Lze s Ruskem vůbec uzavřít trvalý mír? Odpověď odhalují minulé konflikty

Téměř každé desetiletí posledních třiceti let přineslo ozbrojený konflikt, ve kterém hrálo klíčovou roli Rusko – a stejně tak i pokusy o jeho diplomatické ukončení. Společným jmenovatelem většiny těchto jednání byla snaha o rychlé příměří, nikoli o dlouhodobé řešení, což vedlo k opakovaným krizím.

První a druhá čečenská válka

Po rozpadu Sovětského svazu se Čečensko pokusilo vyhlásit nezávislost. Kreml reagoval vojenskou intervencí, která v prosinci 1994 rozpoutala první čečenskou válku. Oficiálním cílem Moskvy bylo „obnovit konstituční pořádek“, realitou však byly dva roky tvrdých bojů, masivního bombardování Grozného a tisíců mrtvých civilistů. Konflikt skončil v srpnu 1996 dohodou v Chasavjurtech. Ta zajistila stažení většiny ruských vojsk, výměnu zajatců a odklad rozhodnutí o statusu Čečenska až do konce roku 2001.

Příměří bylo sice považováno za nejtrvalejší mírový dokument té doby, ale chyběl mu pevný politický rámec. Šlo spíše o přechodné ujednání než o řešení hlubších příčin konfliktu. Čečenské vedení nedokázalo vybudovat funkční státní struktury a situace se postupně vymkla kontrole – moc se přesunula k místním válečným velitelům a organizovanému zločinu, což připravilo půdu pro další ozbrojené střety.

Druhá čečenská válka vypukla v roce 1999, když ozbrojené skupiny čečenských islamistů pronikly do sousedního Dagestánu. Série bombových útoků v ruských městech, které Kreml rychle připsal separatistům, poskytla Moskvě záminku k rozsáhlé vojenské operaci. Ruská armáda postupovala tvrdě a do května 2000 obnovila kontrolu nad Čečenskem. Oficiálně byla „protiteroristická operace“ ukončena až v roce 2009, mezitím probíhala rozsáhlá obnova Grozného i dalších měst.

Cena za toto vítězství byla vysoká. Podle odhadů si konflikt vyžádal přes 60 000 obětí, včetně civilistů. Mezinárodní organizace, včetně Human Rights Watch, zdokumentovaly systematické porušování lidských práv – únosy, mučení, mimosoudní popravy i masové hroby.

Reakce Západu byla převážně slovní. Budoucí americký prezident George W. Bush už v listopadu 1999 kritizoval brutalitu ruské kampaně, ministryně zahraničí Madeleine Albrightová varovala, že tisíce mrtvých a statisíce uprchlíků „výrazně poškodily postavení Ruska v mezinárodním společenství“. Přímé zapojení do jednání se ale nekonalo. Rusko reagovalo odmítavě, zdůrazňovalo svou velmocenskou roli a „právo i povinnost“ zasahovat proti chaosu na svém území. Čína naopak ruský postup podpořila a odsoudila západní kritiku.

Válka v Gruzii

V srpnu 2008 se napětí v separatistických regionech Jižní Osetie a Abcházie přelilo do otevřené války. Dlouholetý spor o jejich status, přiživovaný ruským vlivem, eskaloval 7. srpna, kdy se gruzínská armáda pokusila vojensky znovu ovládnout Jižní Osetii. Ruská odpověď byla okamžitá a razantní – během hodin se na území nejen separatistických oblastí, ale i hluboko v Gruzii objevily tisíce ruských vojáků.

Během pětidenní kampaně Moskva nasadila síly mnohonásobně přesahující rozsah lokálního konfliktu. Tankové kolony pronikly až do měst Gori, Senaki či Zugdidi, zatímco ruské letectvo zasahovalo strategické cíle po celé zemi. Tento bleskový postup, zakončený rychlým vojenským vítězstvím, donutil Západ k okamžité diplomatické reakci.

Hlavní roli zprostředkovatele sehrál francouzský prezident Nicolas Sarkozy, který 12. srpna vyjednal šestibodovou dohodu o ukončení bojů. Dokument však hovořil pouze o „zastavení ozbrojeného konfliktu“, nikoli o míru, a obsahoval řadu vágních formulací. Rusko toho využilo – po podpisu příměří neustoupilo na původní pozice a udrželo vojáky v klíčových strategických bodech. Úplné stažení na předválečné linie proběhlo až začátkem října, a to jen částečně.

