Američanům fiasko v Iráku a Afghánistánu zřejmě nestačilo. Ve Venezuele si zase jen natlučou

Spojené státy už dvakrát v novodobé historii vstoupily do rozsáhlého konfliktu s ambicí „stabilizovat“ cizí zemi a přetvořit ji k obrazu liberální demokracie. Ani v Afghánistánu, ani v Iráku se jim to nakonec nepodařilo. Přesto nyní vidíme další pokus, tentokrát v Latinské Americe. Vojenský zásah proti Venezuele, spojený se zadržením prezidenta Nicoláse Madura a s následným oznámením Bílého domu, že Washington bude tuto zemi dočasně řídit, působí přinejmenším jako opakování stejného experimentu s nadějí na jiný výsledek. Tato logika je přitom nejen odvážná, ale i problematická. Evokuje přesvědčení, že „do třetice všeho dobrého“ může konečně vyjít to, co dvakrát selhalo.

Jádrem problému je představa, že vojenská intervence může sloužit jako nástroj politické transformace. Po 11. září 2001 byla velká část světa ochotna tolerovat americké zásahy, protože je chápala jako reakci na bezprecedentní teroristickou hrozbu. Zdálo se logické zasáhnout proti režimům, které teroristům poskytovaly zázemí. Jenže realita ukázala, že ani dvě desetiletí okupace nezaručí stabilitu. Afghánistán se po odchodu spojenců prakticky okamžitě vrátil pod kontrolu Tálibánu, zatímco Irák se stal synonymem dlouhodobé nestability, sektářského násilí a radikalizace. Z původního slibu, že se v těchto zemích nastolí nový, bezpečný a demokratický pořádek, zůstalo málo. A co je horší, úsilí Západu výrazně poškodilo jeho vlastní obraz.

Z tohoto hlediska je dnešní krok vůči Venezuele nebezpečným signálem. Pokud jedna velmoc nahlas prohlásí, že bude jiný stát „řídit“, dokud nezajistí politickou změnu, je to zásadní průlom do principu suverenity, na němž stojí poválečný mezinárodní řád. Není důležité, zda je současný venezuelský režim autoritářský. Podstatné je, že v očích mnoha zemí světa se opět potvrzuje teze, že Spojené státy jednají selektivně, bez mandátu a podle vlastního zájmu. Tento dojem posiluje i fakt, že Venezuela je strategicky významná surovinová země. Lze jen těžko věřit, že kontrola jejích přírodních zdrojů a energetického sektoru nehraje roli. O to více, když americká administrativa mluví o správě země bez jasně definovaného časového rámce.

Zkušenost ukazuje, že takový přístup má i výrazný vnitřní důsledek. Zásahy vedené zvenčí obvykle neposilují legitimitu nové vlády, ale naopak podporují odpor a radikalizaci části společnosti. Protiokupační nálady, které se v minulosti objevily v Iráku i Afghánistánu, nebyly nahodilé. Vždy šlo o reakci na pocit, že domácí politické procesy byly nahrazeny cizí mocí. Latinská Amerika přitom nese historickou zkušenost s intervencemi Spojených států dlouhodobě, a tudíž je zde půda pro odpor vůči jakémukoli novému „dozorčímu modelu“ obzvlášť úrodná. Není tedy těžké si představit, že výsledek bude přesně opačný, než jaký Bílý dům oficiálně slibuje, a místo stabilizace přijdou dlouhodobé rozpory a prohlubující se antiamerikanismus.

Americká intervenční politika navíc vyvolává zásadní otázku o jejím skutečném cíli. Pokud jde o ochranu demokracie, proč se podobně razantně nepostupuje všude tam, kde dochází k jejímu potlačování? Pokud jde o bezpečnost, proč chybí mezinárodní konsensus a právní základ? A pokud jde o ekonomiku, pak je třeba to říci otevřeně. V každém případě je nepřehlédnutelné, že Spojené státy opět sází na sílu místo diplomacie, na nátlak místo vyjednávání a na správu cizí země místo podpory domácích institucí.

To vše se odehrává v době, kdy světový řád slábne a kdy se stále častěji mluví o návratu politiky mocenských sfér. Zásah ve Venezuele tak nejen eskaluje regionální napětí, ale zároveň vysílá signál, že pravidla lze ohýbat podle momentální potřeby. To je pro mezinárodní společenství krajně nebezpečný precedens. Každá další velmoc si totiž může položit stejnou otázku: proč by to, co je dovoleno jedněm, nemohli dělat i druzí?

Nikdo soudný samozřejmě nebude tvrdit, že Venezuela nečelí hluboké krizi. Ale vojenské řízení státu zahraniční mocností rozhodně není cestou k nápravě. Je to spíše projev iluze, že mocenská intervence dokáže vyřešit strukturální politické a ekonomické problémy. Dvacet let zkušeností z Blízkého východu přitom ukazuje pravý opak. Pokud Spojené státy pokračují v tomto modelu, musí počítat s tím, že výsledek nebude demokratická renesance, ale další kapitola dlouhodobého chaosu, tentokrát v regionu, který už tak dostatečně křehký.

