Pětihodinové rozhovory Vladimira Putina s americkými diplomatickými akrobaty nepřinesly nic, co by stálo za řeč, spíše jen odkryly míru, s jakou se americká diplomacie nechává vést ruským rámováním. Washington zcela vědomě přenechává iniciativu Kremlu a dobrovolně oslabuje vlastní autoritu v otázce Ukrajiny. Pokud Spojené státy nezačnou prosazovat jasné principy a realistickou strategii, jejich vliv bude dál erodovat.
Pětihodinová schůzka mezi ruským prezidentem a dvojicí amerických vyjednavačů, Stevem Witkoffem a jeho zetěm Jaredem Kushnerem, podle poradce Kremlu Jurije Ušakova nepřinesla sebemenší posun. To samo o sobě není překvapivé. Witkoffova snaha už delší dobu nevede k žádnému reálnému výsledku, protože jeho ochota přebírat narativy odpovídající zájmům Ruska místo zájmům západních demokracií představuje až zarážející selhání soudnosti. A jakmile tyto zkreslené premisy servíruje Donald Trump, který sám zjevně rezignoval na elementární kritickou reflexi, je zaděláno na problém, jenž se nedá ignorovat. V geopolitice, kde kvalita informací tvoří základ všeho, je kombinace slepé loajality a podceňování rizik přímo destruktivní.
Návrat z Moskvy s prázdnou tak působí spíše jako logický důsledek chybného přístupu. Kreml jedná výhradně na základě vlastních mocenských kalkulací a představa, že by bez tvrdých záruk poskytl něco hodnotného, je pouhá iluze. A to v situaci, kdy jde o budoucnost státu s desítkami milionů obyvatel, který čelí nevyprovokované agresi. Ignorovat tento fakt je politicky krátkozraké a morálně těžko obhajitelné.
Denní realita milionů Ukrajinců se může zásadně změnit, pokud mezinárodní právo nebude bráno s vážností, kterou si situace vyžaduje. Mocenská logika Kremlu nebuduje stabilitu, nýbrž poslušnost, a obyčejní lidé se v ní ocitají na okraji bez reálné právní ochrany. O to zásadnější je, aby každý, kdo vstupuje do jednání s Ruskem, měl pevný hodnotový rámec a skutečnou kompetenci. Loajalita bez myšlení může vyústit v rozhodnutí, jejichž následky ponesou miliony.
Spojené státy si nemohou dovolit přejímat narativy, které relativizují odpovědnost agresora. Pokud má mít americká diplomacie vůbec nějakou váhu, musí stát na faktech a právním rámci, ne na konstrukcích sloužících cizím mocenským zájmům. O to zarážející je sledovat, jak se americká pozice dobrovolně oslabuje, když přijímá ruské rámování konfliktu jako legitimní. Nejistota tu není na místě, protože stát, který rezignuje na vlastní strategické i morální standardy, neoslabuje soupeře, ale sám sebe. A Kreml jen potvrzuje svou dlouholetou zkušenost, že s dostatečně vytrvalým nátlakem dokáže prosadit téměř cokoliv.
Podstatné je i to, že tento vývoj nevzniká z nouze ani z vnějšího tlaku, ale z dobrovolné volby. Washington se krok za krokem vzdává pozice, kterou by jinak mohl uplatňovat s výrazně větší autoritou. Přenechává iniciativu aktérovi, jehož dlouhodobá strategie staví na vyčerpávání protivníků, testování jejich odhodlání a postupném posouvání hranic možného. Tím se Spojené státy nevědomky řadí mezi ty, kteří umožňují Kremlu redefinovat pravidla hry – a to způsobem, který je v zásadním rozporu s principy, jež Západ údajně hájí.
V této optice se Witkoffovy a Kushnerovy mise nejeví jako diplomatické výjezdy, ale spíše jako politická extempore lidí, kteří přeceňují schopnost jednat s autoritářským režimem bez reálné páky. Věřit, že lze s Kremlem dosáhnout stabilního výsledku pouhou vstřícností, znamená nepochopit základní povahu ruské mocenské politiky. A pokud někdo hodlá takový přístup předkládat jako schůdnou strategii americkému prezidentovi, pak jedná o nebezpečný experiment s důsledky přesahujícími hranice kontinentů.
