Příliš nemotorná Evropská unie by se ráda stala globální velmocí. USA a Čínu ale nedožene

Evropská unie dlouhodobě usiluje o to vystupovat jako plnohodnotná globální mocnost. V mnoha ohledech jí skutečně je, zejména v ekonomice. Přesto přetrvávají pochybnosti, zda dokáže promítnout svůj ekonomický potenciál do reálného geopolitického vlivu. Hlavní slabinou zůstává samotná podstata Unie – jde o spolek 27 států s rozdílnými zájmy, prioritami i historickými zkušenostmi. Každá vláda řeší jiné ekonomické problémy, jiné bezpečnostní hrozby a jinou domácí politickou dynamiku.

Tato roztříštěnost se nevyhnutelně promítá do tvorby evropské legislativy. Proces sám o sobě je složitý, vícestupňový a neúprosný vůči rychlosti. Nejprve vzniká návrh v rámci Evropská komise, která má jako jediná právo legislativní iniciativy. Následně začíná vyjednávání mezi dvěma zákonodárci – Evropským parlamentem a Radou EU. Oba orgány musí text přijmout, často po řadě technických úprav, kompromisů a politických výměn. Tento krok je již sám o sobě časově náročný, protože členské státy v Radě sledují své národní zájmy a poslanci v Evropském parlamentu často reagují na domácí politické tlaky.

Jakmile legislativa projde těmito evropskými institucemi, práce zdaleka nekončí. V praxi totiž následuje její implementace v jednotlivých státech – a zde se celý mechanismus ještě více zpomaluje. Velká část evropské legislativy má formu směrnic, které vyžadují transformaci do národního práva. To znamená projít znovu celým legislativním procesem v domácích parlamentech, často s dalšími úpravami, výjimkami a reinterpretacemi. Ani nařízení, která jsou přímo závazná, se neobejdou bez národních prováděcích kroků, kontrolních mechanismů či změn v praxi úřadů.

Výsledek je předvídatelný. I když se Evropa snaží po geopolitické stránce působit jednotně, reálná koordinace je pomalá a v konečném důsledku závislá na politické vůli národních vlád. Tam, kde by globální mocnosti jednaly během týdnů, Evropská unie často potřebuje měsíce až roky. Tento strukturální problém zásadně omezuje její schopnost reagovat na krizové situace a proměny mezinárodního prostředí.

Jako názorný příklad současné bezmoci Evropy lze uvést obchodní konflikt mezi Spojenými státy a Čínou, který letos eskaloval po návratu Donalda Trumpa do Bílého domu. Washington i Peking používají tvrdé nástroje – od celních tarifů přes selektivní embarga až po omezení přístupu k technologiím a surovinám. Konflikt se soustředí zejména na strategické komodity, jako jsou vzácné zeminy, polovodiče, pokročilé výrobní technologie a další prvky kritické pro moderní průmyslové řetězce.

Obě mocnosti jednají rychle, jednostranně a bez zbytečného vyjednávacího balastu. Pokud Spojené státy potřebují reagovat, Kongres či administrativa přijmou opatření během dnů či týdnů. Čína jedná ještě rychleji díky centralizované moci. Vzniká tak dynamická hra o globální technologickou převahu, ve které si oba aktéři tvrdě chrání své zájmy a testují hranice svých možností.

Evropská unie však v tomto soutěžení působí jako pasivní přihlížející. Disponuje obrovským trhem, špičkovým výzkumem a silnými průmyslovými kapacitami. Přesto nedokáže svou ekonomickou váhu proměnit v geopolitický vliv. Především proto, že každé výraznější opatření, jako například cílené tarify na čínské elektromobily, investiční kontroly nebo omezení vývozu klíčových technologií, vyžaduje jednomyslnost či široký konsenzus mezi členskými státy. A zde se evropská rozhodovací mašinérie zadrhává.

Každý stát má v této oblasti jiné zájmy. Německo je závislé na exportu do Číny, Francie trvá na silné průmyslové autonomii, menší státy se obávají odvety. Výsledkem je nejhorší možná kombinace – Unie disponuje prostředky, ale chybí jí jednotná vůle a rychlost. Tím se sama odsouvá na okraj klíčového geopolitického konfliktu naší doby.

Tento problém není abstraktní. Je pevně spojen s konkrétními členskými státy, které z různých důvodů rozbíjejí možnost společného evropského postupu. Některé proto, že jsou příliš silné a prosazují vlastní průmyslové či bezpečnostní priority. Jiné naopak proto, že jejich národní zájem je v přímém rozporu s většinovým evropským směřováním.

Prvním příkladem je Německo, ekonomický gigant, jehož průmyslový model byl po dekády založen na levných energiích a hluboké integraci s čínským trhem. Každý pokus o tvrdší evropský postup vůči Pekingu naráží právě zde. Berlín nechce ohrozit automobilky ani exportní přebytek, takže instinktivně brzdí jakékoli kroky, které by mohly vést k ekonomické odvetě. Výsledkem je dlouhodobé rozkolísání evropské industriální strategie a neochota jednat v otázkách, kde Spojené státy či Čína používají razantní nástroje bez váhání.

