Íránci bojují o svou zemi. Fanatický náboženský režim ještě ani zdaleka nevyhrál

Íránci znovu vyšli do ulic, aby dali jasně najevo, že už odmítají žít pod vládou fanatického a zkostnatělého režimu. Neprotestují jen proti cenám nebo výpadkům elektřiny, ale proti systému, který jim po desetiletí bere důstojnost, budoucnost i právo rozhodovat o vlastní zemi.

Tvrzení, že předrevoluční Írán nebyl ideální, je nejen pravdivé, ale nutné. Šáhův režim byl autoritářský, zkorumpovaný a politicky represivní. Přesto měl jednu vlastnost, kterou dnešní islámská republika postrádá: směr. Směřoval k modernímu státu, který chtěl být součástí světa, nikoli jeho nepřítelem. Lidé mohli cestovat, studovat, podnikat a – zejména ženy – žít veřejný život bez náboženského dohledu. Existoval alespoň elementární pocit, že budoucnost může být lepší než minulost, která, pravda, nebyla k Íránu zrovna přátelská.

Dnešní Írán nenabízí nic z toho. Režim nedokáže občanům slíbit prosperitu, bezpečí ani důstojnost. Místo toho nabízí jen trvalý konflikt s Izraelem, se Spojenými státy a se Západem jako takovým. Nenávistná rétorika se stala náhradou za politiku. Když nemáte co nabídnout doma, potřebujete nepřítele venku. To je klasická strategie selhávajících režimů a Teherán ji používá s učebnicovou přesností.

Ano, Spojené státy a Izrael vůči Íránu vystupují tvrdě. Ale to není příčina, nýbrž důsledek. Íránský režim se sám definoval jako revoluční moc, jejímž cílem je export ideologie, destabilizace regionu a fakticky zničit Izrael. Z takového postoje nemůže vzejít rovnoprávné partnerství, jen izolace a tlak. A izolace pak opět poslouží jako záminka k dalším represím doma.

Rozdíl mezi Íránem a státy, jako jsou USA nebo Izrael, není v jejich bezchybnosti – zde se hodí přísloví, „ať hodí kamenem, kdo je bez viny“. Rozdíl je v tom, že tam existují mechanismy, jak moc měnit, jak vládu kritizovat a jak ji nahradit. Íránský režim nic takového nepřipouští. Vládne skrze ideologii, bezpečnostní aparát a strach. Nemůže se reformovat, protože by tím sám sebe zrušil.

Právě proto dnes vidíme Íránce znovu v ulicích – a proto také znovu umírají. Ne proto, že by byli zmanipulováni cizinou, jak tvrdí režim, ale proto, že jim doma došla trpělivost i prostor k životu. Když oficiální čísla mluví o stovkách mrtvých civilistů, je třeba číst mezi řádky, protože v autoritářském státě je i šest set jen opatrně přiznaný zlomek reality. Zbytek se zkrátka ztratí.

A pak přijde druhá fáze, ještě cyničtější. Režim začne mrtvé přejmenovávat. Z demonstrantů se stanou „teroristé“, z obětí „zrádci“, z dětí „nástroje zahraničních spiklenců“. Pokud to nestačí, jejich jména se prostě vymažou. Ne proto, že by nebyli důležití, ale proto, že v logice teokratické moci má hodnotu jen to, co slouží jejímu přežití. Jednotlivec je spotřební materiál.

Íránské náboženské elity tak ve skutečnosti nevedou žádnou svatou válku proti Izraeli ani Západu. Vedou dlouhodobou, systematickou válku proti vlastní společnosti a proti lidem, kteří chtějí normální život, práci, bezpečí a právo rozhodovat o sobě. Proti učitelům, studentům, obchodníkům, matkám i důchodcům, kteří nežádají ideologii, ale důstojnost. Právě v tom spočívá skutečná hodnota íránského lidu, že i po desetiletích represí zůstává společností, která se odmítá vzdát představy, že stát má sloužit občanům, ne naopak.

Protestující nejsou hrozbou proto, že by měli zbraně nebo politické struktury. Jsou hrozbou proto, že si uchovali paměť a vůli. Paměť toho, že Írán může být víc než izolovaná teokracie, a vůli nepřijmout jako normu život v permanentním strachu. Každý člověk, kterého režim umlčí, se stává symbolem pro další – ne proto, že by chtěl být hrdinou, ale proto, že obyčejná slušnost v takovém systému působí revolučně.

A právě v tom spočívá tiché, ale zásadní vítězství íránské společnosti. Ne v možném svržení vlády, ale v tom, že se režimu nikdy nepodařilo zlomit základní občanské vědomí lidí. I po desetiletích propagandy, indoktrinace, vězení a poprav Íránci stále dokážou říkat totéž, tedy že nejsou objekty ideologie, nýbrž lidé se svými právy, ambicemi a odpovědností za vlastní život.

Režim může kontrolovat televizi, soudy i internet, ale nedokáže kontrolovat to, co se předává v rodinách, mezi přáteli, na univerzitách a v ulicích. Vzpomínky na jiný Írán – otevřenější, svobodnější, normálnější – nebyly vymazány. Každá generace ji znovu objevuje a znovu formuluje stejný požadavek, že nechce být podřízena „duchovní“ moci.

Právě proto jsou protesty tak vytrvalé. Lidé už nevycházejí do ulic s vírou, že je zachrání jeden politik nebo jedna reforma. Vycházejí proto, že odmítají přijmout lež jako normu. A v autoritářském systému je to akt hluboké vzpoury. Každý, kdo se postaví a řekne „dost“, posouvá hranici možného o kousek dál, i když za to zaplatí vysokou cenu.

Režim to ví. Proto se snaží přepsat realitu, vymazat jména mrtvých a proměnit občany v anonymní „nepřátele“. Jenže právě tím přiznává slabost. Moc založená na strachu může umlčet jednotlivce, ale nedokáže vyhubit myšlenku, že stát má sloužit lidem. A dokud tato myšlenka v Íránu přežívá, a ona zjevně přežívá, režim ve skutečnosti nikdy nevyhrál.