Evropská unie se snaží působit jako globální hráč, ale její ambice narážejí na strukturu, v níž má každý z 27 států vlastní priority. Výsledkem je pomalé a roztříštěné rozhodování, které oslabuje schopnost reagovat na tlak silnějších aktérů, jako jsou Spojené státy či Čína. Unie disponuje obrovským potenciálem, avšak bez jednotné politické vůle zůstává spíše pasivním přihlížejícím než skutečnou mocností.
Evropská unie dlouhodobě usiluje o to vystupovat jako plnohodnotná globální mocnost. V mnoha ohledech jí skutečně je, zejména v ekonomice. Přesto přetrvávají pochybnosti, zda dokáže promítnout svůj ekonomický potenciál do reálného geopolitického vlivu. Hlavní slabinou zůstává samotná podstata Unie – jde o spolek 27 států s rozdílnými zájmy, prioritami i historickými zkušenostmi. Každá vláda řeší jiné ekonomické problémy, jiné bezpečnostní hrozby a jinou domácí politickou dynamiku.
Tato roztříštěnost se nevyhnutelně promítá do tvorby evropské legislativy. Proces sám o sobě je složitý, vícestupňový a neúprosný vůči rychlosti. Nejprve vzniká návrh v rámci Evropská komise, která má jako jediná právo legislativní iniciativy. Následně začíná vyjednávání mezi dvěma zákonodárci – Evropským parlamentem a Radou EU. Oba orgány musí text přijmout, často po řadě technických úprav, kompromisů a politických výměn. Tento krok je již sám o sobě časově náročný, protože členské státy v Radě sledují své národní zájmy a poslanci v Evropském parlamentu často reagují na domácí politické tlaky.
Jakmile legislativa projde těmito evropskými institucemi, práce zdaleka nekončí. V praxi totiž následuje její implementace v jednotlivých státech – a zde se celý mechanismus ještě více zpomaluje. Velká část evropské legislativy má formu směrnic, které vyžadují transformaci do národního práva. To znamená projít znovu celým legislativním procesem v domácích parlamentech, často s dalšími úpravami, výjimkami a reinterpretacemi. Ani nařízení, která jsou přímo závazná, se neobejdou bez národních prováděcích kroků, kontrolních mechanismů či změn v praxi úřadů.
Výsledek je předvídatelný. I když se Evropa snaží po geopolitické stránce působit jednotně, reálná koordinace je pomalá a v konečném důsledku závislá na politické vůli národních vlád. Tam, kde by globální mocnosti jednaly během týdnů, Evropská unie často potřebuje měsíce až roky. Tento strukturální problém zásadně omezuje její schopnost reagovat na krizové situace a proměny mezinárodního prostředí.
Jako názorný příklad současné bezmoci Evropy lze uvést obchodní konflikt mezi Spojenými státy a Čínou, který letos eskaloval po návratu Donalda Trumpa do Bílého domu. Washington i Peking používají tvrdé nástroje – od celních tarifů přes selektivní embarga až po omezení přístupu k technologiím a surovinám. Konflikt se soustředí zejména na strategické komodity, jako jsou vzácné zeminy, polovodiče, pokročilé výrobní technologie a další prvky kritické pro moderní průmyslové řetězce.
Obě mocnosti jednají rychle, jednostranně a bez zbytečného vyjednávacího balastu. Pokud Spojené státy potřebují reagovat, Kongres či administrativa přijmou opatření během dnů či týdnů. Čína jedná ještě rychleji díky centralizované moci. Vzniká tak dynamická hra o globální technologickou převahu, ve které si oba aktéři tvrdě chrání své zájmy a testují hranice svých možností.
Evropská unie však v tomto soutěžení působí jako pasivní přihlížející. Disponuje obrovským trhem, špičkovým výzkumem a silnými průmyslovými kapacitami. Přesto nedokáže svou ekonomickou váhu proměnit v geopolitický vliv. Především proto, že každé výraznější opatření, jako například cílené tarify na čínské elektromobily, investiční kontroly nebo omezení vývozu klíčových technologií, vyžaduje jednomyslnost či široký konsenzus mezi členskými státy. A zde se evropská rozhodovací mašinérie zadrhává.
Každý stát má v této oblasti jiné zájmy. Německo je závislé na exportu do Číny, Francie trvá na silné průmyslové autonomii, menší státy se obávají odvety. Výsledkem je nejhorší možná kombinace – Unie disponuje prostředky, ale chybí jí jednotná vůle a rychlost. Tím se sama odsouvá na okraj klíčového geopolitického konfliktu naší doby.
Tento problém není abstraktní. Je pevně spojen s konkrétními členskými státy, které z různých důvodů rozbíjejí možnost společného evropského postupu. Některé proto, že jsou příliš silné a prosazují vlastní průmyslové či bezpečnostní priority. Jiné naopak proto, že jejich národní zájem je v přímém rozporu s většinovým evropským směřováním.
