Česko se v očích Ruska spravuje. Čtvrté místo v žebříčku nepřátelských vlád je hořké zklamání

Ruský server Vzglyad nově zveřejnil vlastní „Žebříček nepřátelských vlád“. Podle šéfa ruské diplomacie Sergeje Lavrova nejde o nic jiného než o přejmenování dosavadní kategorie „nepřátelských zemí“. Kreml se prý hodlá soustředit na konkrétní politické vedení, nikoliv na národy jako celek. Už v březnu to shrnul Vladimir Putin slovy: „Nemáme nepřátelské země, máme nepřátelské elity.“ Tato věta jasně ukázala, jak ruská moc interpretovala a stále interpretuje mezinárodní reakce na svou agresi.

Redakce Vzglyadu sestavila žebříček podle míry tvrdosti jednotlivých vlád vůči Rusku. Kritéria zahrnují ekonomické sankce, diplomatická omezení, kulturní blokace, politickou izolaci i další formy odporu. Čím razantnější kroky, tím vyšší bodové hodnocení na stobodové škále. Výsledná metodika působí jednoduše, ale její interpretace je zcela v duchu ruské propagandistické logiky – spíše, než analytický nástroj jde o politický barometr odrážející aktuální priority Moskvy.

Na samotném vrcholu se umístila Velká Británie se 75 body, což není překvapivé vzhledem k jejímu dlouhodobému ostře vymezenému kurzu vůči Kremlu. Těsně za ní následují Německo a Francie, obě se 70 body. Třetí místo připadlo Nizozemsku a Estonsku, které shodně získaly 65 bodů. Zvláštní pozornost si zaslouží čtvrtá příčka, na níž se ocitlo Lotyšsko, Česká republika a Spojené státy – všechny po 55 bodech. Překvapivý je naopak výsledek Maďarska – desáté místo se ziskem 25 bodů navzdory vstřícnosti směrem k Rusku. Slovensko na seznamu chybí úplně, což samo o sobě něco naznačuje o způsobu, jakým Moskva hodnotí geopolitické posuny v regionu.

Rusko svůj seznam „nikoliv přátelských“ vede od roku 2021. Původně obsahoval pouze dvě země – Spojené státy a Českou republiku. Naše země se na něj dostala po zveřejnění zjištění českých bezpečnostních služeb o tom, že výbuchy muničních skladů ve Vrběticích v roce 2014 byly akcí ruské vojenské rozvědky GRU. Rozhodnutí vyhostit desítky ruských diplomatů poté vztahy s Moskvou zásadně vyhrotilo a Česko se ocitlo mezi klíčovými nepřáteli Kremlu.

Dnes se ale situace jeví jinak. Moskva začíná k Česku i k USA přistupovat méně konfrontačně – a právě to je důvod k obezřetnosti. Být jedním z ústředních protivníků Ruska nikdy nebylo jen bezpečnostní zátěží. Do určité míry to představovalo i potvrzení toho, že dotyčná země postupuje správně, drží se mezinárodního práva, reaguje na ruské agresivní chování a odmítá jakkoli tolerovat porušování norem, které Kreml rutinně obchází. Slábnoucí ruská averze tak může paradoxně naznačovat, že jsme polevili my, nikoli oni.

Česká zahraniční politika pod vedením premiéra Petra Fialy a prezidenta Petra Pavla dosud vykazovala pevný odpor vůči ruskému expanzionismu i jeho moderním imperiálním ambicím. Tento přístup však nemusí být trvalý. Převzetí vlády Andrejem Babišem by podle všeho mohlo znamenat výrazný obrat, a proto není vyloučeno, že Vzglyad při stanovování pořadí zahrnul i tento faktor. Odsunutí Česka na čtvrté místo tak může být tichým signálem, že Moskva vyhodnocuje naši pozici jako méně nekompromisní, než tomu bylo doposud.

