Vyslání letadlové lodi USS Gerald Ford ke břehům Venezuely vyvolalo obavu, že Washington zvažuje vojenskou invazi, která by destabilizovala nejen celý Karibik. Caracas reaguje mobilizací, Londýn odmítá sdílet zpravodajské informace a evropští spojenci po zkušenostech z Afghánistánu či Iráku zřejmě brzy dají jasně najevo, že v tom jsou USA samy. Pokud by skutečně vstoupily do Venezuely silou, hrozí rozpad západní jednoty, prudká regionální eskalace a opakování scénáře, který Západ sám odsuzuje na Ukrajině. V sázce je mnohem víc než pád jednoho režimu.
Venezuelská reakce na připlutí letadlové lodě USS Gerald Ford do Karibiku není pouhé gesto. Jde o signál, že Latinská Amerika vstupuje do fáze, v níž se regionální rovnováha může zlomit během hodin. Caracas aktivoval prakticky všechny dostupné složky ozbrojených sil, od pozemních jednotek přes letectvo a námořnictvo až po Bolívarskou národní milici – masovou, civilisty tvořenou strukturu, která ve venezuelském režimu funguje jako politicko-bezpečnostní pojistka. Tato mobilizace nemá charakter rutinního cvičení. Armáda dostala úkol demonstrovat připravenost čelit síle, která by v reálném konfliktu mohla převzít kontrolu nad pobřežím dříve, než by Caracas stihl zformovat obranné linie.
Americká úderná skupina, vedená USS Gerald Ford, přináší k břehům Latinské Ameriky extrémně silné uskupení. Devět leteckých squadron, dvojice torpédoborců USS Bainbridge a USS Mahan, velitelská loď USS Winston S. Churchill a více než 4 000 námořníků představují kapacitu schopnou neutralizovat venezuelské protivzdušné prostředky, ochromit komunikační síť i zničit klíčové armádní uzly. Takové síly se k pobřeží nepřibližují „jen tak“. A Caracas to dobře ví.
Washington se nadále drží oficiální linie, že jde o operace proti narkotikům, nicméně rozsah nasazených prostředků je vůči tomuto tvrzení rozporný. Tvrzení, že hlavním cílem jsou drogové trasy mířící do Spojených států, působí přinejmenším neúplně. Caracas, byť je jeho režim autoritářský a notoricky propagandistický, upozorňuje na možnost, že jde o snahu donutit Nicoláse Madura k pádu. A je třeba přiznat, že tato interpretace není mimo realitu. V době, kdy Washington řeší rostoucí vliv Ruska, Číny a Kuby v západní hemisféře, představuje Venezuela strategické, energetické i symbolické bojiště.
Právě zde vyvstává prudce nepříjemná paralela. Rozhodnutí sáhnout po „preventivní operaci“ ve jménu vyššího dobra už jsme jednou viděli – a skončilo to katastrofou. Ruská invaze na Ukrajinu je rámována jako krok nezbytný k zastavení údajné hrozby. Ve skutečnosti však jde o agresi, jejíž následky svět sužují dosud. Myšlenka, že Spojené státy by mohly přistoupit k podobné logice – byť skryté za rétoriku o boji s drogovými kartely – je přinejmenším zneklidňující.
Pokud by se Washington skutečně rozhodl vstoupit do Venezuely silou, šlo by o zásah s potenciálem destabilizovat celý karibský prostor. Nejen kvůli místnímu chaosu, ale i kvůli geopolitickému domino efektu. Caracas je propojen s Moskvou, Havanu považuje za spojence a s Pekingem sdílí strategické projekty. Jakýkoli vojenský krok USA by nutně spustil protiakce – diplomatické, ekonomické či skryté operace – které mohou region uvrhnout do dlouhodobé krize.
Vstup americké úderné skupiny do blízkosti venezuelského pobřeží tak představuje víc než demonstrační manévr. Je to test hranic americké odvahy (či nerozvážnosti) a test schopnosti regionu vyhnout se scénáři, v němž Karibik začne připomínat východní Evropu po únoru 2022. A pokud platí, že velké války začínají postupnou eskalací, pak současný vývoj nelze brát na lehkou váhu. V sázce je mnohem víc než politická budoucnost jednoho diktátora.
Vývoj kolem Venezuely navíc přerůstá rámec latinskoamerického bojiště a začíná zasahovat samotné jádro západní bezpečnostní architektury. Nejviditelnějším signálem je krok Velké Británie, která oznámila, že přestane sdílet s Washingtonem určité zpravodajské informace o plavidlech podezřelých z pašování drog v Karibiku. Londýn totiž tvrdí, že americké zásahy proti těmto lodím překračují hranice mezinárodního práva a odmítá se stát tichým spolupachatelem operací, které považuje za nelegální.
