Dánská kontrola nad Grónskem snad nemůže být pevnější. Trump ohrožení ruskými a čínskými loděmi zveličuje

Dánsko ovládá Grónsko již téměř tři století a jeho nárok na tento arktický ostrov patří z hlediska mezinárodního práva k nejpevnějším mezi všemi zámořskými územními državami v Evropě. Přesto se Grónsko v posledním roce dostává do centra geopolitických sporů, zejména kvůli opakovaným snahám amerického prezidenta zpochybnit dánskou suverenitu a prosazovat vlastní strategické zájmy v Arktidě.

Základy dánské kontroly nad Grónskem sahají do roku 1721, kdy na ostrov dorazil norský misionář Hans Egede ve službách dánsko-norské koruny, jak popsal think tank Chatham House. V tehdejším pojetí mezinárodního práva byla nekolonizovaná území považována za tzv. terra nullius, tedy zemi nikoho, a státní nárok vznikal jejich „objevením“, převzetím a následnou správou. Dánsko od 18. století Grónsko fakticky spravovalo, byť vzhledem k extrémním podmínkám jen omezeným způsobem, což však mezinárodní právo u řídce osídlených a nehostinných oblastí připouštělo.

Na počátku 20. století se dánský nárok pokusilo zpochybnit Norsko, které poukazovalo na historické vazby i vlastní aktivity ve východním Grónsku. Spor vyvrcholil v roce 1933 rozhodnutím Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti, který potvrdil, že Norsko se nároku vzdalo již v roce 1919 oficiálním prohlášením svého ministra zahraničí. Tím byla dánská suverenita nad celým ostrovem definitivně mezinárodně uznána.

Během druhé světové války převzaly Spojené státy obranu Grónska, aby zabránily jeho využití nacistickým Německem. Ani tato vojenská přítomnost však suverenitu Dánska nezpochybnila. Po válce bylo Grónsko na nátlak OSN zařazeno mezi nesamosprávná území, tedy kolonie. Tento status byl ukončen v roce 1953, kdy Dánsko ostrov plně integrovalo do svého království a poskytlo jeho obyvatelům zastoupení v parlamentu. Valné shromáždění OSN tento krok výslovně schválilo a konstatovalo, že k integraci došlo svobodným rozhodnutím Gróňanů.

Otázka sebeurčení však nezůstala uzavřená. Dánsko postupně rozšiřovalo autonomii ostrova – nejprve zavedením domácí správy v roce 1979 a následně zákonem o samosprávě z roku 2009, který byl schválen v referendu více než tříčtvrtinovou většinou obyvatel. Grónsko dnes ovládá téměř všechny vnitřní záležitosti včetně hospodaření s přírodními zdroji a je uznáno jako samostatná jednotka práva na sebeurčení, včetně možnosti v budoucnu vyhlásit nezávislost.

Právě tato kombinace historické kontinuity, mezinárodního uznání a respektování práva místního obyvatelstva činí dánský nárok na Grónsko mimořádně silným. Paradoxně jej posilují i opakované pokusy Spojených států ostrov odkoupit – od nabídky prezidenta Harryho Trumana v roce 1946 až po současné výroky Trumpa, jak napsala britská stanice BBC. Samotná skutečnost, že Washington jednal o koupi, totiž implicitně potvrzuje, že Dánsko je legitimním suverénem oprávněným s územím nakládat.

Nejde jen o národní bezpečnost

Debata o budoucnosti Grónska se zejména po parlamentních volbách na ostrově z loňského března stále zřetelněji posouvá od abstraktních úvah o suverenitě k velmi konkrétní otázce přírodních zdrojů. Právě ty představují jeden z hlavních, byť často nepřiznaných, motivů zvýšeného zájmu Spojených států o ostrov. Bezpečnostní argumentace, kterou opakovaně používá Trump, totiž sama o sobě nedokáže vysvětlit intenzitu amerického tlaku, upozornil na to server Conversation.

Grónsko disponuje mimořádně cenným nerostným bohatstvím: ložisky vzácných zemin, uranu, železné rudy i dalších surovin klíčových pro moderní průmysl, obranné technologie a energetickou transformaci. Právě vzácné zeminy jsou strategickou komoditou, v níž dnes globálně dominuje Čína, což je pro Washington dlouhodobě nepřijatelný stav. Potenciál grónských ložisek proto zapadá do širší americké snahy diverzifikovat dodavatelské řetězce a snížit závislost na geopolitických rivalech.

Grónské bohatství však dosud zůstávalo z velké části nevyužité. Přísná regulace, environmentální omezení a politická opatrnost brzdily rozsáhlejší těžbu, a to i přes zájem zahraničních investorů. Zlom může přinést nástup pro-byznysové strany Demokraatit, která otevřeně prosazuje uvolnění pravidel, daňové pobídky a omezení státního zásahu v sektorech, jako je těžba, rybolov či turistika. Pokud se tento kurz prosadí, Grónsko se může během jedné generace proměnit z ekonomicky závislého území v klíčového dodavatele strategických surovin.

