Trump kvůli saúdským penězům ignoruje vraždu. Lidská práva musela ustoupit dohodám za biliony

Rychlý obrat ve vztazích mezi Spojenými státy a Saúdskou Arábií patří k nejvýraznějším geopolitickým posunům posledních let. Korunní princ Muhammad bin Salmán, před sedmi lety v americké politice prakticky persona non grata, se vrací do Washingtonu nejen jako klíčový partner prezidenta Donalda Trumpa, ale jako aktér, který dokázal obrátit svou mezinárodní izolaci ve zdroj politického kapitálu. Přijetí, kterého se mu dostalo, bylo nejen okázalé, ale i symbolické – vojenské přehlídky, formální pocty, otevřené sliby o spolupráci, které dalece překračují běžný rámec diplomatické návštěvy.

Washington dnes nahlíží na Saúdskou Arábii jako na partnera, jehož význam v posledních letech dramaticky vzrostl. Motivace Spojených států nejsou vedeny hodnotovým či morálním rámcem, ale čistým geopolitickým kalkulem. Právě tato pragmatičnost činí jejich trvání stabilnějším než jakýkoli deklarativní závazek, jak informoval americký list New York Times.

Saúdská Arábie zůstává jedním z nejvlivnějších hráčů na globálních energetických trzích a její rozhodnutí o těžebních kvótách dokážou pohnout světovou inflací, cenami pohonných hmot v USA i úrovní politické podpory amerického prezidenta. V době rostoucí ekonomické nejistoty potřebuje Washington partnera, který dokáže tlumit cenové šoky a stabilizovat trh se surovinami. Navíc jde o jednoho z mála producentů schopných rychle reagovat výrazným zvýšením či omezením těžby, což v kontextu soupeření s Ruskem a Čínou dává Rijádu strategickou váhu, kterou USA nemohou ignorovat.

Současně je tu faktor čínské expanze. Saúdská Arábie v posledních letech využívala možnost orientovat se alternativně na Peking – a dělala to velmi účinně. Čína investovala do saúdské infrastruktury, nabídla spolupráci v jaderné energetice, polovodičích i datových centrech. Pro Washington je to jednoznačný signál, že každé americké zaváhání otevírá Pekingu prostor k získání partnera, který má potenciál redefinovat mocenské poměry na Blízkém východě.

USA si proto nemohou dovolit pasivitu. A do toho vstupují i obrovské saúdské investice – slib až bilionu dolarů, byť se silným politickým podtextem, představuje pro americkou ekonomiku potenciální injekci, která posílí kapitálové trhy, zaměstnanost i technologické projekty. Americký obranný průmysl a Silicon Valley vidí v ambicích Rijádu obrovskou obchodní příležitost. Saúdská modernizace tak není jen geopolitickým projektem, ale i zdrojem dlouhodobého ekonomického zisku pro USA.

Z hlediska bezpečnostní architektury představuje Saúdská Arábie pro Spojené státy prostředek, jak ovlivňovat region bez nutnosti rozsáhlé vojenské přítomnosti. Washington nechce opakovat invaze minulosti, ale zároveň nechce přenechat regionální dynamiku jiným mocnostem. Silný regionální aktér, pevně technologicky a vojensky navázaný na USA, je proto ideálním řešením. Saúdská Arábie vyzbrojená americkými systémy, propojená s americkým logistickým a servisním zázemím a technologicky integrována do americké sítě umožňuje Washingtonu působit „na dálku“ – přes zbrojní závislost, přes výcvik, přes inteligentní systémy i výměnu dat.

Rijád přitom přistupuje k Washingtonu se stejnou dávkou chladného kalkulu. Potřebuje Spojené státy, protože bez nich nemůže naplnit své strategické ambice. Získání stíhaček F-35 je pro království mnohem víc než technologické vylepšení; jde o symbolické přijetí do úzkého klubu západních bezpečnostních partnerů, jak napsala americká stanice CNN. Poprvé v historii bude mít arabský stát technologii, kterou Izrael dlouhodobě považoval za svou strategickou monopolní výhodu. F-35 tak potvrzuje ambici Saúdské Arábie stát se regionální supervelmocí – s americkým souhlasem.

