Vyslání letadlové lodi USS Gerald Ford ke břehům Venezuely vyvolalo obavu, že Washington zvažuje vojenskou invazi, která by destabilizovala nejen celý Karibik. Caracas reaguje mobilizací, Londýn odmítá sdílet zpravodajské informace a evropští spojenci po zkušenostech z Afghánistánu či Iráku zřejmě brzy dají jasně najevo, že v tom jsou USA samy. Pokud by skutečně vstoupily do Venezuely silou, hrozí rozpad západní jednoty, prudká regionální eskalace a opakování scénáře, který Západ sám odsuzuje na Ukrajině. V sázce je mnohem víc než pád jednoho režimu.
Venezuelská reakce na připlutí letadlové lodě USS Gerald Ford do Karibiku není pouhé gesto. Jde o signál, že Latinská Amerika vstupuje do fáze, v níž se regionální rovnováha může zlomit během hodin. Caracas aktivoval prakticky všechny dostupné složky ozbrojených sil, od pozemních jednotek přes letectvo a námořnictvo až po Bolívarskou národní milici – masovou, civilisty tvořenou strukturu, která ve venezuelském režimu funguje jako politicko-bezpečnostní pojistka. Tato mobilizace nemá charakter rutinního cvičení. Armáda dostala úkol demonstrovat připravenost čelit síle, která by v reálném konfliktu mohla převzít kontrolu nad pobřežím dříve, než by Caracas stihl zformovat obranné linie.
Americká úderná skupina, vedená USS Gerald Ford, přináší k břehům Latinské Ameriky extrémně silné uskupení. Devět leteckých squadron, dvojice torpédoborců USS Bainbridge a USS Mahan, velitelská loď USS Winston S. Churchill a více než 4 000 námořníků představují kapacitu schopnou neutralizovat venezuelské protivzdušné prostředky, ochromit komunikační síť i zničit klíčové armádní uzly. Takové síly se k pobřeží nepřibližují „jen tak“. A Caracas to dobře ví.
Washington se nadále drží oficiální linie, že jde o operace proti narkotikům, nicméně rozsah nasazených prostředků je vůči tomuto tvrzení rozporný. Tvrzení, že hlavním cílem jsou drogové trasy mířící do Spojených států, působí přinejmenším neúplně. Caracas, byť je jeho režim autoritářský a notoricky propagandistický, upozorňuje na možnost, že jde o snahu donutit Nicoláse Madura k pádu. A je třeba přiznat, že tato interpretace není mimo realitu. V době, kdy Washington řeší rostoucí vliv Ruska, Číny a Kuby v západní hemisféře, představuje Venezuela strategické, energetické i symbolické bojiště.
Právě zde vyvstává prudce nepříjemná paralela. Rozhodnutí sáhnout po „preventivní operaci“ ve jménu vyššího dobra už jsme jednou viděli – a skončilo to katastrofou. Ruská invaze na Ukrajinu je rámována jako krok nezbytný k zastavení údajné hrozby. Ve skutečnosti však jde o agresi, jejíž následky svět sužují dosud. Myšlenka, že Spojené státy by mohly přistoupit k podobné logice – byť skryté za rétoriku o boji s drogovými kartely – je přinejmenším zneklidňující.
Pokud by se Washington skutečně rozhodl vstoupit do Venezuely silou, šlo by o zásah s potenciálem destabilizovat celý karibský prostor. Nejen kvůli místnímu chaosu, ale i kvůli geopolitickému domino efektu. Caracas je propojen s Moskvou, Havanu považuje za spojence a s Pekingem sdílí strategické projekty. Jakýkoli vojenský krok USA by nutně spustil protiakce – diplomatické, ekonomické či skryté operace – které mohou region uvrhnout do dlouhodobé krize.
Vstup americké úderné skupiny do blízkosti venezuelského pobřeží tak představuje víc než demonstrační manévr. Je to test hranic americké odvahy (či nerozvážnosti) a test schopnosti regionu vyhnout se scénáři, v němž Karibik začne připomínat východní Evropu po únoru 2022. A pokud platí, že velké války začínají postupnou eskalací, pak současný vývoj nelze brát na lehkou váhu. V sázce je mnohem víc než politická budoucnost jednoho diktátora.
Vývoj kolem Venezuely navíc přerůstá rámec latinskoamerického bojiště a začíná zasahovat samotné jádro západní bezpečnostní architektury. Nejviditelnějším signálem je krok Velké Británie, která oznámila, že přestane sdílet s Washingtonem určité zpravodajské informace o plavidlech podezřelých z pašování drog v Karibiku. Londýn totiž tvrdí, že americké zásahy proti těmto lodím překračují hranice mezinárodního práva a odmítá se stát tichým spolupachatelem operací, které považuje za nelegální.