Toto rozhodnutí je mnohem víc než jen epizodní neshoda uvnitř anglosaské zpravodajské komunity. Je to první výrazný signál, jak se mohou zachovat evropské demokracie, pokud by Spojené státy skutečně uvažovaly o ozbrojeném zásahu ve Venezuele. Zvlášť když je jasné, že NATO není nástroj expanzivní politiky – bez ohledu na to, jak jej vykresluje Moskva – ale obranná aliance, která se řídí závazky mezinárodního práva. Spojené státy tedy nemohou očekávat, že by jim v případě invaze do Venezuely stačil jednoduchý odkaz na článek 5, jako po útocích z 11. září. Tato situace je jiná. Nebyly by obětí agrese, ale jejím iniciátorem.
A přesně zde se ukazuje, že ve hře je víc než potírání ilegálního obchodu s drogami. To je primárně americká domácí agenda, nikoli důvod pro globální vojenskou mobilizaci. Teď jde o samotnou soudržnost západního spojenectví. Jestliže jedna velmoc v rámci NATO poruší mezinárodní právo a bez mandátu Rady bezpečnosti OSN zasáhne proti suverénnímu státu, zbytek aliance bude muset učinit rozhodnutí, které může otřást jejím základem. Buď podpoří operaci, která má charakter, jenž Západ ostře odsuzuje v případě ruské invaze na Ukrajinu. Nebo se distancuje – a veřejně označí krok Spojených států za agresi.
Obě varianty mají těžké následky. V prvním scénáři by evropské demokracie podrývaly vlastní hodnoty a oslabily svou důvěryhodnost vůči celému globálnímu Jihu. Ve druhém by riskovaly rozkol v nejdůležitější obranné alianci světa. A právě to činí současnou situaci mimořádně výbušnou. Rozhodnutí Washingtonu v Karibiku už neovlivní pouze Caracas, ale může zatřást samotnými pilíři euroatlantického partnerství.
Evropa navíc sotva zapomněla na cenu, kterou zaplatila za předchozí americké expedice. Zkušenost z Afghánistánu je stále čerstvá: dvě dekády vojenského, ekonomického a politického angažmá skončily během několika týdnů návratem k původnímu stavu. Spojené státy investovaly obrovské prostředky, Evropané přispěli vojensky i finančně – a přesto se po stažení západních sil chopil moci Tálibán, přesně ta struktura, kvůli níž se mise před lety zahajovala.
Právě tato zkušenost bude evropské vlády brzdit. Pokud by USA zaútočily na Venezuelu, ani zdaleka není jisté, že by dokázaly rozbít Bolívarskou národní gardu nebo ideologické jádro bolívarského režimu. Maduro může padnout, ale režimní DNA přežije – a zůstane živnou půdou pro další vlny odporu, guerillových aktivit a nestability. Jinými slovy, Washington by vyhrál bitvu, ale pravděpodobně by prohrál válku o politickou transformaci země. Evropští spojenci to vědí, a proto se do dalšího „civilizačního vývozu“ nepohrnou.
NATO je obranná aliance, nikoli nástroj změn režimů. Evropské demokracie se tak dostanou do pozice, kdy budou muset Spojeným státům říct něco, co Washington nerad slyší, a to, že vojenské řešení venezuelské krize není realistické. Útok sice může zničit infrastrukturu režimu, ale nedokáže odstranit hluboké sociální, politické a ideologické kořeny bolívarismu.
Ve skutečnosti by Spojené státy udělaly lépe, kdyby přijaly, že jejich schopnost přetvářet svět silou již skončila – a že boj s narkotiky se má odehrávat tam, kde má logiku, tedy v rukou Pobřežní stráže, DEA a mezinárodních policejních struktur. Vojenské údery nic neřeší, jen otevírají další fronty, vytvářejí nové nepřátele a připravují půdu pro cyklus, který se opakuje už desítky let. Evropané to pochopili a tentokrát Washingtonu krytí neposkytnou.
Americko-transatlantická aliance zůstává základním pilířem globální bezpečnosti a hospodářské prosperity. Spojené státy americké jsou již téměř třetinu své existence formálně svázány smlouvami o společné obraně se svými evropskými spojenci v rámci NATO. Tato severoatlantická vazba slouží posledních 77 let jako nenahraditelný základ pro americký vliv a moc ve světě. Podle expertů webu The Conversation by tak USA neměly dnes, v Den nezávislosti, zapomenout poděkovat právě Evropě.
Americký prezident Donald Trump udělil milost devíti lidem, kteří byli v minulosti odsouzeni za porušení zákona o čistotě ovzduší kvůli zásahům do systémů kontroly emisí u naftových motorů. Trump oznámil šest z těchto milostí na své sociální síti Truth Social s argumentem, že tito muži byli pronásledováni Bidenovou administrativou a trestáni v podstatě za to, že si opravovali svá vlastní auta. Podle soudních záznamů se jednalo o automechaniky a tunery, kteří se podíleli na prodeji a instalaci takzvaných odpojovacích zařízení.
