Protesty v Íránu byly nevyhnutelné, přesto mají minimální šanci na úspěch. Režim má extrémně silnou kontrolu

Írán na konci prosince vstoupil do největší vlny nepokojů za poslední roky – a podle mnohých i za celé období islámské republiky. To, co začalo jako spontánní odpor proti prudkému zdražování, propadu měny a zhoršujícím se životním podmínkám, se během několika dní proměnilo v otevřenou výzvu k pádu režimu. Protesty odstartovaly mezi obchodníky v teheránském bazaru a studenty, ale rychle se rozšířily do všech provincií, včetně menších měst a chudších regionů. Slogany už nemířily jen proti cenám a korupci, ale přímo proti nejvyššímu vůdci a samotné islámské republice.

Režim reagoval podle osvědčeného scénáře. Obvinil Spojené státy a Izrael z podněcování nepokojů, vypnul internet i telefonní spojení do zahraničí a nasadil bezpečnostní složky s ostrou municí. Navzdory výpadkům komunikace se lidé dál scházeli, často v noci, a videa z ulic ukazovala střelbu do neozbrojených davů, přetížené nemocnice a provizorní márnice. Zároveň se do protestů promítla i politická rovina. Část demonstrantů začala otevřeně volat po návratu dynastie Pahlaví a po referendu o budoucím uspořádání země, čímž se hnutí poprvé výrazně posunulo od „reforem“ k otázce změny režimu.

Na pozadí této exploze nespokojenosti stojí celkový ekonomický kolaps. Inflace, zdražení potravin, kolaps měny, energetické výpadky a hrozba dalších daní zasáhly především střední a nižší vrstvy. Obchodníci nebyli schopni nacenit zboží, dovoz se stal chaotickým a úspory obyvatel se rozpadaly před očima. Mnozí Íránci navíc vnímali, že stát utrácí zdroje za regionální konflikty a spojence v zahraničí, zatímco doma se zhoršují základní služby a infrastruktura.

Zásadní je i politická deziluze. Prezident zvolený na sliby lepší správy a uvolnění kontrol nedokázal zajistit ani stabilní elektřinu, ani svobodnější internet, a bezpečnostní složky zůstaly mimo jeho dosah. Pro velkou část společnosti se tak zhroutila poslední iluze, že systém lze „opravit“ zevnitř. Studenti i pracující stále častěji říkají, že jejich budoucnost je držená jako rukojmí strukturami, které tu vládnou už téměř půl století.

Protesty se staly střetem mezi společností, která už odmítá teokratický dohled nad každodenním životem, a státem, který odpovídá silou, cenzurou a kriminalizací odporu. Právě tento střet – mezi ekonomickým zhroucením, politickou bezmocí a bezpečnostním aparátem – tvoří výchozí bod k pochopení toho, co se s Íránem dělo po roce 1979 a proč se dnes znovu ocitl na hraně.

Před revolucí bylo líp… v něčem

Před islámskou revolucí v roce 1979 byl Írán řízen monarchií šáha Muhammada Rezá Pahlavího, která vládla téměř čtyřicet let. Režim byl silně orientován na Západ, usiloval o sekularizaci a rychlou modernizaci země. Írán se měl stát moderním státem podle evropského a amerického vzoru. Díky ropným příjmům rostla ekonomika, budovala se infrastruktura, rozšiřovalo se školství a města se rychle měnila. Vznikla početná střední třída a ve velkých městech se rozšířil západní životní styl.

Výraznou změnou prošlo postavení žen. Získaly volební právo, mohly studovat, pracovat a být voleny do parlamentu. Nošení hidžábu bylo státem zakázáno a ženy byly povzbuzovány k modernímu oblékání. Nešlo však o svobodnou volbu, ale o politiku vnucenou shora. Pro tradiční a náboženské vrstvy společnosti to znamenalo ztrátu identity a ponížení, jak připomněl například list The Week.

Modernizace se však neprojevila v politice. Šáh neumožňoval skutečnou opozici, omezil politické strany a vládl autoritářsky. Tajná policie SAVAK potlačovala kritiky režimu, používala zatýkání, mučení i zastrašování. Lidé sice viděli hospodářský růst a nové možnosti, ale neměli žádný reálný vliv na řízení státu.

Tento rozpor – rychlá kulturní a ekonomická změna bez politické svobody – vytvořil silnou nespokojenost. Tradiční vrstvy se cítily vytlačené, chudší obyvatelstvo vnímalo nerovnosti a intelektuálové byli umlčeni. To umožnilo náboženské opozici v čele s ajatolláhem Chomejním vystoupit jako hlas „pravého Íránu“ proti zkorumpované a odcizené monarchii.

