Íránci znovu riskují život, aby odmítli režim, který jim bere důstojnost i budoucnost. Nejde už jen o ceny a elektřinu, ale o samotné právo žít bez strachu. Íránský teokratický stát reálně nemá co nabídnout kromě nepřátelství a násilí. Vytrvalost zdejší společnosti je ve skutečnosti tou největší hrozbou pro jeho přežití.
Íránci znovu vyšli do ulic, aby dali jasně najevo, že už odmítají žít pod vládou fanatického a zkostnatělého režimu. Neprotestují jen proti cenám nebo výpadkům elektřiny, ale proti systému, který jim po desetiletí bere důstojnost, budoucnost i právo rozhodovat o vlastní zemi.
Tvrzení, že předrevoluční Írán nebyl ideální, je nejen pravdivé, ale nutné. Šáhův režim byl autoritářský, zkorumpovaný a politicky represivní. Přesto měl jednu vlastnost, kterou dnešní islámská republika postrádá: směr. Směřoval k modernímu státu, který chtěl být součástí světa, nikoli jeho nepřítelem. Lidé mohli cestovat, studovat, podnikat a – zejména ženy – žít veřejný život bez náboženského dohledu. Existoval alespoň elementární pocit, že budoucnost může být lepší než minulost, která, pravda, nebyla k Íránu zrovna přátelská.
Dnešní Írán nenabízí nic z toho. Režim nedokáže občanům slíbit prosperitu, bezpečí ani důstojnost. Místo toho nabízí jen trvalý konflikt s Izraelem, se Spojenými státy a se Západem jako takovým. Nenávistná rétorika se stala náhradou za politiku. Když nemáte co nabídnout doma, potřebujete nepřítele venku. To je klasická strategie selhávajících režimů a Teherán ji používá s učebnicovou přesností.
Ano, Spojené státy a Izrael vůči Íránu vystupují tvrdě. Ale to není příčina, nýbrž důsledek. Íránský režim se sám definoval jako revoluční moc, jejímž cílem je export ideologie, destabilizace regionu a fakticky zničit Izrael. Z takového postoje nemůže vzejít rovnoprávné partnerství, jen izolace a tlak. A izolace pak opět poslouží jako záminka k dalším represím doma.
Rozdíl mezi Íránem a státy, jako jsou USA nebo Izrael, není v jejich bezchybnosti – zde se hodí přísloví, „ať hodí kamenem, kdo je bez viny“. Rozdíl je v tom, že tam existují mechanismy, jak moc měnit, jak vládu kritizovat a jak ji nahradit. Íránský režim nic takového nepřipouští. Vládne skrze ideologii, bezpečnostní aparát a strach. Nemůže se reformovat, protože by tím sám sebe zrušil.
Právě proto dnes vidíme Íránce znovu v ulicích – a proto také znovu umírají. Ne proto, že by byli zmanipulováni cizinou, jak tvrdí režim, ale proto, že jim doma došla trpělivost i prostor k životu. Když oficiální čísla mluví o stovkách mrtvých civilistů, je třeba číst mezi řádky, protože v autoritářském státě je i šest set jen opatrně přiznaný zlomek reality. Zbytek se zkrátka ztratí.
A pak přijde druhá fáze, ještě cyničtější. Režim začne mrtvé přejmenovávat. Z demonstrantů se stanou „teroristé“, z obětí „zrádci“, z dětí „nástroje zahraničních spiklenců“. Pokud to nestačí, jejich jména se prostě vymažou. Ne proto, že by nebyli důležití, ale proto, že v logice teokratické moci má hodnotu jen to, co slouží jejímu přežití. Jednotlivec je spotřební materiál.
Íránské náboženské elity tak ve skutečnosti nevedou žádnou svatou válku proti Izraeli ani Západu. Vedou dlouhodobou, systematickou válku proti vlastní společnosti a proti lidem, kteří chtějí normální život, práci, bezpečí a právo rozhodovat o sobě. Proti učitelům, studentům, obchodníkům, matkám i důchodcům, kteří nežádají ideologii, ale důstojnost. Právě v tom spočívá skutečná hodnota íránského lidu, že i po desetiletích represí zůstává společností, která se odmítá vzdát představy, že stát má sloužit občanům, ne naopak.
