Američané dělají vše pro to, aby je Rusko pokořilo. Rádoby diplomaté v Moskvě opět nic nedokázali

Pětihodinová schůzka mezi ruským prezidentem a dvojicí amerických vyjednavačů, Stevem Witkoffem a jeho zetěm Jaredem Kushnerem, podle poradce Kremlu Jurije Ušakova nepřinesla sebemenší posun. To samo o sobě není překvapivé. Witkoffova snaha už delší dobu nevede k žádnému reálnému výsledku, protože jeho ochota přebírat narativy odpovídající zájmům Ruska místo zájmům západních demokracií představuje až zarážející selhání soudnosti. A jakmile tyto zkreslené premisy servíruje Donald Trump, který sám zjevně rezignoval na elementární kritickou reflexi, je zaděláno na problém, jenž se nedá ignorovat. V geopolitice, kde kvalita informací tvoří základ všeho, je kombinace slepé loajality a podceňování rizik přímo destruktivní.

Návrat z Moskvy s prázdnou tak působí spíše jako logický důsledek chybného přístupu. Kreml jedná výhradně na základě vlastních mocenských kalkulací a představa, že by bez tvrdých záruk poskytl něco hodnotného, je pouhá iluze. A to v situaci, kdy jde o budoucnost státu s desítkami milionů obyvatel, který čelí nevyprovokované agresi. Ignorovat tento fakt je politicky krátkozraké a morálně těžko obhajitelné.

Denní realita milionů Ukrajinců se může zásadně změnit, pokud mezinárodní právo nebude bráno s vážností, kterou si situace vyžaduje. Mocenská logika Kremlu nebuduje stabilitu, nýbrž poslušnost, a obyčejní lidé se v ní ocitají na okraji bez reálné právní ochrany. O to zásadnější je, aby každý, kdo vstupuje do jednání s Ruskem, měl pevný hodnotový rámec a skutečnou kompetenci. Loajalita bez myšlení může vyústit v rozhodnutí, jejichž následky ponesou miliony.

Spojené státy si nemohou dovolit přejímat narativy, které relativizují odpovědnost agresora. Pokud má mít americká diplomacie vůbec nějakou váhu, musí stát na faktech a právním rámci, ne na konstrukcích sloužících cizím mocenským zájmům. O to zarážející je sledovat, jak se americká pozice dobrovolně oslabuje, když přijímá ruské rámování konfliktu jako legitimní. Nejistota tu není na místě, protože stát, který rezignuje na vlastní strategické i morální standardy, neoslabuje soupeře, ale sám sebe. A Kreml jen potvrzuje svou dlouholetou zkušenost, že s dostatečně vytrvalým nátlakem dokáže prosadit téměř cokoliv.

Podstatné je i to, že tento vývoj nevzniká z nouze ani z vnějšího tlaku, ale z dobrovolné volby. Washington se krok za krokem vzdává pozice, kterou by jinak mohl uplatňovat s výrazně větší autoritou. Přenechává iniciativu aktérovi, jehož dlouhodobá strategie staví na vyčerpávání protivníků, testování jejich odhodlání a postupném posouvání hranic možného. Tím se Spojené státy nevědomky řadí mezi ty, kteří umožňují Kremlu redefinovat pravidla hry – a to způsobem, který je v zásadním rozporu s principy, jež Západ údajně hájí.

V této optice se Witkoffovy a Kushnerovy mise nejeví jako diplomatické výjezdy, ale spíše jako politická extempore lidí, kteří přeceňují schopnost jednat s autoritářským režimem bez reálné páky. Věřit, že lze s Kremlem dosáhnout stabilního výsledku pouhou vstřícností, znamená nepochopit základní povahu ruské mocenské politiky. A pokud někdo hodlá takový přístup předkládat jako schůdnou strategii americkému prezidentovi, pak jedná o nebezpečný experiment s důsledky přesahujícími hranice kontinentů.

Na celé situaci je navíc znepokojivá míra, s níž se ignoruje skutečnost, že Ukrajina není abstraktní proměnná, ale stát s obyvatelstvem, které čelí existenčním hrozbám. Jakmile se začne hovořit o „míru“ diktovaném agresorem, bez jakékoli garance suverenity a bezpečnosti, jde o eufemismus pro kapitulaci. A ta by neměla dopad jen na Ukrajinu – vyslala by signál všem autoritářům světa, že silou získané území může být legitimizováno prostým tlakem na váhající demokratickou velmoc.

Je naprosto zřejmé, že Spojené státy se potřebují vrátit k racionálnímu uvažování, založenému na datech, kontextu a historické zkušenosti. Světová velmoc nemůže stavět svou politiku na impresích jednotlivců, kteří nedokážou odlišit diplomacii od mediálního divadla nebo, v případě Witkoffa, realitního trhu. Pokud Washington skutečně stojí o to, aby jeho hlas měl váhu, musí si ujasnit, že respekt se nezískává ústupky autoritářům, ale konzistentní obranou principů, které zajišťují stabilitu mezinárodního řádu.

Tato situace je především výsledkem série rozhodnutí, která lze změnit. Nic nebrání tomu, aby se americká politika vrátila k profesionálnímu standardu, jenž nenechává prostor pro nekritické přejímání tezí cizí mocnosti. Je však nutné začít naplňovat premisu, že diplomacie není prostor pro improvizaci, ale pro dlouhodobé a disciplinované myšlení. Pokud to neudělá nejmocnější země světa, pak se vzdává nejen své autority, ale i odpovědnosti, která k její pozici neodmyslitelně patří.