Neutralita už dnes není zárukou bezpečí, spíše iluzí, která neodpovídá realitě současných hrozeb. Zatímco některé státy jako Finsko a Švédsko ji opustily a staly se aktivními členy Severoatlantické aliance, jiné, například Rakousko nebo Švýcarsko, dál lavírují. Ve světě hybridních válek a autoritářské expanze je ale neutralita čím dál častěji slabinou, nikoli výhodou.
Neutralita přestává být zárukou bezpečí a stále častěji působí spíš jako psychologická kotva než geopolitická realita. Jasně to ukázal rok 2022, kdy se po ruské invazi na Ukrajinu Finsko a Švédsko rozhodly opustit svou dlouhodobou politiku neutrality a vstoupit do Severoatlantické aliance. Dnes patří mezi její nejaktivnější členy a jejich rozhodnutí je často vnímáno jako ukázkový příklad přehodnocení strategické reality.
Na opačné straně spektra se nachází Rakousko, které se i přes dramatické změny v evropské bezpečnostní architektuře drží konceptu neutrality jako základního kamene své zahraniční politiky. Oficiálně deklaruje status „stálé neutrality“, zakotvený v ústavním zákoně z roku 1955, který byl podmínkou odchodu okupačních vojsk po druhé světové válce. Tehdy šlo o geopolitický kompromis mezi Západem a Sovětským svazem.
V praxi ale rakouská neutralita v posledních letech dostává trhliny. A to nejen kvůli členství země v Evropské unii. EU sice není vojenskou aliancí, ale Lisabonská smlouva obsahuje tzv. „klauzuli vzájemné pomoci“, podle které jsou členské státy povinny poskytnout pomoc napadenému státu „všemi dostupnými prostředky“. Tento závazek je v některých ohledech širší než článek 5 Severoatlantické smlouvy, který ponechává větší volnost v interpretaci povinné reakce.
Rakousko se zároveň aktivně účastní společné bezpečnostní a obranné politiky EU, včetně misí v zahraničí. Na Ukrajinu sice odmítá dodávat zbraně, ale v červnu letošního roku oznámilo poskytnutí další „nevojenské pomoci“, například odminovacího vybavení a zdravotnického materiálu. Z rakouského pohledu nejde o porušení neutrality, ale o humanitární akt. Lze však namítnout, že i tento typ podpory de facto posiluje jednu stranu konfliktu.
Dokonce i podle Thomase Borera, bývalého švýcarského diplomata a architekta klíčové Bílé knihy neutrality z roku 1993, přestává být tradiční neutralita efektivním nástrojem bezpečnostní politiky. Borer, který v 90. letech formoval švýcarskou zahraniční strategii a dlouhodobě působil v diplomacii, nyní tvrdí, že svět se po roce 2022 změnil natolik, že pokračování v dosavadním přístupu představuje spíše psychologickou kotvu než realistickou obrannou doktrínu.
Navrhuje proto zásadní revizi: uvolnit omezení vývozu zbraní, prohloubit spolupráci s NATO, byť bez formálního členství, a zajišťovat obranyschopnost prostřednictvím interoperability se západními armádami. Borerovy výroky mají obrovskou váhu nejen díky jeho minulosti ve službách státu, ale i proto, že reflektují stále hlasitější diskusi ve švýcarské společnosti. Od aktivní účasti na sankcích EU po návrhy na změnu exportních pravidel pro švýcarské zbrojovky je patrný posun od ortodoxní neutrality k pragmatickému přizpůsobení se změněné realitě.
Politické síly, které chtějí neutralitu zakotvit ústavně, vnímají tento trend jako ohrožení identity státu. Klíčovou otázkou do příštích let tak bude, zda Švýcarsko zvládne své bezpečnostní priority redefinovat demokraticky, s důrazem na otevřenou veřejnou debatu a případné referendum. O slovech Borera informoval magazín Time.
Zvláštní kapitolu v debatě o neutralitě představují státy, které se navenek snaží profilovat jako neutrální, přestože se fakticky této pozice již dávno vzdaly – buď historicky, nebo praktickými kroky.