Protestující nejsou hrozbou proto, že by měli zbraně nebo politické struktury. Jsou hrozbou proto, že si uchovali paměť a vůli. Paměť toho, že Írán může být víc než izolovaná teokracie, a vůli nepřijmout jako normu život v permanentním strachu. Každý člověk, kterého režim umlčí, se stává symbolem pro další – ne proto, že by chtěl být hrdinou, ale proto, že obyčejná slušnost v takovém systému působí revolučně.
A právě v tom spočívá tiché, ale zásadní vítězství íránské společnosti. Ne v možném svržení vlády, ale v tom, že se režimu nikdy nepodařilo zlomit základní občanské vědomí lidí. I po desetiletích propagandy, indoktrinace, vězení a poprav Íránci stále dokážou říkat totéž, tedy že nejsou objekty ideologie, nýbrž lidé se svými právy, ambicemi a odpovědností za vlastní život.
Režim může kontrolovat televizi, soudy i internet, ale nedokáže kontrolovat to, co se předává v rodinách, mezi přáteli, na univerzitách a v ulicích. Vzpomínky na jiný Írán – otevřenější, svobodnější, normálnější – nebyly vymazány. Každá generace ji znovu objevuje a znovu formuluje stejný požadavek, že nechce být podřízena „duchovní“ moci.
Právě proto jsou protesty tak vytrvalé. Lidé už nevycházejí do ulic s vírou, že je zachrání jeden politik nebo jedna reforma. Vycházejí proto, že odmítají přijmout lež jako normu. A v autoritářském systému je to akt hluboké vzpoury. Každý, kdo se postaví a řekne „dost“, posouvá hranici možného o kousek dál, i když za to zaplatí vysokou cenu.
Režim to ví. Proto se snaží přepsat realitu, vymazat jména mrtvých a proměnit občany v anonymní „nepřátele“. Jenže právě tím přiznává slabost. Moc založená na strachu může umlčet jednotlivce, ale nedokáže vyhubit myšlenku, že stát má sloužit lidem. A dokud tato myšlenka v Íránu přežívá, a ona zjevně přežívá, režim ve skutečnosti nikdy nevyhrál.
Íránská armáda a představitelé Revolučních gard signalizují, že se aktivně připravují na další kolo ozbrojeného konfliktu se Spojenými státy a jejich spojenci. Cílem těchto veřejných varování je odradit administrativu prezidenta Donalda Trumpa od obnovení vojenských operací, které vypukly v únoru. Teherán v posledním měsíci zintenzivnil rétoriku a tvrdí, že disponuje novými zásobami zbraní připravenými k nasazení.
Francouzské ministerstvo zahraničí a přední představitelé Evropské unie důrazně odsoudili útok maskovaných izraelských osadníků na evropské diplomaty a palestinské civilisty v okupovaném Předjordánsku. Incident se odehrál v křesťanském městě at-Tajba severně od Jeruzaléma v době, kdy mezinárodní delegace sledovala místní obyvatele při tradiční sklizni oliv. Skupina útočníků vyzbrojených kovovými tyčemi napadla diplomatický konvoj a fyzicky napadla několik přítomných osob včetně francouzského starosty.
Severoatlantická aliance zahajuje v Bruselu klíčová jednání o nových vojenských požadavcích a schopnostech, které budou členské země nezbytně potřebovat k obraně proti případnému ruskému útoku v horizontu roku 2029. Tyto rozhovory mají za cíl stanovit závazné a detailní cíle pro všechny členské státy v době, kdy evropský kontinent čelí nejvážnějším bezpečnostním obavám. Evropští představitelé opakovaně varují, že Ruská federace by mohla obnovit své vojenské kapacity a být připravena napadnout teritorium aliance již před koncem tohoto desetiletí.
