Atmosféra začíná mít žízeň, lidstvo musí jednat. Pokud se nic nezmění, čekají nás extrémní sucha a války o vodu

Globální klimatická situace se v posledních letech zhoršuje a stále častěji přináší extrémní projevy počasí. Informovala o tom britská stanice BBC. Důvodem je především oteplování planety způsobené lidskou činností – zejména spalováním fosilních paliv. Podle mezinárodních klimatologických institucí se důsledky globálního oteplování projevují v několika zásadních oblastech: delších a silnějších vlnách veder, extrémních srážkách, častějších a déle trvajících obdobích sucha a v růstu rizika rozsáhlých požárů.

Nárůst průměrné globální teploty, který se nyní pohybuje přibližně kolem 1,3 °C oproti předindustriální éře, dramaticky zvyšuje četnost i intenzitu horkých dní. Hranice, které byly dříve považovány za výjimečné, se dnes překračují s rostoucí pravidelností. Ve Spojeném království například teploty poprvé v historii přesáhly 40 °C v roce 2022, přičemž meteorologové upozorňují, že podobné extrémy jsou nyní více než dvacetkrát pravděpodobnější než v 60. letech. Podobné situace se opakují napříč kontinenty – od západní Afriky po Skandinávii.

Příčinou bývají mimo jiné tzv. tepelné dómy, kdy se oblasti vysokého tlaku vzduchu dlouhodobě usadí nad jedním územím a brání úniku horka. Někteří vědci poukazují i na možné narušení proudění jet streamu v důsledku rychlejšího oteplování Arktidy, což by mohlo tyto jevy dále zintenzivňovat.

Teplejší atmosféra navíc pojme více vodní páry – zhruba o 7 % na každý stupeň Celsia navíc. Výsledkem jsou prudší lijáky a častější záplavy. V Evropě bylo mezi říjnem 2023 a březnem 2024 zaznamenáno jedno z nejvlhčích období v historii měření, přičemž vědci odhadují, že pravděpodobnost takto extrémních srážek se vlivem lidského oteplování zvýšila minimálně čtyřnásobně. Zničující záplavy v Česku, Polsku, Rakousku a Itálii v září 2024 měly podle klimatických modelů dvojnásobnou pravděpodobnost oproti době bez antropogenního vlivu.

Podle Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) se podobný trend projevuje po celém světě – epizody silných dešťů jsou častější a vydatnější, zatímco jejich dopady zesiluje neadekvátní infrastruktura a zhoršující se schopnost krajiny zadržovat vodu.

Zároveň se ale ukazuje, že i přes častější srážky některé regiony paradoxně vysychají. Vyšší teploty totiž způsobují rychlejší odpařování vody z půdy a rostlin, čímž narušují vodní bilanci krajiny. To znamená, že v mnoha částech světa může přibývat deště, a přesto bude vody méně, protože planeta ztrácí vlhkost rychleji, než ji stačí doplnit.

Právě tento fenomén se stává jedním z nejzásadnějších dopadů globálního oteplování. Sucha jsou dnes častější, závažnější a rozšířenější než kdykoli v moderní historii.

Atmosféra má doslova žízeň

Současné sucho, které postihuje velkou část světa, už nelze vysvětlovat pouze nedostatkem srážek. Nové poznatky publikované v časopise Nature, o čemž napsal server Conversation, ukazují, že klíčovým faktorem je tzv. „atmosférická žízeň“ (anglicky atmospheric evaporative demand, AED) – tedy schopnost atmosféry „vysávat“ vodu z půdy, řek, jezer i rostlin. Tento fenomén je přímo spojen s rostoucí teplotou planety a podle nejnovějších výzkumů stojí přibližně za 40 % nárůstu závažnosti sucha za posledních čtyřicet let.

Zjednodušeně řečeno, zatímco srážky představují „příjem“ vody, AED je její „výdaj“. Pokud teploty stoupají, atmosféra vyžaduje stále více vlhkosti – a i když množství dešťů zůstává stejné, bilance půdy se propadá do deficitu. Tento mechanismus způsobuje, že sucho se zhoršuje i v oblastech, kde se průměrné srážky dlouhodobě nezměnily.

Analýza ukazuje, že mezi lety 2018 a 2022 se rozloha území zasažených suchem celosvětově zvýšila o 74 %, přičemž více než polovina tohoto nárůstu byla způsobena právě vzrůstající atmosférickou žízní. Rok 2022 byl nejvíce suchem zasaženým rokem za více než čtyři desetiletí – více než 30 % pevninské části Země tehdy čelilo mírnému až extrémnímu suchu. Zvlášť těžce dopadlo na Evropu a východní Afriku, kde nedostatek vody zasáhl zemědělství, energetiku i zásobování obyvatel. V Evropě klesly hladiny řek natolik, že byl omezen provoz vodních elektráren a doprava po Rýnu či Dunaji, zatímco úroda obilí a kukuřice zaznamenala výrazné ztráty.