Typickým příkladem je Slovensko a Maďarsko. Obě země se v posledních letech stále častěji ohánějí pojmem neutrality, přičemž v případě slovenského premiéra Roberta Fica jde dokonce o deklarovanou zahraničněpolitickou orientaci „na všechny světové strany“.
Ficova rétorika ale ve skutečnosti maskuje jednoznačný příklon k východnímu autoritářskému bloku, konkrétně k Rusku, což je patrné jak z výroků, tak z konkrétních politických kroků. Nejde tedy o autentickou neutralitu, nýbrž o strategické lavírování, které vytváří prostor pro vznik nového typu závislosti, vztahu, jenž v mnoha ohledech připomíná jednostrannou podřízenost a může se časem proměnit v plnohodnotný vazalský model.
Neutralita jako koncept může působit přitažlivě, protože nabízí iluzi stability, distanc od konfliktů a autonomii v rozhodování. V dnešním světě však čím dál častěji selhává jako účinný nástroj bezpečnostní politiky. Důvod je prostý; současné bezpečnostní hrozby nejsou ohraničené jasnou frontovou linií a neřídí se tradičním schématem státního suveréna vůči jinému státnímu aktérovi.
Hybridní války, kybernetické útoky, ekonomický nátlak nebo systematická dezinformační kampaň jsou formy agrese, vůči nimž je neutralita nejen neúčinná, ale přímo škodlivá. Země, které se drží neutrality jako dogmatu, se tak stávají snadnými cíli – izolovanými ostrovy v moři konfliktu, bez politické a vojenské opory, odkázanými na vlastní kapacity, které často nestačí.
V době, kdy o osudu států rozhodují nejen armády, ale i schopnost být součástí mezinárodních koalic a sdílených bezpečnostních struktur, se neutralita mění ve slabinu. Není náhodou, že Finsko a Švédsko, donedávna symboly neutrality, zareagovaly na ruskou agresi bezprecedentním krokem a vstoupily do NATO. Jejich rozhodnutí nebylo pouhým taktickým posunem, ale strategickým přiznáním, že bezpečnost nelze outsourcovat na vlastní dobrou vůli či historický status.
Společná obrana, interoperabilita armád a sdílení zpravodajských informací představují dnes základní nástroje pro zvládnutí nejistoty. Neutralita v tomto kontextu není dostatečná, naopak může být i nebezpečná, protože vytváří klamnou iluzi bezpečí. Navíc platí, že v globalizovaném světě žádný stát není zcela „mimo hru“.
Členství v mezinárodních organizacích, ekonomické vazby či morální odpovědnost vůči hodnotám, to vše ztěžuje zachování úplné neutrality. Rakousko, které svou neutralitu zakotvilo ústavně, se i tak účastní misí EU, podporuje Ukrajinu nevojenskou pomocí a podle evropských smluv má povinnost solidarity při napadení některého z členských států.
Švýcarsko, které dlouho pečlivě balancovalo, se v posledních letech posunulo blíže k západnímu bezpečnostnímu prostoru, i když si zachovává formální odstup. A státy jako Slovensko a Maďarsko, které o neutralitě hovoří, často tímto pojmem jen zastírají skutečný geopolitický příklon – nikoli k nezávislosti, ale k jiné mocnosti.
Válka v Íránu, která naplno propukla po zahájení amerických a izraelských úderů 28. února 2026, uvrhla světové trhy do chaosu. Ceny energií vyletěly strmě vzhůru a ropa typu Brent, která se ještě koncem února prodávala za zhruba 70 dolarů za barel, bleskově překonala hranici 100 dolarů. I když cena k 10. březnu mírně klesla na 90 dolarů díky prohlášení Donalda Trumpa o brzkém konci války, nejistota v Evropě trvá.
Izraelský premiér Benjamin Netanjahu stojí před zásadním politickým testem. Poté, co dekády budoval svou kariéru na slibu bránit Izrael před íránským nepřítelem a označoval současný střet za „osudové tažení za samotnou existenci“, se nyní zdá, že válka s Íránem skončí dříve, než dojde k pádu tamního režimu. Přestože se Izraeli podařilo při leteckém úderu zlikvidovat nejvyššího vůdce ajatolláha Alího Chameneího, naděje na okamžitou změnu režimu v Teheránu slábnou.
