Od ledna letošního roku, kdy se Donald Trump znovu ujal prezidentského úřadu, se mezinárodní diplomacie ocitla v novém a nepředvídatelném režimu. Nový nájemník Bílého domu se rozhodl, že jeho hlavní prioritou v oblasti zahraniční politiky bude ukončení války na Ukrajině – nikoli však kvůli obětem konfliktu, ale kvůli vlastní touze po zisku Nobelovy ceny za mír. Trump, který nikdy neprojevil hlubší porozumění mezinárodní diplomacii, k ní přistupuje jako k realitní transakci, a to i přesto, že jeho vlastní obchodní impérium prošlo opakovanými bankroty.
Bezpečnostní záruky pro Ukrajinu, možnost summitu Zelenskyj–Putin a diplomatická přítomnost Evropy u klíčových jednání – to byly hlavní body večerní schůzky v Bílém domě, které se účastnili americký prezident Donald Trump, ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj a evropští lídři. Podle Keira Starmera panovala jednota, Emmanuel Macron vyzdvihl ochotu USA spolupracovat. Trump si během večera vyhradil čas na telefonát s ruským vládcem Vladimirem Putinem.
Ztráty na životech během války na Ukrajině patří k nejstřeženějším tajemstvím konfliktu. Přesné počty padlých, zraněných i nezvěstných zůstávají neznámé a dostupné odhady se výrazně liší. V informační válce se i čísla stávají nástrojem propagandy, a záměrné mlžení ze strany zúčastněných států komplikuje jejich ověření. Mnohé statistiky navíc zahrnují různě definované kategorie ztrát, což dále zkresluje celkový obraz lidského utrpení, které tento konflikt přináší.
Donald Trump získává podporu stále většího počtu zahraničních lídrů pro nominaci na Nobelovu cenu míru. Ocenit chtějí jeho roli při zprostředkování příměří v několika konfliktech, naposledy mezi Kambodžou a Thajskem či Arménií a Ázerbájdžánem. Historie ceny však ukazuje, že nominace bývají i kontroverzní. V roce 1939 se na seznamu objevil i Adolf Hitler.
Americký prezident Donald Trump znovu varoval Rusko před „vážnými následky“, pokud nebude usilovat o ukončení války na Ukrajině. Konkrétní opatření ale neoznámil a Washington nadále zůstává v pozadí, zatímco břemeno vojenské podpory Kyjevu nesou zejména evropští spojenci. Trumpova silná slova tak zatím postrádají činy, bez nichž hrozí další oslabení západního vlivu.
Vstup Ukrajiny do NATO by mohl zásadně proměnit bezpečnostní architekturu Evropy. Aliance by získala partnera s bezprostřední zkušeností z moderní války proti Rusku, ověřenými taktikami a schopností rychlé adaptace. Pro Kyjev by členství znamenalo historickou záruku bezpečnosti, pro NATO posílení východního křídla a nové know-how v boji proti konvenčním i hybridním hrozbám.
Jednání mezi americkým prezidentem Donaldem Trumpem a ruským vůdcem Vladimirem Putinem se nezadržitelně blíží a očekávání jsou vysoká. Výsledek jejich setkání může v příštích týdnech či měsících rozhodnout nejen o tom, zda vůbec odstartuje mírový proces na Ukrajině, ale i o jeho konkrétní podobě. Pokud se Trump postaví k požadavkům Kremlu vstřícně, může se Washington stát klíčovým hybatelem tlaku na Kyjev, aby přistoupil k územním ústupkům.
Od války v Čečensku přes konflikt v Gruzii až po anexi Krymu a současnou válku na Ukrajině – Kreml se v posledních třech desetiletích opakovaně ocital uprostřed ozbrojených střetů, které se Západ snažil řešit jednáním. Pokusy o mírové dohody se objevily i během války v Donbasu po roce 2014 a po ruské invazi v roce 2022, ale bez trvalého výsledku. V pátek se na Aljašce setkají Donald Trump a Vladimir Putin, aby se pokusili najít cestu z nejtěžšího konfliktu v Evropě od druhé světové války.
Blížící se summit Donalda Trumpa s Vladimirem Putinem může být pro amerického prezidenta klíčovým okamžikem jeho mandátu a zároveň riskantní hrou s nebezpečně vysokými sázkami. Po zkušenostech z roku 2018 si Trump nemůže dovolit působit měkce vůči Moskvě. Tentokrát musí obstát nejen před americkou veřejností, ale i spojenci, a dokázat, že zvládne vyjednat dohodu bez ústupků, které by ohrozily Ukrajinu i bezpečnost Západu.
Neutralita už dnes není zárukou bezpečí, spíše iluzí, která neodpovídá realitě současných hrozeb. Zatímco některé státy jako Finsko a Švédsko ji opustily a staly se aktivními členy Severoatlantické aliance, jiné, například Rakousko nebo Švýcarsko, dál lavírují. Ve světě hybridních válek a autoritářské expanze je ale neutralita čím dál častěji slabinou, nikoli výhodou.