Na celé situaci je navíc znepokojivá míra, s níž se ignoruje skutečnost, že Ukrajina není abstraktní proměnná, ale stát s obyvatelstvem, které čelí existenčním hrozbám. Jakmile se začne hovořit o „míru“ diktovaném agresorem, bez jakékoli garance suverenity a bezpečnosti, jde o eufemismus pro kapitulaci. A ta by neměla dopad jen na Ukrajinu – vyslala by signál všem autoritářům světa, že silou získané území může být legitimizováno prostým tlakem na váhající demokratickou velmoc.
Je naprosto zřejmé, že Spojené státy se potřebují vrátit k racionálnímu uvažování, založenému na datech, kontextu a historické zkušenosti. Světová velmoc nemůže stavět svou politiku na impresích jednotlivců, kteří nedokážou odlišit diplomacii od mediálního divadla nebo, v případě Witkoffa, realitního trhu. Pokud Washington skutečně stojí o to, aby jeho hlas měl váhu, musí si ujasnit, že respekt se nezískává ústupky autoritářům, ale konzistentní obranou principů, které zajišťují stabilitu mezinárodního řádu.
Tato situace je především výsledkem série rozhodnutí, která lze změnit. Nic nebrání tomu, aby se americká politika vrátila k profesionálnímu standardu, jenž nenechává prostor pro nekritické přejímání tezí cizí mocnosti. Je však nutné začít naplňovat premisu, že diplomacie není prostor pro improvizaci, ale pro dlouhodobé a disciplinované myšlení. Pokud to neudělá nejmocnější země světa, pak se vzdává nejen své autority, ale i odpovědnosti, která k její pozici neodmyslitelně patří.
Válka s Íránem trvá necelý týden a administrativa prezidenta Donalda Trumpa už nyní čelí ostré kritice za způsob, jakým komunikuje o úmrtích amerických vojáků. Od začátku operace „Epic Fury“ zahynulo již šest příslušníků ozbrojených sil, což představuje vážnou zkoušku pro americkou veřejnost, jejíž tolerance vůči novému válečnému konfliktu je podle průzkumů značně omezená. Pro samotného Trumpa se však téma padlých vojáků stává politickým minovým polem, které odhaluje jeho dlouhodobý deficit v projevování empatie.
Americký prezident Donald Trump vyvolal další vlnu kontroverze svým prohlášením pro server Axios, ve kterém otevřeně uvedl, že se musí osobně podílet na výběru příštího vůdce Íránu. Trump tento přístup přirovnal k situaci ve Venezuele, kde se po lednovém zajetí prezidenta Nicoláse Madura americkými silami ujala moci Delcy Rodríguezová. Podle Trumpa je nezbytné, aby Washington měl přímý vliv na to, kdo stane v čele Teheránu po zabitém ajatolláhu Alím Chameneím.
Íránci se ve čtvrtek probudili do mrazivého rána doprovázeného dalšími explozemi. Teherán, desetimilionová (s okolními oblastmi až šestnáctimilionová) metropole obklopená pohořím Alborz, hoří již šestým dnem od chvíle, kdy Spojené státy a Izrael zahájily masivní útoky. Ty si dosud vyžádaly přes 1 200 obětí, a to včetně nejvyššího duchovního vůdce země Alího Chameneího. Mezi mrtvými je hlášeno také 168 dětí, které zahynuly při zásahu školy v jižní provincii Hormozgán.
I přes eskalující nálety Spojených států a Izraele na íránské cíle zůstává scénář takzvané balkanizace, tedy územního rozpadu Íránu na menší etnické státy, nepravděpodobný. Analytička Sammar Khader upozorňuje, že ačkoliv je cílem vojenských operací změna režimu, samotná vzdušná síla na svržení hluboce zakořeněného bezpečnostního aparátu, v jehož čele stojí Islámské revoluční gardy (IRGC) a milice Basídž, pravděpodobně stačit nebude.
