Plná okupace Pásma Gazy, jak ji avizoval premiér Benjamin Netanjahu, by znamenala zásadní zlom pro Izrael i celý region. Vojenská kontrola nad územím s více než dvěma miliony Palestinců by proměnila demografickou rovnováhu, zpochybnila samotnou definici Izraele jako židovského a demokratického státu a vystavila zemi obvinění z apartheidu. Bez jasné vize, co přijde po Hamásu, hrozí, že okupace Gazy přinese jen další chaos, odpor a humanitární katastrofu.
Izraelský premiér Benjamin Netanjahu ohlásil, že se chystá navrhnout obsazení celého Pásma Gazy. „Kostka je vržena. Půjdeme do plné okupace Pásma Gazy – a porazíme Hamás,“ řekl.
Okupovat nebo rovnou zabrat?
Plná okupace Pásma Gazy izraelskou armádou by měla dalekosáhlé důsledky nejen pro samotné území, ale i pro vnitřní uspořádání Izraele. Z hlediska mezinárodního práva by šlo o okupaci území, které Izrael nikdy formálně neanektoval, a jehož obyvatelé nikdy nebyli součástí izraelského občanství. Pokud by však došlo ke kroku, že by Izrael Gazu nejen ovládal vojensky, ale i začlenil do svého státu, ať už formálně, nebo fakticky, měnila by se tím samotná definice izraelské státnosti.
Dva miliony Palestinců, kteří v Gaze žijí, představují naprosto odlišnou demografickou, jazykovou, náboženskou i politickou realitu oproti většinovému obyvatelstvu Izraele. Jejich začlenění by vedlo k dramatickému zvýšení podílu arabské, převážně muslimské, populace v rámci izraelského státu. V současnosti tvoří Arabové zhruba 21 % obyvatel Izraele. S přičtením Gazy by se tento podíl přiblížil k 35–40 %, a pokud by byl do budoucna zohledněn i Západní břeh Jordánu, mohl by židovský národ v rámci vlastního státu přestat být většinou.
Anebo jinak řečeno: může být stát, v němž jedna národní skupina má kontrolu nad územím i mocí, ale není většinou v populaci, demokratický? Odpověď na tuto otázku je pro Izrael bolestivá a plná dilemat. Tento scénář navíc nevytváří tlak jen zevnitř. Zásadně by posílil mezinárodní kritiku Izraele, zejména v kontextu obvinění z apartheidu, které zaznívá od řady lidskoprávních organizací. Přímé ovládnutí milionů Palestinců bez jasné vize jejich politických práv by dalo argumenty i těm, kteří zpochybňují legitimitu izraelského uspořádání jako celku.
Izrael se od svého vzniku definuje jako „židovský a demokratický stát“. Pokud by však měl žít v jednom ústavním rámci s populací, která sdílí jinou národní identitu a která dlouhodobě čelí diskriminaci a vyloučení, vzniká otázka, zda může být zároveň židovský a skutečně demokratický.
Tato proměna však není v zájmu ani premiéra Netanjahua, ani velké části izraelské veřejnosti. Dlouhodobé strategické cíle izraelské politiky totiž mířily spíš opačným směrem – k udržení židovského charakteru státu, i za cenu udržování trvalého oddělení od palestinských území. V tomto kontextu se plná anexe Gazy jeví jako politicky i demograficky riskantní a vnitřně rozporný krok.
Pokud izraelská armáda v Gaze setrvá i po skončení aktuálních bojů, a nevrátí správu území do rukou palestinských institucí nebo mezinárodní správy, bude to fakticky znamenat návrat k přímé vojenské okupaci celého Pásma Gazy. Takový vývoj by neznamenal jen přechodné bezpečnostní opatření, ale dlouhodobý režim, který by zcela změnil životní podmínky dvou milionů Palestinců, kteří zde žijí.
Okupační správa, pokud by skutečně vznikla, by pravděpodobně nebyla ničím jiným než pokračováním stávajícího stavu – ovšem v ještě intenzivnější podobě. Izraelská kontrola nad územím by zahrnovala vojenské hlídky, kontrolní stanoviště, zákaz vycházení, selektivní zásahy proti podezřelým skupinám i plošná omezení pohybu a veřejného života. Veškerá moc by byla v rukou vojenské nebo okupační civilní administrativy, bez jakékoli legitimity v očích místních obyvatel.
