Česko mezi nejbezpečnějšími zeměmi světa, Rusko je poslední. Největší klid nabízí státy, kde lidé mohou nechat klíč v zámku

Island letos opět obsadil první příčku žebříčku mírových indexů, opět se tak stal suverénně nejbezpečnější zemí na světě. Hned za ním se umístilo Irsko a třetí skončil Nový Zéland. První desítku dále tvoří Rakousko, Švýcarsko, Singapur, Portugalsko, Dánsko, Slovinsko a Finsko. Česká republika se zařadila na solidní 12. místo, před ní se těsně drží ještě Japonsko. Přestože jde o slušný výsledek, prostor pro zlepšení rozhodně existuje.

Na opačném konci žebříčku se řadí státy s nejnižší mírou bezpečí. Mezi nimi figuruje Rusko, Ukrajina, Súdán, Demokratická republika Kongo, Jemen, Afghánistán, Sýrie, Jižní Súdán a Izrael. Jde o země, které dlouhodobě zatěžují ozbrojené konflikty, nestabilita a slabé bezpečnostní struktury – a jejich umístění v závěru pořadí bohužel nepřekvapuje.

Zpět ale k zemím nejbezpečnějším. Jejich silná pozice stojí na dlouhodobě budovaném prostředí, kde se kombinuje nízká míra násilné kriminality, účinné a předvídatelné právo, vysoké standardy veřejných služeb a důsledný důraz na prevenci. Velkou roli hraje také spolehlivá infrastruktura, od dopravy až po zdravotnictví, a kultura, která podporuje ohleduplnost a respekt k pravidlům. Tyto faktory společně vytvářejí podmínky, v nichž se lidé i cestovatelé mohou pohybovat s minimálními obavami, a proto se tyto země stabilně drží mezi světovou špičkou. Informovala o tom například britská stanice BBC.

Klíčová je důvěra

Island představuje modelový příklad společnosti vystavěné na důvěře, minimální míře militarizace a pevných sociálních vazbách. Pocit bezpečí zde nevzniká díky robustním represivním aparátům, nýbrž v prostředí, kde lidé přirozeně předpokládají dobrou vůli druhých. Neozbrojená policie funguje jako symbol této kultury – nikoli jako její slabina. Nízká kriminalita, rovnost příležitostí a účinné sociální systémy společně vytvářejí dojem, že se jedinec může spolehnout jak na stát, tak na svou komunitu. Tento stav se promítá do každodennosti – v klidu nočních ulic, v důvěře rodičů nechávajících děti spát v kočárku před kavárnou či v tom, jak rychle se návštěvníci sžívají s místním rytmem.

Irsko dokládá, že i země s komplikovanou minulostí může dlouhodobě rozvíjet kulturu míru, pokud k tomu přistupuje důsledně a systematicky. Nejde jen o politickou neutralitu, ale i o každodenní praxi diplomacie; od státní sféry až po běžnou komunitní solidaritu. Nízká míra militarizace nepůsobí jako rizikový faktor, nýbrž jako zřetelný signál, že násilné řešení sporů není společensky tolerovanou cestou. Sociální soudržnost je patrná v běžných interakcích, kde se lidé zdraví, spontánně si pomáhají a považují veřejný prostor za sdílenou odpovědnost. Právě tato kombinace vstřícnosti a klidného životního tempa vytváří atmosféru, kterou návštěvníci popisují jako nečekaně uvolněnou a přirozeně bezpečnou.

Nový Zéland sice těží z geografické izolace, avšak jeho bezpečnostní profil je výsledkem dlouhodobé práce, nikoli pouze výhodné polohy. Země důsledně posiluje prevenci násilí – přísná regulace zbraní, transparentní instituce, vysoká míra důvěry v úřady a silná komunální tradice společně vytvářejí prostředí, kde se většina problémů řeší v zárodku. Každodenní život je prostoupen nepsanými pravidly vzájemné pomoci, jako třeba zastavení u porouchaného vozidla, dohled nad sousedovým domem či běžná praxe nezamčených dveří. Pomalejší životní rytmus a hluboké propojení s přírodou posilují vnitřní stabilitu a promítají se i do přístupu společnosti ke konfliktům – zdrženlivého, racionálního a založeného na sociální rovnováze.

Rakousko staví svůj bezpečnostní rámec na stabilitě, která nepůsobí okázale, ale je mimořádně účinná. Dlouhodobá neutralita, promyšlené investice do sociálního státu, kvalitní veřejné služby a předvídatelné právní prostředí společně vytvářejí pevný základ fungující společnosti. Bezpečnost se zde neprojevuje spektakulárními zásahy, ale v bezproblémovém chodu každodennosti, který zahrnuje uspořádaná města, spolehlivou dopravu a minimální společenské napětí. Výsledkem je nenápadná, avšak hluboce zakořeněná jistota, díky níž lidé běžně nechávají kola bez zámku či se bez obav pohybují venku i po setmění.

