Severokorejské děti budou mít povinnou ruštinu. Boj o moc prostřednictvím jazyků po vzoru studené války pokračuje

Severní Korea nedávno rozhodla o zavedení ruštiny jako povinného předmětu již od čtvrté třídy základních škol. Informoval o tom například server Politico. Tím ji fakticky přesunula z role doplňkové jazykové volby do jádra národního kurikula. Tento krok nelze interpretovat pouze jako pedagogickou úpravu, ale jako jednoznačně geopolitickou deklaraci. Pchjongjang tím dává najevo, že posilování vazeb s Moskvou nepovažuje za dočasnou reakci na současné mezinárodní klima, nýbrž za dlouhodobý strategický projekt vyžadující systematickou jazykovou přípravu celé nové generace.

Podle informací, které zveřejnil ruský ministr přírodních zdrojů Alexander Kozlov, se v současnosti ruštině v Severní Koreji věnuje přibližně šest set studentů. V kontextu mimořádně uzavřeného a ideologicky kontrolovaného vzdělávacího prostředí jde o počet, který staví ruštinu mezi tři nejvýznamnější cizí jazyky vyučované v zemi, konkrétně po boku angličtiny a čínštiny. Ruská strana tento fakt prezentuje jako potvrzení rostoucí vzájemné provázanosti, a to nejen v kulturní oblasti, ale především v oblasti technické, vědecké a bezpečnostní.

Zajímavé je, že paralelně probíhá i opačný trend, byť v menším rozsahu. V Rusku se korejštinu učí zhruba tři tisíce žáků a několik stovek univerzitních studentů. Tento posun odráží pragmatickou potřebu Moskvy disponovat odborníky schopnými komunikovat s institucemi Severní Koreje a podílet se na společných projektech v těžebním průmyslu, energetice, zdravotnictví či informačních technologiích.

Rusko svou měkkou moc rozšiřuje i prostřednictvím akademických stipendií; minulý rok přijaly jeho univerzity téměř sto občanů KLDR, včetně studentů prestižního MGIMO, a počet přijatých se v technických oborech nadále zvyšuje. Významným krokem je rovněž výstavba ruského jazykového centra při Kim Čchol-džuově pedagogické univerzitě v Pchjongjangu, které má sloužit jako hlavní instituce zajišťující metodickou i personální základnu pro rozvoj ruštiny v zemi.

Ruský jazyk má za sebou dlouhou a často ambivalentní historii v mnoha zemích bývalého východního bloku. Ve střední a východní Evropě byl po druhé světové válce systematicky prosazován jako jazyk „bratrské spolupráce“, ve skutečnosti však často sloužil jako nástroj politické kontroly. V Polsku, Maďarsku či Československu byla ruština povinná a její výuka byla pevně provázána s ideologií sovětského internacionalismu. Po roce 1989 se většina těchto států pustila do rychlé de-rusifikace školních osnov i veřejného prostoru, což vypovídá o tom, jak těsně byl jazyk spojován s mocenským vlivem Moskvy.

Podobně komplikovanou zkušeností prošla i Ukrajina, kde ruština zůstávala silně přítomná v médiích, vzdělávání i administrativě ještě dlouho po rozpadu SSSR. Teprve ruská anexe Krymu v roce 2014 a následná agrese z roku 2022 přispěly k dramatickému obratu: ukrajinština byla posílena zákonně i symbolicky, zatímco ruština začala být vnímána jako jazyk okupace a hybridního vlivu. Tento kontrast je pro hodnocení severokorejského případě důležitý. Ukazuje totiž, že jazyková politika není neutrální nástroj, ale že odráží mocenské struktury a strategické volby daného státu.

V Pchjongjangu tento vzorec platí dvojnásob. Prohloubení jazykové integrace s Ruskem přichází v době, kdy se obě země vojensky a technologicky sblížily v reakci na mezinárodní izolaci Moskvy po invazi na Ukrajinu. Severní Korea poskytuje Rusku munici, vojenský personál a technické kapacity, a podle dostupných informací se severokorejské jednotky podílejí i na operacích na ruském území, včetně odminovávání oblastí v Kurské gubernii. Spolupráce se prohlubuje i v kyberprostoru, kde byly zaznamenány případy sdílení infrastruktury mezi ruskými a severokorejskými státními hackerskými skupinami.

