Exministr spravedlnosti Pavel Blažek rezignoval po přijetí daru v bitcoinech v hodnotě téměř miliardy korun od bývalého trestance Tomáše Jiřikovského. Jakkoli mohl být dar legální, jeho morální rozměr vzbuzuje vážné pochyby. Před volbami se kauza stala vítanou příležitostí pro opozici k poukázání na selhání vlády, což je její role a dělá ji správně. Koaliční subjekty SPOLU a STAN mohou Blažkovi za tuto munici pro opoziční snahy o vítězství v zářijových volbách poděkovat.
Západ zásadně mění přístup k Ukrajině. Německo pod vedením kancléře Friedricha Merze bourá dosavadní limity vojenské pomoci a USA pod Donaldem Trumpem ztrácejí trpělivost s Kremlem. Berlín nově připouští údery hluboko na ruském území a Washington zvažuje tvrdší linii po neúspěšných snahách o mírové urovnání. Reakce Moskvy je ostrá. Hovoří o nebezpečné eskalaci a varuje před destabilizací evropské bezpečnostní rovnováhy.
Autoritářské režimy v Rusku a Bělorusku mohou brzy čelit nepříjemnému poznání, že se neodvratně blíží konec jejich politické dominance. Naznačují to narůstající problémy se zajištěním základních potravin a jejich prudce rostoucí ceny – symbolicky nejvýrazněji v případě brambor. Právě zdražení této klíčové komodity může v konečném důsledku sehrát roli katalyzátoru, jenž připraví vládnoucí elity o poslední a nejcennější kapitál, který jim ještě zbývá – loajalitu vlastního obyvatelstva.
Evropská unie čelí ostré kritice za svou bezradnost a bezzubost v reakci na válku v Gaze. Navzdory svému politickému, ekonomickému i diplomatickému potenciálu zůstává pasivní, nečinná a v klíčových momentech zcela neviditelná. Unie tímto přístupem ztrácí vliv v regionu, který leží doslova na jejím prahu.
Slovensko se pod vedením současné vlády stále zřetelněji profiluje jako systémově nestabilní článek, jenž může reálně narušovat integritu a soudržnost obranného i politického rámce euroatlantického prostoru. Kabinet Roberta Fica dovedl zemi do situace, v níž se Německo coby jeden z klíčových aktérů evropské integrace uchýlilo k hrozbě pozastavení evropských fondů. Pro premiéra Fica je taková perspektiva krajně nepřijatelná, neboť právě finanční transfery z Bruselu představují hlavní a v podstatě jedinou motivaci pro setrvávání Slovenska v západních strukturách.
Prezidenta Spojených států muselo ohromně zaskočit, že ruský prezident o přímý dialog neprojevil sebemenší zájem. Donald Trump znovu vstoupil do vrcholné politiky s mentalitou obchodníka a agendou zaměřenou na maximalizaci amerického zisku. Zcela však přehlédl podstatnou skutečnost: ocitl se v aréně ostřílených geopolitických aktérů, které představa „znovuzrození Ameriky“ nezajímá a v řadě případů ji považují za hrozbu.
Šéf Bílého domu Donald Trump ve čtvrtek rozhodl o zákazu, který Harvardově univerzitě znemožňuje přijímat a dále udržovat zahraniční studenty. Tento krok, zdánlivě odůvodněný bezpečnostními a politickými motivy, představuje bezprecedentní zásah do akademické autonomie a ohrožuje pověst amerického vysokého školství. Zatímco některá jeho rozhodnutí lze označit za kontroverzní, toto je možné rovnou kvalifikovat jako vyloženě špatné a škodlivé. Nejde pouze o politické gesto, ale o útok na jeden z nejcennějších pilířů americké měkké síly – přitažlivost její vzdělanostní infrastruktury.
Narychlo ukončená válka na Ukrajině nebude koncem konfliktu, ale začátkem širší destabilizace Evropy. Pokud Západ přistoupí na mírové podmínky diktované Kremlem, vyšle tím jasný signál, že se agrese vyplácí. Následovat mohou další cíle, jako Moldavsko, Pobaltí, Rumunsko a Polsko. Pak už nebude o čem vyjednávat.
