Putinovy výhrůžky Evropě je nutné brát vážně. Rusko dělá vše pro to, aby bylo schopné vést velkou válku

Ruský prezident si těsně před setkáním s americkou delegací v Moskvě zvolil neobvykle konfrontační rétoriku. Bez jakýchkoli ohledů prohlásil, že „pokud se chce Evropa prát, jsme připraveni hned teď“. Toto vyjádření zaznělo krátce před jeho odchodem na plánovanou schůzku s vyslanci Bílého domu Stevem Witkoffem a Jaredem Kushnerem, čímž vytvořil atmosféru napětí ještě před samotným jednáním.

Samotné rozhovory, které podle dostupných informací trvaly zhruba pět hodin, nepřinesly očekávaný průlom v řešení konfliktu na Ukrajině. Kreml následně prostřednictvím svého poradce pro zahraniční politiku Jurije Ušakova sdělil, že jednání byla „velmi užitečná, konstruktivní a vysoce věcná“. Přes tento pozitivní rámec však Ušakov otevřeně konstatoval, že „kompromisní varianta nebyla nalezena“.

Podle jeho slov některé z amerických návrhů působí „víceméně přijatelně“, nicméně vyžadují další detailní projednání. Celkový výsledek tak naznačuje, že obě strany zůstávají v zásadních otázkách pevně zakotveny na svých pozicích a cesta k případné dohodě bude ještě dlouhá a obtížná.

Putinův aktuální postoj působí o to překvapivěji, že ještě v nedávné době veřejně ujišťoval, že Rusko nemá v úmyslu vstoupit do otevřeného konfliktu s Evropou. Opakovaně tehdy zdůrazňoval, že takový scénář by byl pro jeho zemi „sebevražedný“ a z hlediska strategických i ekonomických dopadů naprosto neakceptovatelný.

Jenže mezi rétorikou a realitou zeje hluboká propast. Konkrétní kroky Kremlu odpovídají spíše současným válečným výhrůžkám než dřívějším uklidňujícím prohlášením. Putin totiž nově podepsal rozpočet, který je svou strukturou i objemem největší od dob Sovětského svazu. Podle dostupných údajů má až 40 % všech státních výdajů směřovat na financování války a na posílení bezpečnostního aparátu Ruské federace.

Samotná obranná kapitola představuje 30 % celkového rozpočtu, což odpovídá částce 12,93 bilionu rublů vyhrazené na armádu a nákup zbraní. Dalších 3,91 bilionu rublů je určeno na oblast „národní bezpečnosti“, jejíž součástí jsou rozpočty Národní gardy, Ministerstva vnitra, zpravodajských služeb a federální vězeňské služby. I kdybychom brali v potaz pouze těchto 30 % přidělených obraně, jde o statistiku bez historického srovnání.

Pro ilustraci, podle dat Světové banky alokovala Ukrajina v roce 2023 na obranu 36,7 % státních výdajů – a to je země, která se aktivně brání cizí agresi. Pokud tedy stát, který konflikt rozpoutal, vyčleňuje téměř srovnatelný podíl prostředků, je těžké tento krok interpretovat jinak než jako otevřené přepnutí na válečnou ekonomiku.

Vývoj rozpočtových priorit tak jasně potvrzuje, že ruské vedení kalkuluje s dlouhodobým konfliktem a připravuje státní aparát na jeho pokračování. Bez ohledu na to, jak mírně se prezident vyjadřoval v minulosti.

Že možnou válku mezi Severoatlantickou aliancí a Ruskem nelze smést se stolu potvrdil při nedávném rozhovoru pro EuroZprávy.cz bezpečnostní expert Josef Kraus z brněnské Masarykovy univerzity. Ten sice připouští, že je Moskva „stále hluboce uvázlá ve válce na Ukrajině, utrpěla extrémně vysoké ztráty a musí obnovovat kapacity“. Jenže dále zdůraznil, že „ruská vojenská doktrína i politická rétorika dlouhodobě počítají s NATO, zejména s východním křídlem, jako s hlavním protivníkem.“

Podle Krause je Putinův režim ochoten platit za své cíle obrovskou krevní i ekonomickou daň. Jako pravděpodobnější ale vnímá hybridní aktivity typu sabotáží, kyberútoků nebo operací tajných služeb, které jsou podstatně levnější než hrubá invaze, k tomu jsou „část dobře popiratelné“. „Je tedy málo pravděpodobné, že by Kreml v dohledné době rozjel druhou velkou konvenční invazi na území NATO, ale je velmi realistické, že bude agresivní těmi levnějšími prostředky,“ poznamenal bezpečnostní expert.