Snahy o posílení bilaterálních vztahů doplňuje i rostoucí turistický ruch. V létě letošního roku se do KLDR vydaly první rozsáhlejší skupiny ruských turistů po období pandemických omezení a politických napětí. Pro Moskvu jde o propagandisticky vděčné gesto, pro Pchjongjang pak o vítaný zdroj zahraniční měny a další symbol obnovované „strategické normality“.

Celkově lze konstatovat, že rozšíření výuky ruštiny v Severní Koreji představuje výrazný a promyšlený krok v rámci širšího geopolitického partnerství. Rusko nalézá v KLDR politického spojence, který je ochoten podporovat jeho vojenské operace i kybernetické aktivity, zatímco Severní Korea získává přístup k technologiím, kapitálu a odbornému vzdělání. Jazyková politika zde neplní pouze kultivační funkci, ale stává se klíčovým nástrojem dlouhodobého strategického zarovnání, jehož dopady budou patrné i v následujících desetiletích.

Ruština jako prostředek moci

Současné severokorejské sbližování s Ruskem na jazykové úrovni navazuje na mnohem starší tradici, v níž jazyk představoval jeden z klíčových nástrojů budování mocenské sféry. Velmoci si již po staletí uvědomují, že jazyk dokáže fungovat jako kanál politické loajality, kulturní orientace i ekonomické závislosti. V období studené války tato logika nabyla nebývalé intenzity; jazyk se stal jedním z prostředků, jimiž se Spojené státy a Sovětský svaz snažily prosadit ve světě svou ideologii a hodnotový rámec.

Loni publikovaný výzkum historičky Rachel Applebaumové ukazál, že šíření ruštiny nebylo nahodilým kulturním vývojem, ale promyšlenou součástí sovětského zahraničně­politického projektu. Po druhé světové válce se ruština zařadila mezi klíčové mezinárodní jazyky a stala se oficiálním jazykem řady organizací, včetně OSN či UNESCO. Moskva budovala rozsáhlou infrastrukturu jazykových programů, jejichž cílem bylo ukotvit ruský jazyk nejen v nově vzniklých socialistických státech ve východní Evropě a Asii, ale i v Afroasii, kde proces dekolonizace otevíral prostor pro nové formy politického soupeření.

V mnoha zemích globálního Jihu se tak ruština dostala do výuky prostřednictvím sovětských učitelů, stipendií a kulturních výměn. Státy se socialistickým nebo nevyhraněným profilem, jako například Senegal, Mali či Kambodža, přijímaly sovětské jazykové instruktory, což bylo vítáno jako alternativa k tradičnímu západnímu kulturnímu vlivu. Sovětská strana tento proces chápala jako odpověď na anglofonní a frankofonní programy, které Západ po dekolonizaci používal k upevnění svých vazeb. Jazyková soutěž byla de facto skrytou součástí širšího geopolitického zápasu.

Applebaumová přitom zdůraznila, že tento projekt rozhodně nebyl bezproblémový. Mnohé školy v Africe či Asii kritizovaly nedostatečnou jazykovou výbavu sovětských pedagogů, kteří často neovládali angličtinu či francouzštinu, tedy klíčové dorozumívací jazyky akademického prostředí. Tato slabina snižovala efektivitu celé kampaně a ztěžovala sovětským učitelům přístup k místním institucím.

Navzdory těmto úskalím ruština ve studené válce získala významnější postavení, než jaké měla kdykoli dříve. Nicméně nedokázala konkurovat angličtině, která se díky ekonomické síle Západu, technologickému pokroku a globálně šířeným kulturním produktům stala dominantním jazykem mezinárodní komunikace. Kolaps Sovětského svazu pak zasadil ruskému jazykovému projektu zásadní ránu. V zemích východního bloku došlo během jediného okamžiku k masovému odklonu od ruštiny a jejímu nahrazení angličtinou, což symbolicky i prakticky završilo odklon od sovětské sféry vlivu.

V posledních letech se objevil pokus o oživení ruského jazykového programu, tentokrát však na jiných základech. Současná Moskva se nezaměřuje pouze na propagaci ruštiny mezi cizinci, ale také na mobilizaci ruské diaspory, kterou SSSR tradičně vnímal s nedůvěrou. Dnešní ruská vláda se naopak snaží tuto komunitu pevněji integrovat a využít ji jako nástroj kulturního i politického působení.