Evropské země v posledních týdnech čelí vlně rozsáhlých demonstrací, za nimiž stojí hluboká nespokojenost občanů se stavem školství, stoupajícími náklady na bydlení a přetrvávající krizí životních nákladů. Mladí lidé i širší veřejnost vycházejí do ulic v zemích jako je Francie, Španělsko, Portugalsko, Itálie či Albánie, kde protesty přerůstají v zátěž pro tamní politické představitele a v některých případech vyústily v otevřené pouliční střety s pořádkovými silami.
Francouzský prezident Emmanuel Macron vystoupil s mimořádným projevem k národu, v němž prohlásil, že pro nespoutané násilí provázející víkendové protivládní demonstrace neexistuje žádné ospravedlnění. Reagoval tak na rozsáhlé nepokoje, které po celé zemi vypukly v reakci na rostoucí životní náklady a špatný stav školství. O víkendu se do ulic vydaly stovky tisíc lidí, přičemž protesty ve velkých městech přerostly v nejhorší městské násilí za poslední roky.
Blížící se listopadové doplňovací volby do Kongresu ve Spojených státech přinášejí pro prezidenta Donalda Trumpa a vládní Republikánskou stranu řadu varovných signálů a hlubokou politickou nejistotu.
Dva ruští muži tajně spolupracující s ukrajinskými zpravodajskými službami poskytli v rámci nového dokumentu britské stanice BBC vzácné svědectví o svých operacích uvnitř Ruska. Tyto tajné aktivity zahrnují sledování klíčových vojenských cílů, logistickou podporu i přímou pomoc při přípravě úderů na ruském území. Dokument nezávislého polského novináře Marcina Mamona poodkrývá fungování skryté sítě lidí, kteří se rozhodli bojovat proti Kremlu zevnitř.
Britský Institut pro výzkum veřejné politiky vydal novou zprávu, která varuje před rostoucími hrozbami ze strany Ruské federace a administrativy Donalda Trumpa. Dokument doporučuje premiéru Andymu Burnhamovi, aby usiloval o návrat k plnému členství v Evropské unii. Podle autorského týmu je tato účast nezbytná pro zajištění dlouhodobé prosperity, bezpečnosti a ochrany demokracie v celé zemi.
Obyvatelé odlehlého arktického městečka Longyearbyen v norském souostroví Špicberky dostali zákaz pít vodu z kohoutku kvůli kontaminaci těžkými kovy. Vědci tuto krizi přičítají probíhajícím změnám klimatu, konkrétně rychlému tání permafrostu v jedné z nejrychleji se oteplujících oblastí planety. Město získává hlavní zásoby pitné vody z přehrazeného jezera zvaného Isdammen, které bylo tímto geologickým jevem vážně zasaženo.
Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj v nedělním rozhovoru pro americkou stanici NBC ostře odmítl srovnávání své osoby s ruským prezidentem Vladimirem Putinem ze strany Donalda Trumpa. Vzájemné vztahy mezi Kyjevem a Washingtonem se v posledních týdnech výrazně zhoršily kvůli sílící kritice ze strany americké administrativy. Zelenskyj varoval před jakýmikoliv ústupky Moskvě a důrazně obhajoval legitimitu ukrajinského válečného úsilí.
Americký prezident Donald Trump pozastavil platnost několika protiruských sankcí s cílem udržet Moskvu u jednacího stolu a pokračovat v mírových rozhovorech. Tento krok oznámil na své sociální síti Truth Social pouhé dva dny předtím, než měly sankce schválené Kongresem vstoupit v platnost. Rozhodnutí přišlo v době, kdy se výrazně prohloubilo napětí ve vzájemných vztazích mezi Washingtonem a ukrajinským vedením.
Válka mezi Spojenými státy a Íránem zásadně otřásla globálním ropným trhem a vážně narušila námořní dopravu. Konflikt, který trvá již osm měsíců, ochromil tok suroviny přes dvě klíčové vodní cesty. Jedná se o Hormuzský průliv a v posledních týdnech také o úžinu Bab al-Mandeb. Tyto výpadky udržují světové ceny ropy nad hranicí sta dolarů za barel.
