Izrael si pod sebou podřezává větev. Okupace Gazy není cestou k porážce Hamásu

Izraelský premiér Benjamin Netanjahu ohlásil, že se chystá navrhnout obsazení celého Pásma Gazy. „Kostka je vržena. Půjdeme do plné okupace Pásma Gazy – a porazíme Hamás,“ řekl.  

Okupovat nebo rovnou zabrat?

Plná okupace Pásma Gazy izraelskou armádou by měla dalekosáhlé důsledky nejen pro samotné území, ale i pro vnitřní uspořádání Izraele. Z hlediska mezinárodního práva by šlo o okupaci území, které Izrael nikdy formálně neanektoval, a jehož obyvatelé nikdy nebyli součástí izraelského občanství. Pokud by však došlo ke kroku, že by Izrael Gazu nejen ovládal vojensky, ale i začlenil do svého státu, ať už formálně, nebo fakticky, měnila by se tím samotná definice izraelské státnosti.

Dva miliony Palestinců, kteří v Gaze žijí, představují naprosto odlišnou demografickou, jazykovou, náboženskou i politickou realitu oproti většinovému obyvatelstvu Izraele. Jejich začlenění by vedlo k dramatickému zvýšení podílu arabské, převážně muslimské, populace v rámci izraelského státu. V současnosti tvoří Arabové zhruba 21 % obyvatel Izraele. S přičtením Gazy by se tento podíl přiblížil k 35–40 %, a pokud by byl do budoucna zohledněn i Západní břeh Jordánu, mohl by židovský národ v rámci vlastního státu přestat být většinou.

Anebo jinak řečeno: může být stát, v němž jedna národní skupina má kontrolu nad územím i mocí, ale není většinou v populaci, demokratický? Odpověď na tuto otázku je pro Izrael bolestivá a plná dilemat. Tento scénář navíc nevytváří tlak jen zevnitř. Zásadně by posílil mezinárodní kritiku Izraele, zejména v kontextu obvinění z apartheidu, které zaznívá od řady lidskoprávních organizací. Přímé ovládnutí milionů Palestinců bez jasné vize jejich politických práv by dalo argumenty i těm, kteří zpochybňují legitimitu izraelského uspořádání jako celku.

Izrael se od svého vzniku definuje jako „židovský a demokratický stát“. Pokud by však měl žít v jednom ústavním rámci s populací, která sdílí jinou národní identitu a která dlouhodobě čelí diskriminaci a vyloučení, vzniká otázka, zda může být zároveň židovský a skutečně demokratický.

Tato proměna však není v zájmu ani premiéra Netanjahua, ani velké části izraelské veřejnosti. Dlouhodobé strategické cíle izraelské politiky totiž mířily spíš opačným směrem – k udržení židovského charakteru státu, i za cenu udržování trvalého oddělení od palestinských území. V tomto kontextu se plná anexe Gazy jeví jako politicky i demograficky riskantní a vnitřně rozporný krok.

Pokud izraelská armáda v Gaze setrvá i po skončení aktuálních bojů, a nevrátí správu území do rukou palestinských institucí nebo mezinárodní správy, bude to fakticky znamenat návrat k přímé vojenské okupaci celého Pásma Gazy. Takový vývoj by neznamenal jen přechodné bezpečnostní opatření, ale dlouhodobý režim, který by zcela změnil životní podmínky dvou milionů Palestinců, kteří zde žijí.

Okupační správa, pokud by skutečně vznikla, by pravděpodobně nebyla ničím jiným než pokračováním stávajícího stavu – ovšem v ještě intenzivnější podobě. Izraelská kontrola nad územím by zahrnovala vojenské hlídky, kontrolní stanoviště, zákaz vycházení, selektivní zásahy proti podezřelým skupinám i plošná omezení pohybu a veřejného života. Veškerá moc by byla v rukou vojenské nebo okupační civilní administrativy, bez jakékoli legitimity v očích místních obyvatel.

Představa, že by taková správa mohla přinést stabilitu, je podle zkušeností z posledních desetiletí přinejmenším naivní. V obdobích izraelské přítomnosti v Gaze před rokem 2005 docházelo k častým střetům, zatýkání, omezování pohybu i násilí vůči civilistům. Okupace nevyřešila žádné zásadní problémy, naopak posilovala radikalizaci, frustraci a odpor.