Z žebříčku také vyplývá, že státy, které chtějí být vůči ruské agresi důsledné, se nyní ocitají před další výzvou. Propad Spojených států z prvního na čtvrté místo odráží změny v zahraniční politice Donalda Trumpa. Ta sice pracuje s tlakem na Rusko, ale zároveň otevírá dveře potenciálním ústupkům, zejména v otázce Ukrajiny. A jak ukazuje ruská metodika, každé gesto, které lze interpretovat jako „zmírnění nepřátelství“, ihned snižuje bodové skóre.

Žebříček Vzglyadu tak skutečně funguje jako nečekané zrcadlo. Ne proto, že by nabízel seriózní analytiku – tu od ruského státního médiáru pochopitelně nelze čekat – ale protože odráží subjektivní, a tím i velmi výmluvné vnímání Moskvy. Pokud Rusko snižuje skóre zemím, které ještě nedávno považovalo za nejtvrdší protivníky, nejde o kompliment. Je to signál, že se změnilo něco v našem chování, ne v jejich agresivní logice. A právě zde platí nepříjemná, ale férová úvaha: čím méně bodů nám Kreml udělí, tím méně přesvědčivě působí náš postoj vůči jeho imperiální politice.

Pokud nechceme, aby Moskva začala vnímat Česko jako stát, který lze „zpracovat“ či jednoduše ignorovat, je nutné nejen udržet dosavadní kurz, ale v několika oblastech i viditelně přidat. Klíčovým krokem je zřetelně posílit obrannou a bezpečnostní odolnost: urychlit modernizaci armády, zejména v oblasti protivzdušné obrany a zásob munice, zvýšit investice do kyberbezpečnosti, kde Rusko dlouhodobě testuje hranice, a posílit domácí obranný průmysl tak, aby nebyl nadměrně závislý na vnějších dodavatelských řetězcích.

Stejně důležité je pokračovat v jednoznačné a hlasité podpoře Ukrajiny, držet pevný kurz bez váhavých „ale“, protože každé zaváhání Moskva vždy interpretuje jako pozvánku. To zahrnuje pokračování vojenské, logistické i technické pomoci a zároveň diplomatický tlak na evropské i transatlantické partnery, aby neustupovali a neztráceli odhodlání.

Česko by zároveň mělo mnohem důsledněji omezovat ruský vliv ve svém vnitřním prostředí, razantněji potírat proruské dezinformační struktury, pokračovat v regulaci působení ruských firem a osob napojených na tamní režim a zpřísnit kontrolu strategických sektorů a infrastruktury, kde může ruský kapitál představovat bezpečnostní riziko.

Neméně zásadní je udržet konzistentní a srozumitelnou zahraniční politiku bez prudkých výkyvů způsobených vnitropolitickými změnami. To vyžaduje pevnou koordinaci mezi vládou, prezidentem a parlamentem v otázkách bezpečnosti a aktivní působení v rámci EU a NATO, nikoli pasivní přihlížení.

Do toho zapadá i potřeba budovat regionální koalice. Klíčové je hlavně posílení spolupráce s Polskem, baltskými státy a Skandinávií, tedy zeměmi, které mají s ruskou politikou jednoznačnou zkušenost a nesdílejí žádné iluze. Součástí tohoto úsilí je i tlak na to, aby střední Evropa nebyla vnímána jako slabé místo kolektivní obrany, ale jako stabilní a spolehlivý prvek evropské bezpečnostní architektury.

Pokud Rusko zmírní svou kritiku vůči státu, který dlouhodobě patří mezi jeho otevřené odpůrce, rozhodně to nelze chápat jako projev úcty. Spíše jde o signál, že Kreml vyhodnotil danou zemi jako oslabenou či méně odhodlanou než dříve. A pokud nechceme, aby se naše dosavadní pevná pozice změnila v pouhou historickou epizodu, je nezbytné jednat rychle a důrazně.