Podle autorů studie hraje AED zásadní roli i při určování, kde a jak budou sucha vznikat v budoucnu. Nejvíce ohrožené jsou oblasti, které už nyní trpí nedostatkem vody – západní a východní Afrika, jihozápad USA či jižní a západní Austrálie. V těchto regionech stála atmosférická žízeň za více než 60 % intenzity sucha v posledních dvaceti letech.

Odborníci proto varují, že pokud státy nezačnou sledovat a zahrnovat AED do svých klimatických strategií, budou rizika sucha systematicky podceňovat. Tam, kde srážky zůstávají stabilní, by měla opatření směřovat k omezování odpařování – tedy k efektivnějším zavlažovacím systémům, pěstování suchovzdorných plodin, zlepšování kvality půdy a obnově přirozených ekosystémů schopných zadržovat vlhkost.

Jaké má sucho dopady?

Sucho patří k nejzávažnějším a nejkomplexnějším projevům klimatické krize, protože jeho dopady zasahují prakticky všechny složky společnosti i životního prostředí. Voda je základní podmínkou života, hospodářství i energetiky – a její nedostatek se proto šíří ekonomikou podobně jako řetězová reakce. Pokud vyschne jeden článek systému, postupně padají i další, přesně jako domina. Upozornilo na to ve své analýze Národní centrum pro zmírňování dopadů sucha při Univerzitě v Nebrasce.

Z ekonomického hlediska má sucho bezprostřední dopad na zemědělství. Ztráty úrody, úhyn hospodářských zvířat a nucené investice do zavlažování nebo vrtů znamenají pro farmáře často existenční ohrožení. To má následné důsledky i pro průmysl a maloobchod – od výrobců zemědělské techniky až po potravinářské podniky. Ceny potravin rostou, zatímco příjmy zemědělců klesají.

Sucho navíc zvyšuje tlak na energetický sektor. Elektrárny využívající vodu k chlazení nebo hydroelektrárny trpí nedostatkem vody, což nutí provozovatele přecházet na dražší a méně udržitelné zdroje. Dopravní sektor se potýká s nižší hladinou řek, což omezuje lodní dopravu a zvyšuje náklady na přepravu zboží. Vodárenské společnosti zase musí investovat do nových zdrojů a technologií pro úpravu vody, což se promítá do cen pro spotřebitele.

Ekonomické důsledky mají také kumulativní charakter – selhání sklizně nepostihuje jen zemědělce, ale i dodavatelské řetězce, zaměstnanost v regionu a daňové příjmy státu. Sucho tak funguje jako systémový stresor, který postupně oslabuje celou ekonomiku, zejména v oblastech závislých na přírodních zdrojích.

Samozřejmě ale nejde výhradně o ekonomické dopady, jelikož vliv sucha na přírodu je často devastující a dlouhodobý. Nedostatek srážek a vysoké teploty vedou k úbytku vody v řekách, jezerech a nádržích, což přímo ohrožuje vodní ekosystémy. Klesající hladiny ničí stanoviště ryb a vodních ptáků, urychlují eutrofizaci a zhoršují kvalitu vody. V mnoha oblastech mizí mokřady – přirozené zásobárny vlhkosti – a s nimi i biodiverzita, kterou udržovaly.

Sucho způsobuje migraci zvířat a zvyšuje riziko šíření nemocí mezi volně žijícími populacemi. Rostliny oslabené nedostatkem vody jsou náchylnější k napadení škůdci, zatímco suchá vegetace vytváří podmínky pro rozsáhlejší a ničivější požáry. Půda ztrácí svou úrodnost v důsledku větrné a vodní eroze, což dále prohlubuje problém desertifikace. Tyto změny se mnohdy nevrací do původního stavu ani po obnovení srážek, ekosystémy totiž překračují prahové body, za nimiž už obnova přirozenou cestou není možná.

Sucho má i rozsáhlé sociální důsledky. Ovlivňuje zdraví, bezpečnost a soudržnost komunit. Vysychající krajina znamená nejen ztrátu obživy, ale i zvýšený stres, úzkosti a pocit bezmoci, zejména u obyvatel závislých na zemědělství. Nárůst cen potravin a energií nejvíce dopadá na nízkopříjmové domácnosti, čímž se prohlubují sociální nerovnosti.

