Pětihodinové rozhovory Vladimira Putina s americkými diplomatickými akrobaty nepřinesly nic, co by stálo za řeč, spíše jen odkryly míru, s jakou se americká diplomacie nechává vést ruským rámováním. Washington zcela vědomě přenechává iniciativu Kremlu a dobrovolně oslabuje vlastní autoritu v otázce Ukrajiny. Pokud Spojené státy nezačnou prosazovat jasné principy a realistickou strategii, jejich vliv bude dál erodovat.
Pětihodinová schůzka mezi ruským prezidentem a dvojicí amerických vyjednavačů, Stevem Witkoffem a jeho zetěm Jaredem Kushnerem, podle poradce Kremlu Jurije Ušakova nepřinesla sebemenší posun. To samo o sobě není překvapivé. Witkoffova snaha už delší dobu nevede k žádnému reálnému výsledku, protože jeho ochota přebírat narativy odpovídající zájmům Ruska místo zájmům západních demokracií představuje až zarážející selhání soudnosti. A jakmile tyto zkreslené premisy servíruje Donald Trump, který sám zjevně rezignoval na elementární kritickou reflexi, je zaděláno na problém, jenž se nedá ignorovat. V geopolitice, kde kvalita informací tvoří základ všeho, je kombinace slepé loajality a podceňování rizik přímo destruktivní.
Návrat z Moskvy s prázdnou tak působí spíše jako logický důsledek chybného přístupu. Kreml jedná výhradně na základě vlastních mocenských kalkulací a představa, že by bez tvrdých záruk poskytl něco hodnotného, je pouhá iluze. A to v situaci, kdy jde o budoucnost státu s desítkami milionů obyvatel, který čelí nevyprovokované agresi. Ignorovat tento fakt je politicky krátkozraké a morálně těžko obhajitelné.
Denní realita milionů Ukrajinců se může zásadně změnit, pokud mezinárodní právo nebude bráno s vážností, kterou si situace vyžaduje. Mocenská logika Kremlu nebuduje stabilitu, nýbrž poslušnost, a obyčejní lidé se v ní ocitají na okraji bez reálné právní ochrany. O to zásadnější je, aby každý, kdo vstupuje do jednání s Ruskem, měl pevný hodnotový rámec a skutečnou kompetenci. Loajalita bez myšlení může vyústit v rozhodnutí, jejichž následky ponesou miliony.
Spojené státy si nemohou dovolit přejímat narativy, které relativizují odpovědnost agresora. Pokud má mít americká diplomacie vůbec nějakou váhu, musí stát na faktech a právním rámci, ne na konstrukcích sloužících cizím mocenským zájmům. O to zarážející je sledovat, jak se americká pozice dobrovolně oslabuje, když přijímá ruské rámování konfliktu jako legitimní. Nejistota tu není na místě, protože stát, který rezignuje na vlastní strategické i morální standardy, neoslabuje soupeře, ale sám sebe. A Kreml jen potvrzuje svou dlouholetou zkušenost, že s dostatečně vytrvalým nátlakem dokáže prosadit téměř cokoliv.
Podstatné je i to, že tento vývoj nevzniká z nouze ani z vnějšího tlaku, ale z dobrovolné volby. Washington se krok za krokem vzdává pozice, kterou by jinak mohl uplatňovat s výrazně větší autoritou. Přenechává iniciativu aktérovi, jehož dlouhodobá strategie staví na vyčerpávání protivníků, testování jejich odhodlání a postupném posouvání hranic možného. Tím se Spojené státy nevědomky řadí mezi ty, kteří umožňují Kremlu redefinovat pravidla hry – a to způsobem, který je v zásadním rozporu s principy, jež Západ údajně hájí.
V této optice se Witkoffovy a Kushnerovy mise nejeví jako diplomatické výjezdy, ale spíše jako politická extempore lidí, kteří přeceňují schopnost jednat s autoritářským režimem bez reálné páky. Věřit, že lze s Kremlem dosáhnout stabilního výsledku pouhou vstřícností, znamená nepochopit základní povahu ruské mocenské politiky. A pokud někdo hodlá takový přístup předkládat jako schůdnou strategii americkému prezidentovi, pak jedná o nebezpečný experiment s důsledky přesahujícími hranice kontinentů.
Na celé situaci je navíc znepokojivá míra, s níž se ignoruje skutečnost, že Ukrajina není abstraktní proměnná, ale stát s obyvatelstvem, které čelí existenčním hrozbám. Jakmile se začne hovořit o „míru“ diktovaném agresorem, bez jakékoli garance suverenity a bezpečnosti, jde o eufemismus pro kapitulaci. A ta by neměla dopad jen na Ukrajinu – vyslala by signál všem autoritářům světa, že silou získané území může být legitimizováno prostým tlakem na váhající demokratickou velmoc.
Je naprosto zřejmé, že Spojené státy se potřebují vrátit k racionálnímu uvažování, založenému na datech, kontextu a historické zkušenosti. Světová velmoc nemůže stavět svou politiku na impresích jednotlivců, kteří nedokážou odlišit diplomacii od mediálního divadla nebo, v případě Witkoffa, realitního trhu. Pokud Washington skutečně stojí o to, aby jeho hlas měl váhu, musí si ujasnit, že respekt se nezískává ústupky autoritářům, ale konzistentní obranou principů, které zajišťují stabilitu mezinárodního řádu.
Tato situace je především výsledkem série rozhodnutí, která lze změnit. Nic nebrání tomu, aby se americká politika vrátila k profesionálnímu standardu, jenž nenechává prostor pro nekritické přejímání tezí cizí mocnosti. Je však nutné začít naplňovat premisu, že diplomacie není prostor pro improvizaci, ale pro dlouhodobé a disciplinované myšlení. Pokud to neudělá nejmocnější země světa, pak se vzdává nejen své autority, ale i odpovědnosti, která k její pozici neodmyslitelně patří.
