Evropa se konečně poučila a podílí se na mírovém plánu pro Ukrajinu. Ruský test ale přijde tak či tak

Spojené státy spolu s klíčovými evropskými zeměmi se poprvé od začátku války pokoušejí formulovat ucelený bezpečnostní rámec pro Ukrajinu, který má ambici přesáhnout pouhé krizové řízení, jak informoval americký list New York Times. Návrh, projednávaný v Berlíně s ukrajinskými představiteli, kombinuje tři pilíře: dlouhodobě silnou ukrajinskou armádu, omezenou, ale symbolicky i prakticky významnou evropskou vojenskou přítomnost a rozhodující roli amerických zpravodajských kapacit. Jde o posun v diplomacii, nikoli však o průlom – Rusko u jednání chybí a žádná ze stran zatím nemá jistotu, že tento rámec povede k reálnému a udržitelnému příměří.

Zásadní změnou je samotná role Evropy. Po měsíce byla fakticky odsunutá na vedlejší kolej, přestože konflikt probíhá na jejím bezprostředním strategickém obvodu. Formální jednání o budoucnosti války se odehrávala především v americko-ruském formátu nebo pod jasným vedením Washingtonu, zatímco evropské státy reagovaly spíše reaktivně a bez vlastních návrhů. Berlínská jednání tento vzorec narušují. Evropa zde poprvé vystupuje jako spolutvůrce bezpečnostního uspořádání, nikoli jen jako jeho následný garant či plátce. Jde o pozdní uznání reality, že dohoda uzavřená bez Evropy by byla pro Evropu strategicky nebezpečná.

Samotný návrh stojí na dvou neveřejných dokumentech. První vymezuje politické závazky, které se svým charakterem blíží kolektivní obraně známé z NATO, aniž by Ukrajině nabízely členství. Druhý jde mnohem dál, detailně popisuje vojenskou spolupráci, reakční scénáře a mechanismy odstrašení. Smyslem této konstrukce je nabídnout Kyjevu alternativu k alianci, kterou mu Západ stále odmítá, a současně ho přimět k těžkým kompromisům, zejména v otázce území. Je to tvrdý obchod, nikoli idealistický projekt.

Nejviditelnějším a zároveň nejkontroverznějším prvkem je plán udržet ukrajinskou armádu na úrovni zhruba 800 tisíc vojáků i po skončení bojů. V evropském kontextu jde o extrém. Taková armáda by patřila k nejsilnějším na kontinentu a svou velikostí by ostře kontrastovala s mírovou realitou většiny evropských států. Je to řešení finančně náročné, politicky obtížně obhajitelné a dlouhodobě udržitelné pouze s masivní zahraniční podporou. Právě proto však odpovídá realitě, protože Ukrajina nemá důvod věřit, že by ji v případě dalšího útoku zachránily sliby, procedury či zdlouhavé alianční mechanismy. Pouze vlastní, trvale připravená síla může Moskvu odradit od opakování agrese.

Tento přístup bez příkras obnažuje dlouhodobé selhání evropské bezpečnostní architektury. Evropa po desetiletí budovala iluzi stability založenou na demokratických institucích, zatímco reálnou schopnost odstrašení systematicky oslabovala. Podfinancované armády, politická neochota mluvit o hrozbách a víra, že hospodářská provázanost zkrotí revizionistickou mocnost, vytvořily prostředí, v němž bylo porušování pravidel tolerováno jako nepříjemná, ale zvládnutelná odchylka. Výsledkem je situace, kdy Evropa není schopna nabídnout vlastní, důvěryhodné bezpečnostní záruky státu, který bojuje o přežití na jejím prahu.

Ukrajina se tak ocitla v roli nárazníkového státu nikoli z vlastní volby, ale jako důsledek evropské pohodlnosti a strategické krátkozrakosti. Pokud by kolektivní obrana fungovala tak, jak byla léta politicky prezentována, nebylo by nutné plánovat udržování 800tisícové armády v jediné zemi. To, že je takové řešení považováno za realistické a nutné, je tichým přiznáním, že Evropa selhala v prevenci i v odstrašení. Tíha bezpečnosti je přenesena na Ukrajinu samotnou, zatímco evropská přítomnost má spíše podpůrný než rozhodující charakter.

Nelze pominout ani varovnou paralelu s politikou appeasementu. Opakované snahy „neprovokovat“, oddalovat rozhodnutí a hledat kompromisy za každou cenu vytvořily dojem slabosti, nikoli odpovědnosti. Historická zkušenost přitom ukazuje, že ústupky bez síly nevedou ke stabilitě, ale k dalším požadavkům. Současná opatrnost, zejména snaha vyhnout se jasným bezpečnostním závazkům a zakrývat je technickými konstrukcemi, nese nepříjemně známé rysy této logiky.

Zároveň by bylo nefér tvrdit, že se Evropa nepoučila vůbec. Současný návrh znamená posun od prázdných slibů k reálným závazkům. Nasazení evropských jednotek, byť omezené a formálně mimo NATO, a ochota nést dlouhodobé náklady na ukrajinskou obranu ukazují, že část politických elit si uvědomila cenu minulých chyb. Evropa poprvé otevřeně přiznává, že bezpečnost nelze outsourcovat ani odkládat.

