Plná okupace Pásma Gazy, jak ji avizoval premiér Benjamin Netanjahu, by znamenala zásadní zlom pro Izrael i celý region. Vojenská kontrola nad územím s více než dvěma miliony Palestinců by proměnila demografickou rovnováhu, zpochybnila samotnou definici Izraele jako židovského a demokratického státu a vystavila zemi obvinění z apartheidu. Bez jasné vize, co přijde po Hamásu, hrozí, že okupace Gazy přinese jen další chaos, odpor a humanitární katastrofu.
Izraelský premiér Benjamin Netanjahu ohlásil, že se chystá navrhnout obsazení celého Pásma Gazy. „Kostka je vržena. Půjdeme do plné okupace Pásma Gazy – a porazíme Hamás,“ řekl.
Okupovat nebo rovnou zabrat?
Plná okupace Pásma Gazy izraelskou armádou by měla dalekosáhlé důsledky nejen pro samotné území, ale i pro vnitřní uspořádání Izraele. Z hlediska mezinárodního práva by šlo o okupaci území, které Izrael nikdy formálně neanektoval, a jehož obyvatelé nikdy nebyli součástí izraelského občanství. Pokud by však došlo ke kroku, že by Izrael Gazu nejen ovládal vojensky, ale i začlenil do svého státu, ať už formálně, nebo fakticky, měnila by se tím samotná definice izraelské státnosti.
Dva miliony Palestinců, kteří v Gaze žijí, představují naprosto odlišnou demografickou, jazykovou, náboženskou i politickou realitu oproti většinovému obyvatelstvu Izraele. Jejich začlenění by vedlo k dramatickému zvýšení podílu arabské, převážně muslimské, populace v rámci izraelského státu. V současnosti tvoří Arabové zhruba 21 % obyvatel Izraele. S přičtením Gazy by se tento podíl přiblížil k 35–40 %, a pokud by byl do budoucna zohledněn i Západní břeh Jordánu, mohl by židovský národ v rámci vlastního státu přestat být většinou.
Anebo jinak řečeno: může být stát, v němž jedna národní skupina má kontrolu nad územím i mocí, ale není většinou v populaci, demokratický? Odpověď na tuto otázku je pro Izrael bolestivá a plná dilemat. Tento scénář navíc nevytváří tlak jen zevnitř. Zásadně by posílil mezinárodní kritiku Izraele, zejména v kontextu obvinění z apartheidu, které zaznívá od řady lidskoprávních organizací. Přímé ovládnutí milionů Palestinců bez jasné vize jejich politických práv by dalo argumenty i těm, kteří zpochybňují legitimitu izraelského uspořádání jako celku.
Izrael se od svého vzniku definuje jako „židovský a demokratický stát“. Pokud by však měl žít v jednom ústavním rámci s populací, která sdílí jinou národní identitu a která dlouhodobě čelí diskriminaci a vyloučení, vzniká otázka, zda může být zároveň židovský a skutečně demokratický.
Tato proměna však není v zájmu ani premiéra Netanjahua, ani velké části izraelské veřejnosti. Dlouhodobé strategické cíle izraelské politiky totiž mířily spíš opačným směrem – k udržení židovského charakteru státu, i za cenu udržování trvalého oddělení od palestinských území. V tomto kontextu se plná anexe Gazy jeví jako politicky i demograficky riskantní a vnitřně rozporný krok.
Pokud izraelská armáda v Gaze setrvá i po skončení aktuálních bojů, a nevrátí správu území do rukou palestinských institucí nebo mezinárodní správy, bude to fakticky znamenat návrat k přímé vojenské okupaci celého Pásma Gazy. Takový vývoj by neznamenal jen přechodné bezpečnostní opatření, ale dlouhodobý režim, který by zcela změnil životní podmínky dvou milionů Palestinců, kteří zde žijí.
Okupační správa, pokud by skutečně vznikla, by pravděpodobně nebyla ničím jiným než pokračováním stávajícího stavu – ovšem v ještě intenzivnější podobě. Izraelská kontrola nad územím by zahrnovala vojenské hlídky, kontrolní stanoviště, zákaz vycházení, selektivní zásahy proti podezřelým skupinám i plošná omezení pohybu a veřejného života. Veškerá moc by byla v rukou vojenské nebo okupační civilní administrativy, bez jakékoli legitimity v očích místních obyvatel.
Představa, že by taková správa mohla přinést stabilitu, je podle zkušeností z posledních desetiletí přinejmenším naivní. V obdobích izraelské přítomnosti v Gaze před rokem 2005 docházelo k častým střetům, zatýkání, omezování pohybu i násilí vůči civilistům. Okupace nevyřešila žádné zásadní problémy, naopak posilovala radikalizaci, frustraci a odpor.