Představa, že by taková správa mohla přinést stabilitu, je podle zkušeností z posledních desetiletí přinejmenším naivní. V obdobích izraelské přítomnosti v Gaze před rokem 2005 docházelo k častým střetům, zatýkání, omezování pohybu i násilí vůči civilistům. Okupace nevyřešila žádné zásadní problémy, naopak posilovala radikalizaci, frustraci a odpor.
Zásadním rizikem současného vývoje je, že absence legitimní palestinské správy, ať už v podobě Palestinské samosprávy, nebo jiné reprezentace, vytvoří prostor, v němž budou ještě více potlačena základní občanská práva. Obyvatelé Gazy se tak mohou ocitnout v právním vakuu, bez plnohodnotného zastoupení, bez soudní ochrany, bez záruk osobní bezpečnosti a bez přístupu k nezávislé justici.
Samotná humanitární krize v Gaze přitom už dnes dosahuje kritické úrovně. Dle OSN a dalších humanitárních organizací čelí značná část obyvatel Gazy hladomoru, nedostatku základních potravin, pitné vody i lékařské péče. Blokáda humanitární pomoci, ke které se Izrael uchýlil s cílem zlomit odpor Hamásu, se však v praxi dotýká především civilního obyvatelstva, včetně dětí, starších lidí a nemocných. Právě ti nesou nejvyšší náklady této strategie.
Nenávist přesahuje i Hamás
Izrael se v případě války proti Hamásu ocitá v jednom z nejsložitějších strategických a morálních dilemat své novodobé historie. Vojenský cíl zničit Hamás je z izraelského pohledu logický a z pohledu části mezinárodního společenství oprávněný – jde o organizaci, která opakovaně útočila na izraelské civilisty, neuznává právo Izraele na existenci a jejíž říjnový útok v roce 2023 znamenal nejkrvavější den v dějinách státu. Jenže i oprávněná obrana má své limity.
Izraelské vedení ví, že samotné vojenské vítězství nad Hamásem, pokud by vůbec bylo dosažitelné, automaticky neřeší klíčovou otázku, co přijde po něm. Likvidace vojenské infrastruktury a likvidace ideologie jsou dvě naprosto rozdílné věci. I kdyby izraelská armáda zničila tunely, zabila velitele a rozbila struktury Hamásu v Gaze, nezmizí hluboce zakořeněná nenávist, frustrace a radikalizace, kterou podporuje desetiletí okupace, blokády a bezvýchodné sociální reality.
Izrael se tak ocitá ve dvojím tlaku. Na jedné straně požaduje domácí veřejnost bezpečnost – tedy odstranění hrozby Hamásu, návrat rukojmích a garance, že se 7. říjen už nebude opakovat. Na straně druhé roste mezinárodní kritika za způsob, jakým je válka vedena; za tisíce civilních obětí, ničení infrastruktury a hladomor, který se šíří Gazou.
Je tu i dilema, co dělat s Gazou, pokud Hamás padne. Trvalá okupace, jak již bylo zmíněno, nese těžké náklady a ohrožuje demografickou a politickou stabilitu Izraele. Předání moci Palestinské samosprávě je politicky nepravděpodobné, protože v očích mnoha Palestinců je diskreditovaná a v očích Izraelců neschopná. A mezinárodní správa – byť z pohledu OSN ideální – je realisticky zatím mimo dosah.
Izraelské dilema je tak tragicky klasické. Zvolí-li tvrdou ruku, riskuje mezinárodní izolaci a další radikalizaci obyvatelstva v Gaze. Zvolí-li ústup a diplomatické řešení, vystavuje se domácímu odporu a podezření, že nedokáže zajistit bezpečnost svým občanům.
Klíčové je tedy hledání cest, jak sladit legitimní požadavek na bezpečnost s požadavkem na respekt k mezinárodnímu právu a lidským právům. Prvním krokem musí být okamžité otevření prostoru pro humanitární pomoc, které by alespoň částečně zmírnilo utrpení obyvatel Gazy. Dalším pak otevřená diplomatická jednání – nikoliv jen o příměří, ale o budoucnosti celého pásma.
Bez širšího řešení, ať už formou dvoustátního uspořádání, či jiného modelu, zůstane Gaza místem bez budoucnosti. A to je nejen tragédií pro Palestince, ale i hrozbou pro Izrael, který si musí ujasnit, zda chce být vnímán jako demokratický stát, nebo jako trvalá okupační síla v regionu, kde se stále více uzavírá do obranného sevření.
