Hrozí ozbrojený střet mezi Čínou a Japonskem, dvěma vyrovnanými rivaly svázanými hlubokou historickou nedůvěrou

Hrozba ozbrojeného střetu mezi Čínou a Japonskem nabývá na bezprostřednosti a přestává být pouhou hypotetickou úvahou. Nedávné incidenty u Okinawy, při nichž čínské stíhačky opakovaně zaměřily palubní radary na japonská letadla, představují závažné porušení zavedených bezpečnostních norem. V odborné vojenské komunitě je tento krok chápán jako signál potenciálního útoku, a jeho výskyt v krátkém časovém intervalu proto Tokio označilo za politováníhodnou a nebezpečnou eskalaci. Informovala o tom britská stanice BBC.

K prudkému zhoršení vztahů přispěla i otevřená deklarace japonské premiérky o možné vojenské odpovědi v případě čínského útoku na Tchaj-wan. Od té doby se rétorika obou vlád vyostřuje, zatímco incidenty na moři a ve vzduchu se množí. Paralelní ekonomická a kulturní omezení, od zákazů dovozu po pozastavení filmových premiér, doplňují obraz dvou mocností, jejichž vztahy se propadají do nejhlubší krize za poslední roky.

Potenciální konflikt mezi Pekingem a Tokiem by však měl důsledky přesahující rámec regionální bezpečnosti. Vzhledem k zásadnímu postavení obou zemí v globálních dodavatelských řetězcích a světové ekonomice by jakákoli forma ozbrojené konfrontace znamenala vážné narušení mezinárodní stability. Současné signály proto nelze podceňovat: svět stojí před situací, která může zásadně změnit bezpečnostní architekturu celé Asie a s ní i dynamiku globálního geopolitického prostředí.

Japonsko se připravuje naplno

Znepokojivou dimenzi celé krize dodává skutečnost, že Japonsko už dávno není „pouhým“ regionálním aktérem, ale klíčovým pilířem americké strategie vůči Číně. Podle aktuálních hodnocení ve Washingtonu patří Tokio mezi vůbec nejdůležitější spojence USA, a to nejen z hlediska vojenských kapacit, ale napříč celým spektrem politických, technologických a ekonomických nástrojů.

Japonsko má jako jeden z mála partnerů schopnost podporovat cíle Spojených států vůči Číně ve všech hlavních oblastech, od polovodičů, přes kritické suroviny až po zbrojní spolupráci a sdílení pokročilých technologií, a v drtivé většině z nich je považováno za „velmi důležité“.

To má konkrétní dopady. Tokio patří mezi klíčové hráče v reorganizaci dodavatelských řetězců čipů mimo Čínu a je nepostradatelné v oblasti špičkových technologií i kontroly jejich šíření. Zároveň je důležitým článkem při zajišťování kritických minerálů a účastní se společného rámce, který má omezit transfer citlivých technologií do čínského vojensko-průmyslového komplexu. Japonské firmy patří mezi nejvýznamnější investory v Číně, zejména v technologickém a automobilovém sektoru, což dále prohlubuje vzájemnou závislost a zároveň zvyšuje politické náklady jakéhokoli tvrdého střetu.

V bezpečnostní rovině Japonsko poskytuje Spojeným státům základny, logistiku a rostoucí vlastní úderné schopnosti, přičemž je zjevné, že Washington s Tokiem počítá jako s hlavním spojencem pro udržování odstrašování v indo-pacifickém regionu. Z amerického pohledu jde o spojence, který přináší značné výhody při relativně nízkém riziku a jeho význam dále roste s tím, jak navyšuje obranné rozpočty a prohlubuje vojenskou spolupráci s USA. Jinými slovy, případný ozbrojený střet mezi Japonskem a Čínou by téměř jistě nebyl „čistě bilaterální“ – dotýkal by se přímo samotné páteře americké strategie vůči Pekingu a tím i širší architektury globální bezpečnosti.