Švýcarsko uzavírá první pětici zemí, které chápou bezpečí jako výsledek systematické péče, nikoli jako stav, jenž se udržuje sám od sebe. Jeho dlouhá tradice neutrality, vysoká občanská angažovanost a mimořádně kvalitní instituce zajišťují stabilitu i v obdobích globálních otřesů. Švýcaři nevnímají bezpečí pouze jako roli státu, ale jako společný závazek, protože pořádek, přesnost a respekt k pravidlům zde fungují jako účinné nástroje, nikoli jako pouhé kulturní charakteristiky. K tomu se přidává komplexní infrastruktura a kvalitní sociální služby, které garantují funkčnost společnosti i v případě krizových situací.

Česko vysoko v žebříčku už nepřekvapuje

Česká republika patří mezi nejbezpečnější státy světa díky kombinaci stabilních institucí, nízké kriminality a kvalitního zázemí veřejných služeb. V mezinárodních indexech se pravidelně umísťuje těsně za první desítkou, a to nejen díky osobní bezpečnosti, ale také díky solidní infrastruktuře, přístupnému zdravotnictví a nízké míře chudoby. Vyplývá to z nedávné analýzy britské pojišťovací společnosti William Russell.

Výjimečně dobré výsledky vykazuje zejména v oblasti každodenní bezpečnosti, jelikož riziko loupeží, fyzických útoků či vloupání se dlouhodobě drží na velmi nízké úrovni. Praha navíc patří mezi nejbezpečnější metropole v Evropě, což posiluje celkovou reputaci země jako prostředí vhodného nejen pro život, ale i pro přesídlení zahraničních pracovníků.

Síla české bezpečnosti stojí na relativně předvídatelném politickém prostředí, na fungujícím právním státě a na vysoké dostupnosti veřejných služeb. Důležitým faktorem je i kvalitní infrastruktura, která napomáhá tomu, že krizové situace – od zdravotních problémů až po mimořádné události – lze řešit efektivně a bez dramatického nárůstu rizika. V kombinaci s umírněnou mírou sociálních nerovností vzniká prostředí, kde se občané i návštěvníci mohou pohybovat bez výrazných obav.

Zkušenosti jiných vysoce hodnocených zemí však ukazují, že dobré výsledky nejsou samozřejmostí. Island či Rakousko ilustrují, že dlouhodobá bezpečnost stojí na pevných institucích, sociální soudržnosti a transparentním fungování státu. Nový Zéland zase zdůrazňuje roli důvěry mezi občany a důsledných preventivních politik, zatímco Švýcarsko připomíná význam kvalitní infrastruktury a vysokých standardů veřejné správy. Inspiraci tak lze hledat zejména v posilování komunitních vazeb, důsledné prevenci kriminality a kontinuální modernizaci veřejných služeb.

Současně je však vhodné mít na paměti i rizika, která vyplývají ze zkušeností zemí, jejichž bezpečnost se rychle zhoršila. Masivní eroze právního státu, politická polarizace či omezování občanských svobod, jak je vidět v některých státech mimo Evropu i přímo na starém kontinentu, mohou bezpečnost podkopat mnohem rychleji, než se zdá

Česká republika by proto měla klást důraz na stabilitu svých institucí, ochranu občanských práv a otevřenou komunikaci státu s veřejností. Právě tyto faktory představují klíč k tomu, aby si země své výjimečné postavení mezi nejbezpečnějšími státy světa udržela i v příštích letech.

Nejnebezpečnější země světa – Rusko

Rusko se letos propadlo na samotný konec žebříčku bezpečnosti z jednoho prostého důvodu: rozsah a povaha státní represe, kombinovaná s pokračující agresí vůči sousední zemi, vytvořily prostředí, které nelze označit jinak než jako hluboce nestabilní a systematicky nebezpečné – a to jak pro vlastní obyvatele, tak pro okolní svět. Zatímco Ukrajina čelí válce vedené cizí mocí, Rusko se stává nejméně bezpečnou zemí právě kvůli tomu, jak zachází se svou vlastní společností a jaké riziko představuje jeho režim navenek.

Zásadní roli hraje mimořádně tvrdý zásah proti občanské společnosti. Jak upozornila humanitární organizace Human Rights Watch, ruský stát v roce 2024 dále rozšířil už tak extrémně represivní legislativu, kdy se nálepky „zahraniční agent“, „nežádoucí“ či „extremista“ staly nástroji systematického zastrašování. Soudy vynášejí tresty od pokut až po mnohaleté tresty vězení za projevy, které by v demokratických systémech vůbec nebyly kriminalizovány. Úmrtí Alexeje Navalného za nevyjasněných okolností jen zdůraznilo, jak rizikové je v dnešním Rusku nejen kritizovat režim, ale vůbec se ocitnout v jeho dosahu.