Je to však poučení částečné a vynucené okolnostmi. Evropa reaguje proto, že alternativa – další ruská agrese a rozklad bezpečnostního pořádku – by byla ještě dražší. Současný rámec je tak kompromisem mezi minulým selháním a pozdní korekcí kurzu. Otázkou zůstává, zda se Evropa dokáže z této zkušenosti poučit systémově, nebo zda opět sáhne po uklidňujících iluzích ve chvíli, kdy bezprostřední tlak poleví.

Americká role v navrhovaném uspořádání zároveň odráží hlubší politický posun ve Washingtonu, který je za druhé vlády Donalda Trumpa zřetelnější než kdy dřív. Spojené státy se systematicky stahují od přímých závazků a dávají najevo, že bezpečnost Evropy má být především evropskou odpovědností. Z čistě racionálního hlediska tento přístup dává smysl, Spojené státy jsou globální mocností s rostoucím tlakem v Indopacifiku a nechtějí donekonečna suplovat obranu kontinentu, který je ekonomicky srovnatelně silný. Problém nastává ve chvíli, kdy se tato logika mění v politiku faktického distancování od spojenců.

Odmítnutí vyslat americké bojové jednotky na Ukrajinu a redukce angažovanosti na zpravodajskou podporu zapadají do trumpovské představy „transakčního“ spojenectví. Spojené státy poskytují klíčové schopnosti, ale minimalizují vlastní riziko a ponechávají Evropě náklady i politickou odpovědnost. Kontrola nad informacemi jim zároveň umožňuje zachovat si rozhodující vliv nad výkladem situace, aniž by musely nést důsledky případné eskalace. Z pohledu Washingtonu jde o efektivní model moci, zatímco z pohledu spojenců o výrazné oslabení principu solidarity.

Tento přístup je problematický zejména v kontextu NATO. Aliance stojí na předpokladu, že bezpečnost je nedělitelná a že klíčový aktér – Spojené státy – je připraven nést riziko společně s ostatními. Strategická nejednoznačnost ohledně americké reakce na případný útok proti evropským jednotkám na Ukrajině tuto logiku narušuje. Odstrašení funguje pouze tehdy, pokud je hrozba reakce jasná a věrohodná. Váhavé nebo podmíněné závazky naopak zvyšují prostor pro ruské testování hranic.

Zároveň je třeba přiznat, že americký ústup je i důsledkem evropského selhání. Dlouholetá závislost na americkém bezpečnostním deštníku dala Washingtonu argument, že Evropa nebyla ochotna nést vlastní díl odpovědnosti. Trumpova politika tak není náhlým zlomem, ale vyhrocením trendu, který vznikl z evropské pohodlnosti a americké frustrace. To však neospravedlňuje fakt, že Spojené státy tímto přístupem oslabují důvěru, na níž aliance stojí.

Výsledkem je paradoxní situace, kdy Amerika zůstává nepostradatelná, ale méně spolehlivá. Bez jejích zpravodajských kapacit by celý bezpečnostní rámec ztratil věrohodnost, zároveň však její zdrženlivost vytváří trhliny v odstrašení. Pokud má NATO přežít jako funkční aliance, bude muset Washington jasně vymezit, kde končí izolacionismus a kde začíná odpovědnost vůči spojencům. Jinak hrozí, že Evropa sice převezme větší díl břemene, ale bez jistoty, že v rozhodující chvíli nezůstane sama.

Nedůvěra vůči Rusku je v tomto případě racionálním závěrem vycházejícím ze zkušenosti. Moskva se jednání neúčastní nikoli proto, že by hledala lepší vyjednávací pozici, ale proto, že nadále sází na sílu jako hlavní nástroj politiky. Trvá na dalších územních nárocích, které přesahují aktuální linii bojů, a kategoricky odmítá jakoukoli západní vojenskou přítomnost na Ukrajině.

Ruská vyjednávací praxe dlouhodobě ukazuje, že dohody jsou vnímány spíše jako dočasné pauzy než jako závazné rámce. Příměří slouží k přeskupení sil, sliby k uklidnění protivníka a právní formulace k vytváření prostoru pro budoucí reinterpretaci. Tento vzorec se opakuje napříč konflikty i staletími a Ukrajina jej zažila v plné míře po roce 2014.

Budapešťské memorandum z roku 1994 zůstává klíčovým varováním. Ukrajina se tehdy vzdala jaderných zbraní výměnou za „bezpečnostní záruky“, které se ukázaly jako prázdné. Rusko je porušilo opakovaně a bez reálných následků, zatímco ostatní signatáři, tedy Spojené státy a Velká Británie, reagovali převážně diplomaticky. Pro Kyjev je tato zkušenost důkazem, že rozdíl mezi garancí a iluzí je určen ochotou použít sílu k jeho vynucení.

Současné ruské odmítání západní vojenské přítomnosti na Ukrajině tuto logiku jen potvrzuje. Moskva se nesnaží vyjednat stabilní rovnováhu, ale odstranit jakýkoli prvek, který by jí v budoucnu komplikoval další tlak. Požadavek „bezpečnostních záruk“ výhradně pro Rusko je ve skutečnosti požadavkem na volné pole působnosti. Přijmout takový rámec by znamenalo zopakovat chyby minulosti v sofistikovanější podobě.

Proto je opatrný optimismus na Západě na místě pouze tehdy, pokud je doprovázen tvrdým realismem. Právně závazné garance mohou být krokem správným směrem, ale samy o sobě neznamenají nic. Skutečná hodnota jakékoli dohody se ukáže až v okamžiku, kdy ji Rusko otestuje. A historie naznačuje, že takový test přijde dříve, než si evropští politici připouští.