Několik obchodních plavidel, která se dnes pokusila proplout strategicky významným Hormuzským průlivem podél ománského pobřeží, se náhle otočilo zpět.
Analýza deníku The Guardian ukázala, že americký miliardář Elon Musk se v období před vstupem své společnosti SpaceX na burzu věnoval na své sociální síti X britské politice, rase a imigraci dvakrát častěji než samotné vesmírné a technologické firmě.
Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj v telefonickém hovoru s německým kancléřem Friedrichem Merzem projednával další vojenskou podporu své země. Hlavním tématem jejich rozhovoru byla naléhavá potřeba dodávek dalších obranných raket pro systémy protivzdušné obrany Patriot, které Kyjev nezbytně potřebuje. Zelenskyj prostřednictvím platformy Telegram vyjádřil Německu vděčnost za jeho dosavadní stabilní pomoc a ocenil, že Berlín hraje v podpoře ukrajinské obrany roli jednoho z globálních lídrů.
Debata o nutnosti a prospěšnosti hospodářského růstu se v akademických kruzích výrazně proměňuje. Mezi vědci zabývajícími se udržitelností a klimatem roste skepse ohledně toho, zda je neustálý ekonomický růst nezbytný pro dosažení sociálních a ekologických cílů. Někteří odborníci podle webu The Conversation dokonce tvrdí, že by se od hospodářského růstu jako ústředního politického cíle mělo zcela upustit, protože snaha o něj je v rozporu s dodržováním planetárních limitů.
Spojené státy slaví 250. výročí vyhlášení nezávislosti, které 4. července 1776 odstartovalo rozchod 13 britských kolonií s britskou korunou a zásadně změnilo chod dějin. V této souvislosti se připomíná klíčová, avšak často opomíjená úloha Francie v americké válce za nezávislost. Více než rok po deklaraci byla situace na bojištích nestabilní, a to až do bitvy u Saratogy v říjnu 1777, kde americké vítězství znamenalo zásadní obrat. Pro francouzského krále Ludvíka XVI., který do té doby podporoval povstalce tajně dodávkami zbraní a financí, byl tento úspěch impulsem k otevřenému vystoupení proti Velké Británii. Dne 17. prosince 1777 Francie oficiálně uznala nezávislost Spojených států jako vůbec první země na světě, čímž legitimovala vznikající republiku.
Papež Lev ve svém prvním významném projevu adresovaném své domovské zemi ocenil historickou tradici Spojených států v přijímání imigrantů a vyzval Američany, aby naplňovali ideály obsažené v Deklaraci nezávislosti. První americká hlava římskokatolické církve v projevu, který je vnímán jako implicitní kritika Donalda Trumpa, uvedla, že slovo Amerika se stalo synonymem svobody po celém světě právě díky tomu, jak země vítala migranty. Papež hovořil živě z Vatikánu k Národnímu ústavnímu centru ve Filadelfii u příležitosti převzetí Medaile svobody a vyjádřil naději, že ideály jednoty, spravedlnosti a míru budou Spojené státy provázet i během oslav 250. výročí založení země.
Polský premiér Donald Tusk očekává, že Ukrajina učiní vstřícné kroky k nápravě vzájemných vztahů, které byly v posledních týdnech narušeny spory o výklad válečné historie. Tusk varoval, že obnova důvěry vyžaduje dobrou vůli i ze strany Kyjeva.
Červen letošního roku přinesl do celé Evropy bezprecedentní vlnu veder, která podle meteorologů zcela přepsala historické tabulky. Extrémní teploty následovaly hned po velmi teplém květnu, přičemž Světová meteorologická organizace označila tuto situaci za mimořádnou. Vědci upozorňují, že ačkoliv se takto intenzivní vlny veder mohou zdát nezvyklé, přesně odpovídají dlouhodobým klimatickým modelům. Hlavním motorem těchto změn je podle nich lidská činnost, konkrétně spalování fosilních paliv a uvolňování skleníkových plynů do atmosféry, což zvyšuje pravděpodobnost i intenzitu podobných jevů.
Německé ministerstvo zahraničí si naléhavě předvolalo čínského velvyslance v Berlíně kvůli zprávám o tom, že se v Číně tajně cvičí ruští vojáci. Resort označil tyto informace za hluboce znepokojivé a poukázal na možnou podporu Ruska ze strany čínských státních aktérů, konkrétně Čínské lidové osvobozenecké armády.
Policie vyšetřuje případ primáře děčínské nemocnice, na kterého nadřízení podali trestní oznámení. Lékař je nyní hned v několika případech podezřelý z vraždy. Na případ upozornila televizní stanice CNN Prima News.