Pád monarchie

Během íránské revoluce (1978–1979) se z původně širokého protestního hnutí rychle stal zápas o moc, který skončil pádem monarchie a vznikem islámské republiky. Na konci roku 1978 už režim ztrácel kontrolu, armáda byla demoralizovaná, běžní vojáci stáli proti demonstrantům, často bez vůle zasahovat, a narůstaly dezerce. Protestní hnutí zároveň působilo „euforicky“ – přidávaly se k němu i sekulární a levicové skupiny s představou, že po pádu šáha převezmou politické řízení země. Podcenily ale, že Chomejní nehraje roli symbolu, nýbrž budoucího vládce.

V lednu 1979 se šáh pokusil o poslední manévr, když jmenoval premiérem opozičního politika Šápúra Bachtjára, který rozpustil SAVAK, propustil politické vězně, slíbil volby a chtěl přejít k civilní vládě. Pro veřejnost však zůstal „posledním premiérem šáha“, a tím ztratil legitimitu. Dne 16. ledna 1979 šáh odletěl do exilu a v zemi vypukly masové oslavy, zároveň ale sílilo mocenské vakuum. 1. února se z exilu vrátil ajatolláh Rúholláh Chomejní, přivítaný obrovskými davy. Okamžitě odmítl Bachtjárovu vládu a 5. února jmenoval vlastní prozatímní kabinet v čele s Mehdím Bazarganem – a poslušnost k němu označil za náboženskou povinnost. Tím vznikla situace „dvou vlád“, která nemohla dlouho vydržet.

Rozhodující byly dny 9.–11. února 1979. Po vzpouře části leteckého personálu a ozbrojených střetech se povstání rychle šířilo, zabíraly se policejní stanice i vojenské objekty a zbraně se dostaly mezi civilisty. 11. února vyhlásila Nejvyšší vojenská rada neutralitu a fakticky předala kontrolu revolučnímu táboru. Revolucionáři obsadili státní instituce, média a paláce – monarchie skončila a Bachtjár uprchl.

Monarchistický stát byl nahrazen novým režimem, který se brzy definoval jako teokratický. V březnu 1979 proběhlo referendum, jež schválilo „Islámskou republiku“. Následně se psala ústava, přičemž původní návrhy ještě počítaly s určitými brzdami, ale výsledný model dal klíčové postavení instituci „vlády islámského právníka“ (velájat-e fakíh) a posílil orgány, které dohlížely na zákony i volby. Vedle formálních institucí vznikly revoluční mocenské struktury, jako Revoluční rada, revoluční soudy, revoluční výbory (komitehy) a především Revoluční gardy (IRGC) s napojenými milicemi Basídž – jako protiváha armádě i nástroj přímé kontroly ulic.

Současně došlo k rychlému potlačení spojenců z revoluční koalice. Zavírala se neislámská média, opoziční strany byly postupně zakazovány a revoluční soudy zahájily vlny poprav bývalých představitelů režimu i politických oponentů. Krizi prohloubilo obsazení amerického velvyslanectví v listopadu 1979, které posílilo radikalizaci, zlomilo umírněnou vládu a urychlilo konsolidaci moci. Z revoluce, která začínala jako široký odpor proti diktatuře, se tak během krátké doby stal systém, v němž rozhodující slovo získalo duchovenstvo a bezpečnostní aparát nového státu.

Válka jako lepidlo

Na islámskou revoluci bezprostředně navázala irácko-íránská válka v letech 1980–1988, která se stala klíčovým formativním momentem nového režimu. Konflikt vypukl po irácké invazi do Íránu v září 1980, kdy Saddám Husajn využil chaosu po revoluci a pokusil se vojensky i politicky oslabit novou islámskou republiku. Místo rychlé porážky Íránu však vznikla dlouhá a mimořádně brutální opotřebovací válka, v níž zahynuly statisíce lidí a celé generace byly poznamenány mobilizací, bombardováním a ekonomickým kolapsem. Pro íránské vedení se válka stala ideologickým nástrojem: byla prezentována jako „svatá obrana“ islámu proti bezvěrcům a Západem podporovanému agresorovi.

