Trump mění politický režim ve Spojených státech. Demokracie nemusí jeho druhý mandát přežít

Americká historie zná případy prezidentů, kteří razili izolacionistickou politiku. Dokonce i koncept „America First“ má v americké rétorice hluboké kořeny – sahající až k období mezi dvěma světovými válkami. Tehdejší odklon od mezinárodních závazků a důraz na domácí blahobyt přispěly ke vzniku vakua na světové scéně, jež následně vyplnily totalitní a nacionalistické režimy v Evropě i Asii.

Co se však odehrává dnes, je v mnoha ohledech nebezpečnější. Nacionalismus není pouze postojem části společnosti, ale je systematicky řízen z nejvyššího patra americké exekutivy, tedy z Oválné pracovny Bílého domu.

Prezident Trump již dávno překročil rámec standardního politického soupeření. Jeho vedení je založeno na kultu osobnosti, pohrdání tradičními institucemi a využívání státní moci k potlačování opozice. Mezinárodní diplomacii dál chápe jako sérii výměnných obchodů, v nichž dominují osobní zájmy nad principy. V domácí politice se pak stále častěji opírá o bezpečnostní složky, které využívá nikoliv jako garanty práva, ale jako nástroje k upevnění své moci.

Zvláštní pozornost vyvolal nedávný zásah Federálního úřadu pro vyšetřování (FBI) v domě bývalého poradce pro národní bezpečnost Johna Boltona, jednoho z nejhlasitějších kritiků Trumpovy druhé administrativy. I když detaily zásahu zůstávají nejasné, načasování i kontext vzbuzují obavy z politické motivace.

Podobně represivně postupuje také imigrační policie, která podle různorodých svědectví tvrdě zakročuje nejen proti nelegálním migrantům, ale i proti těm, kteří se vůči vládě veřejně vymezují. Opakovaně se objevují případy zahraničních studentů, kterým byla zrušena víza po účasti na demonstracích, zejména těch, které se týkají palestinské otázky – tedy tématu, na něž je Trumpova administrativa mimořádně citlivá.

Boj s kritickým myšlením se ale neomezuje pouze na represi jednotlivců. Trump již během prezidentské kampaně otevřeně hovořil o nutnosti „demontáže“ ministerstva školství, které podle něj šíří levicovou ideologii a podkopává „tradiční americké hodnoty“. Do čela procesu pověřil svou dlouholetou spojenkyni Lindu McMahonovou, někdejší šéfku wrestlingového impéria WWE.

Za tímto tažením proti školství se skrývá hlubší ideologické přesvědčení. Vzdělaná společnost, schopná kriticky přemýšlet, představuje pro autoritářské tendence hrozbu. Oslabení vzdělávacího systému je proto nejen prostředkem, ale i cílem.

Americká demokracie se pod Trumpovým vedením ocitá v situaci, kdy tradiční pojmy jako „brzdy a protiváhy“ nebo „nezávislost institucí“ ztrácejí svůj reálný význam. Děje se tak nikoliv prostřednictvím státního převratu, ale skrze postupnou erozi demokratických zvyklostí, proces, který je o to nebezpečnější, že probíhá zdánlivě v mezích zákona a za mlčenlivého přihlížení části společnosti.

Mezi Ruskem a USA brzy nepoznáme rozdíl

To, co se v současnosti odehrává ve Spojených státech, má rysy tragédie nejen pro americkou demokracii, ale i pro celý svět, který byl po desetiletí zvyklý vnímat USA jako symbol svobody, právního státu a občanských svobod.

O to znepokojivější je skutečnost, že vývoj ve Washingtonu čím dál více připomíná scénář, který svět důvěrně zná z Moskvy – scénář postupného odklonu od demokratického systému směrem k centralizované, autoritářské moci s prvky kultu osobnosti.

Ruská federace, vedená téměř čtvrt století Vladimirem Putinem, je dnes oficiálně označována jako „prezidentská federativní republika“. Tento titul však už dávno ztratil svůj obsah. Jak už EuroZprávy.cz kdysi upozorňovaly, pojem „federace“ je ze své podstaty nerozlučně spjat s principy demokracie, tedy s decentralizací moci, respektováním práv jednotlivých subjektů a pluralitou názorů. Bez demokratických institucí a volné soutěže idejí se slovo „federace“ stává pouhou fasádou pro autokracii.

V této souvislosti se nelze vyhnout srovnání s tím, co se děje ve Spojených státech. Demokracie tam byla v krizi už před opětovným zvolením Donalda Trumpa – polarizace společnosti, eroze důvěry v média, manipulace s volebním systémem či vliv peněz na politiku oslabovaly americký demokratický étos řadu let. Druhý Trumpův mandát však tuto krizi výrazně prohloubil.

Ve svém jádru nese znaky řízeného přechodu k neliberálnímu systému, v němž se moc koncentruje v rukou exekutivy, opozice je systematicky diskreditována a institucionální kontrolní mechanismy jsou postupně paralyzovány.

Podobně jako v ruském kontextu i zde dominuje egocentrický vůdce, který vystupuje s nacionalistickým patosem, legitimizuje xenofobii a otevřeně demonstruje pohrdání vůči menšinám, vědeckým elitám a nezávislým institucím.

Znepokojivá je i paralela v nástrojích, které oba režimy používají – ať už jde o selektivní využívání bezpečnostních složek proti politickým oponentům, manipulaci s mediálním prostorem, nebo zneužívání legislativního rámce k umlčení nesouhlasných hlasů.

Trumpova administrativa navíc pracuje s rétorikou, která je až znepokojivě podobná kremelské propagandě: zdůrazňuje údajné ohrožení zevnitř, démonizuje „elity“, podněcuje kulturní války a staví svou moc na pocitu ohrožení „pravých Američanů“. Tato taktika se historicky osvědčila autoritářům všech epoch – zbavit občany jistoty, zasít nedůvěru vůči systému a následně nabídnout „silného vůdce“ jako jedinou alternativu k chaosu.

To, co začínalo jako populistická vlna, se dnes přetavuje do strukturovaného mocenského modelu, který se stále více podobá „řízené demokracii“ po ruském způsobu. V tomto modelu volby sice formálně probíhají, ale jejich férovost a transparentnost jsou zpochybňovány účelovými změnami zákonů, zastrašováním voličů či zásahy do volebních komisí. Svoboda slova je nadále garantována ústavně, ale prakticky je omezována stigmatizací novinářů, perzekucí kritiků a tlakem na nezávislá média.

Západní pozorovatelé se ještě donedávna uklidňovali tím, že „americké instituce jsou silné“ a že „systém brzd a protivah přežije jakéhokoli prezidenta“. Jenže historie ukazuje, že i silné instituce mohou podlehnout, pokud jsou dostatečně dlouho a systematicky oslabovány.

A právě to se ve Spojených státech v současnosti odehrává. Demokracie není neměnný stav – je to proces, který vyžaduje neustálou obranu, odhodlání, a především občanskou bdělost.

Trumpova éra je tak nejen výzvou pro americkou demokracii, ale i varováním pro ostatní státy, které se dosud domnívaly, že se podobný vývoj může týkat jen „jiných“. Jakmile se totiž autoritářství jednou dostane k moci skrze demokratické nástroje, často je dokáže zneužít k tomu, aby se v ní udrželo i bez souhlasu většiny. A v tom právě spočívá největší podobnost mezi dnešní Amerikou a putinovským Ruskem.