Prvním příkladem je Německo, ekonomický gigant, jehož průmyslový model byl po dekády založen na levných energiích a hluboké integraci s čínským trhem. Každý pokus o tvrdší evropský postup vůči Pekingu naráží právě zde. Berlín nechce ohrozit automobilky ani exportní přebytek, takže instinktivně brzdí jakékoli kroky, které by mohly vést k ekonomické odvetě. Výsledkem je dlouhodobé rozkolísání evropské industriální strategie a neochota jednat v otázkách, kde Spojené státy či Čína používají razantní nástroje bez váhání.
Dalším zásadním hráčem je Francie, která sice prosazuje silnou evropskou autonomii, ale zároveň trvá na tom, že prioritním rámcem této autonomie musí být francouzské strategické zájmy – energetické, obranné i průmyslové. Paříž podporuje evropské projekty tam, kde posilují její vlastní pozici, avšak v okamžiku, kdy se kolektivní řešení dostává do konfliktu s domácími ambicemi, ochotně ho přibrzdí. Výsledek je opět stejný. Evropa je schopna dohodnout se jen na takové verzi politiky, která neohrozí francouzskou kontrolu nad klíčovými sektory.
Odlišnou kategorii představují menší státy, které euroskepticky či oportunisticky pracují s právem veta jako s nástrojem tlaku. Nejviditelnější je Maďarsko, které opakovaně blokuje evropské rozhodování v zahraniční politice a bezpečnostních otázkách. Důvody jsou převážně politické, jako snaha získat ústupky, finanční prostředky či výjimky v jiných oblastech. Z geopolitického hlediska jde o nejzřetelnější důkaz, že jednomyslnost v klíčových otázkách činí Unii zranitelnou vůči vnitřnímu vetu i vůči vnějším aktérům, kteří dokážou tuto slabinu účinně využít.
Podobně problematické je Nizozemsko, které z fiskálních a obchodních důvodů dlouhodobě sabotuje hlubší integraci v oblasti rozpočtové politiky či společných investic. Nejde o destruktivní postoj, spíše o velmi úzký výklad vlastních ekonomických zájmů. Jenže právě tento úzký výklad komplikoval krizové reakce v době pandemie i současné debaty o podpoře evropského průmyslu.
A nakonec je zde Polsko, jehož bezpečnostní priority jsou extrémně odlišné od států na jihu Evropy. Varšava tlačí na agresivní přístup vůči Rusku, zatímco státy kolem Středozemního moře řeší migraci a nestabilitu v Sahelu. Tento rozdíl v geopolitickém vnímání komplikuje sjednocení evropské bezpečnostní politiky, protože každá část EU upřednostňuje jiný okruh hrozeb.
Tento stav vede k tomu, že Evropská unie postupně ztrácí schopnost ovlivňovat okolní prostředí a stále častěji je jím sama ovlivňována. Pokud se nedokáže shodnout na tom, jak reagovat na zásadní geopolitické tlaky, logickým výsledkem je přesun skutečného rozhodování mimo její rámec. Státy začínají vyjednávat individuálně, uzavírat bilaterální dohody nebo hledat paralelní bezpečnostní a ekonomické garance mimo unijní struktury. Tím se společný rámec dále oslabuje a vzniká situace, kdy jednotný postup existuje už jen na papíře.
Také roste riziko, že silnější členové postupně vytvoří neformální „vnitřní jádro“, které bude určovat směr bez ohledu na menší státy. Jde o přirozený důsledek frustrace z neustálých blokací. Je to cesta, která může vést k faktické víceúrovňové Evropě, kde některé státy budou schopné spolupracovat intenzivněji, zatímco ostatní zůstanou na okraji s omezeným vlivem. Tento model je politicky citlivý a může dále prohlubovat nedůvěru uvnitř Unie.
K tomu se přidává postupná eroze strategické předvídatelnosti. Pokud partneři mimo Evropu, ať už ve Washingtonu, v Tokiu či jinde, nedokážou odhadnout, zda Unie přijme společné rozhodnutí, přestanou ji vnímat jako stabilního hráče. Začnou se obracet na jednotlivé vlády, čímž podkopou evropskou vyjednávací sílu. V extrémním případě to může vést k tomu, že klíčové globální iniciativy budou vznikat bez evropské účasti, protože se jednoduše nevyplatí čekat na její interní kompromisy.
Dlouhodobým rizikem je i to, že nefunkční rozhodovací rámec postupně demotivuje samotné unijní instituce. Když je politicky jasné, že i dobře připravená opatření mohou skončit v patové situaci, přirozeně klesá ambice navrhovat cokoliv strategicky odvážného. To vede k setrvačnosti, při které se řeší pouze technické úpravy, zatímco velké strukturální výzvy zůstávají neadresované.
Nakonec se vytváří prostředí, v němž má každý členský stát silnější motivaci hrát na sebe než na celek. A právě tato logika může být v dlouhém horizontu nejméně udržitelná, vede k fragmentaci, kterou žádná instituce nezastaví, pokud politická vůle členských zemí začne mizet. Evropě tak hrozí, že se z projektu s ambicí být globálním aktérem stane pouze volné hospodářské společenství, neschopné koordinovat ani základní strategické otázky.