Dalším zásadním hráčem je Francie, která sice prosazuje silnou evropskou autonomii, ale zároveň trvá na tom, že prioritním rámcem této autonomie musí být francouzské strategické zájmy – energetické, obranné i průmyslové. Paříž podporuje evropské projekty tam, kde posilují její vlastní pozici, avšak v okamžiku, kdy se kolektivní řešení dostává do konfliktu s domácími ambicemi, ochotně ho přibrzdí. Výsledek je opět stejný. Evropa je schopna dohodnout se jen na takové verzi politiky, která neohrozí francouzskou kontrolu nad klíčovými sektory.

Odlišnou kategorii představují menší státy, které euroskepticky či oportunisticky pracují s právem veta jako s nástrojem tlaku. Nejviditelnější je Maďarsko, které opakovaně blokuje evropské rozhodování v zahraniční politice a bezpečnostních otázkách. Důvody jsou převážně politické, jako snaha získat ústupky, finanční prostředky či výjimky v jiných oblastech. Z geopolitického hlediska jde o nejzřetelnější důkaz, že jednomyslnost v klíčových otázkách činí Unii zranitelnou vůči vnitřnímu vetu i vůči vnějším aktérům, kteří dokážou tuto slabinu účinně využít.

Podobně problematické je Nizozemsko, které z fiskálních a obchodních důvodů dlouhodobě sabotuje hlubší integraci v oblasti rozpočtové politiky či společných investic. Nejde o destruktivní postoj, spíše o velmi úzký výklad vlastních ekonomických zájmů. Jenže právě tento úzký výklad komplikoval krizové reakce v době pandemie i současné debaty o podpoře evropského průmyslu.

A nakonec je zde Polsko, jehož bezpečnostní priority jsou extrémně odlišné od států na jihu Evropy. Varšava tlačí na agresivní přístup vůči Rusku, zatímco státy kolem Středozemního moře řeší migraci a nestabilitu v Sahelu. Tento rozdíl v geopolitickém vnímání komplikuje sjednocení evropské bezpečnostní politiky, protože každá část EU upřednostňuje jiný okruh hrozeb.

Tento stav vede k tomu, že Evropská unie postupně ztrácí schopnost ovlivňovat okolní prostředí a stále častěji je jím sama ovlivňována. Pokud se nedokáže shodnout na tom, jak reagovat na zásadní geopolitické tlaky, logickým výsledkem je přesun skutečného rozhodování mimo její rámec. Státy začínají vyjednávat individuálně, uzavírat bilaterální dohody nebo hledat paralelní bezpečnostní a ekonomické garance mimo unijní struktury. Tím se společný rámec dále oslabuje a vzniká situace, kdy jednotný postup existuje už jen na papíře.

Také roste riziko, že silnější členové postupně vytvoří neformální „vnitřní jádro“, které bude určovat směr bez ohledu na menší státy. Jde o přirozený důsledek frustrace z neustálých blokací. Je to cesta, která může vést k faktické víceúrovňové Evropě, kde některé státy budou schopné spolupracovat intenzivněji, zatímco ostatní zůstanou na okraji s omezeným vlivem. Tento model je politicky citlivý a může dále prohlubovat nedůvěru uvnitř Unie.

K tomu se přidává postupná eroze strategické předvídatelnosti. Pokud partneři mimo Evropu, ať už ve Washingtonu, v Tokiu či jinde, nedokážou odhadnout, zda Unie přijme společné rozhodnutí, přestanou ji vnímat jako stabilního hráče. Začnou se obracet na jednotlivé vlády, čímž podkopou evropskou vyjednávací sílu. V extrémním případě to může vést k tomu, že klíčové globální iniciativy budou vznikat bez evropské účasti, protože se jednoduše nevyplatí čekat na její interní kompromisy.

Dlouhodobým rizikem je i to, že nefunkční rozhodovací rámec postupně demotivuje samotné unijní instituce. Když je politicky jasné, že i dobře připravená opatření mohou skončit v patové situaci, přirozeně klesá ambice navrhovat cokoliv strategicky odvážného. To vede k setrvačnosti, při které se řeší pouze technické úpravy, zatímco velké strukturální výzvy zůstávají neadresované.

Nakonec se vytváří prostředí, v němž má každý členský stát silnější motivaci hrát na sebe než na celek. A právě tato logika může být v dlouhém horizontu nejméně udržitelná, vede k fragmentaci, kterou žádná instituce nezastaví, pokud politická vůle členských zemí začne mizet. Evropě tak hrozí, že se z projektu s ambicí být globálním aktérem stane pouze volné hospodářské společenství, neschopné koordinovat ani základní strategické otázky.