Zásadním rizikem současného vývoje je, že absence legitimní palestinské správy, ať už v podobě Palestinské samosprávy, nebo jiné reprezentace, vytvoří prostor, v němž budou ještě více potlačena základní občanská práva. Obyvatelé Gazy se tak mohou ocitnout v právním vakuu, bez plnohodnotného zastoupení, bez soudní ochrany, bez záruk osobní bezpečnosti a bez přístupu k nezávislé justici.
Samotná humanitární krize v Gaze přitom už dnes dosahuje kritické úrovně. Dle OSN a dalších humanitárních organizací čelí značná část obyvatel Gazy hladomoru, nedostatku základních potravin, pitné vody i lékařské péče. Blokáda humanitární pomoci, ke které se Izrael uchýlil s cílem zlomit odpor Hamásu, se však v praxi dotýká především civilního obyvatelstva, včetně dětí, starších lidí a nemocných. Právě ti nesou nejvyšší náklady této strategie.
Nenávist přesahuje i Hamás
Izrael se v případě války proti Hamásu ocitá v jednom z nejsložitějších strategických a morálních dilemat své novodobé historie. Vojenský cíl zničit Hamás je z izraelského pohledu logický a z pohledu části mezinárodního společenství oprávněný – jde o organizaci, která opakovaně útočila na izraelské civilisty, neuznává právo Izraele na existenci a jejíž říjnový útok v roce 2023 znamenal nejkrvavější den v dějinách státu. Jenže i oprávněná obrana má své limity.
Izraelské vedení ví, že samotné vojenské vítězství nad Hamásem, pokud by vůbec bylo dosažitelné, automaticky neřeší klíčovou otázku, co přijde po něm. Likvidace vojenské infrastruktury a likvidace ideologie jsou dvě naprosto rozdílné věci. I kdyby izraelská armáda zničila tunely, zabila velitele a rozbila struktury Hamásu v Gaze, nezmizí hluboce zakořeněná nenávist, frustrace a radikalizace, kterou podporuje desetiletí okupace, blokády a bezvýchodné sociální reality.
Izrael se tak ocitá ve dvojím tlaku. Na jedné straně požaduje domácí veřejnost bezpečnost – tedy odstranění hrozby Hamásu, návrat rukojmích a garance, že se 7. říjen už nebude opakovat. Na straně druhé roste mezinárodní kritika za způsob, jakým je válka vedena; za tisíce civilních obětí, ničení infrastruktury a hladomor, který se šíří Gazou.
Je tu i dilema, co dělat s Gazou, pokud Hamás padne. Trvalá okupace, jak již bylo zmíněno, nese těžké náklady a ohrožuje demografickou a politickou stabilitu Izraele. Předání moci Palestinské samosprávě je politicky nepravděpodobné, protože v očích mnoha Palestinců je diskreditovaná a v očích Izraelců neschopná. A mezinárodní správa – byť z pohledu OSN ideální – je realisticky zatím mimo dosah.
Izraelské dilema je tak tragicky klasické. Zvolí-li tvrdou ruku, riskuje mezinárodní izolaci a další radikalizaci obyvatelstva v Gaze. Zvolí-li ústup a diplomatické řešení, vystavuje se domácímu odporu a podezření, že nedokáže zajistit bezpečnost svým občanům.
Klíčové je tedy hledání cest, jak sladit legitimní požadavek na bezpečnost s požadavkem na respekt k mezinárodnímu právu a lidským právům. Prvním krokem musí být okamžité otevření prostoru pro humanitární pomoc, které by alespoň částečně zmírnilo utrpení obyvatel Gazy. Dalším pak otevřená diplomatická jednání – nikoliv jen o příměří, ale o budoucnosti celého pásma.
Bez širšího řešení, ať už formou dvoustátního uspořádání, či jiného modelu, zůstane Gaza místem bez budoucnosti. A to je nejen tragédií pro Palestince, ale i hrozbou pro Izrael, který si musí ujasnit, zda chce být vnímán jako demokratický stát, nebo jako trvalá okupační síla v regionu, kde se stále více uzavírá do obranného sevření.
