Jak se z neutrality stala nevýhoda? Dnešní svět nenabízí prostor pro osamocenost

Neutralita přestává být zárukou bezpečí a stále častěji působí spíš jako psychologická kotva než geopolitická realita. Jasně to ukázal rok 2022, kdy se po ruské invazi na Ukrajinu Finsko a Švédsko rozhodly opustit svou dlouhodobou politiku neutrality a vstoupit do Severoatlantické aliance. Dnes patří mezi její nejaktivnější členy a jejich rozhodnutí je často vnímáno jako ukázkový příklad přehodnocení strategické reality.

Na opačné straně spektra se nachází Rakousko, které se i přes dramatické změny v evropské bezpečnostní architektuře drží konceptu neutrality jako základního kamene své zahraniční politiky. Oficiálně deklaruje status „stálé neutrality“, zakotvený v ústavním zákoně z roku 1955, který byl podmínkou odchodu okupačních vojsk po druhé světové válce. Tehdy šlo o geopolitický kompromis mezi Západem a Sovětským svazem.

V praxi ale rakouská neutralita v posledních letech dostává trhliny. A to nejen kvůli členství země v Evropské unii. EU sice není vojenskou aliancí, ale Lisabonská smlouva obsahuje tzv. „klauzuli vzájemné pomoci“, podle které jsou členské státy povinny poskytnout pomoc napadenému státu „všemi dostupnými prostředky“. Tento závazek je v některých ohledech širší než článek 5 Severoatlantické smlouvy, který ponechává větší volnost v interpretaci povinné reakce.

Rakousko se zároveň aktivně účastní společné bezpečnostní a obranné politiky EU, včetně misí v zahraničí. Na Ukrajinu sice odmítá dodávat zbraně, ale v červnu letošního roku oznámilo poskytnutí další „nevojenské pomoci“, například odminovacího vybavení a zdravotnického materiálu. Z rakouského pohledu nejde o porušení neutrality, ale o humanitární akt. Lze však namítnout, že i tento typ podpory de facto posiluje jednu stranu konfliktu.

Dokonce i podle Thomase Borera, bývalého švýcarského diplomata a architekta klíčové Bílé knihy neutrality z roku 1993, přestává být tradiční neutralita efektivním nástrojem bezpečnostní politiky. Borer, který v 90. letech formoval švýcarskou zahraniční strategii a dlouhodobě působil v diplomacii, nyní tvrdí, že svět se po roce 2022 změnil natolik, že pokračování v dosavadním přístupu představuje spíše psychologickou kotvu než realistickou obrannou doktrínu.

Navrhuje proto zásadní revizi: uvolnit omezení vývozu zbraní, prohloubit spolupráci s NATO, byť bez formálního členství, a zajišťovat obranyschopnost prostřednictvím interoperability se západními armádami. Borerovy výroky mají obrovskou váhu nejen díky jeho minulosti ve službách státu, ale i proto, že reflektují stále hlasitější diskusi ve švýcarské společnosti. Od aktivní účasti na sankcích EU po návrhy na změnu exportních pravidel pro švýcarské zbrojovky je patrný posun od ortodoxní neutrality k pragmatickému přizpůsobení se změněné realitě.

Politické síly, které chtějí neutralitu zakotvit ústavně, vnímají tento trend jako ohrožení identity státu. Klíčovou otázkou do příštích let tak bude, zda Švýcarsko zvládne své bezpečnostní priority redefinovat demokraticky, s důrazem na otevřenou veřejnou debatu a případné referendum. O slovech Borera informoval magazín Time.

Zvláštní kapitolu v debatě o neutralitě představují státy, které se navenek snaží profilovat jako neutrální, přestože se fakticky této pozice již dávno vzdaly – buď historicky, nebo praktickými kroky.

Typickým příkladem je Slovensko a Maďarsko. Obě země se v posledních letech stále častěji ohánějí pojmem neutrality, přičemž v případě slovenského premiéra Roberta Fica jde dokonce o deklarovanou zahraničněpolitickou orientaci „na všechny světové strany“.

Ficova rétorika ale ve skutečnosti maskuje jednoznačný příklon k východnímu autoritářskému bloku, konkrétně k Rusku, což je patrné jak z výroků, tak z konkrétních politických kroků. Nejde tedy o autentickou neutralitu, nýbrž o strategické lavírování, které vytváří prostor pro vznik nového typu závislosti, vztahu, jenž v mnoha ohledech připomíná jednostrannou podřízenost a může se časem proměnit v plnohodnotný vazalský model.

Neutralita jako koncept může působit přitažlivě, protože nabízí iluzi stability, distanc od konfliktů a autonomii v rozhodování. V dnešním světě však čím dál častěji selhává jako účinný nástroj bezpečnostní politiky. Důvod je prostý; současné bezpečnostní hrozby nejsou ohraničené jasnou frontovou linií a neřídí se tradičním schématem státního suveréna vůči jinému státnímu aktérovi.

Hybridní války, kybernetické útoky, ekonomický nátlak nebo systematická dezinformační kampaň jsou formy agrese, vůči nimž je neutralita nejen neúčinná, ale přímo škodlivá. Země, které se drží neutrality jako dogmatu, se tak stávají snadnými cíli – izolovanými ostrovy v moři konfliktu, bez politické a vojenské opory, odkázanými na vlastní kapacity, které často nestačí.

V době, kdy o osudu států rozhodují nejen armády, ale i schopnost být součástí mezinárodních koalic a sdílených bezpečnostních struktur, se neutralita mění ve slabinu. Není náhodou, že Finsko a Švédsko, donedávna symboly neutrality, zareagovaly na ruskou agresi bezprecedentním krokem a vstoupily do NATO. Jejich rozhodnutí nebylo pouhým taktickým posunem, ale strategickým přiznáním, že bezpečnost nelze outsourcovat na vlastní dobrou vůli či historický status.

Společná obrana, interoperabilita armád a sdílení zpravodajských informací představují dnes základní nástroje pro zvládnutí nejistoty. Neutralita v tomto kontextu není dostatečná, naopak může být i nebezpečná, protože vytváří klamnou iluzi bezpečí. Navíc platí, že v globalizovaném světě žádný stát není zcela „mimo hru“.

Členství v mezinárodních organizacích, ekonomické vazby či morální odpovědnost vůči hodnotám, to vše ztěžuje zachování úplné neutrality. Rakousko, které svou neutralitu zakotvilo ústavně, se i tak účastní misí EU, podporuje Ukrajinu nevojenskou pomocí a podle evropských smluv má povinnost solidarity při napadení některého z členských států.

Švýcarsko, které dlouho pečlivě balancovalo, se v posledních letech posunulo blíže k západnímu bezpečnostnímu prostoru, i když si zachovává formální odstup. A státy jako Slovensko a Maďarsko, které o neutralitě hovoří, často tímto pojmem jen zastírají skutečný geopolitický příklon – nikoli k nezávislosti, ale k jiné mocnosti.