Ukrajinský prezident Volodymyr Zelensky se prozatím pečlivě vyhýbá tomu, aby americký návrh mírové dohody na ukončení války kritizoval či rovnou odmítl. Takto postupuje i přes skutečnost, že plán, který vznikl po sérii setkání mezi Ruskem a Spojenými státy, evidentně ve značné míře odráží množství požadavků Moskvy.
Naskytl se poměrně výrazný kontrast. Ve čtvrtek se v Kyjevě objevila delegace amerického Pentagonu, která s prezidentem Zelenským diskutovala o návrhu plánu pro ukončení války na Ukrajině. Ve stejný den, ale na ruské státní televizi, vystoupil prezident Putin ve vojenské uniformě a mluvil se svými armádními šéfy o pokračování bojů.
Evropská unie se snaží působit jako globální hráč, ale její ambice narážejí na strukturu, v níž má každý z 27 států vlastní priority. Výsledkem je pomalé a roztříštěné rozhodování, které oslabuje schopnost reagovat na tlak silnějších aktérů, jako jsou Spojené státy či Čína. Unie disponuje obrovským potenciálem, avšak bez jednotné politické vůle zůstává spíše pasivním přihlížejícím než skutečnou mocností.
Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj čelí podle webu Politico hrozivé volbě. Buď přijme mírovou nabídku, kterou upekl Donald Trump s Vladimirem Putinem, nebo vsadí budoucnost své země na naději, že jednoho dne získá dostatečnou pomoc od svých evropských spojenců. Evropští představitelé se sice blahopřáli po víkendových jednáních v Ženevě, která naznačovala, že Trump bude naslouchat jejich obavám z vnucení špatné mírové dohody Kyjevu. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová prohlásila, že existuje „pevný základ pro další postup“, což je výsledek silné evropské přítomnosti na jednáních.
Očekává se, že ruský prezident Vladimir Putin navštíví Dillí ve dnech 5. až 6. prosince. Půjde o jeho první cestu do Indie po čtyřech letech, což znamená obnovení pravidelných indicko-ruských summitů. Přestože Spojené státy vyvíjejí tlak, vztahy mezi Indií a Ruskem se pravděpodobně výrazně nezmění, nebudou se ani významně rozšiřovat, ani snižovat. Agenda nadcházejícího summitu je poměrně rozsáhlá a zahrnuje širokou škálu diskusních bodů a potenciálních dohod v oblastech energetiky, obrany, civilního letectví, kritických nerostů, investičních projektů a migrace pracovních sil.
Papež Lev XIV. zahajuje svou první zahraniční cestu od svého zvolení před šesti měsíci. Během následujících šesti dnů navštíví Turecko u příležitosti historického křesťanského výročí a poté zamíří do Libanonu, jen pár dní po izraelských náletech na jeho hlavní město Bejrút. Návštěvy obou zemí původně plánoval již zesnulý papež František. Nicméně hlavní téma – budování mostů – si papež Lev osvojil hned po svém zvolení v květnu.
Zničující požár zachvátil výškový komplex sociálního bydlení v Hongkongu, kde si vyžádal nejméně 55 lidských životů, což z něj činí nejsmrtelnější požár ve městě za posledních více než 60 let. Z místa je hlášeno přes 270 pohřešovaných osob a tisíce obyvatel našly útočiště v evakuačních centrech. Záběry z místa ukazují, že několik výškových bloků je stále v plamenech. Obrovské sloupy hustého kouře se vznášejí nad hongkongským panoramem.
Rozsáhlý požár, který zachvátil bytové domy v komplexu Wang Fuk Court ve čtvrti Tai Po v Hongkongu, si vyžádal nejméně 55 obětí. Přitom více než 270 osob je stále pohřešováno. Úřady ve čtvrtek ráno oznámily, že požár mají pod kontrolou ve čtyřech ze sedmi zasažených budov. Doufají, že zbývající ohniska uhasí do večera.
Jiřina Bohdalová na jaře oslavila již 94. narozeniny, ale navzdory vysokému věku se těší obdivuhodné vitalitě. Fanoušky to samozřejmě těší. Jak ostatně vyšlo najevo, legendární herečka nechce nad smrtí vůbec přemýšlet. Dokonce vynadala kolegyni, která na toto téma vtipkovala.
Nesoudná, trapná, nevkusná. To si o sobě mohla Dara Rolins přečíst po pátečním vystoupení na galavečeru Český slavík. A zjevně přečetla, protože se rozhodla reagovat na sociální síti. Všem svým "fanouškům" vzkázala, že jí jejich komentáře nijak zvlášť netrápí.
Zimní počasí bude trápit Česko i v následujících hodinách. Nová výstraha meteorologů sice zmenšila územní platnost varování před novou sněhovou pokrývkou, ale upozornila na nebezpečí vzniku náledí.
Prezident Petr Pavel má nadále problém s vládním angažmá poslance Filipa Turka (Motoristé), uvedla Pavlova kancelář po středečním jednání prezidenta s pravděpodobným příštím premiérem Andrejem Babišem (ANO). Potvrdila se tak předchozí slova samotného Babiše.