Neutralita už dnes není zárukou bezpečí, spíše iluzí, která neodpovídá realitě současných hrozeb. Zatímco některé státy jako Finsko a Švédsko ji opustily a staly se aktivními členy Severoatlantické aliance, jiné, například Rakousko nebo Švýcarsko, dál lavírují. Ve světě hybridních válek a autoritářské expanze je ale neutralita čím dál častěji slabinou, nikoli výhodou.
Neutralita přestává být zárukou bezpečí a stále častěji působí spíš jako psychologická kotva než geopolitická realita. Jasně to ukázal rok 2022, kdy se po ruské invazi na Ukrajinu Finsko a Švédsko rozhodly opustit svou dlouhodobou politiku neutrality a vstoupit do Severoatlantické aliance. Dnes patří mezi její nejaktivnější členy a jejich rozhodnutí je často vnímáno jako ukázkový příklad přehodnocení strategické reality.
Na opačné straně spektra se nachází Rakousko, které se i přes dramatické změny v evropské bezpečnostní architektuře drží konceptu neutrality jako základního kamene své zahraniční politiky. Oficiálně deklaruje status „stálé neutrality“, zakotvený v ústavním zákoně z roku 1955, který byl podmínkou odchodu okupačních vojsk po druhé světové válce. Tehdy šlo o geopolitický kompromis mezi Západem a Sovětským svazem.
V praxi ale rakouská neutralita v posledních letech dostává trhliny. A to nejen kvůli členství země v Evropské unii. EU sice není vojenskou aliancí, ale Lisabonská smlouva obsahuje tzv. „klauzuli vzájemné pomoci“, podle které jsou členské státy povinny poskytnout pomoc napadenému státu „všemi dostupnými prostředky“. Tento závazek je v některých ohledech širší než článek 5 Severoatlantické smlouvy, který ponechává větší volnost v interpretaci povinné reakce.
Rakousko se zároveň aktivně účastní společné bezpečnostní a obranné politiky EU, včetně misí v zahraničí. Na Ukrajinu sice odmítá dodávat zbraně, ale v červnu letošního roku oznámilo poskytnutí další „nevojenské pomoci“, například odminovacího vybavení a zdravotnického materiálu. Z rakouského pohledu nejde o porušení neutrality, ale o humanitární akt. Lze však namítnout, že i tento typ podpory de facto posiluje jednu stranu konfliktu.
Dokonce i podle Thomase Borera, bývalého švýcarského diplomata a architekta klíčové Bílé knihy neutrality z roku 1993, přestává být tradiční neutralita efektivním nástrojem bezpečnostní politiky. Borer, který v 90. letech formoval švýcarskou zahraniční strategii a dlouhodobě působil v diplomacii, nyní tvrdí, že svět se po roce 2022 změnil natolik, že pokračování v dosavadním přístupu představuje spíše psychologickou kotvu než realistickou obrannou doktrínu.
Navrhuje proto zásadní revizi: uvolnit omezení vývozu zbraní, prohloubit spolupráci s NATO, byť bez formálního členství, a zajišťovat obranyschopnost prostřednictvím interoperability se západními armádami. Borerovy výroky mají obrovskou váhu nejen díky jeho minulosti ve službách státu, ale i proto, že reflektují stále hlasitější diskusi ve švýcarské společnosti. Od aktivní účasti na sankcích EU po návrhy na změnu exportních pravidel pro švýcarské zbrojovky je patrný posun od ortodoxní neutrality k pragmatickému přizpůsobení se změněné realitě.
Politické síly, které chtějí neutralitu zakotvit ústavně, vnímají tento trend jako ohrožení identity státu. Klíčovou otázkou do příštích let tak bude, zda Švýcarsko zvládne své bezpečnostní priority redefinovat demokraticky, s důrazem na otevřenou veřejnou debatu a případné referendum. O slovech Borera informoval magazín Time.
Zvláštní kapitolu v debatě o neutralitě představují státy, které se navenek snaží profilovat jako neutrální, přestože se fakticky této pozice již dávno vzdaly – buď historicky, nebo praktickými kroky.