Toto rozhodnutí je mnohem víc než jen epizodní neshoda uvnitř anglosaské zpravodajské komunity. Je to první výrazný signál, jak se mohou zachovat evropské demokracie, pokud by Spojené státy skutečně uvažovaly o ozbrojeném zásahu ve Venezuele. Zvlášť když je jasné, že NATO není nástroj expanzivní politiky – bez ohledu na to, jak jej vykresluje Moskva – ale obranná aliance, která se řídí závazky mezinárodního práva. Spojené státy tedy nemohou očekávat, že by jim v případě invaze do Venezuely stačil jednoduchý odkaz na článek 5, jako po útocích z 11. září. Tato situace je jiná. Nebyly by obětí agrese, ale jejím iniciátorem.
A přesně zde se ukazuje, že ve hře je víc než potírání ilegálního obchodu s drogami. To je primárně americká domácí agenda, nikoli důvod pro globální vojenskou mobilizaci. Teď jde o samotnou soudržnost západního spojenectví. Jestliže jedna velmoc v rámci NATO poruší mezinárodní právo a bez mandátu Rady bezpečnosti OSN zasáhne proti suverénnímu státu, zbytek aliance bude muset učinit rozhodnutí, které může otřást jejím základem. Buď podpoří operaci, která má charakter, jenž Západ ostře odsuzuje v případě ruské invaze na Ukrajinu. Nebo se distancuje – a veřejně označí krok Spojených států za agresi.
Obě varianty mají těžké následky. V prvním scénáři by evropské demokracie podrývaly vlastní hodnoty a oslabily svou důvěryhodnost vůči celému globálnímu Jihu. Ve druhém by riskovaly rozkol v nejdůležitější obranné alianci světa. A právě to činí současnou situaci mimořádně výbušnou. Rozhodnutí Washingtonu v Karibiku už neovlivní pouze Caracas, ale může zatřást samotnými pilíři euroatlantického partnerství.
Evropa navíc sotva zapomněla na cenu, kterou zaplatila za předchozí americké expedice. Zkušenost z Afghánistánu je stále čerstvá: dvě dekády vojenského, ekonomického a politického angažmá skončily během několika týdnů návratem k původnímu stavu. Spojené státy investovaly obrovské prostředky, Evropané přispěli vojensky i finančně – a přesto se po stažení západních sil chopil moci Tálibán, přesně ta struktura, kvůli níž se mise před lety zahajovala.
Právě tato zkušenost bude evropské vlády brzdit. Pokud by USA zaútočily na Venezuelu, ani zdaleka není jisté, že by dokázaly rozbít Bolívarskou národní gardu nebo ideologické jádro bolívarského režimu. Maduro může padnout, ale režimní DNA přežije – a zůstane živnou půdou pro další vlny odporu, guerillových aktivit a nestability. Jinými slovy, Washington by vyhrál bitvu, ale pravděpodobně by prohrál válku o politickou transformaci země. Evropští spojenci to vědí, a proto se do dalšího „civilizačního vývozu“ nepohrnou.
NATO je obranná aliance, nikoli nástroj změn režimů. Evropské demokracie se tak dostanou do pozice, kdy budou muset Spojeným státům říct něco, co Washington nerad slyší, a to, že vojenské řešení venezuelské krize není realistické. Útok sice může zničit infrastrukturu režimu, ale nedokáže odstranit hluboké sociální, politické a ideologické kořeny bolívarismu.
Ve skutečnosti by Spojené státy udělaly lépe, kdyby přijaly, že jejich schopnost přetvářet svět silou již skončila – a že boj s narkotiky se má odehrávat tam, kde má logiku, tedy v rukou Pobřežní stráže, DEA a mezinárodních policejních struktur. Vojenské údery nic neřeší, jen otevírají další fronty, vytvářejí nové nepřátele a připravují půdu pro cyklus, který se opakuje už desítky let. Evropané to pochopili a tentokrát Washingtonu krytí neposkytnou.
Spojené státy vyvíjejí silný diplomatický nátlak na palestinské vedení, aby stáhlo svou kandidaturu na funkci místopředsedy Valného shromáždění OSN. Washington se obává, že by tato pozice umožnila Palestincům řídit významné debaty o Blízkém východě, zejména během ostře sledovaného týdne summitů na vysoké úrovni v New Yorku. Podle interního dokumentu ministerstva zahraničí dostalo americké velvyslanectví v Jeruzalémě pokyn předat Palestinské autonomii oficiální protest. Diplomatická depeše výslovně varuje, že pokud palestinská strana kandidaturu do stanoveného termínu nestáhne, budou následovat blíže nespecifikované důsledky.
Námořnictvo íránských Revolučních gard oznámilo, že během uplynulých 24 hodin umožnilo proplout více než 25 plavidlům včetně ropných tankerů skrze strategický Hormuzský průliv. Podle oficiálních údajů Teheránu trasou úspěšně prošlo celkem 26 lodí. Tato zpráva přichází v době, kdy Írán otevřeně varoval, že pokud Spojené státy a Izrael obnoví své útoky na islámskou republiku, stávající konflikt se rozšíří i daleko mimo oblast Blízkého východu.
