rámci izraelského státu. V současnosti tvoří Arabové zhruba 21 % obyvatel Izraele. S přičtením Gazy by se tento podíl přiblížil k 35–40 %, a pokud by byl do budoucna zohledněn i Západní břeh Jordánu, mohl by židovský národ v rámci vlastního státu přestat být většinou.
Anebo jinak řečeno: může být stát, v němž jedna národní skupina má kontrolu nad územím i mocí, ale není většinou v populaci, demokratický? Odpověď na tuto otázku je pro Izrael bolestivá a plná dilemat. Tento scénář navíc nevytváří tlak jen zevnitř. Zásadně by posílil mezinárodní kritiku Izraele, zejména v kontextu obvinění z apartheidu, které zaznívá od řady lidskoprávních organizací. Přímé ovládnutí milionů Palestinců bez jasné vize jejich politických práv by dalo argumenty i těm, kteří zpochybňují legitimitu izraelského uspořádání jako celku.
Izrael se od svého vzniku definuje jako „židovský a demokratický stát“. Pokud by však měl žít v jednom ústavním rámci s populací, která sdílí jinou národní identitu a která dlouhodobě čelí diskriminaci a vyloučení, vzniká otázka, zda může být zároveň židovský a skutečně demokratický.
Tato proměna však není v zájmu ani premiéra Netanjahua, ani velké části izraelské veřejnosti. Dlouhodobé strategické cíle izraelské politiky totiž mířily spíš opačným směrem – k udržení židovského charakteru státu, i za cenu udržování trvalého oddělení od palestinských území. V tomto kontextu se plná anexe Gazy jeví jako politicky i demograficky riskantní a vnitřně rozporný krok.
Pokud izraelská armáda v Gaze setrvá i po skončení aktuálních bojů, a nevrátí správu území do rukou palestinských institucí nebo mezinárodní správy, bude to fakticky znamenat návrat k přímé vojenské okupaci celého Pásma Gazy. Takový vývoj by neznamenal jen přechodné bezpečnostní opatření, ale dlouhodobý režim, který by zcela změnil životní podmínky dvou milionů Palestinců, kteří zde žijí.
Okupační správa, pokud by skutečně vznikla, by pravděpodobně nebyla ničím jiným než pokračováním stávajícího stavu – ovšem v ještě intenzivnější podobě. Izraelská kontrola nad územím by zahrnovala vojenské hlídky, kontrolní stanoviště, zákaz vycházení, selektivní zásahy proti podezřelým skupinám i plošná omezení pohybu a veřejného života. Veškerá moc by byla v rukou vojenské nebo okupační civilní administrativy, bez jakékoli legitimity v očích místních obyvatel.
Představa, že by taková správa mohla přinést stabilitu, je podle zkušeností z posledních desetiletí přinejmenším naivní. V obdobích izraelské přítomnosti v Gaze před rokem 2005 docházelo k častým střetům, zatýkání, omezování pohybu i násilí vůči civilistům. Okupace nevyřešila žádné zásadní problémy, naopak posilovala radikalizaci, frustraci a odpor.
Zásadním rizikem současného vývoje je, že absence legitimní palestinské správy, ať už v podobě Palestinské samosprávy, nebo jiné reprezentace, vytvoří prostor, v němž budou ještě více potlačena základní občanská práva. Obyvatelé Gazy se tak mohou ocitnout v právním vakuu, bez plnohodnotného zastoupení, bez soudní ochrany, bez záruk osobní bezpečnosti a bez přístupu k nezávislé justici.
Samotná humanitární krize v Gaze přitom už dnes dosahuje kritické úrovně. Dle OSN a dalších humanitárních organizací čelí značná část obyvatel Gazy hladomoru, nedostatku základních potravin, pitné vody i lékařské péče. Blokáda humanitární pomoci, ke které se Izrael uchýlil s cílem zlomit odpor Hamásu, se však v praxi dotýká především civilního obyvatelstva, včetně dětí, starších lidí a nemocných. Právě ti nesou nejvyšší náklady této strategie.
