Vstup Ukrajiny do NATO by mohl zásadně proměnit bezpečnostní architekturu Evropy. Aliance by získala partnera s bezprostřední zkušeností z moderní války proti Rusku, ověřenými taktikami a schopností rychlé adaptace. Pro Kyjev by členství znamenalo historickou záruku bezpečnosti, pro NATO posílení východního křídla a nové know-how v boji proti konvenčním i hybridním hrozbám.
Ukrajinský prezident Volodymyr již opakovaně připustil, že by byl ochoten přistoupit na kroky, které by ještě před rokem označil za nepřijatelné. Nejde jen o jeho ochotu vzdát se prezidentského úřadu, pokud by to urychlilo přijetí země do NATO. Zelenskyj už několikrát připomněl, že mír a bezpečnost Ukrajiny jsou pro něj důležitější než setrvání ve funkci.
Kontroverznější část jeho poselství se týkala možných územních kompromisů. Už dříve naznačil, že by byl připraven přistoupit na variantu, kdy by členství Ukrajiny v NATO zahrnovalo jen ta území, která nejsou aktuálně okupována Ruskem. Jinými slovy, pokud by Moskva nadále držela části Donbasu nebo Krym, Kyjev by mohl souhlasit s jejich dočasným „vyjmutím“ z bezpečnostního deštníku Aliance, pokud by to znamenalo okamžitou integraci zbytku země.
Takový přístup je v ukrajinské politice revoluční. Znamenal by de facto uznání současné linie fronty jako hranice mezi NATO a Ruskem – alespoň dočasně. Pro Zelenského je to pragmatická úvaha. Členství v Alianci by poskytlo bezpečnostní garance většině země a zároveň by vytvořilo tlak na Moskvu, aby se vzdala ambicí na další postup. Přesto by podobný kompromis mohl legitimizovat ruskou okupaci a podkopat princip, že hranice v Evropě se nemění silou.
Pokud by se Ukrajina v budoucnu stala členem Severoatlantické aliance, znamenalo by to pro NATO zásadní strategický posun. Do struktur organizace by vstoupila země, která má za sebou nejen dlouholetou přípravu na obranu proti ruské agresi, ale především bezprostřední a bolestnou zkušenost z rozsáhlé moderní války vedené na vlastním území.
Ukrajinská armáda v posledních letech prošla proměnou, jakou by si před rokem 2014 dokázal představit jen málokdo. Z post-sovětské instituce, která se potýkala s korupcí, nedostatkem moderní techniky a zastaralou taktikou, se stala bojeschopná a flexibilní síla, schopná reagovat na nejrůznější typy hrozeb, od pozemních bojů přes letecké operace až po kybernetické útoky.
V případě členství by se Aliance mohla opřít o partnera, který v reálném čase otestoval a zdokonalil vojenské strategie proti jednomu z nejnebezpečnějších protivníků na světě. Rusko se totiž od února 2022 prezentuje nejen jako geopolitický rival, ale jako armáda schopná kombinovat tradiční i hybridní metody války. Ukrajina se musela naučit bránit na několika frontách současně, ať už v zákopech na Donbasu, při odrážení raketových a dronových útoků na velká města, i při ochraně kritické infrastruktury proti sofistikovaným kybernetickým operacím.
Pro NATO by šlo o historický milník. Organizace sice sdružuje státy s různými vojenskými kapacitami, ale málokterý z nich má tak čerstvou a intenzivní zkušenost s konvenční válkou vysoké intenzity. Získané know-how by mohlo výrazně obohatit alianční výcvik, plánování i strategické doktríny. Ukrajinské jednotky si během obrany země osvojily postupy, které by mohly být aplikovatelné i v jiných regionech, například rychlou adaptaci na nepřátelské taktiky, decentralizované velení nebo efektivní využívání moderních technologií včetně komerčních dronů.
Členství Kyjeva by ale neznamenalo jen posílení vojenského křídla Aliance. Politicky by šlo o jasný signál, že NATO je připraveno rozšířit své hranice i v bezprostřední blízkosti Ruska, což by pravděpodobně vyvolalo ostrou reakci Kremlu. Moskva dlouhodobě považuje jakékoli rozšiřování NATO na východ za existenční hrozbu, a právě ukrajinské ambice stát se součástí Aliance byly v ruské propagandě prezentovány jako jeden z důvodů invaze.