Stejně zásadní je oblast umělé inteligence a polovodičů. Saúdská vize transformace ekonomiky stojí na špičkových datových centrech, výkonných čipech, superpočítačích a výzkumu. USA disponují technologiemi, které Čína nabízí, ale nedokáže garantovat jejich bezpečnostní důsledky. Washington je ochoten tuto transformaci podpořit, protože je to zároveň způsob, jak omezit čínský vliv na kritickou infrastrukturu spojenecké země. Saúdská Arábie tak získává cestu, jak se vyvázat ze závislosti na ropě a stát se technologickým uzlem regionu – a Spojené státy získávají partnera pevně zakotveného v jejich technologickém ekosystému.

Američané rozšiřují vojenské sítě

Na bezpečnostní úrovni hledá Rijád alespoň částečné záruky americké ochrany. Plnohodnotný obranný pakt po vzoru Japonska či Jižní Koreje je politicky vzdálený, ale Saúdská Arábie usiluje o přístup k americkému výcviku, zpravodajství, poradenským kapacitám a vojenské logistice.

V regionu, kde Írán rozšiřuje svůj vliv prostřednictvím proxy milicí a kde zůstává nejistota kolem stability Jemenu, je americká přítomnost v pozadí klíčovou garancí bezpečnosti. A korunní princ má zároveň osobní motivaci, partnerství s USA znamená návrat do mezinárodního mainstreamu po období, kdy byl v mnoha západních metropolích de facto persona non grata. Spolupráce s Washingtonem tak není pouze strategická, ale i reputační.

V tomto širším rámci stojí Saúdská Arábie po boku klíčových mimoaliančních partnerů, na nichž Spojené státy dlouhodobě staví svou globální strategii. Washington sice disponuje nejsilnější vojenskou aliancí světa NATO, ale jeho skutečná síť vlivu sahá mnohem dál. Je postavena na státech, které nejsou formálně součástí aliance, avšak hrají zásadní roli v udržování americké moci v kritických regionech.

Izrael je v tomto ohledu nezastupitelný, jelikož jde o nejvyspělejší vojenskou a technologickou mocnost Blízkého východu, propojenou s USA zpravodajsky, kyberneticky i průmyslově. Bezpečnostní spolupráce je zde hlubší než s mnoha členy NATO a americký vliv v regionu do značné míry stojí právě na partnerství s Tel Avivem.

V Indo-Pacifiku pak Spojené státy drží dvě klíčové kotvy – Japonsko a Jižní Koreu. Jsou chráněny formálními obrannými smlouvami a tvoří základ amerického odstrašení vůči Severní Koreji i rostoucí moci Číny. Obě země zároveň hostí americké základny, které jsou pro Washington strategicky nepostradatelné.

Austrálie představuje další pilíř této mimoalianční architektury. Skrze AUKUS, projekt sdílení jaderných a pokročilých obranných technologií, se Canberra stala partnerem, kterému USA svěřují schopnosti, jež běžně sdílejí jen s nejbližšími spojenci. Na Filipínách se pak Spojené státy opírají o obnovované dohody, které jim umožňují získat přístup k vojenským zařízením v regionu, jenž je klíčový kvůli rostoucí agresivitě Pekingu v Jihočínském moři.

A Indie, nejlidnatější stát světa a aspirující globální velmoc, je dnes jedním z nejdůležitějších strategických partnerů USA. Její význam spočívá v roli protiváhy k Číně, ale i v propojení obranných, technologických a průmyslových projektů, které Washingtonu umožňují čelit Pekingu bez nutnosti vlastní přítomnosti na každém bojišti Indo-Pacifiku.

Saúdská Arábie se nyní viditelně snaží stát součástí této exkluzivní skupiny států, které sice nejsou členy NATO, ale představují pro USA opěrné body světového řádu. Rijád chce být vnímán stejně jako Izrael, Japonsko nebo Austrálie – jako partner, do něhož Washington investuje, který je napojen na americké technologie a který má strategickou váhu dostatečnou na to, aby spoluvytvářel americkou zahraniční politiku v daném regionu.

Spojenectví Washington–Rijád proto stojí na tvrdých zájmech, které se vzájemně doplňují. Pro USA je to prostředek, jak zachovat vliv na Blízkém východě, čelit rostoucímu tlaku Číny a zajistit energetickou stabilitu světa. Pro Saúdskou Arábii jde o cestu k technologickému vzestupu, bezpečnostním garancím a mezinárodní rehabilitaci. Je to vztah, který neidealizuje žádná strana, ale který obě strany potřebují, a proto jej budou dále posilovat.

Za peníze přehlédne i vraždu?