Tokio dnes navíc hostí největší počet amerických vojáků na světě, přičemž zhruba polovina z nich je soustředěna na Okinawě – pouhých 600 kilometrů od Tchaj-wanu. Právě zde leží letecká základna Kadena, největší bojové křídlo amerického letectva, které by v každém scénáři krize kolem Tchaj-wanu či širšího čínsko-japonského střetu sehrálo klíčovou roli.

Japonsko zároveň deklarovalo, že bude vydávat 2 % HDP na obranu, rozvíjet schopnosti v oblasti kybernetické války a pořizovat zbraňové systémy schopné provádět protiúdery – tedy kapacity, které ještě nedávno byly politicky takřka nemyslitelné. V kombinaci s pokročilými protiponorkovými, protilodními a průzkumnými schopnostmi se Japonsko profiluje nikoli jako pasivní „přední linie“, ale jako aktivní vojenský hráč schopný výrazně ovlivnit průběh případné konfrontace v západním Pacifiku.

Současně je Japonsko hluboce zapojeno do širší americké strategie „svobodného a otevřeného Indo-Pacifiku“. Hraje ústřední roli v klíčových regionálních formátech, jako je Quad či trilaterální bezpečnostní dialog, a svou rozvojovou pomocí a finanční silou, cílenou především na Asii, spoluutváří prostředí, v němž se rozhoduje o vlivu Číny na globální Jih.

To vše znamená, že případná válka mezi Čínou a Japonskem by automaticky zasáhla i samotnou infrastrukturu americké moci v regionu. Šlo by zároveň o test spolehlivosti amerických bezpečnostních záruk, odolnosti spojenecké sítě a schopnosti Západu udržet stávající uspořádání světového řádu.

Kdo je silnější?

Vojenská rovnováha mezi Čínou a Japonskem se na první pohled jeví jako jednoznačná. Peking disponuje jednou z největších ozbrojených sil světa, zatímco Japonsko má relativně malou, ústavně limitovanou armádu. Při bližším pohledu však vzniká mnohem komplexnější obraz – střet kvantity s kvalitou, masy s technologickou vyspělostí a regionální expanze s precizně budovanou obranou.

Čínská Lidová osvobozenecká armáda (PLA) je dnes největší aktivní armádou světa, s více než dvěma miliony vojáků a druhým nejvyšším vojenským rozpočtem. Její modernizace probíhá tempem, které nemá v historii precedens. Námořnictvo je už nyní největší na světě podle počtu plavidel, letectvo rychle roste a Peking buduje schopnosti navržené k projekci síly daleko za své pobřeží.

Její silnou stránkou je kombinace obrovské personální základny, masivní produkce zbraní a narůstající technologické soběstačnosti. Zároveň však PLA nadále naráží na limity – některé systémy zaostávají za technologickou úrovní USA, úroveň interoperabilních struktur zůstává neprověřená a armáda nemá zkušenost s moderním konfliktem vysoké intenzity.

Japonské Síly sebeobrany (JSDF) jsou nesrovnatelně menší, mají přibližně 240 tisíc příslušníků. Rozpočet je zlomkem čínského, přesto se Tokio opírá o modernizované letectvo, špičkové námořnictvo a jednu z nejpokročilejších protivzdušných a protiraketových obran na světě.

Klíčovým faktorem je však struktura jejich výzbroje. Japonsko provozuje moderní flotilu F-35, špičkové ponorky, vynikající protiponorkové kapacity a úzce integrované systémy velení s USA. Vše doplňuje výjimečná úroveň výcviku, důraz na přesnost a doktrína, která upřednostňuje schopnost rychle zneutralizovat pokročilé hrozby.

Tokio je schopné v reálném čase sdílet data s americkými senzory, satelity a průzkumnými platformami, což mu dává výraznou informační výhodu. Jeho protivzdušná a protiraketová obrana patří k nejhustším na světě a je navržena tak, aby odolala masivní saturaci raketami – typickému scénáři, který by Čína použila na začátku konfliktu.