Zásadním rizikem současného vývoje je, že absence legitimní palestinské správy, ať už v podobě Palestinské samosprávy, nebo jiné reprezentace, vytvoří prostor, v němž budou ještě více potlačena základní občanská práva. Obyvatelé Gazy se tak mohou ocitnout v právním vakuu, bez plnohodnotného zastoupení, bez soudní ochrany, bez záruk osobní bezpečnosti a bez přístupu k nezávislé justici.

Samotná humanitární krize v Gaze přitom už dnes dosahuje kritické úrovně. Dle OSN a dalších humanitárních organizací čelí značná část obyvatel Gazy hladomoru, nedostatku základních potravin, pitné vody i lékařské péče. Blokáda humanitární pomoci, ke které se Izrael uchýlil s cílem zlomit odpor Hamásu, se však v praxi dotýká především civilního obyvatelstva, včetně dětí, starších lidí a nemocných. Právě ti nesou nejvyšší náklady této strategie.

Nenávist přesahuje i Hamás

Izrael se v případě války proti Hamásu ocitá v jednom z nejsložitějších strategických a morálních dilemat své novodobé historie. Vojenský cíl zničit Hamás je z izraelského pohledu logický a z pohledu části mezinárodního společenství oprávněný – jde o organizaci, která opakovaně útočila na izraelské civilisty, neuznává právo Izraele na existenci a jejíž říjnový útok v roce 2023 znamenal nejkrvavější den v dějinách státu. Jenže i oprávněná obrana má své limity.

Izraelské vedení ví, že samotné vojenské vítězství nad Hamásem, pokud by vůbec bylo dosažitelné, automaticky neřeší klíčovou otázku, co přijde po něm. Likvidace vojenské infrastruktury a likvidace ideologie jsou dvě naprosto rozdílné věci. I kdyby izraelská armáda zničila tunely, zabila velitele a rozbila struktury Hamásu v Gaze, nezmizí hluboce zakořeněná nenávist, frustrace a radikalizace, kterou podporuje desetiletí okupace, blokády a bezvýchodné sociální reality.

Izrael se tak ocitá ve dvojím tlaku. Na jedné straně požaduje domácí veřejnost bezpečnost – tedy odstranění hrozby Hamásu, návrat rukojmích a garance, že se 7. říjen už nebude opakovat. Na straně druhé roste mezinárodní kritika za způsob, jakým je válka vedena; za tisíce civilních obětí, ničení infrastruktury a hladomor, který se šíří Gazou.

Je tu i dilema, co dělat s Gazou, pokud Hamás padne. Trvalá okupace, jak již bylo zmíněno, nese těžké náklady a ohrožuje demografickou a politickou stabilitu Izraele. Předání moci Palestinské samosprávě je politicky nepravděpodobné, protože v očích mnoha Palestinců je diskreditovaná a v očích Izraelců neschopná. A mezinárodní správa – byť z pohledu OSN ideální – je realisticky zatím mimo dosah.

Izraelské dilema je tak tragicky klasické. Zvolí-li tvrdou ruku, riskuje mezinárodní izolaci a další radikalizaci obyvatelstva v Gaze. Zvolí-li ústup a diplomatické řešení, vystavuje se domácímu odporu a podezření, že nedokáže zajistit bezpečnost svým občanům.

Klíčové je tedy hledání cest, jak sladit legitimní požadavek na bezpečnost s požadavkem na respekt k mezinárodnímu právu a lidským právům. Prvním krokem musí být okamžité otevření prostoru pro humanitární pomoc, které by alespoň částečně zmírnilo utrpení obyvatel Gazy. Dalším pak otevřená diplomatická jednání – nikoliv jen o příměří, ale o budoucnosti celého pásma.

Bez širšího řešení, ať už formou dvoustátního uspořádání, či jiného modelu, zůstane Gaza místem bez budoucnosti. A to je nejen tragédií pro Palestince, ale i hrozbou pro Izrael, který si musí ujasnit, zda chce být vnímán jako demokratický stát, nebo jako trvalá okupační síla v regionu, kde se stále více uzavírá do obranného sevření.