Administrativa amerického prezidenta Donalda Trumpa vydala novou, 33stránkovou Národní bezpečnostní strategii, která se zaměřuje na Evropu a varuje, že kontinent čelí hrozbě „civilizačního vymazání“. Prezident Trump popsal dokument jako „cestovní mapu“ pro zajištění toho, že Amerika zůstane „největším a nejúspěšnějším národem v lidské historii“. Strategie nastiňuje jeho vizi světa a způsob, jakým hodlá použít americkou vojenskou a ekonomickou sílu k jejímu dosažení.
Švédsko, jako stát ležící v bezprostřední blízkosti Ruska, uznává Moskvu jako reálnou hrozbu, před kterou je nutné se bránit. Švédská ministryně zahraničí Maria Malmer Stenergard komentovala nejnovější prohlášení kremelského vůdce Vladimira Putina o jeho připravenosti na válku s Evropou během ministerské schůzky NATO.
Pětihodinové rozhovory Vladimira Putina s americkými diplomatickými akrobaty nepřinesly nic, co by stálo za řeč, spíše jen odkryly míru, s jakou se americká diplomacie nechává vést ruským rámováním. Washington zcela vědomě přenechává iniciativu Kremlu a dobrovolně oslabuje vlastní autoritu v otázce Ukrajiny. Pokud Spojené státy nezačnou prosazovat jasné principy a realistickou strategii, jejich vliv bude dál erodovat.
Široká většina Američanů si přeje vítězství Ukrajiny nad Ruskem a podporuje posílání amerických zbraní Kyjevu pro dosažení tohoto cíle. Vyplývá to z nejnovějšího průzkumu Reagan National Defense Survey, jehož výsledky byly zveřejněny ve čtvrtek. Tato zjištění přichází v době, kdy administrativa prezidenta Trumpa tlačí na Ukrajinu, aby učinila závažné územní ústupky výměnou za mír.
Mírová jednání ohledně Ukrajiny podle expertů naznačují, že mezinárodní vztahy sklouzávají zpět k pouhé surové státní síle, kde principy mezinárodního práva ztrácejí na významu. Autor článku upozorňuje, že ať už se Ukrajina dohodne, nebo ne, nevyhnutelný kompromis pravděpodobně potvrdí možnost překreslování evropských hranic vojenskou silou i ve 21. století. Jakákoli mírová dohoda, kterou by Rusko přijalo, by téměř jistě vyžadovala vzdání se části ukrajinského území.
Více než 60 000 tučňáků v koloniích u pobřeží Jihoafrické republiky uhynulo hlady v důsledku kolapsu počtu sardinek. Tato zjištění přinesla nová studie publikovaná v odborném časopise Ostrich: Journal of African Ornithology. Výzkum odhalil, že klimatická krize a nadměrný rybolov přispěly k úbytku více než 95 % afrických tučňáků ve dvou nejdůležitějších hnízdních koloniích – na Dassen Island a Robben Island – mezi lety 2004 a 2012.
Kreml v pátek oznámil, že Rusko je připraveno pokračovat v mírových rozhovorech se současným americkým týmem. Toto prohlášení učinil kremelský poradce Jurij Ušakov, i přesto, že schůzka mezi ruskými a americkými zástupci, která proběhla na začátku týdne v Moskvě, nepřinesla výraznější pokrok. Donald Trump po jednáních dokonce uvedl, že neví, jaký je aktuální postoj Kremlu, protože rozhovory se zdály být bez valného výsledku.
Nebezpečné projevy zimního počasí se vrací do Česka. Od pátečního večera do sobotního rána hrozí náledí. Tvořit se bude zejména v Čechách, vyplývá z nové výstrahy Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ).
Dosud o zdravotním stavu Patrika Hezuckého mluvili zejména jeho kamarádi a kolegové, například Leoš Mareš či Miloš Pokorný. Až ve čtvrtek se rozhodla promluvit i moderátorova manželka Nikola, která prozradila, jak na tom její muž je.
Ruský prezident Vladimir Putin prohlásil, že Moskva nesouhlasí se všemi body amerického plánu na ukončení války na Ukrajině. Uvedl to v rozhovoru pro India Today po nedávných jednáních v Kremlu s americkými vyjednavači. "Někdy jsme řekli, že ano, o tom můžeme diskutovat, ale s tím souhlasit nemůžeme," řekl Putin, aniž by upřesnil konkrétní sporné body.
Americká armáda provádí rozsáhlá tanková cvičení poblíž polských hranic s Ruskem, kde zkouší nasazení svých ikonických hlavních bojových tanků M1A2 Abrams. Cílem je zjistit, jak se tato korunní klenot západní obrněné techniky chová v jednom z nejtěžších evropských terénů – polském podzimním blátě. Probíhající cvičení jsou reakcí na obavy, že by se válka na Ukrajině mohla rozšířit i za její hranice.
Výhrůžku ruského vládce Vladimira Putina, že je Rusko připraveno „prát se s Evropou hned teď“, je nutné brát jakou reálnou. Kreml totiž schválil největší vojenský rozpočet od dob SSSR, kdy až 40 procent státních výdajů míří na armádu a bezpečnostní aparát, což fakticky znamená plnohodnotný přechod na válečnou ekonomiku a dlouhodobou přípravu na střet s NATO. Zatímco ruské síly rostou na více než 1,3 milionu vojáků, v Evropě se opožděně vrací debata o mobilizaci, povinné službě a nutnosti zásadně přehodnotit vlastní obranné strategie.