Krutost konfliktu byla podtržena etnickými čistkami. Z Jižní Osetie bylo během a po bojích násilně vyhnáno více než 20 000 etnických Gruzínů. OSCE a Evropský parlament tento postup odsoudily, a Mezinárodní trestní soud (ICC) zahájil předběžné šetření možných válečných zločinů. Podle odhadů šlo o desítky až stovky obětí na životech a rozsáhlé ničení civilního majetku.

Pouhé dva týdny po uzavření příměří Rusko formálně uznalo Abcházii a Jižní Osetii jako nezávislé státy. Tento krok zásadně porušil gruzínskou územní integritu a vyvolal ostré odsouzení ze strany Spojených států, Evropské unie a většiny mezinárodního společenství. Přesto žádné rozsáhlé sankce či diplomatická izolace Moskvy nenásledovaly. V rámci EU panovaly rozdílné postoje – zatímco některé státy volaly po tvrdším postupu, jiné se obávaly narušení ekonomických a energetických vazeb na Rusko.

Válka v Gruzii tak vytvořila nebezpečný precedent. Kreml demonstroval schopnost rychlého vojenského zásahu, následného politického uznání odtržených území a využívání příměří jako nástroje k upevnění nových faktických hranic. Tento scénář kombinace síly, diplomacie a faktického porušování mezinárodních dohod se později opakoval i na Ukrajině.

Krize na východní Ukrajině

Rok 2014 přinesl pro Ukrajinu zásadní geopolitický zlom. Po anexi Krymu ruskými jednotkami a vypuknutí ozbrojeného konfliktu v Donbasu se rychle ukázalo, že přímé boje mezi ukrajinskou armádou a proruskými separatisty mohou přerůst v širší válku. V reakci na to začala intenzivní diplomatická jednání, vedená převážně Německem a Francií, s cílem najít alespoň dočasné řešení.

V září 2014 byla v běloruské metropoli podepsána první tzv. Minská dohoda. Dokument nastavil rámec pro příměří a určité kroky k deeskalaci, avšak chyběl mu jasný plán pro dlouhodobé politické urovnání. Přestřelky a lokální boje pokračovaly, což nakonec vedlo k nutnosti nového ujednání.

To přišlo v únoru 2015 pod názvem Minsk II – balíček opatření, který měl ambicióznější rozsah. Obsahoval bezpodmínečné příměří, stažení těžké vojenské techniky od linie fronty, výměnu zajatců, ústavní reformu Ukrajiny se zvláštním statusem pro Donbas a obnovení plné kontroly nad státní hranicí.

První dny po zavedení příměří přinesly určité zklidnění. OSN a mise OBSE zaznamenaly snížení intenzity bojů a částečné stažení těžkých zbraní. Přesto se konflikt nikdy úplně nezastavil. Menší přestřelky, dělostřelecké ostřelování a incidenty v oblastech jako Marjinka či Debalceve pokračovaly, přičemž obě strany se vzájemně obviňovaly z porušování dohod.

Slabinou Minsk II byl především mechanismus realizace. Některé klíčové body – například návrat kontroly nad hranicí Ukrajině – měly být naplněny až po ústavní reformě. Tento „politický předpoklad“ se ukázal jako hlavní překážka: Kyjev odmítal provést změny, dokud nebudou z Donbasu staženy ruské síly, zatímco Moskva trvala na opačném pořadí kroků.

Vágní formulace dohody navíc umožňovaly její volný výklad. Rusko opakovaně využívalo nejasnosti k upevnění své vojenské a politické přítomnosti v Donbasu, přičemž Minsk sloužil spíše jako nástroj k zajištění statusu quo než k dosažení míru. Ve výsledku se dohoda stala jen přestávkou mezi fázemi konfliktu – jakýmsi „odkladem rozhodnutí“, nikoli jeho skutečným vyřešením.

Patová situace přetrvala až do února 2022. Tehdy Putin oficiálně prohlásil Minské dohody za mrtvé. Tentýž den Rusko uznalo nezávislost samozvaných „lidových republik“ v Doněcku a Luhansku a zahájilo jejich otevřenou vojenskou podporu. Minsk, kdysi prezentovaný jako klíč k míru, se tak definitivně ukázal jako slepá ulička – a předzvěst největší války v Evropě od roku 1945.