Válka mezi Íránem, Izraelem a Spojenými státy nezasahuje pouze vojenské cíle, ale stává se rozbuškou pro totální ekonomickou válku, která ohrožuje samotné základy globalizace. Britský ekonom James Meadway varuje, že odvetné kroky Teheránu vyvolají vlnu, která pohltí globální trhy s energiemi i potravinami. Pokud bude konflikt pokračovat, svět pocítí třetí velký cenový šok od dob pandemie, přičemž Británie se nachází v pozici unikátní zranitelnosti.
Šéfka evropské diplomacie Kaja Kallasová před jednáním se zástupci zemí Perského zálivu ostře kritizovala kroky Teheránu. Podle jejích slov se Írán snaží exportovat válku do co největšího počtu zemí a záměrně zasévat chaos v celém regionu. Kallasová hostí virtuální setkání ministrů zahraničí EU a Rady pro spolupráci v Perském zálivu, od kterého očekává společné prohlášení volající po stabilitě a dodržování mezinárodního práva.
Válka mezi Spojenými státy a Íránem, která se rozhořela vedle stále probíhajícího konfliktu na Ukrajině, nečekaně změnila rozložení diplomatických sil. Zatímco před rokem americký prezident Donald Trump vzkázal Volodymyru Zelenskému, že Ukrajina nemá v rukou žádné karty, dnes je situace opačná. Američtí představitelé nyní v Kyjevě vedou zdvořilá jednání a žádají o přístup k ukrajinskému know-how v oblasti boje proti dronům, ve které je Ukrajina světovou špičkou.
Mezi Íránem a Ázerbájdžánem vypukl ostrý diplomatický spor poté, co na území ázerbájdžánské exklávy Nachičevan dopadly dva drony. Podle oficiálních zpráv z Baku jeden stroj zasáhl terminál tamního letiště a druhý dopadl do blízkosti školy v obci Šakarabad. Útok si vyžádal nejméně čtyři zraněné a způsobil značné materiální škody. Ázerbájdžánské ministerstvo obrany připsalo veškerou zodpovědnost za tento incident Íránu a varovalo, že agrese nezůstane bez odpovědi.
V nejnovější analýze vývoje na mezinárodní scéně se ukazuje, že Vladimir Putin zaujal roli pouhého pozorovatele aktuálních dramatických událostí na Blízkém východě. Přestože probíhající společné americko-izraelské nálety fakticky zlikvidovaly špičky íránského islamistického režimu, včetně nejvyššího vůdce Alího Chameneího, reakce Kremlu zůstává překvapivě tlumená. Ruská státní média sice údery označují za zrádný útok na spojence, ale Vladimir Putin se zatím zdržel jakékoli přímé kritiky na adresu prezidenta Donalda Trumpa.
Naděje Izraele a Spojených států, že údery na Írán povedou k jeho rychlé kapitulaci, se nenaplnily. Přestože byl eliminován nejvyšší vůdce Alí Chameneí i další vysocí představitelé, Írán je stále schopen vysílat drony a rakety na cíle po celém Blízkém východě. Hlavní výzvou pro USA a jejich spojence nyní není jen samotný útok, ale hrozba, že jim dojdou systémy protivzdušné obrany dříve, než Íránu dojdou jeho útočné prostředky.
Současné dění na Blízkém východě může na první pohled působit jako vypuknutí další z nekonečných válek, do kterých se Spojené státy zapojily. Ve skutečnosti se však jedná o nejnovější kapitolu nevyhlášeného vojenského konfliktu, který mezi oběma národy doutná již od 80. let minulého století. Zatímco pro Američany začal tento střet v roce 1979 obsazením ambasády v Teheránu a držením rukojmích, Íránci jej vnímají jako důsledek dlouhodobé americké podpory Šáha a následné pomoci Iráku během ničivé války v letech 1980–1988.
Kypr se v těchto dnech usilovně snaží udržet v chodu své šestiměsíční předsednictví v Radě Evropské unie, které vážně narušila eskalace konfliktu na Blízkém východě. Poté, co se ostrovní stát stal terčem íránských bezpilotních letounů, musela tamní vláda narychlo zrušit nebo odložit řadu klíčových diplomatických setkání. Kypr, který je třetí nejmenší zemí EU, se kvůli své geografické blízkosti k regionu ocitl v přímém ohrožení ze strany Teheránu.