Na druhé straně by vstup Ukrajiny do NATO mohl sloužit jako odstrašující faktor. Ruské vedení by si muselo být vědomo, že jakýkoli další útok na ukrajinské území by automaticky znamenal střet se všemi členskými státy Aliance podle článku 5 Severoatlantické smlouvy. Tím by se bezpečnostní architektura v regionu zásadně změnila. Z hranice, kde se dnes odehrává vyčerpávající obranná válka, by se stala linie kolektivní obrany, podpořená vojenskými kapacitami Spojených států, Velké Británie, Polska a dalších spojenců.
Vojenské zkušenosti Ukrajiny jsou ale vykoupeny obrovskými lidskými a materiálními ztrátami. Vstup do NATO by zároveň vyvolal otázky ohledně poválečné obnovy armády, modernizace techniky a sladění standardů s aliančními normami. Proces adaptace by mohl být rychlejší než u jiných kandidátů, právě díky intenzivní spolupráci s NATO v posledních letech, přesto by šlo o logisticky i politicky náročný úkol.
Nelze také opomenout, že členství Ukrajiny by testovalo jednotu Aliance. Některé státy by mohly mít obavy z přímého zatažení do konfliktu s Ruskem, zejména pokud by vstup proběhl ještě před formálním ukončením bojů. Otázkou by bylo i to, zda by všichni členové byli připraveni podstoupit riziko, že se konflikt s Ukrajinou okamžitě stane konfliktem NATO-Rusko.
Pokud by se však podařilo překonat tyto politické i vojenské výzvy, vstup Ukrajiny by mohl být pro Alianci transformační. NATO by získalo nejen strategickou hloubku na východním křídle, ale i partnera, jehož armáda prošla nejtvrdší možnou prověrkou moderní války. A právě tato zkušenost, vykovaná v nejtěžších bojích od konce druhé světové války na evropském kontinentu, by mohla znamenat zásadní posílení kolektivní obrany Západu.
Válka s Íránem trvá necelý týden a administrativa prezidenta Donalda Trumpa už nyní čelí ostré kritice za způsob, jakým komunikuje o úmrtích amerických vojáků. Od začátku operace „Epic Fury“ zahynulo již šest příslušníků ozbrojených sil, což představuje vážnou zkoušku pro americkou veřejnost, jejíž tolerance vůči novému válečnému konfliktu je podle průzkumů značně omezená. Pro samotného Trumpa se však téma padlých vojáků stává politickým minovým polem, které odhaluje jeho dlouhodobý deficit v projevování empatie.
Americký prezident Donald Trump vyvolal další vlnu kontroverze svým prohlášením pro server Axios, ve kterém otevřeně uvedl, že se musí osobně podílet na výběru příštího vůdce Íránu. Trump tento přístup přirovnal k situaci ve Venezuele, kde se po lednovém zajetí prezidenta Nicoláse Madura americkými silami ujala moci Delcy Rodríguezová. Podle Trumpa je nezbytné, aby Washington měl přímý vliv na to, kdo stane v čele Teheránu po zabitém ajatolláhu Alím Chameneím.
Íránci se ve čtvrtek probudili do mrazivého rána doprovázeného dalšími explozemi. Teherán, desetimilionová (s okolními oblastmi až šestnáctimilionová) metropole obklopená pohořím Alborz, hoří již šestým dnem od chvíle, kdy Spojené státy a Izrael zahájily masivní útoky. Ty si dosud vyžádaly přes 1 200 obětí, a to včetně nejvyššího duchovního vůdce země Alího Chameneího. Mezi mrtvými je hlášeno také 168 dětí, které zahynuly při zásahu školy v jižní provincii Hormozgán.
I přes eskalující nálety Spojených států a Izraele na íránské cíle zůstává scénář takzvané balkanizace, tedy územního rozpadu Íránu na menší etnické státy, nepravděpodobný. Analytička Sammar Khader upozorňuje, že ačkoliv je cílem vojenských operací změna režimu, samotná vzdušná síla na svržení hluboce zakořeněného bezpečnostního aparátu, v jehož čele stojí Islámské revoluční gardy (IRGC) a milice Basídž, pravděpodobně stačit nebude.