Typickým příkladem je Slovensko a Maďarsko. Obě země se v posledních letech stále častěji ohánějí pojmem neutrality, přičemž v případě slovenského premiéra Roberta Fica jde dokonce o deklarovanou zahraničněpolitickou orientaci „na všechny světové strany“.
Ficova rétorika ale ve skutečnosti maskuje jednoznačný příklon k východnímu autoritářskému bloku, konkrétně k Rusku, což je patrné jak z výroků, tak z konkrétních politických kroků. Nejde tedy o autentickou neutralitu, nýbrž o strategické lavírování, které vytváří prostor pro vznik nového typu závislosti, vztahu, jenž v mnoha ohledech připomíná jednostrannou podřízenost a může se časem proměnit v plnohodnotný vazalský model.
Neutralita jako koncept může působit přitažlivě, protože nabízí iluzi stability, distanc od konfliktů a autonomii v rozhodování. V dnešním světě však čím dál častěji selhává jako účinný nástroj bezpečnostní politiky. Důvod je prostý; současné bezpečnostní hrozby nejsou ohraničené jasnou frontovou linií a neřídí se tradičním schématem státního suveréna vůči jinému státnímu aktérovi.
Hybridní války, kybernetické útoky, ekonomický nátlak nebo systematická dezinformační kampaň jsou formy agrese, vůči nimž je neutralita nejen neúčinná, ale přímo škodlivá. Země, které se drží neutrality jako dogmatu, se tak stávají snadnými cíli – izolovanými ostrovy v moři konfliktu, bez politické a vojenské opory, odkázanými na vlastní kapacity, které často nestačí.
V době, kdy o osudu států rozhodují nejen armády, ale i schopnost být součástí mezinárodních koalic a sdílených bezpečnostních struktur, se neutralita mění ve slabinu. Není náhodou, že Finsko a Švédsko, donedávna symboly neutrality, zareagovaly na ruskou agresi bezprecedentním krokem a vstoupily do NATO. Jejich rozhodnutí nebylo pouhým taktickým posunem, ale strategickým přiznáním, že bezpečnost nelze outsourcovat na vlastní dobrou vůli či historický status.
Společná obrana, interoperabilita armád a sdílení zpravodajských informací představují dnes základní nástroje pro zvládnutí nejistoty. Neutralita v tomto kontextu není dostatečná, naopak může být i nebezpečná, protože vytváří klamnou iluzi bezpečí. Navíc platí, že v globalizovaném světě žádný stát není zcela „mimo hru“.
Členství v mezinárodních organizacích, ekonomické vazby či morální odpovědnost vůči hodnotám, to vše ztěžuje zachování úplné neutrality. Rakousko, které svou neutralitu zakotvilo ústavně, se i tak účastní misí EU, podporuje Ukrajinu nevojenskou pomocí a podle evropských smluv má povinnost solidarity při napadení některého z členských států.
Švýcarsko, které dlouho pečlivě balancovalo, se v posledních letech posunulo blíže k západnímu bezpečnostnímu prostoru, i když si zachovává formální odstup. A státy jako Slovensko a Maďarsko, které o neutralitě hovoří, často tímto pojmem jen zastírají skutečný geopolitický příklon – nikoli k nezávislosti, ale k jiné mocnosti.
Z Bulharska k českému soudu a do vazby zamířil další obviněný v případu březnového teroristického útoku v Pardubicích. Podle policistů existovaly hned tři zákonné důvody pro umístění této osoby do vazby.
Poslední dny zbývají z letošního dubna, už v pátek se rozběhne květen. Není tak divu, že meteorologové už tuší, jak v Česku bude po většinu následujícího měsíce. Prozradili to v nejnovějším měsíčním výhledu Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ).
Jednou ze smutných zpráv, které v dubnu zasáhly Česko, bylo úmrtí jedinečného Jana Potměšila. Známý herec, jenž bojoval s nepřízní osudu, zemřel ve věku 60 let. Už zítra budou lidé mít možnost se s ním v Praze rozloučit.
Stalo se to v dubnu a opakovat se to bude i v květnu. O čem je řeč? Vězte, že o uzavřených obchodech kvůli státním svátkům. První z dvojice květnových nás čeká už v pátek. Bude otevřeno, anebo nikoliv?