Nenávist přesahuje i Hamás
Izrael se v případě války proti Hamásu ocitá v jednom z nejsložitějších strategických a morálních dilemat své novodobé historie. Vojenský cíl zničit Hamás je z izraelského pohledu logický a z pohledu části mezinárodního společenství oprávněný – jde o organizaci, která opakovaně útočila na izraelské civilisty, neuznává právo Izraele na existenci a jejíž říjnový útok v roce 2023 znamenal nejkrvavější den v dějinách státu. Jenže i oprávněná obrana má své limity.
Izraelské vedení ví, že samotné vojenské vítězství nad Hamásem, pokud by vůbec bylo dosažitelné, automaticky neřeší klíčovou otázku, co přijde po něm. Likvidace vojenské infrastruktury a likvidace ideologie jsou dvě naprosto rozdílné věci. I kdyby izraelská armáda zničila tunely, zabila velitele a rozbila struktury Hamásu v Gaze, nezmizí hluboce zakořeněná nenávist, frustrace a radikalizace, kterou podporuje desetiletí okupace, blokády a bezvýchodné sociální reality.
Izrael se tak ocitá ve dvojím tlaku. Na jedné straně požaduje domácí veřejnost bezpečnost – tedy odstranění hrozby Hamásu, návrat rukojmích a garance, že se 7. říjen už nebude opakovat. Na straně druhé roste mezinárodní kritika za způsob, jakým je válka vedena; za tisíce civilních obětí, ničení infrastruktury a hladomor, který se šíří Gazou.
Je tu i dilema, co dělat s Gazou, pokud Hamás padne. Trvalá okupace, jak již bylo zmíněno, nese těžké náklady a ohrožuje demografickou a politickou stabilitu Izraele. Předání moci Palestinské samosprávě je politicky nepravděpodobné, protože v očích mnoha Palestinců je diskreditovaná a v očích Izraelců neschopná. A mezinárodní správa – byť z pohledu OSN ideální – je realisticky zatím mimo dosah.
Izraelské dilema je tak tragicky klasické. Zvolí-li tvrdou ruku, riskuje mezinárodní izolaci a další radikalizaci obyvatelstva v Gaze. Zvolí-li ústup a diplomatické řešení, vystavuje se domácímu odporu a podezření, že nedokáže zajistit bezpečnost svým občanům.
Klíčové je tedy hledání cest, jak sladit legitimní požadavek na bezpečnost s požadavkem na respekt k mezinárodnímu právu a lidským právům. Prvním krokem musí být okamžité otevření prostoru pro humanitární pomoc, které by alespoň částečně zmírnilo utrpení obyvatel Gazy. Dalším pak otevřená diplomatická jednání – nikoliv jen o příměří, ale o budoucnosti celého pásma.
Bez širšího řešení, ať už formou dvoustátního uspořádání, či jiného modelu, zůstane Gaza místem bez budoucnosti. A to je nejen tragédií pro Palestince, ale i hrozbou pro Izrael, který si musí ujasnit, zda chce být vnímán jako demokratický stát, nebo jako trvalá okupační síla v regionu, kde se stále více uzavírá do obranného sevření.
Německý kancléř Friedrich Merz v pondělí naznačil, že plán Evropské unie na využití zmrazených ruských aktiv pro financování Ukrajiny je pravděpodobně jedinou možností, která má šanci projít hlasováním členských států. Merz na dotaz ohledně odporu některých zemí uvedl, že alternativní návrhy, včetně nového společného zadlužování, by vyžadovaly jednomyslnost. Takové návrhy by mohly být účinně zablokovány nesouhlasnými státy, jako je Slovensko nebo Maďarsko.