Současný válečný konflikt v Íránu vystavuje generálního tajemníka NATO Marka Rutteho dosud nejtěžší zkoušce v jeho vztahu s Donaldem Trumpem. Americký prezident totiž v úterý ostře zkritizoval spojence v Alianci a označil je za „velmi hloupé“, protože odmítli jeho požadavky na vojenskou podporu při zajišťování strategického Hormuzského průlivu. Trump dokonce varoval, že by USA měly kvůli tomuto postoji zvážit svou další roli v celém paktu.
Evropské trhy se zemním plynem zažily v posledních hodinách drastický otřes, když jeho cena vyskočila o celých 35 %. Tento prudký nárůst je přímým důsledkem zintenzivnění útoků na energetickou infrastrukturu v Perském zálivu. Od 28. února, kdy začal válečný konflikt mezi USA, Izraelem a Íránem, se ceny plynu v Evropě podle agentury Reuters zvedly již o více než 60 %.
Americký prezident Donald Trump varoval Írán, že příští útok na jeho ropná pole už mohou provést jeho krajané. Reagoval tak na íránskou odvetu, která po izraelském úderu směřovala proti zařízením na zpracování zemního plynu v Kataru.
Velikonoce se každým dnem přibližují, takže je nejvyšší čas, aby se někteří důchodci dozvěděli, co je čeká. Jak upozornila Česká správa sociálního zabezpečení (ČSSZ), budou se kvůli dubnovým svátkům letos poprvé měnit výplatní termíny důchodů.
Máme před sebou další víkend, po kterém přijde na řadu poslední ryze březnový týden. Podle předpovědi Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ) se počasí v jeho průběhu pokazí. Projeví se to i na teplotách.
Kauza úspěšného českého filmu Sbormistr dospěla do zajímavého bodu. Soud se do ní vložil tím způsobem, že vydal předběžné opatření, které pro tuto chvíli znemožňuje televizní šíření tohoto díla. Úspěch slaví žena, které vadí, že se snímek bez jejího souhlasu inspiroval jejím životním příběhem.
Dnes už je bývalým princem Andrewem a všichni dobře vědí, co mu zlomilo vaz. Byl to blízký vztah s americkým finančníkem a sexuálním delikventem Jeffrey Epsteinem. Elitní britský deník se teď rozhodl popsat, jak se vztah této dvojice v čase vyvíjel.
Blízký východ se zmítá v nejhorší vlně násilí za poslední desetiletí a počet obětí napříč celým regionem od konce února drasticky narůstá. Podle nejnovějších údajů libanonského ministerstva zdravotnictví bylo v Libanonu za necelých dva a půl týdne zabito nejméně 968 lidí. Izraelské bombardování země, které začalo 2. března, si vyžádalo životy mnoha civilistů, přičemž mezi mrtvými je potvrzeno nejméně 116 dětí.
Americké zpravodajské služby dospěly k závěru, že íránský režim sice po vlně útoků na své vedení a vojenské kapacity nadále existuje, jeho akceschopnost je však zásadně podlomena. Na slyšení v Senátu o globálních hrozbách to ve středu uvedla ředitelka národních zpravodajských služeb (DNI) Tulsi Gabbardová. Podle ní je režim v současnosti „značně degradován“, což je důsledek operací, při nichž zahynula řada nejvyšších představitelů země včetně ajatolláha Alího Chameneího.
Ruskou politickou scénou otřásla nečekaná událost. Ilja Remeslo, pětačtyřicetiletý právník a dlouholetý loajální šiřitel prokremelské propagandy, veřejně vystoupil proti Vladimiru Putinovi. Remeslo, který se dříve specializoval na diskreditaci nezávislých novinářů a opozičních politiků včetně Alexeje Navalného, zveřejnil na svém Telegramu manifest s názvem „Pět důvodů, proč jsem přestal podporovat Vladimira Putina“.
Íránský prezident Masúd Pezeškiján ve středu odpoledne oficiálně potvrdil smrt ministra tajných služeb Esmáíla Chatíba. Toto prohlášení přišlo jen několik hodin poté, co Izrael oznámil, že Chatíb byl cílem a obětí nočního náletu v Teheránu. Potvrzení ze strany íránské hlavy státu definitivně ukončilo spekulace o osudu jednoho z nejmocnějších mužů tamního bezpečnostního aparátu.
Současná krize v Íránu a faktické uzavření Hormuzského průlivu otřásly globálními trhy s energiemi i komoditami. Tento konflikt však vynesl na světlo mnohem hlubší problém: moderní světový obchod je až nebezpečně závislý na překvapivě malém počtu úzkých námořních cest, takzvaných „úzkých hrdel“ (chokepoints). Stačí zablokování jediného z nich a globální dodavatelské řetězce se začnou hroutit jako domeček z karet.