Během snahy svrhnout současné vedení v Íránu se objevila nová tvrzení, podle kterých měly Spojené státy a Izrael v úmyslu dosadit do čela země populistu Mahmúda Ahmadínežáda. Bývalý íránský prezident, jenž vládl v letech 2005 až 2013, byl v minulosti známý svými ostrými výpady vůči Izraeli. Později se však dostal do konfliktů s nejvyšším vůdcem Alím Chameneím, načež změnil svou rétoriku, začal režim kritizovat a prezentoval se jako ochránce chudých.
Letní prázdniny jsou už za rohem, přesto zprávy kolem letecké dopravy nepůsobí pro turisty zrovna uklidňujícím dojmem. Dovolenkáři po celé Evropě se letos musí přizpůsobovat dražší ropě, rostoucím cenám leteckého paliva i nejistotě spojené s konfliktem na Blízkém východě.
Léto v Česku sice ještě nezačalo, ale na počasí typické pro nejteplejší část roku už došlo. A podle předpovědi ho přinese i probíhající týden. Víkend totiž nabídne maxima vyšší než 25 stupňů, vyplývá z informací Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ).
Organizace pro výživu a zemědělství ve středu varovala, že uzavření Hormuzského průlivu by mohlo během šesti až dvanácti měsíců vyvolat vážnou celosvětovou krizi cen potravin, pokud vlády nezačnou rychle jednat.
Světová zdravotnická organizace ve středu potvrdila, že bilance nynější epidemie eboly ve střední Africe dosáhla šesti set podezřelých případů a sto třiceti devíti úmrtí. Šéf organizace Tedros Adhanom Ghebreyesus na tiskové konferenci v Ženevě varoval, že kvůli dlouhému časovému úseku, který uplynul do samotného odhalení viru, budou tato čísla i nadále stoupat. Laboratoře dosud potvrdily padesát jedna případů v Demokratické republice Kongo a dva v sousední Ugandě. Podle odhadů odborníků nákaza v regionu skrytě kolovala pravděpodobně již před několika měsíci, než byla poprvé oficiálně zaznamenána.
Evropští lídři ve středu ráno neskrývali triumfální náladu poté, co Evropská unie dospěla k dohodě o zavedení dlouho odkládané obchodní smlouvy se Spojenými státy. Tento krok přichází po měsících celních hrozeb a transatlantického napětí.
Podle vyjádření amerického prezidenta Donalda Trumpa chyběla v pondělí pouhá hodina k vydání rozkazu k zahájení nové vlny leteckých úderů na Írán. Šéf Bílého domu však na poslední chvíli prostřednictvím sociálních sítí oznámil, že poskytne více času diplomatickému vyjednávání. O den později Trump potvrdil, že americká flotila válečných lodí v regionu je plně připravena k okamžité akci. Skutečný rozsah bezprostředního nebezpečí obnovení bojů však zůstává nejasný, neboť představitelé některých států v Perském zálivu uvedli, že o žádné chystané vojenské operaci neměli informace.
Ruský prezident Vladimir Putin během své středeční státní návštěvy v Pekingu prohlásil, že vztahy mezi Ruskem a Čínou dosáhly bezprecedentně vysoké úrovně. Při jednání se svým protějškem Si Ťin-pchingem se zaměřil především na rozvoj širší hospodářské spolupráce a řešení aktuálních mezinárodních otázek. Ruský vůdce oslovil čínského prezidenta jako drahého přítele a poukázal na dlouhodobou kontinuitu jejich obchodních vztahů, přičemž zmínil, že vzájemný obchodní obrat se za posledních pětadvacet let zvýšil více než třicetkrát.
Ruský prezident Vladimir Putin a čínský vůdce Si Ťin-pching během svého nynějšího vrcholného setkání v Pekingu obnovili plány na výstavbu plynovodu Síla Sibiře 2. Ačkoliv obě strany dospěly k obecnému porozumění ohledně tohoto strategického projektu, podrobnosti o samotné stavbě nebo konkrétní časový harmonogram jejího dokončení nebyly zveřejněny. Tento ambiciózní energetický projekt, který má přepravovat až padesát miliard metrů krychlových zemního plynu ročně, byl v uplynulých letech opakovaně zablokován, zejména kvůli vleklým neshodám obou zemí ohledně výsledné ceny suroviny.
Britský premiér Keir Starmer čelí ostré kritice poté, co Spojené království v tichosti zmírnilo přísné sankce na ruskou ropu. Londýn dříve deklaroval, že zcela zablokuje dovoz ruské ropy zpracované ve třetích zemích, což mělo za cíl co nejvíce omezit finanční toky směřující do Kremlu. V důsledku eskalující války v Íránu a s ní spojeného prudkého růstu cen paliv však britská vláda změnila postoj. Nově tak umožní import leteckého paliva a nafty, které byly z ruské ropy rafinovány v jiných státech.