Plná okupace Pásma Gazy, jak ji avizoval premiér Benjamin Netanjahu, by znamenala zásadní zlom pro Izrael i celý region. Vojenská kontrola nad územím s více než dvěma miliony Palestinců by proměnila demografickou rovnováhu, zpochybnila samotnou definici Izraele jako židovského a demokratického státu a vystavila zemi obvinění z apartheidu. Bez jasné vize, co přijde po Hamásu, hrozí, že okupace Gazy přinese jen další chaos, odpor a humanitární katastrofu.
Politická mapa světa se neustále mění a vyvíjí. V příštích letech může dojít k zásadním změnám, které přetvoří hranice, jak je dnes známe. Súdán se nachází na prahu rozpadu, Tchaj-wan osciluje mezi faktickou nezávislostí a hrozbou invaze, Skotsko a Katalánsko neustále volají po odtržení. Separatistická hnutí nabírají na síle, vznikají nové „de facto státy“ a význam státních hranic se postupně rozplývá. Současně ale může dojít i k opačnému trendu – vzniku rozsáhlých nadnárodních celků, které spojí desítky států pod jednu střechu.
Spojené státy pomalu, ale znatelně ztrácejí kontrolu nad globálním děním. Zatímco v Evropě, především té střední a východní, přetrvává jasný sentiment o agresivním chování Ruska a jeho porušování mezinárodního práva, v jiných částech světa je pohled výrazně jiný. Zejména na Blízkém východě a v části Afriky roste deziluze ze Západu, a Amerika je vnímána nikoli jako garant bezpečnosti, ale jako síla, která destabilizuje.
Umělá inteligence může zefektivnit práci, ale i zpochybnit realitu. Případ Jacoba Irwina, jehož přesvědčení o překonání rychlosti světla posílila odpověď jazykového modelu ChatGPT, ukazuje na limity technologie, která chápe svět pouze skrze jazyk. Zatímco jedněm AI šetří čas, jiným může nechtěně uškodit, zejména když není navržena tak, aby rozpoznala psychické ohrožení. Čím dál větší závislost na AI ale vyvolává zásadní otázky. Neztrácíme schopnost myslet sami? A kdo bude ovládat nástroje, které mohou být pomocníkem i zbraní?
Ruský stát pod vedením Vladimira Putina přetváří vzdělávání v nástroj ideologické a kulturní kolonizace. Nové jednotné učebnice dějepisu popírají historické zločiny SSSR, ospravedlňují invazi na Ukrajinu a prezentují válku jako přirozené pokračování Velké vlastenecké války. Na okupovaných územích mezitím dochází k systematickému potlačování ukrajinského jazyka. Nejprve docházelo k omezení, poté represím a nyní k úplnému zákazu výuky. Vzdělávání se mění v mechanismus asimilace, který má vytvořit novou generaci loajálních poddaných bez historické paměti a kulturní identity.
Západní mocnosti včetně Velké Británie a Kanady se chystají uznat Palestinu jako nezávislý stát poté, co tak učinila Francie. Tento krok má posílit diplomatický tlak na Izrael a vyvážit jednostrannou podporu USA, které i přes humanitární krizi v Gaze nadále plně stojí za izraelskou vládou. Přestože je uznání Palestiny nutné a symbolicky silné, narazí na realitu rozděleného území, nefunkčních institucí a přítomnosti Hamásu, což vytváří takřka neřešitelný politický a bezpečnostní paradox.
Šéf Bílého domu Donald Trump zkrátil Rusku lhůtu na ukončení války na Ukrajině a hrozí tvrdými sankcemi nejen Moskvě, ale i jejím obchodním partnerům, což může zahrnovat třeba Indii nebo dokonce Slovensko. Zatímco Západ zpřísňuje rétoriku, Rusko úspěšně obchází sankce přes sousedy a Čína na tom vydělává. Výzkumy ukazují, že globální sankční režim má vážné trhliny a Peking i některé evropské firmy je umějí využít.
Co ještě nedávno působilo jako mozaika vzdálených krizí, se dnes spojuje v jediný děsivý obraz světa, který se nám rozpadá před očima. Od hladomoru v Gaze, přes ruskou agresi na Ukrajině až po války v Africe – lidstvo čelí chaosu, který samo vytváří. Ztrácíme schopnost se poučit, reagovat a spojit. A možná i vůli žít spolu jinak než ve strachu.
Silné zemětřesení o síle 8,8 magnituda, které zasáhlo východní pobřeží Ruska, vyvolalo tsunami, jež ohrožuje nejen Kamčatku, ale i Havaj a Japonsko. Přestože první vlny byly malé, hrozí další. Událost připomněla ničivou sílu podobných katastrof – od tsunami v Indickém oceánu 2004, přes Fukušimu 2011, až po megatsunami na Aljašce a tragédii na Kamčatce roku 1952.