Japonské ponorky třídy Sōryū a Taigei jsou považovány za jedny z nejtišších a nejspolehlivějších na světě, což v prostředí západního Pacifiku představuje zásadní asymetrickou výhodu. A japonské letectvo, posílené F-35, domácími F-15MJ a americkými rotačními nasazeními F-22, je optimalizováno pro boj proti technologicky pokročilému protivníkovi.

Proto by případná válka mezi Čínou a Japonskem nebyla příběhem jednoduchého střetu „velkého proti malému“. Šlo by o vysoce technologický konflikt, v němž by čínská masivní kvantita narážela na japonskou schopnost bránit klíčové prostory, efektivně rozmělňovat postup protivníka a využívat americké strategické kapacity ve svůj prospěch.

Americká přítomnost, ať už prostřednictvím zpravodajství, logistiky, protivzdušné obrany nebo přímých bojových prostředků, by navíc okamžitě změnila dynamiku každého střetu. Čína by tak musela kalkulovat nejen s japonskou kvalitou, ale i s rizikem eskalace na konflikt s nejmocnější armádou světa.

Výsledný poměr sil je proto mnohem vyrovnanější, než by naznačovala pouhá statistika. Japonští plánovači nevycházejí z představy, že dokážou Čínu porazit, ale že jí mohou způsobit dostatečně vysoké náklady, aby odradili od agrese. A právě v tom spočívá skutečná podstata současné rovnováhy moci v západním Pacifiku.

Hluboká historická nevraživost

Kořeny napětí mezi Čínou sahají hluboko. Současná rétorika, ať už jde o lodě pobřežní stráže u Senkaku, varování čínským cestovatelům nebo ostré diplomatické výměny, je pouze novou vrstvou na historickém podloží, které je stále zatíženo obrovským množstvím nevyřešených traumat, jak napsal server Eurasian Times.

Zejména druhá čínsko-japonská válka představuje jeden z nejtemnějších úseků moderních dějin, a její brutalita dalece přesahovala běžné parametry tehdejších konfliktů. Japonská armáda nevedla proti Číně pouze konvenční válku, nýbrž šlo o systematickou, státem řízenou destrukci celé společnosti, doprovázenou zvěrstvy, která i v kontextu 20. století patří k těm nejhorším.

Po invazi v roce 1937 se boje rychle proměnily v totální válku proti civilní populaci. Způsob japonského postupu byl v mnoha regionech podobný: obsazení strategického města, následné masové popravy, vypalování čtvrtí, hladové blokády a rozsáhlé deportace obyvatelstva. Podle současných historických odhadů zahynulo více než 22 milionů Číňanů, a to nejen na frontě, ale i v důsledku hladomorů, nemocí, nucených prací a represí, které okupace generovala.

Nejznámějším symbolem těchto událostí je masakr v Nankingu na přelomu let 1937 a 1938. Během několika týdnů došlo k masovým vraždám, systematickému sexuálnímu násilí a rozsáhlému ničení města. Počet obětí se pohybuje ve statisících. Brutalita, s jakou japonské jednotky tehdy postupovaly, šokovala i část zahraničních pozorovatelů, kteří byli svědky vražd dětí, poprav civilistů a veřejného mučení.

Další kapitolu tvoří činnost nechvalně proslulé Jednotky 731, tajného japonského výzkumného centra v Mandžusku. Zde probíhaly rozsáhlé experimenty na lidech, od testů biologických a chemických zbraní, vivisekce bez anestezie, až po úmyslné infekce morovými bakteriemi či syfilidou. Oběti, převážně Číňané, ale i Korejci či Rusové, byly považovány za „experimentální materiál“. Toto zařízení se stalo jedním z nejděsivějších příkladů institucionalizované brutality během války.

Stejně devastující byly tzv. „operace tří všech“ (san guang), při nichž japonská armáda na severu Číny uplatňovala politiku „zabít vše, spálit vše, zničit vše“. Cílem bylo odříznout partyzánské jednotky od civilní podpory. Celé vesnice byly vypáleny, úroda zničena, studny zamořeny a obyvatelé buď popraveni, nebo donuceni k útěku. Výsledkem byly rozsáhlé hladomory a masová depopulace regionů, které se z demografického úbytku vzpamatovávaly desetiletí.