Bezpečnostní riziko přitom nevzniká pouze z politického útlaku, ale také z naprosté destrukce právního státu. Odsouzení novinářů na základě vykonstruovaných obvinění, kriminalizace akademiků, lidskoprávních organizací či médií – to vše ukazuje na systém, který se vědomě vzdává jakékoli kontroly legality. V Rusku fakticky neplatí předvídatelná pravidla a kde se každý může stát terčem represivního aparátu.

Dalším zásadním faktorem je šíření strachu prostřednictvím perzekuce menšin – od brutálních útoků na práva LGBT osob až po systematickou diskriminaci migrantů. Když stát kriminalizuje samotnou identitu nebo běžné společenské projevy, posiluje klima nepředvídatelnosti a ohrožení. Role hraje i pokračující mučení a špatné zacházení v detenčních zařízeních, které už jsou institucionalizovanou praxí.

Závažná je i postupná likvidace online svobod: zákaz VPN, blokace aplikací, masivní sledování a přímé zásahy do provozu sociálních sítí významně omezují možnost občanů vyhledávat informace a komunikovat. Tím se vytváří prostředí, v němž informace kontroluje výhradně stát, a kde je každé veřejné vyjádření potenciálním rizikem.

K tomu všemu se přidává prakticky neexistující právo na shromažďování. Zatýkání stovek lidí za pokojné protesty, násilné rozprášení demonstrací či kriminalizace pietních akcí jsou jasným signálem, že prostor pro nenásilnou občanskou angažovanost se uzavřel. Společnost, která ztratí možnost vyjádřit nesouhlas, se stává společností hluboce zranitelnou a náchylnou k destabilizaci.

Nelze ignorovat ani působení Ruska v mezinárodním prostředí. Pokračující agrese vůči Ukrajině a zneužívání veta v Radě bezpečnosti OSN podkopávají mezinárodní pravidla. Zároveň přetrvávající obvinění z válečných zločinů, neochota spolupracovat s Mezinárodním trestním soudem a aktivní kroky k potlačení mezinárodních vyšetřování dále zvyšují reputační a bezpečnostní rizika.

Součet těchto faktorů vede k jasnému závěru: Rusko se stalo nejméně bezpečnou zemí světa ne kvůli vnějším okolnostem, ale kvůli vlastním rozhodnutím. Represe, militarizace, likvidace svobod a ignorování právního řádu vytvořily stát, v němž je ohrožen občan, menšina i právní jistota, a současně roste riziko pro mezinárodní stabilitu. V takovém kontextu není překvapivé, že Rusko letos předčilo v žebříčku i Ukrajinu, kterou sama napadla.

Bezprecedentní tragédie v Súdánu

Súdán patří v současnosti k vůbec nejnebezpečnějším zemím světa především proto, že se v něm prolíná plnohodnotná občanská válka s masivním rozpadem státu a obří humanitární katastrofou. Boj o moc mezi regulérní armádou a polovojenskými jednotkami RSF přerostl v konflikt, který zasahuje většinu území, ničí infrastrukturu a dělá z civilistů hlavní cíl. Výsledkem jsou statisíce mrtvých, miliony vnitřně vysídlených lidí a hladomor, který se podle humanitárních organizací řadí k nejhorším na světě, jak informovala například BBC, o obrovských tragédiích v jedné z největších afrických zemí informovaly také EuroZprávy.cz.

Mimořádně výbušnou situaci vytváří také charakter samotných bojujících stran. RSF navazuje na nechvalně proslulé milice v Dárfúru, spojené s etnickými čistkami a údajnou genocidou. Dnes ovládá západní část země, včetně měst, kde byly zaznamenány masakry, sexuální násilí a cílené útoky na konkrétní etnické skupiny. Armáda na druhé straně využívá těžké zbraně a letecké útoky i v hustě obydlených oblastech, takže pro běžné obyvatele prakticky neexistuje „bezpečné útočiště“.

Nebezpečí dále zvyšuje faktické rozpadnutí státních struktur. V mnoha regionech nefungují nemocnice, školy ani základní služby, humanitární organizace mají omezený nebo žádný přístup a pomoc se k lidem jednoduše nedostane. Řada oblastí je pod blokádou, dochází k úmyslnému ničení zásob potravin a k systematickému bránění distribuci pomoci. V kombinaci s kolapsem ekonomiky to vede k extrémní potravinové nejistotě a k situaci, kdy se o přežití bojuje doslova ze dne na den.

Nakonec je třeba vzít v úvahu i to, že konflikt má výrazně mezinárodní rozměr, ale minimální efektivní diplomatické řešení. Různí regionální hráči podporují odlišné strany, mírové iniciativy opakovaně selhávají a příměří se nedodržují. Súdán se tak ocitá v kombinaci vleklé války, etnického násilí, zhrouceného státu a nedostatečné mezinárodní reakce, což z něj činí jedno z nejméně bezpečných míst na světě jak pro jeho obyvatele, tak pro kohokoli, kdo by se tam ocitl.