Telefonát mezi Donaldem Trumpem a Vladimirem Putinem vyvolal mezi Ukrajinci vlnu skepse a rozhořčení. V zemi, která nadále čelí masivním ruským útokům, vnímají mnozí údajnou diplomacii jako odtrženou od reality války. Podle hlasů z fronty i řad civilního obyvatelstva je zřejmé, že důvěra v takové iniciativy je prakticky nulová.
Na východním křídle Evropy vyrůstají dvě nové vojenské mocnosti – Polsko a Ukrajina. Spolu s odhodlaně se probouzejícím Německem mohou vytvořit bezpečnostní štít, který přinutí Moskvu, aby si každou agresivní akci rozmyslela ne dvakrát, ale stokrát. Z Evropy se může do pár let stát nedobytná pevnost, pokud bude existovat politická vůle. A ta se postupně probouzí.
Máme před sebou amerického prezidenta, který zjevně nerozumí podstatě ozbrojených konfliktů a přesto věří, že může vstoupit do jedné z nejkomplexnějších válek současnosti, uzavřít rychlou dohodu a okamžitě ji prohlásit za „mír“. Tato představa je nejen naprosto iluzorní, ale především nebezpečná. Nejen pro Ukrajinu, nýbrž pro stabilitu celé Evropy.
Přední ruský propagandista Vladimir Solovjov otevřeně hrozí Evropanům smrtí. Jeho výhrůžky, výroky ruských vyjednavačů i demonstrativní nezájem Moskvy o diplomacii jasně ukazují, že Kreml neusiluje o mír na Ukrajině. Jeho skutečným cílem je totiž širší konflikt s Evropou.
Americký prezident Donald Trump se ve středu nečekaně setkal s prozatímním syrským prezidentem Ahmedem al-Šárou – bývalým islamistickým velitelem s vazbami na al-Káidu. Jde o gesto, které neukazuje jen na Trumpovu ochotu jednat s kýmkoli, kdo slibuje výsledek, ale přesně zapadá do dlouhodobého vzorce americké zahraniční politiky.
Investiční dohoda o těžbě strategických surovin, uzavřená mezi Spojenými státy a Ukrajinou, nese výrazný geopolitický i ekonomický rozměr. Její přínosy však zůstávají hypotetické, dokud Ukrajina nedokáže obnovit správní kapacity, zajistit vládu práva a vytvořit bezpečné investiční prostředí. Skutečná návratnost přijde teprve po skončení války, a ani tehdy není zaručena. Země čelí strukturálním výzvám, jejichž zvládnutí bude klíčové pro to, zda se z dohody stane nástroj obnovy, nebo jen politický rámec bez reálného dopadu.
Ruský prezident Vladimir Putin odmítl účast na jednání s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským navzdory tomu, že setkání sám navrhl. Právě v čase, kdy mělo k rozhovorům dvou válčících lídrů dojít, přicházejí z ukrajinské fronty zprávy o masivních přesunech ruských jednotek.
Ve čtvrtek si Slovensko připomene temné výročí. Před rokem byl na premiéra Roberta Fica spáchán atentát. Šokující čin, jehož politické i společenské dozvuky dosud neutichly, otevírá zásadní otázky o míře polarizace společnosti, limitech politické kritiky i o tom, co vše ještě dokážeme obhájit v mezích demokracie. Především však připomíná, že násilí do demokratického prostoru nepatří – bez ohledu na to, kdo je jeho terčem.
Americký prezident Donald Trump oznámil záměr přijmout luxusní letoun Boeing 747 v hodnotě přibližně 400 milionů dolarů, který mu bezplatně nabízí katarská královská rodina.
Robert Fico sice popřel účast na přehlídce na Rudém náměstí, ale to je v této chvíli podružné. Samotnou cestou na Den vítězství do Moskvy totiž spláchl do kanálu nejen svou osobní důvěryhodnost, ale vážně poškodil i mezinárodní pověst Slovenska. Symbolický akt, který nelze omluvit výmluvami – Fico tím dal jasně najevo, kam patří. A kde bere inspiraci.
V květnu 1990 Estonsko a Lotyšsko formálně obnovily svou předválečnou státnost a distancovaly se od sovětské okupace. Přijetím klíčových deklarací a ústavních změn tehdy jasně potvrdily svou kontinuitu a nárok na nezávislost. Lotyši si 35. výročí od tohoto momentu připomněli 4. května, Estonci tak učiní ve čtvrtek.