Jedním z klíčových ukazatelů, se kterými pracuje aktuální zpráva OECD, je takzvaný daňový klín. Zní to složitě, ale princip je jednoduchý: ukazuje, kolik z celkové ceny práce připadne státu. Pokud zaměstnavatel na pracovníka vydá 100 korun, daňový klín říká, kolik z této částky skončí na daních a odvodech a kolik zaměstnanec skutečně dostane na účet. Tedy jak velký je pomyslný klín, jejž stát vráží mezi zaměstnavatele a zaměstnance.
Během sobotní večeře Asociace zpravodajů v Bílém domě došlo k dramatické situaci, kdy se ozvala střelba v těsné blízkosti sálu, kde seděli prezident Donald Trump a první dáma Melania Trumpová. Prezident uvedl, že Melaniinou první reakcí na zaslechnutou střelbu bylo konstatování, že slyší ‚hluk‘. Manželé se v tu chvíli nacházeli přímo na pódiu, odkud je ochranka rychle evakuovala do bezpečného prostoru.
Spojené státy se vzpamatovávají z dalšího útoku na prezidenta Donalda Trumpa, ke kterému došlo v sobotu 25. dubna 2026 během výroční večeře Asociace zpravodajů v Bílém domě. Útočník vtrhl do prostor hotelu Washington Hilton, kde se akce konala. Jde o třetí podobný incident zaměřený na Trumpa za poslední tři roky, což vyvolává hluboké obavy z narůstající vlny politického násilí v zemi.
Britský král Karel III. míří do Spojených států na návštěvu, která je výsledkem měsíců strategického plánování na nejvyšší úrovni britské vlády. Přestože je cesta oficiálně prezentována jako dar k 250. narozeninám USA, její skutečný význam spočívá v diplomatickém úsilí o urovnání napjatých vztahů mezi administrativou Donalda Trumpa a vládou premiéra Keira Starmera.
Izraelský premiér Benjamin Netanjahu čelí před nadcházejícími volbami vážné výzvě v podobě nové politické síly. Dva jeho nejvýraznější rivalové, pravicový politik Naftali Bennett a centrista Jair Lapid, se rozhodli spojit síly s cílem ukončit jeho dlouholeté působení v čele vlády. Společně oznámili fúzi svých stran a otevřeně vyzvali ke spolupráci dalšího lídra, Gadiho Eisenkota. Tento krok má podle mnoha analytiků potenciál zásadně zamíchat rozložením sil v izraelském Knesetu.
Světově proslulý kouzelník David Blaine se v rámci přípravy na jeden ze svých nebezpečných kousků rozhodl spolknout vodu se dvěma živými zlatými rybkami. Ačkoliv se tento záběr objevil ve speciálu stanice ABC z roku 2013, záznam nikdy nezmínil, že vznikl přímo v newyorském domě odsouzeného sexuálního delikventa Jeffreyho Epsteina. Tato skutečnost vyšla najevo při zkoumání dokumentů ministerstva spravedlnosti, které odhalují desítky zpráv a telefonátů mezi oběma muži.
Podezřelým ze střelby na večeři Asociace korespondentů Bílého domu je jednatřicetiletý Cole Tomas Allen z kalifornského Torrance. Tento vysoce vzdělaný učitel a amatérský vývojář videoher byl podle dostupných informací odpůrcem politiky prezidenta Donalda Trumpa. Allen byl zadržen poté, co došlo k incidentu na slavnostní akci, které se účastnil prezident i další představitelé administrativy.
Státní návštěva krále Karla III. ve Spojených státech, která začíná v pondělí, je britskými historiky a analytiky označována za diplomaticky nejnáročnější cestu britského panovníka za poslední desetiletí. Král se ocitá v roli vyslance britské vlády s úkolem „obnovit a upevnit“ bilaterální vazby v době, kdy je tzv. „výjimečný vztah“ obou zemí pod značným tlakem. Před panovníkem však stojí několik zásadních rizik, která by mohla celou misi zkomplikovat.