S varováním přišel také další expert Tomáš Řepa. „Nedávné analýzy, varování z Pobaltí a prohlášení evropských i NATO představitelů odhadují možné okno pro ruský útok na NATO na zhruba 3-7 let po skončení války, pokud se Rusko stihne přezbrojit,“ upozornil. Podle něj jsou tvrzení, že by Pobaltí mohlo být napadeno za jeden až dva roky, spíše pesimistickým odhadem.

To potvrdil rovněž Kraus. „V horizontu jednoho či dvou let bych ‚velkou válku‘ Ruska proti Pobaltí nepovažoval za pravděpodobný scénář, ale zároveň není zodpovědné ho úplně smést ze stolu,“ podotkl.

Kdo s koho

Když se porovná skutečná síla obou armád, vzniká obraz, který je podstatně komplexnější než samotná ruská rétorika. Ruské ozbrojené síly se během války rozrostly na přibližně 1,32 milionu aktivních vojáků, což je číslo, které na evropském kontinentu nemá obdobu, jak informoval server Independent. Moskva přitom utrpěla značné ztráty, a přesto dokázala armádu opakovaně rozšířit. Putin od roku 2022 prosadil již tři legislativní navýšení stavů a deklaruje ambici vybudovat druhou největší armádu světa. Cílem je regulérní síla o 1,5 milionu osob, která by se s rezervami mohla vyšplhat až na 2,38 milionu.

Evropa naopak až nyní začíná dohánět dlouhodobé rozpočtové a kapacitní deficity. Důvodem je jak rostoucí pocit ohrožení na východní hranici, tak i rostoucí nejistota ohledně ochoty současné administrativy v Bílém domě nést nadále hlavní náklady na bezpečnost kontinentu. Evropské státy po celé dekády snižovaly výdaje na obranu a spoléhaly na americký bezpečnostní deštník; jejich současná síla tedy spočívá především v kolektivním potenciálu aliance.

V souhrnu může NATO nasadit zhruba 3,14 milionu aktivních vojáků a 2,75 milionu rezervistů – celkem tedy téměř 5,9 milionu osob. Disponuje více než 14 tisíci tanky a zhruba 21 tisíci letouny. Rusko má k dispozici asi 12 tisíc tanků a přibližně 4 500 letadel. Obě strany navíc drží rozsáhlé jaderné arzenály, což zásadně ovlivňuje strategické kalkulace a limity konvenčního střetu.

Finanční stránka konfliktu činí obraz ještě složitějším. Spojené státy zajišťují většinu kapacit celé aliance – ačkoli se poměr postupně vyrovnává, skutečnost zůstává neúprosná. Z odhadovaných 1,59 bilionu dolarů plánovaných spojeneckých výdajů v roce 2025 má Washington pokrýt přibližně 980 miliard.

Pokud by se USA rozhodly nezasáhnout do případného konfliktu Ruska s Evropou, zůstalo by spojencům přibližně 608 miliard dolarů ročně. Rusko přitom utrácí oficiálně kolem 145 miliard dolarů, ale i analytici upozorňují, že při zohlednění kupní síly může skutečná hodnota jeho vojenských výdajů přesahovat 460 miliard.

Významnou slabinou Evropy je také roztříštěnost armádních systémů – široká škála typů výzbroje, různé doktrinální přístupy i odlišné procesy velení. Tyto faktory mohou v konvenčním konfliktu vytvářet značnou neefektivitu, zatímco Rusko, navzdory svým vnitřním problémům, operuje pod jednotným velením a se standardizovanými postupy.

K tomu se přidává faktor veřejné podpory. Zatímco Moskva už provedla masivní mobilizaci a společnost byla, byť často nedobrovolně, postupně adaptována na válečný stav, evropské demokracie stojí před výzvou, zda by dokázaly rychle získat dostatek dobrovolníků či dokonce politicky prosadit povinnou službu. Nedávná prohlášení vysokých vojenských představitelů ve Francii či diskuse o národní službě ve Spojeném království jasně ukazují, jak citlivé a polarizující toto téma je. Generace, která by nesla hlavní břemeno případného konfliktu, navíc tyto návrhy jednoznačně odmítá.

Nelze ignorovat ani ekonomickou dimenzi. Evropské státy se stále vyrovnávají s následky pandemie koronaviru, rostoucími cenami energií a strukturálními nerovnováhami. Mobilizace by sice mohla krátkodobě stimulovat průmysl, avšak vleklý konflikt by narušil obchodní toky, zpomalil investice a testoval sociální soudržnost. Rusko naopak mělo přes deset let, od anexe Krymu v roce 2014, na to, aby zpřísnilo fiskální politiku a připravilo ekonomiku na dlouhodobou konfrontaci.