Nová odborná analýza ukazuje, že New Orleans čelí nevyhnutelné vodní budoucnosti, která by mohla město izolovat uprostřed oceánu již v tomto století. Vědci podle CNN proto varují, že je nezbytné zahájit proces stěhování obyvatel co nejdříve, aby se předešlo budoucímu chaosu. Pobřežní oblasti Louisiany patří k nejníže položeným regionům na světě, což zhruba 360tisícové město vystavuje extrémnímu riziku, jelikož se nachází v pánvi pod úrovní mořské hladiny uprostřed rychle se zmenšující delty.
Běloruská armáda přistoupila k posílení svých vojenských sil v bezprostřední blízkosti ukrajinských hranic, kde zahájila budování zcela nové výsadkové brigády. Tento strategický krok se odehrává v Gomelské oblasti zhruba čtyřicet kilometrů od státní hranice a má podle oficiálních vyjádření reagovat na údajné bezpečnostní hrozby přicházející z jihovýchodního směru.
Moskevský primátor označil sobotní ničivý výbuch před luxusní kavárnou na Kudrinském náměstí za brutální teroristický čin a přislíbil, že všichni viníci budou dopadeni a potrestáni.
Maďarsko se ocitá v situaci vážného ohrožení dodávek elektřiny, kterou způsobuje extrémní nedostatek vody v přírodě. Kvůli hlubokému suchu v regionu klesla hladina Dunaje natolik, že klíčová jaderná elektrárna přichází o nezbytné chlazení. Výsledkem je nutnost odstavit zařízení, které pokrývá čtyřicet procent celkové tuzemské spotřeby proudu.
Německý spolkový kancléř Friedrich Merz čelí během letní parlamentní přestávky hluboké vnitřní krizi, která zásadním způsobem oslabuje jeho autoritu v čele vlády i uvnitř mateřské křesťanskodemokratické unie. Místo plánovaného zklidnění situace se nad německou politickou scénou vznášejí pochybnosti o dalším setrvání kancléře ve funkci. Nespokojenost v řadách konzervativců navíc výrazně roste s blížícími se klíčovými zářijovými volbami v několika spolkových zemích.
Generální tajemník OSN António Guterres varoval před dramatickým stupňováním globální klimatické krize, k níž výrazně přispívá zesilující fenomén El Niño. Podle jeho slov tento přírodní jev doslova přilévá olej do ohně na již tak zasažené planetě a může v nejbližší době způsobit dosud nezaznamenané teplotní rekordy. Situace se tak dostává do zcela neprozkoumaných rozměrů, které mohou mít devastační následky pro lidstvo i přírodní ekosystémy.
Masivní migrační krize v severoafrické enklávě Ceuta okamžitě zasáhla do politického diskurzu ve Španělsku a posílila pozice tamní krajní pravice. Kolaps hranic, přes kterou se během krátké chvíle dostaly desítky tisíc lidí, zanechal veřejnost v šoku. Přestože španělské úřady uvádějí, že se většina běženců již vrátila do Maroka a událost si vyžádala nejméně padesát sedm obětí, veřejný prostor zaplavily emotivní záběry plavců a lidí překonávajících hraniční zátarasy.
Propadající se preference ruského prezidenta Vladimira Putina zaznamenávají dokonce i státní výzkumné agentury, jejichž výsledky bývají dlouhodobě zkreslené. Podle Fondu veřejného mínění klesla podpora jeho výkonu funkce během jednoho týdne z 71 na 66 procent. Jde o nejvýraznější propad od vyhlášení částečné mobilizace na podzim roku 2022.
Španělský premiér Pedro Sánchez po letech znovu otevřeně varuje před tragickými dopady globálního oteplování. Reaguje tak na rozsáhlé lesní požáry, které během prvních sedmi měsíců letošního roku spálily v zemi již přes 180 tisíc hektarů půdy. Předseda vlády zdůraznil, že nestačí pouze řešit následky katastrof, ale je nutné zaměřit se na jejich příčiny a lépe připravit celou společnost na ochranu lidských životů.
V sobotu večer otřásla ruským hlavním městem tragická událost. V jedné z kaváren nedaleko centra Moskvy došlo k silnému výbuchu, který si podle dosavadních informací vyžádal nejméně tři lidské životy. Dalších patnáct osob utrpělo při explozi různě závažná zranění.
Odborník na problematiku spojenou s virem ebola vyjádřil vážné obavy, že současná situace v Demokratické republice Kongo (DRK) by mohla vyústit v bezprecedentní krizi.
Německé ozbrojené síly se musí nacházet v plné bojové pohotovosti nejpozději do roku 2029, jelikož reálně hrozí ozbrojený konflikt s Ruskou federací. Na berlínském leteckém veletrhu ILA to prohlásil náčelník generálního štábu Bundeswehru, generálporučík Christian Freuding.