Snahy o ukončení války na Ukrajině, živené debatami nad plánem prezidenta Trumpa a evropskými protinávrhy, čelí zásadnímu problému: nedostatečnému propojení míru a spravedlnosti. Valerie Morkevicius, profesorka politologie a odbornice na tradici spravedlivé války, tvrdí, že trvalý mír není možný bez řešení příčin konfliktu, což je chyba, kterou trpěly i předchozí dohody, včetně Minských protokolů.
Vědci poprvé zdokumentovali nečekanou kooperaci u pobřeží Britské Kolumbie, kde byla pozorována skupina kosatek (Orcinus orca) lovících bok po boku s delfíny pacifickými (Lagenorhynchus obliquidens). Kosatky, tradičně známé jako vrcholoví predátoři, kteří si dokážou poradit i s velkými bílými žraloky, se s místní populací delfínů spojily při lovu jejich hlavní potravy – lososů.
Australský premiér Anthony Albanese odmítl obvinění ze strany izraelského premiéra Benjamina Netanjahua, že by dřívější uznání palestinského státu Austrálií přispělo k nedělnímu teroristickému útoku na pláži Bondi v Sydney, který byl motivován antisemitismem.
Starosta Barcelony Jaume Collboni označil prudce rostoucí náklady na bydlení za "novou pandemii" šířící se Evropou. Společně se 16 dalšími lídry evropských měst vyzval Evropskou unii, aby na tuto krizi zareagovala uvolněním miliardových fondů pro nejvíce zasažené oblasti.
Íránské imigrantce Sanam, která žije v USA už více než deset let, zbýval jediný krok k získání amerického občanství: naturalizační obřad. Dva dny před plánovanou přísahou, 3. prosince, však americká vláda její ceremoniál náhle a bez vysvětlení zrušila.
Nejvyšší diplomatka Evropské unie Kaja Kallasová v pondělí prohlásila, že financování Ukrajiny prostřednictvím půjčky založené na zmrazených ruských aktivech se jeví jako "stále obtížnější". Toto varování přichází před klíčovým summitem Evropské rady, který začíná ve čtvrtek.
Hrdinský čin jednoho z přihlížejících, Ahmeda al Ahmeda, který při útoku na pláži Bondi v Sydney odzbrojil jednoho ze střelců, je podle jeho rodiny projevem "čistého svědomí a lidskosti". Jeho otec, Mohamed Fateh al Ahmed, pro BBC News Arabic uvedl, že syn neváhal, když viděl napadené lidi. Ahmed se díky svému činu stal přes noc hrdinou, kterého ocenil i americký prezident Donald Trump nebo izraelský premiér Benjamin Netanjahu.
Kancelář ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského potvrdila, že jednání mezi Ukrajinou a Spojenými státy v Berlíně již skončila. Prezident Zelenskyj má však v Berlíně velmi nabitý program bilaterálních setkání, který pokračuje.
Nová šéfka britské rozvědky MI6, Blaise Metreweli, se v pondělí chystá varovat před rostoucí hrozbou ze strany Ruska a dalších nepřátelských států. Ve svém prvním projevu ve funkci by měla prohlásit, že "frontová linie je všude" kvůli spiknutím s cílem atentátů, sabotážím, kybernetickým útokům a manipulaci s informacemi.
Krátce po slavnostním uvedení do funkce prezidentem Petrem Pavlem se na Úřadu vlády uskutečnilo první zasedání čerstvě jmenovaného kabinetu Andreje Babiše. Ministři za koalici ANO, SPD a Motoristů sobě dorazili společně autobusem. Po jednání předseda vlády Babiš prohlásil, že se jeho tým hodlá stát vládou sloužící všem občanům, a zdůraznil, že nepotřebuje tradiční "sto dnů klidu".
Bývalá slovenská prezidentka Zuzana Čaputová sdělila veřejnosti, že mezi patnácti oběťmi teroristického útoku na pláži Bondi v australském Sydney byla i slovenská občanka. Jednalo se o ženu jménem Marika, která byla její blízkou přítelkyní a byla dokonce hostem na její prezidentské inauguraci.