Celkový obrázek je tedy nekompromisní: Evropa stojí proti protivníkovi, který je sice oslaben dlouhým bojem, avšak zároveň disciplinovaně přesměroval zdroje na válku a systematicky buduje masivní vojenský aparát. Evropa má početní, ekonomickou i technologickou převahu, ale trpí nejednotou, politickou opatrností a opožděným probuzením. V takovém prostředí není prostor pro sebeuspokojení, nýbrž jen pro tvrdé, realistické posouzení rizik a rychlé posílení vlastní obranyschopnosti.

Povinná vojenská služba?

Díky tomu se vrací do popředí například debata o povinné či dobrovolné vojenské službě se v Evropě. Po ruské agresi a prudkém zhoršení bezpečnostního prostředí státy znovu přehodnocují, zda jim samotné profesionální armády stačí. Od Francie po pobaltské státy hledají vlády způsob, jak posílit mobilizační kapacity a vytvořit reální zásobník vycvičených občanů. Inspirací je často Finsko, které dlouhodobě kombinuje vysoký životní standard s robustním obranným modelem založeným na všeobecné branné povinnosti. To je poučení i pro Českou republiku, jejíž současná struktura záloh zůstává nedostačující, jak v analýze z tohoto týdne informovaly EuroZprávy.cz.

Ve Francii se toto téma stalo opět politickou prioritou. Po více než dvaceti letech od zrušení branné povinnosti zavádí prezident Emmanuel Macron nový model „národní služby“, který má dobrovolníky připravit během desetiměsíčního výcviku. Jde o reakci na změnu reality – Evropu dnes netrápí nedostatek techniky, ale nedostatek lidí ochotných ji obsluhovat. Válka na Ukrajině, nejistota ohledně angažovanosti Spojených států a rostoucí nestabilita v širším okolí EU ukazují, že personální otázka není okrajová, ale zásadní.

Právě v tomto kontextu zazněla varovná slova francouzského náčelníka generálního štábu, který připomněl, že stále více zemí obnovuje či zavádí různé formy národní služby. Evropa si postupně uvědomuje, že dlouhé období pohodlí a spoléhání na externí garance skončilo. Historická zkušenost navíc potvrzuje, že koncept občana-obránce byl po dvě století běžnou součástí evropské politické kultury. Teprve iluze o konci dějin a dlouhé období míru tuto skutečnost zastřely.

Dnes se ukazuje, že samotná profesionalizace armád má své limity. Závislost pouze na omezeném počtu vojáků je v podmínkách rostoucí nestability strukturální slabinou. Proto vznikají hybridní modely – od povinné služby v Rakousku či Estonsku až po selektivní odvody ve Švédsku. Rozdílné přístupy odrážejí nejen odlišnou historii, ale především rozdílnou míru hrozby, kterou jednotlivé státy vnímají.

Nejvýraznějším příkladem funkčního modelu je Finsko. Dokázalo propojit vysoký životní standard s mimořádně efektivní obranou. Země má v míru jen několik desítek tisíc profesionálních vojáků, ale v případě mobilizace okamžitě staví 280 tisíc připravených jednotek, přičemž celkový potenciál přesahuje 1,7 milionu lidí. To je u státu o 5,6 milionech obyvatel mimořádně působivé číslo. Finské ozbrojené síly přitom těží z jasně nastaveného systému branné povinnosti, kvalitního výcviku a pravidelného obnovování dovedností rezervistů.

Síla finského přístupu spočívá v dlouhodobé stabilitě, společenské legitimitě a systematičnosti. Země vybudovala robustní systém, který udržuje vysokou úroveň připravenosti bez zbytečné zátěže pro ekonomiku či společnost. To je rozdíl oproti státům, které brannou povinnost znovu zavádějí narychlo nebo bez jasné struktury.

Z finského modelu vyplývá několik praktických doporučení pro Českou republiku. Za prvé, je nutné zásadně rozšířit a zpřehlednit systém dobrovolné služby tak, aby měl jasnou návaznost na aktivní zálohy a dokázal přitáhnout větší počet motivovaných občanů. Za druhé, je třeba vytvořit pravidelný a předvídatelný výcvikový režim pro rezervisty, protože jednorázová cvičení dlouhodobě neudrží reálnou bojovou připravenost. Za třetí, bez otevřené a věcné společenské debaty nebude žádná reforma trvale funkční. Finsko ukazuje, že podpora veřejnosti je klíčová – občané musí rozumět tomu, proč je obrana státu společnou odpovědností.

Pokud má Česká republika v prostředí rostoucího globálního napětí zachovat věrohodnou obranu, neobejde se bez posílení mobilizačního rámce. Nejde o návrat k plošné branné povinnosti, ale o promyšlené budování systému, který spojí profesionální jádro, dobrovolnictví a pravidelně obnovované zálohy. V době, kdy se hranice mezi mírem a konfliktem stírá, přestává být tato úvaha teoretická. Stává se nezbytnou součástí reálné obranné politiky státu.