Plnohodnotná invaze bez řešení

Když ruská armáda 24. února 2022 překročila ukrajinské hranice, svět se během několika dnů ocitl v největší evropské válce od té druhé světové. Přestože boje postupovaly rychle a civilní ztráty narůstaly, už čtyři dny po začátku invaze usedli zástupci Kyjeva a Moskvy k jednacímu stolu.

První schůzka se odehrála 28. února v Bělorusku, poblíž ukrajinské hranice. Kyjev dorazil s jasnými požadavky: okamžité příměří a stažení ruských vojsk. Moskva naopak trvala na uznání ztracených území, neutralitě Ukrajiny a její de-militarizaci. Ultimativní tón ruských podmínek předznamenal, že kompromis bude těžko dosažitelný.

Další dvě kola – 3. a 7. března – nepřinesla zásadní posun. Ukrajina se mezitím snažila prostřednictvím tureckého ministra zahraničí prosadit humanitární příměří, zejména pro evakuaci civilistů z obleženého Mariupolu. Ani tento krok ale nepřinesl kýžený výsledek – koridory zůstaly pod palbou a lidé ve městě trpěli nedostatkem potravin, vody i léků.

Největší diplomatická iniciativa přišla 29. března v Istanbulu. Ukrajinská delegace tam předložila tzv. Istanbulský komuniké – návrh, v němž nabízela status neutrality výměnou za závazné mezinárodní bezpečnostní garance po vzoru článku 5 Severoatlantické smlouvy. Dokument navrhoval také patnáctileté období pro vyřešení statusu Krymu a úplné stažení ruských jednotek na pozice před invazí.

Moskva ovšem odpověděla požadavky, které by znamenaly pro Ukrajinu faktickou kapitulaci: trvalé uznání Krymu jako součásti Ruska, vzdání se členství v NATO a další územní ústupky. Přítomnost diplomatů z Turecka či Izraele sice jednáním dodala mezinárodní rámec, ale ne reálnou šanci na dohodu.

Klíčovým bodem zlomu se stalo odhalení masakrů v Buči a Irpini poté, co se ruské jednotky stáhly z okolí Kyjeva. Záběry zavražděných civilistů, masových hrobů a svědectví o mučení šokovaly svět a zcela zničily už tak křehkou důvěru mezi stranami. V atmosféře všeobecného pobouření bylo pokračování formálních rozhovorů politicky nemožné.

Od dubna 2022 už žádné oficiální kolo jednání neproběhlo. Kontakty mezi stranami sice pokračovaly – zejména díky prostředníkům z Turecka, Izraele a Africké unie – ale šlo spíše o sondážní rozhovory bez konkrétních výsledků.

Tato epizoda odhalila vzorec známý z předchozích konfliktů: když se válka nevyvíjí podle plánu, Moskva je ochotná jednat – nikoli však o kompromisu, nýbrž o podmínkách, které legitimizují její vojenské zisky. Požadavky na neutralitu, uznání anexe Krymu a demilitarizaci byly pro Kyjev nepřijatelné a představovaly přímou hrozbu pro jeho státní suverenitu. Odhalení válečných zločinů pak definitivně zlomilo politickou vůli k dalším rozhovorům.

Na základě předchozích tří dekád konfliktů, v nichž Rusko opakovaně využívalo jednání spíše k upevnění dosažených vojenských zisků než k dosažení trvalého míru, je páteční setkání Putina a Trumpa na Aljašce ohromně nejistým podnikem. Historie Čečenska, Gruzie i Ukrajiny ukazuje vzorec, kdy Kreml přistupuje k rozhovorům až ve chvíli, kdy má vojensky navrch, a jeho požadavky směřují k legitimizaci statusu quo, nikoli k návratu k předválečnému stavu.

Trump, známý ochotou k neortodoxním dohodám, může být pro Putina partnerem, který je schopen posunout jednání rychle vpřed. Otázkou ale zůstává, zda by to bylo ve prospěch ukrajinské suverenity, nebo spíše ruských geopolitických ambicí. V sázce není jen ukončení války, ale i budoucí podoba evropské bezpečnostní architektury, vztahy USA se spojenci a precedens, podle kterého se bude v budoucnu posuzovat, jak Západ reaguje na ozbrojenou agresi velmoci.