Když k tomu připočteme delší kontinuitu japonské imperiální expanze – od anexí Tchaj-wanu v roce 1895 až po okupaci Mandžuska v roce 1931 – není překvapivé, že dnešní spory o Senkaku či Tchaj-wan Čína nevnímá jako izolované incidenty. V jejím narativu jde o pokračování téhož zápasu, v němž Japonsko historicky vystupovalo jako agresor.

Poválečné Japonsko se po kapitulaci v roce 1945 skutečně vydalo cestou, která měla zásadně přetrhnout vazby s jeho militaristickou minulostí. Nová ústava, přijatá v roce 1947, obsahuje slavný článek 9, jímž se země „navždy vzdává války jako suverénního práva národa“ a zřekla se možnosti budovat útočné vojenské kapacity. Tento závazek se stal nejen právním rámcem, ale i kulturním pilířem poválečné identity – Japonsko se profilovalo jako stát, který svou mezinárodní prestiž a bezpečnost odvozuje od ekonomické síly, diplomacie a kooperace, nikoli od vojenské moci.

Právě tato pacifistická orientace způsobila, že „Síly sebeobrany“ vzniklé v 50. letech byly dlouho vnímány jako technicky vyspělá, ale politicky okrajová instituce. Japonské elity i veřejnost po desetiletí odmítaly cokoliv, co by připomínalo návrat k militarismu 30. a 40. let. Tento konsenzus byl natolik silný, že každé rozšíření mandátu nebo zvýšení výdajů na obranu vyvolávalo intenzivní debaty a někdy i masové protesty.

To se ovšem v posledních letech začalo měnit – a právě tato proměna je zdrojem rostoucí čínské obezřetnosti. Pod tlakem vnějších hrozeb, zejména rostoucí vojenské síly Číny a severokorejského jaderného programu, Tokio postupně rozvolňuje interpretační rámec článku 9. V roce 2015 schválila vláda premiéra Šinzo Abeho kontroverzní legislativu, která umožňuje omezené zapojení japonských sil do kolektivní obrany, tedy účasti na operacích spojenců v případě, že je ohrožena bezpečnost Japonska.

Dalším zásadním zlomem byla rozhodnutí posledních let: razantní navýšení obranného rozpočtu na 2 % HDP, rozvoj systémů schopných provádět protiúdery, akvizice řízených střel dlouhého doletu Tomahawk či vývoj vlastních hypersonických kapacit. Současnou fázi lze charakterizovat jako „responsivní militarizaci“ – Japonsko se nevrací k ofenzivnímu militarismu minulosti, ale buduje schopnosti, které poprvé od roku 1945 významně překračují rámec čistě defenzivní politiky.

V čínském strategickém diskursu to vyvolává dvě reakce. Zaprvé, obavy, že Tokio opouští poválečný pacifismus rychleji, než je oficiálně přiznáváno. Zadruhé, hlubokou nedůvěru pramenící z historické zkušenosti, protože Peking vnímá jakýkoli růst japonské vojenské síly prizmatem devastace z let 1937–1945.

Asymetrie historické paměti zde hraje zásadní roli. Zatímco Japonsko si svou minulost často vysvětluje jako varování před agresivní zahraniční politikou, Čína ji chápe jako trvalé memento toho, k čemu může japonská militarizace vést. Výsledkem je situace, v níž i relativně umírněné kroky Tokia mohou v Pekingu rezonovat jako varovný signál.

Právě tato kombinace historického traumatu a současné strategické nejistoty vysvětluje mimořádnou křehkost vztahů obou zemí. Japonská snaha o modernizaci obrany, jakkoli racionální z hlediska vlastních bezpečnostních potřeb, je v Číně interpretována mnohem ostřeji – jako potenciální návrat k éře, kterou považuje za jednu z největších národních tragédií. Proto je dnes riziko eskalace tak vysoké.