Americký ministr obrany Pete Hegseth v pátek ostře napadl novináře za to, že podle něj nedostatečně pozitivně informují o vojenském tažení Spojených států proti Íránu. Během tiskové konference v Pentagonu označil dosavadní kampaň za bezprecedentní úspěch a obvinil média ze záměrného zlehčování zisků, kterých Washington na bojišti dosáhl.
Íránské islámské revoluční gardy (IRGC) v pátek odpoledne oznámily, že zahájily rozsáhlý raketový útok na Izrael. Tato operace je podle íránské státní agentury Tasním vedena jako společný úder s libanonským hnutím Hizballáh. Do útoku se zapojilo námořnictvo IRGC i jednotky operující s drony, které spolupracují s touto ozbrojenou skupinou napojenou na Teherán.
Americký prezident Donald Trump se v souvislosti s probíhajícím konfliktem s Íránem ocitá na komplikované křižovatce. Ačkoliv se v úvodních fázích operace „Epic Fury“ (Epický hněv) neváhal prohlásit za vítěze, objektivní pohled na situaci naznačuje, že Spojené státy mají k definitivnímu triumfu daleko.
Budoucnost íránského vedení je po dvou týdnech intenzivních amerických a izraelských útoků zahalena nejistotou. Americký ministr obrany Pete Hegseth v pátek prohlásil, že nový íránský nejvyšší vůdce Modžtaba Chameneí byl při náletech zraněn a je pravděpodobně znetvořen. Tato tvrzení vyvolávají vážné pochybnosti o jeho skutečné schopnosti ovládat zemi v době vrcholícího válečného konfliktu.
Vztah mezi Spojenými státy a Izraelem bývá ve Washingtonu často vykreslován jako naprosto jednotný, zejména pokud jde o přístup k Íránu. Analytik Leon Hadar však upozorňuje, že tato „tradiční moudrost“ je mýtem. Ačkoliv obě země sdílejí určité obavy, jejich skutečné válečné cíle a strategické priority se v mnoha ohledech zásadně rozcházejí.
Severní Korea reagovala na nedávné americko-izraelské útoky proti Íránu sice odsuzujícím, ale překvapivě zdrženlivým tónem. Ačkoliv se Pchjongjang ještě před týdnem tvářil otevřeně k dialogu s Washingtonem, vojenská operace zaměřená na změnu režimu v Íránu jej postavila do složité situace. Írán je totiž dlouhodobým diplomatickým a vojenským partnerem režimu Kim Čong-una.
V íránských městech dnes ráno propukly masivní demonstrace u příležitosti Dne Al-Quds, kterým Írán každoročně vyjadřuje podporu Palestincům. Letošní ročník však provází mimořádné napětí. Ulice Teheránu, Mašhadu i dalších center zaplnily davy lidí třímajících portréty nového nejvyššího vůdce ajatolláha Modžtaby Chameneího a jeho zesnulého otce Alího.
Americký prezident Donald Trump vyjádřil pochybnosti o zdravotním stavu nového íránského nejvyššího vůdce Modžtaby Chameneího. V rozhovoru pro stanici Fox News uvedl, že je lídr pravděpodobně „poškozen“, i když v nějaké formě zřejmě stále žije. Reagoval tak na první oficiální projev nového vůdce, který ovšem Chameneí nepřednesl osobně, nýbrž prostřednictvím hlasatele státní televize za doprovodu statických snímků.
Bývalý německý ministr hospodářství Robert Habeck varuje, že po znovuzvolení Donalda Trumpa do Bílého domu vstoupil svět do éry, kdy se politickou zbraní stává naprosto vše. Zatímco během ruské invaze na Ukrajinu byla hlavní zbraní energetika, nyní se podle něj útoky vedou skrze cla, technologie a další strategické oblasti.
Počasí bylo v posledních dnech na březen poměrně teplé. Nadcházející víkend by to měl změnit, vyplývá z předpovědiČeského hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ). Místy může dokonce napadnout až sedm centimetrů nového sněhu.