Ve světle těchto historických zkušeností je zřejmé, že současná severokorejská jazyková politika nezapadá do prázdna. Odráží dlouhou linii geopolitického myšlení, v níž jazyk představuje měkkou moc s tvrdými důsledky. Ruština se znovu stává nástrojem, pomocí něhož se Moskva snaží vytvářet loajální partnerské struktury, podobně jako tomu bylo během studené války, byť dnešní situace má své vlastní odlišnosti, rizika i omezení.

Cizí jazyky v Evropě

Na tomto historickém pozadí se otevírá další zásadní rovina, jíž je bezprecedentní proměna jazykové mapy Evropy, která v posledních desetiletích probíhá s rychlostí, jež nemá v moderních dějinách bez masového přesunu obyvatel obdoby. Zatímco v období studené války probíhala jazyková soutěž především mezi ruštinou a angličtinou v rámci globálního Jihu, dnešní transformace se odehrává uvnitř samotné Evropy – a nese přímé politické důsledky pro vztahy mezi NATO a Ruskem. Na tento trend upozornil magazín Brussels Times.

Evropská unie se stala laboratoří intenzivní jazykové mobility. Jak ukazují data vycházející z Eurobarometru 2024, míra jazykového sjednocení jednotlivých států se ve většině případů snížila, přestože tyto země nadále vystupují jako národní státy se silnou tradicí jazykového homogenizačního projektu. Úsilí o „lingvistickou národotvornost“ zůstává významnou součástí státní politiky – a přesto jej oslabuje silný tlak migrace, globalizace a především vzestup angličtiny jako evropské lingua franca.

Tato dynamika má dvojí rozměr. Na jedné straně vede k tomu, že jen několik států dokáže získat téměř celou populaci pro aktivní znalost státního jazyka. Úspěchy typu Německa či Maďarska tak představují spíše výjimku než pravidlo. Na straně druhé se odhalují slabiny států, které vnitřně spojuje méně soudržné jazykové pole, zejména pobaltských zemí, Lucemburska a extrémního případu Belgie, kde ani silná politická tradice nedokáže překrýt realitu mnohajazyčné společnosti.

Právě tato „vnitřní evropská fragmentace“ však bledne ve srovnání s jazykovou revolucí, která se odehrála ve východní Evropě po roce 1989. Zatímco v době rozpadu SSSR byla ruština absolutním hegemonem ve školních osnovách většiny postsovětských a satelitních států, během jediné generace došlo k jejímu dramatickému vytěsnění a nahrazení angličtinou. Trend je natolik výrazný, že v některých státech mladší generace hlásí prakticky nulovou znalost ruštiny, zatímco deklarovaná znalost angličtiny vzrostla desetinásobně.

Tento posun má zřetelné politické implikace. V mezinárodních vztazích totiž jazyk nefunguje jen jako médium komunikace, ale jako distribuční kanál informací, hodnot a loajality. Zatímco Moskva dlouhodobě vyjadřovala znepokojení nad postupným geografickým rozšiřováním NATO, podcenila mnohem rozhodnější proces, tedy ztrátu jazykového přístupu do veřejného prostoru zemí, jež dříve patřily do její komunikační a informační sféry. Angličtina se v těchto státech stala primárním nosičem zahraničněpolitického diskurzu, kulturních referencí a mediálního vlivu.

Ukrajina představuje dobře viditelný příklad. Zákony z let 2017 a 2019, které eliminovaly ruštinu z role vyučovacího jazyka a zároveň podpořily výuku angličtiny, vytvořily rámec pro rychlou reorientaci generací směrem k západním institucím. Podobnou logiku sledují i politiky v Pobaltí či ve střední Evropě, které intenzivně podporují angličtinu jako jazyk integrace do západního politického prostoru. Jazyk se zde stává stabilizátorem hranic, zatímco zbraně určují jejich fyzické vedení, jazyková orientace obyvatel rozhoduje o jejich dlouhodobé pevnosti.

Z dnešního pohledu je zřejmé, že jazykové přesuny v Evropě fungují jako tichá, ale důsledná komponenta hybridní konfrontace mezi NATO a Ruskem. Zatímco vojenské aspekty jsou viditelné a předmětem oficiálních jednání, jazykové strategie probíhají mnohem subtilněji – v učebnicích, školních osnovách, mediálním prostředí či digitální komunikaci. Přesto mají trvalý dopad, neboť vytvářejí generace, které se vzdělávají, informují a přemýšlejí v jiném jazykovém rámci, než jaký diktovala geopolitika minulého století.