Právě zde se bezpečnostní a ekonomické zájmy USA začínají překrývat. Kontrola – nebo alespoň dominantní vliv – nad těžbou grónských surovin by Spojeným státům přinesla nejen přístup k cenným materiálům, ale i možnost zabránit vstupu konkurentů, zejména Číny a Ruska, do arktického prostoru. Americká vojenská přítomnost na základně Pituffik Space Base tak zůstává součástí širší strategie, v níž se obrana, ekonomika a geopolitika prolínají.

Oficiální tvrzení, že Washington usiluje o Grónsko výhradně z důvodů národní bezpečnosti, proto působí přinejmenším neúplně. V realitě jde o kombinaci strategické polohy a potenciálně enormního ekonomického zisku. Právě tento mix činí Grónsko atraktivním – a zároveň vysvětluje, proč se americký zájem neomezuje na diplomatická gesta, ale nabývá stále otevřenější a tvrdší podoby. Skeptický pohled je na místě: tam, kde se hovoří o bezpečnosti, bývá často ve hře i surovinová kalkulace.

Kde jsou čínské a ruské lodě?

Rostoucí důraz Trumpovy administrativy na „hrozbu“ ze strany Číny a Ruska v okolí Grónska je dalším příkladem, kdy se geopolitická rétorika výrazně vzdaluje od ověřitelných faktů, jak informovala například agentura AP. Zatímco Bílý dům prezentuje arktický ostrov jako území bezprostředně ohrožené cizí okupací, odborníci i samotné grónské úřady tento obraz systematicky vyvracejí.

Trump opakovaně tvrdí, že v okolních vodách operují ruské a čínské válečné lodě a ponorky a že bez amerického zásahu by Grónsko „padlo“ do rukou geopolitických rivalů USA. Podle analytiků však jde o výrazné zkreslení reality. Fridtjof Nansen Institute i Danish Institute for International Studies shodně upozorňují, že Rusko soustřeďuje své námořní síly především v Barentsově moři u severního pobřeží Evropy, nikoli u Grónska. Čína zde nemá žádnou vojenskou přítomnost vůbec.

Ano, ruské ponorky se v Arktidě pohybují – podobně jako americké. To samo o sobě ale nepředstavuje nový ani eskalující faktor. Čínská aktivita se omezuje na vědecké výzkumné lodě v centrální Arktidě a příležitostná společná cvičení s Ruskem, která se odehrávají spíše v oblasti Beringova moře u Aljašky. Představa čínských torpédoborců „kroužících kolem Grónska“ je falešná.

Stejně problematická je Trumpova bagatelizace dánské obrany ostrova, kterou shrnul posměšnou poznámkou o „dvou psích spřeženích“. Ve skutečnosti Dánsko kombinuje specifické arktické jednotky, námořní hlídkové lodě, letecký dohled a satelitní sledování v rámci velení Joint Arctic Command se sídlem v Nuuku. Navíc právě Grónsko hraje klíčovou roli v tzv. GIUK mezeře, jednom z hlavních monitorovacích bodů NATO pro pohyb ruského námořnictva v severním Atlantiku.

Zásadní je i to, že Spojené státy již dnes disponují na ostrově mimořádně silnou vojenskou pozicí prostřednictvím základny Pituffik Space Base, která je integrální součástí americké i alianční protiraketové obrany. Tvrdí-li Washington, že mu chybí kontrola nad bezpečností Grónska, popírá tím vlastní dlouhodobou přítomnost a smluvní závazky s Dánskem.

Role Číny a Ruska je tak reálná spíše v ekonomické a dlouhodobé strategické rovině než v podobě bezprostřední vojenské hrozby. Obě země sledují vývoj v Arktidě, investují do výzkumu a infrastruktury a mají zájem na budoucím přístupu ke zdrojům. To však činí i USA – jen s podstatně tvrdší rétorikou. Právě zde se Trumpova argumentace láme: bezpečnostní zástěrka slouží k ospravedlnění ambicí, které mají výrazný mocenský a ekonomický rozměr.

Zpochybňování historie, mezinárodního práva i stávající bezpečnostní architektury NATO proto nepůsobí jako snaha stabilizovat Arktidu, ale spíše jako taktika nátlakové diplomacie. Fakta přitom zůstávají nepohodlně jednoduchá: Grónsko není vojensky ohroženo Čínou ani Ruskem a o jeho budoucnosti může rozhodnout pouze jeho obyvatelstvo. Vše ostatní je buď politická nadsázka, nebo záměrná manipulace.