Válka mezi Íránem, Izraelem a Spojenými státy nezasahuje pouze vojenské cíle, ale stává se rozbuškou pro totální ekonomickou válku, která ohrožuje samotné základy globalizace. Britský ekonom James Meadway varuje, že odvetné kroky Teheránu vyvolají vlnu, která pohltí globální trhy s energiemi i potravinami. Pokud bude konflikt pokračovat, svět pocítí třetí velký cenový šok od dob pandemie, přičemž Británie se nachází v pozici unikátní zranitelnosti.
Šéfka evropské diplomacie Kaja Kallasová před jednáním se zástupci zemí Perského zálivu ostře kritizovala kroky Teheránu. Podle jejích slov se Írán snaží exportovat válku do co největšího počtu zemí a záměrně zasévat chaos v celém regionu. Kallasová hostí virtuální setkání ministrů zahraničí EU a Rady pro spolupráci v Perském zálivu, od kterého očekává společné prohlášení volající po stabilitě a dodržování mezinárodního práva.
Válka mezi Spojenými státy a Íránem, která se rozhořela vedle stále probíhajícího konfliktu na Ukrajině, nečekaně změnila rozložení diplomatických sil. Zatímco před rokem americký prezident Donald Trump vzkázal Volodymyru Zelenskému, že Ukrajina nemá v rukou žádné karty, dnes je situace opačná. Američtí představitelé nyní v Kyjevě vedou zdvořilá jednání a žádají o přístup k ukrajinskému know-how v oblasti boje proti dronům, ve které je Ukrajina světovou špičkou.
Mezi Íránem a Ázerbájdžánem vypukl ostrý diplomatický spor poté, co na území ázerbájdžánské exklávy Nachičevan dopadly dva drony. Podle oficiálních zpráv z Baku jeden stroj zasáhl terminál tamního letiště a druhý dopadl do blízkosti školy v obci Šakarabad. Útok si vyžádal nejméně čtyři zraněné a způsobil značné materiální škody. Ázerbájdžánské ministerstvo obrany připsalo veškerou zodpovědnost za tento incident Íránu a varovalo, že agrese nezůstane bez odpovědi.
V nejnovější analýze vývoje na mezinárodní scéně se ukazuje, že Vladimir Putin zaujal roli pouhého pozorovatele aktuálních dramatických událostí na Blízkém východě. Přestože probíhající společné americko-izraelské nálety fakticky zlikvidovaly špičky íránského islamistického režimu, včetně nejvyššího vůdce Alího Chameneího, reakce Kremlu zůstává překvapivě tlumená. Ruská státní média sice údery označují za zrádný útok na spojence, ale Vladimir Putin se zatím zdržel jakékoli přímé kritiky na adresu prezidenta Donalda Trumpa.
Naděje Izraele a Spojených států, že údery na Írán povedou k jeho rychlé kapitulaci, se nenaplnily. Přestože byl eliminován nejvyšší vůdce Alí Chameneí i další vysocí představitelé, Írán je stále schopen vysílat drony a rakety na cíle po celém Blízkém východě. Hlavní výzvou pro USA a jejich spojence nyní není jen samotný útok, ale hrozba, že jim dojdou systémy protivzdušné obrany dříve, než Íránu dojdou jeho útočné prostředky.
Současné dění na Blízkém východě může na první pohled působit jako vypuknutí další z nekonečných válek, do kterých se Spojené státy zapojily. Ve skutečnosti se však jedná o nejnovější kapitolu nevyhlášeného vojenského konfliktu, který mezi oběma národy doutná již od 80. let minulého století. Zatímco pro Američany začal tento střet v roce 1979 obsazením ambasády v Teheránu a držením rukojmích, Íránci jej vnímají jako důsledek dlouhodobé americké podpory Šáha a následné pomoci Iráku během ničivé války v letech 1980–1988.
Kypr se v těchto dnech usilovně snaží udržet v chodu své šestiměsíční předsednictví v Radě Evropské unie, které vážně narušila eskalace konfliktu na Blízkém východě. Poté, co se ostrovní stát stal terčem íránských bezpilotních letounů, musela tamní vláda narychlo zrušit nebo odložit řadu klíčových diplomatických setkání. Kypr, který je třetí nejmenší zemí EU, se kvůli své geografické blízkosti k regionu ocitl v přímém ohrožení ze strany Teheránu.