Tento rámec umožnil režimu dramaticky posílit svou kontrolu nad společností. Revoluční gardy (IRGC), původně vytvořené jako ochranná síla revoluce, se během války proměnily v masivní vojensko-politickou organizaci, která získala vlastní armádu, zpravodajské služby i ekonomické impérium. Paralelně se rozrostly milice Basídž, které mobilizovaly statisíce mladých mužů do frontových vln a zároveň sloužily k dohledu nad civilním obyvatelstvem. Válka legitimizovala výjimečný stav, cenzuru, popravování odpůrců i likvidaci politické opozice jako „zrady v době války“. Když konflikt skončil v roce 1988 bez skutečného vítězství, Írán byl vyčerpaný, ale režim byl paradoxně silnější než kdy dřív.

Smrt ajatolláha Chomejního v roce 1989 otevřela otázku, zda se systém udrží bez charismatického zakladatele. Volba Alího Chameneího nejvyšším vůdcem znamenala stabilizaci, ale také institucionalizaci moci. Zatímco Chomejní vládl jako revoluční vůdce, Chameneí se opřel o bezpečnostní aparát, justici a zejména Revoluční gardy, které se postupně staly skutečným pilířem režimu. Prezident a parlament zůstaly formálně volené, ale jejich pravomoci byly stále více omezovány Radou dohlížitelů a úřadem nejvyššího vůdce.

Od konce 90. let se tento uzavřený systém periodicky střetává s vlastní společností. Protesty v roce 1999, masové mobilizace Zeleného hnutí v roce 2009, ekonomické nepokoje v roce 2019 i ženské protesty po smrti Mahsy Amíníové ukázaly, že velká část Íránců odmítá teokratický dohled nad každodenním životem. Vždy se však opakuje stejný vzorec, tedy krátké období tolerance, po něm tvrdý zásah, zatýkání, popravy a digitální blackouty.

Současně Írán zůstává v permanentním konfliktu se Západem kvůli svému jadernému programu. Po zhroucení dohody JCPOA se režim posunul k prahu jaderných zbraní a sankce dále zhoršily životní úroveň. To vytváří paradox, protože systém je ekonomicky slabý a sociálně nepopulární, ale politicky zabetonovaný bezpečnostním aparátem, který vznikl právě z války a revoluce. Írán dneška je tedy přímým produktem let 1980-1988, čili země, kde logika neustálého ohrožení nikdy neskončila.

Jen další neúspěšný protest?

Současné protesty nepředstavují náhlý výbuch nespokojenosti, ale logické vyústění vývoje, který začal už po revoluci a byl zabetonován irácko-íránskou válkou. Válka naučila režim vládnout ve stavu permanentního ohrožení a vytvořila struktury – Revoluční gardy, Basídž, revoluční soudy a paralelní bezpečnostní aparát – jejichž smyslem není řídit stát, ale udržet moc za každou cenu. Tyto instituce přežily všechny „reformní“ vlády a dnes tvoří páteř policejního státu.

Ekonomická nespokojenost, kterou dnes Íránci pociťují, má zřejmý původ. Kombinace mezinárodních sankcí, korupce, dominance Revolučních gard v klíčových sektorech ekonomiky a chronického špatného řízení vedla k vysoké inflaci, propadu měny a zchudnutí střední třídy, jak upozornil například server Guardian.

Zároveň se ale dramaticky liší politické prostředí. Před rokem 1979 existovala pluralitní opozice, odbory, univerzity a relativně otevřený veřejný prostor. Dnešní Írán je mnohem tvrdší systém. Režim má zkušenost s potlačováním povstání, disponuje loajálními polovojenskými jednotkami, kontroluje soudy, média i internetovou infrastrukturu. Když dnes Írán „zhasne“, protesty se okamžitě izolují, nemohou se koordinovat ani získat mezinárodní podporu v reálném čase. To je zásadní strategická výhoda státu.

Nespokojenost je navíc generační a totální. Mladí lidé už nechtějí ani „islámskou republiku s lidskou tváří“, ani reformy – chtějí konec celého systému. Volání po návratu Pahlavíovců je méně výrazem nostalgie než zoufalého hledání alternativy. Problém je, že uvnitř země neexistuje žádná organizovaná struktura, která by dokázala protesty proměnit v politickou sílu. Režim během čtyřiceti let systematicky zničil každou opozici, která by mohla hrát roli vyjednavače nebo vůdce.

Proto se opakuje stejný scénář: masové protesty, brutální násilí, dočasné ústupky, a pak návrat k represím. Lidé jsou odhodlanější než kdy dřív, ale stát je lépe vyzbrojen, organizován a připravený než kdykoliv předtím. Íránci dnes bojují nejen proti diktatuře, ale proti systému, který byl od samého začátku vybudován pro přežití v obležení. A právě to dělá jejich boj tak legitimním, ale zároveň předurčeným k neúspěchu.