Tento geopolitický rámec, budovaný na zájmech, kapitálu a technologické provázanosti, vytváří spojení, v němž začíná být patrné ještě něco jiného – ochota Washingtonu, konkrétně Trumpovy administrativy, přistoupit k Saúdské Arábii způsobem, který výrazně potlačuje tradiční americký důraz na lidská práva, jak upozornil list NY Times.

Když Trump v Bílém domě přivítal korunního prince, scéna připomínala spíše prezentaci obchodního partnerství než setkání s autokratem, jehož režim byl přímo obviněn americkými tajnými službami z brutální vraždy Jamála Chášukdžího. Trump nejen že tato zjištění ignoroval, ale veřejně prince hájil a zlehčoval práci vlastních zpravodajských agentur – gestem, které se v americké politice vymyká jakékoli standardní praxi.

Jeho vystoupení ukázalo, jak silná je americká potřeba udržet si strategického partnera, pokud to vyžaduje geopolitická realita. Trump nazývá prince „ochráncem lidských práv“, přestože jde o člověka, jehož vláda je spojená s potlačováním opozice, vězněním kritiků a vraždou prominentního novináře. Trumpovo podrážděné odmítání dotazů na Chášukdžího vraždu, jeho výrok „věci se stávají“ či snaha umlčet reportéra, aby „nepřiváděl hosta do rozpaků“, jasně ukazují, že strategický zájem převážil nad normativním rámcem, který Spojené státy tak často zdůrazňují v jiných regionech.

Tato snaha udržet spojenectví za každou cenu byla vidět v každém detailu. Trump předvedl prince jako přítele, investora a potenciálního partnera v rekonstrukci Blízkého východu, přičemž upozaďoval jakékoli zmínky o odpovědnosti za vraždu novináře. Celé setkání se neslo ve znamení demonstrativní náklonnosti: vojenská přehlídka, jezdecká jednotka před Bílým domem, F-35 létající nad Washingtonem, přísliby přístupu k americkému jadernému know-how a technologické spolupráci v oblasti umělé inteligence. Pro Trumpa nebylo primární téma Chášukdžího vražda, ale příležitost zabezpečit obří investice a prohloubit geopolitické partnerství.

Právě tento kontrast mezi strategickými zájmy a lidskými právy je klíčem k pochopení dynamiky současného americko-saúdského spojenectví. Když Trump tvrdí, že princi může kdykoli zavolat, že spolu mají „dlouholeté přátelství“ a že „vždy stáli na stejné straně“, nejde jen o osobní rovinu. Je to potvrzení, že Spojené státy jsou ochotny odložit morální zábrany, pokud se jedná o partnera, který jim nabízí stabilizaci energetických trhů, protiváhu Číně a potenciál masivních investic. Tato ochota se odráží i v tom, že prezident zlehčil závěry vlastních tajných služeb – podobně jako v minulosti hájil ruského prezidenta Vladimira Putina proti obviněním z vměšování do amerických voleb.

Prezidentské gesto ignorování Chášukdžího případu saúdskému princi navíc poskytuje klíčovou symbolickou výhodu: potvrzení, že jeho mezinárodní rehabilitace je dokončena a že geopolitické zájmy převážily nad lidskoprávní kritikou. V této logice není překvapivé, že spojení Washingtonu a Rijádu dále prohlubuje rovina osobních vazeb a ekonomických výhod.

Trumpova rodina má rozsáhlé obchodní projekty se saúdskými partnery, Jared Kushner spravuje fond financovaný přímo korunním princem, a členové saúdské delegace odjíždějí z Bílého domu s dárkovými taškami se zlatým podpisem amerického prezidenta. Vztah mezi oběma zeměmi, respektive jejich vládnoucími elitami, se tak mění, místo strategického začíná být hluboce osobní.

Výsledkem je realita, která přesně zapadá do širší geopolitické logiky popsané výše. USA a Saúdská Arábie se potřebují natolik, že jsou ochotny ignorovat nepříjemná témata, pokud by mohla jejich společné zájmy ohrozit. Washington získává partnera proti Číně a nástroj stabilizace globálních trhů. Rijád získává F-35, přístup k americkým technologiím a politickou legitimitu, kterou zoufale potřeboval. Lidská práva se z tohoto rámce kamsi vytrácejí. Ne proto, že by na nich nezáleželo, ale proto, že v systému založeném na tvrdé geopolitice zkrátka nejsou prvořadým kritériem.