Otázkou nyní je, co se v takové situaci může stát samotným Spojeným státům. Historie ukazuje, že vojenská přítomnost v cizí zemi se velmi rychle mění v nákladné, nekonečné a politicky toxické břemeno. V okamžiku, kdy se intervence přestane jevit jako rychlá a úspěšná operace, začne se obracet proti svému autorovi. Domácí veřejnost postupně ztrácí trpělivost, náklady rostou, počet incidentů přibývá a jakýkoli odchod začíná připomínat porážku. To je přesně ten scénář, který Američané dobře znají. A není důvod se domnívat, že tentokrát by byli imunní vůči stejným politickým a společenským tlakům.

Navíc se zde otevírá další, neméně závažné riziko. Vojenské obsazení Venezuely může vyvolat regionální odpor, který se postupně institucionalizuje. Nelze vyloučit vznik ozbrojených skupin, partyzánského hnutí nebo širšího antiamerického bloku napříč Latinskou Amerikou. To by Spojené státy přivedlo do situace, kdy by musely investovat stále větší množství prostředků do udržení kontroly, aniž by se blížily k politickému vyústění, které původně slibovaly. Z intervence by se tak mohla stát vleklá asymetrická válka, ve které se sice Američané mohou vojensky prosadit, ale politicky v ní nelze zvítězit.

Je třeba také dodat, že podobný krok podkopává mezinárodní důvěryhodnost Spojených států. Pokud se Západ po desetiletí profiloval jako obhájce pravidelného světového řádu, pak je těžko obhajitelné, když sám tato pravidla obchází. To poskytuje argumenty jeho rivalům, kteří mohou stejnou logiku začít uplatňovat jinde. Spojené státy se tak paradoxně mohou ocitnout ve světě, kde se z jejich vlastního precedentního chování stává normalita, a to je strategicky krajně nebezpečné.

A co se v takové situaci může stát s Venezuelou? Především je nutné počítat s tím, že vnější vojenský zásah obvykle nezastaví politický rozklad, ale spíše jej promění. Země, která se již nyní potýká s hlubokou ekonomickou krizí, inflací, rozpadem infrastruktury a masovou emigrací, bude vystavena dalšímu tlaku. Okupační správa, jakkoli ji Washington může nazývat přechodnou, nezmění skutečnost, že půjde o politiku řízenou zvenčí. To znamená oslabení domácí legitimity, další polarizaci společnosti a nárůst radikálních proudů, které budou stavět identitu právě na odporu vůči cizí moci.

Pro obyčejné Venezuelany to může znamenat ještě větší nejistotu. V zemi se může rozšířit šedá ekonomika, kriminalita a parastátní struktury, které začnou suplovat autoritu státu. Vznikne prostředí, kde se mísí ekonomické zoufalství, politická frustrace a nacionalistická rétorika. Na tom se daří nejrůznějším ozbrojeným skupinám i extremistickým ideologiím. A pokud se k tomu přidá dlouhodobá přítomnost cizí armády, je zaděláno na konflikt, který se může táhnout roky.

Je zde také riziko, že se Venezuela stane dějištěm zástupného střetu velmocí. Zahraniční aktéři, kteří s Washingtonem soupeří, mohou začít podporovat lokální struktury odporu. a to nikoli z idealismu, ale z čistě mocenských důvodů. Země se tak může proměnit v geopolitickou šachovnici, na které však nejvíce trpí civilní obyvatelstvo. To je scénář, který známe z jiných částí světa, a jeho následky bývají devastující.

Spojené státy vstoupily do Venezuely s argumentem stabilizace a politické obnovy. Ve skutečnosti ale mohou spustit proces, který povede k ještě hlubšímu rozvratu, regionálnímu napětí a dlouhodobé ztrátě důvěry v jakoukoli podobu demokratické transformace. Tam, kde jednou zasáhne cizí mocnost, se jakákoli následná vláda bude vždy potýkat s podezřením, že je produktem vnější vůle. A to je stigma, kterého se nelze zbavit snadno.

Pokud tedy chceme být realisté, musíme si položit nepříjemnou otázku: kdo je v této situaci vlastně připraven nést důsledky? Spojené státy riskují vleklý konflikt, reputační ztráty a další kapitolu v dlouhé historii intervencí, které začínají s ambicí přinést pořádek, ale často končí chaosem. Venezuela riskuje, že se stane laboratoří geopolitických her, jejichž výsledkem nebude stabilita, nýbrž dlouhodobé oslabení státu a rozpad společenské soudržnosti. A svět riskuje, že se opět posune o krok blíž k logice, v níž je síla nadřazena pravidlům.