Zhoršená kvalita vody a nízké průtoky v řekách vedou ke koncentraci znečištění a k nárůstu nemocí. Prašné bouře a zvýšené množství aerosolu ve vzduchu zhoršují dýchací obtíže, zatímco riziko požárů ohrožuje celé obce a infrastrukturu. V některých oblastech, například v subsaharské Africe nebo v jižní Asii, nutí sucho miliony lidí k migraci – často do měst, která už tak čelí nedostatku vody.

Sucho je tedy fenoménem, který spouští řetězovou reakci v celém systému. Přímý dopad, například ztráta úrody, okamžitě vyvolává nepřímé dopady, jako pokles zaměstnanosti, pokles daňových příjmů, kolaps regionálního podnikání. Některé sektory mohou krátkodobě profitovat (například firmy vrtající studny nebo vyrábějící zavlažovací techniku), avšak celková bilance je vždy negativní.

Čekají nás války o vodu

Pokud se současné trendy nezmění, voda se může stát klíčovým zdrojem budoucích konfliktů. Lidstvo vstupuje do období, kdy přístup k vodě začne určovat hospodářskou stabilitu, bezpečnost i přežití celých regionů. Zatímco minulá staletí byla poznamenána soupeřením o energii a ropu, to nadcházející může být poznamenáno soupeřením o vodu, tedy o surovinu, bez které neexistuje život.

Sucho, rostoucí spotřeba, znečištění a demografický tlak proměňují vodu z běžného přírodního statku ve strategickou komoditu. Tam, kde se řeky ztenčují a zásobníky vysychají, mizí prostor pro kompromis. Voda se stává mocenským nástrojem – ten, kdo ji má, získává vliv; ten, kdo ji ztrácí, přichází o schopnost rozhodovat o vlastní budoucnosti.

Války o vodu nemusí mít podobu klasických ozbrojených střetů. Mohou se vést prostřednictvím ekonomického nátlaku, omezení přístupu k vodním zdrojům, ovládání přehrad nebo politické manipulace s vodní infrastrukturou. Ale jejich dopad může být stejně ničivý – rozpad společností, migrace, kolaps zemědělství a ztráta životního prostoru.

Na Blízkém východě je voda faktorem, který už skutečně určuje rovnováhu moci. Řeka Jordán je dlouhodobě předmětem sporu mezi Izraelem, Palestinou a Jordánskem, protože její toky jsou klíčové pro zásobování regionu pitnou vodou i zemědělskou produkci. Podobně Eufrat a Tigris jsou zdrojem napětí mezi Tureckem, Sýrií a Irákem. Turecko kontroluje jejich prameny a rozsáhlý systém přehrad na svém území, čímž ovlivňuje průtoky do sousedních států. Každé rozhodnutí o otevření či uzavření přehrady má okamžitý politický dopad.

V Africe je ohniskem potenciálních konfliktů především Nil. Egypt, jehož životně důležité zemědělství závisí na vodě z Nilu, sleduje s obavami výstavbu obří etiopské přehrady Grand Ethiopian Renaissance Dam, která by mohla snížit množství vody proudící do Egypta i Súdánu. Napětí mezi zeměmi se v posledních letech opakovaně vyostřilo a otázka rozdělení vody zůstává nevyřešená.

Ani Asie není výjimkou. V Indii a Pákistánu je voda z řeky Indus předmětem trvalého sporu – oba státy mají historickou dohodu o jejím rozdělení, avšak rostoucí sucho a přehrady na přítocích přinášejí obvinění z porušování dohody. Napětí panuje i mezi Čínou a státy jihovýchodní Asie, zejména kvůli řece Mekong, jejíž průtok Peking ovládá díky sérii přehrad na svém území.

Konečně i vyspělý svět se začíná potýkat s konflikty o vodu, byť spíše ekonomického a právního charakteru. V jihozápadních Spojených státech vysychá řeka Colorado, která zásobuje vodou desítky milionů lidí a zemědělské oblasti od Nevady po Kalifornii. Státy Unie se přou o to, kdo má na vodu nárok, a města i farmáři soupeří o její přerozdělení.

Voda se tak stává skutečným ukazatelem, jak jsme schopni zvládat vlastní moc, technologii i odpovědnost. Zatímco minulá staletí dokazovala, že lidé umí dobývat suroviny, to příští prověří, zda dokážeme uchovat samotný základ života. Budoucnost už nebude záviset na tom, kolik energie dokážeme vyrobit, ale kolik vody dokážeme udržet. A zda ji dokážeme sdílet dřív, než se z ní stane důvod k poslednímu konfliktu.