USA se nenaučily, že vše nejde změnit silou. Evropa jim při invazi na Venezuelu nepomůže

Venezuelská reakce na připlutí letadlové lodě USS Gerald Ford do Karibiku není pouhé gesto. Jde o signál, že Latinská Amerika vstupuje do fáze, v níž se regionální rovnováha může zlomit během hodin. Caracas aktivoval prakticky všechny dostupné složky ozbrojených sil, od pozemních jednotek přes letectvo a námořnictvo až po Bolívarskou národní milici – masovou, civilisty tvořenou strukturu, která ve venezuelském režimu funguje jako politicko-bezpečnostní pojistka. Tato mobilizace nemá charakter rutinního cvičení. Armáda dostala úkol demonstrovat připravenost čelit síle, která by v reálném konfliktu mohla převzít kontrolu nad pobřežím dříve, než by Caracas stihl zformovat obranné linie.

Americká úderná skupina, vedená USS Gerald Ford, přináší k břehům Latinské Ameriky extrémně silné uskupení. Devět leteckých squadron, dvojice torpédoborců USS Bainbridge a USS Mahan, velitelská loď USS Winston S. Churchill a více než 4 000 námořníků představují kapacitu schopnou neutralizovat venezuelské protivzdušné prostředky, ochromit komunikační síť i zničit klíčové armádní uzly. Takové síly se k pobřeží nepřibližují „jen tak“. A Caracas to dobře ví.

Washington se nadále drží oficiální linie, že jde o operace proti narkotikům, nicméně rozsah nasazených prostředků je vůči tomuto tvrzení rozporný. Tvrzení, že hlavním cílem jsou drogové trasy mířící do Spojených států, působí přinejmenším neúplně. Caracas, byť je jeho režim autoritářský a notoricky propagandistický, upozorňuje na možnost, že jde o snahu donutit Nicoláse Madura k pádu. A je třeba přiznat, že tato interpretace není mimo realitu. V době, kdy Washington řeší rostoucí vliv Ruska, Číny a Kuby v západní hemisféře, představuje Venezuela strategické, energetické i symbolické bojiště.

Právě zde vyvstává prudce nepříjemná paralela. Rozhodnutí sáhnout po „preventivní operaci“ ve jménu vyššího dobra už jsme jednou viděli – a skončilo to katastrofou. Ruská invaze na Ukrajinu je rámována jako krok nezbytný k zastavení údajné hrozby. Ve skutečnosti však jde o agresi, jejíž následky svět sužují dosud. Myšlenka, že Spojené státy by mohly přistoupit k podobné logice – byť skryté za rétoriku o boji s drogovými kartely – je přinejmenším zneklidňující.

Pokud by se Washington skutečně rozhodl vstoupit do Venezuely silou, šlo by o zásah s potenciálem destabilizovat celý karibský prostor. Nejen kvůli místnímu chaosu, ale i kvůli geopolitickému domino efektu. Caracas je propojen s Moskvou, Havanu považuje za spojence a s Pekingem sdílí strategické projekty. Jakýkoli vojenský krok USA by nutně spustil protiakce – diplomatické, ekonomické či skryté operace – které mohou region uvrhnout do dlouhodobé krize.

Vstup americké úderné skupiny do blízkosti venezuelského pobřeží tak představuje víc než demonstrační manévr. Je to test hranic americké odvahy (či nerozvážnosti) a test schopnosti regionu vyhnout se scénáři, v němž Karibik začne připomínat východní Evropu po únoru 2022. A pokud platí, že velké války začínají postupnou eskalací, pak současný vývoj nelze brát na lehkou váhu. V sázce je mnohem víc než politická budoucnost jednoho diktátora.

Vývoj kolem Venezuely navíc přerůstá rámec latinskoamerického bojiště a začíná zasahovat samotné jádro západní bezpečnostní architektury. Nejviditelnějším signálem je krok Velké Británie, která oznámila, že přestane sdílet s Washingtonem určité zpravodajské informace o plavidlech podezřelých z pašování drog v Karibiku. Londýn totiž tvrdí, že americké zásahy proti těmto lodím překračují hranice mezinárodního práva a odmítá se stát tichým spolupachatelem operací, které považuje za nelegální.

Toto rozhodnutí je mnohem víc než jen epizodní neshoda uvnitř anglosaské zpravodajské komunity. Je to první výrazný signál, jak se mohou zachovat evropské demokracie, pokud by Spojené státy skutečně uvažovaly o ozbrojeném zásahu ve Venezuele. Zvlášť když je jasné, že NATO není nástroj expanzivní politiky – bez ohledu na to, jak jej vykresluje Moskva – ale obranná aliance, která se řídí závazky mezinárodního práva. Spojené státy tedy nemohou očekávat, že by jim v případě invaze do Venezuely stačil jednoduchý odkaz na článek 5, jako po útocích z 11. září. Tato situace je jiná. Nebyly by obětí agrese, ale jejím iniciátorem.

A přesně zde se ukazuje, že ve hře je víc než potírání ilegálního obchodu s drogami. To je primárně americká domácí agenda, nikoli důvod pro globální vojenskou mobilizaci. Teď jde o samotnou soudržnost západního spojenectví. Jestliže jedna velmoc v rámci NATO poruší mezinárodní právo a bez mandátu Rady bezpečnosti OSN zasáhne proti suverénnímu státu, zbytek aliance bude muset učinit rozhodnutí, které může otřást jejím základem. Buď podpoří operaci, která má charakter, jenž Západ ostře odsuzuje v případě ruské invaze na Ukrajinu. Nebo se distancuje – a veřejně označí krok Spojených států za agresi.

Obě varianty mají těžké následky. V prvním scénáři by evropské demokracie podrývaly vlastní hodnoty a oslabily svou důvěryhodnost vůči celému globálnímu Jihu. Ve druhém by riskovaly rozkol v nejdůležitější obranné alianci světa. A právě to činí současnou situaci mimořádně výbušnou. Rozhodnutí Washingtonu v Karibiku už neovlivní pouze Caracas, ale může zatřást samotnými pilíři euroatlantického partnerství.

Evropa navíc sotva zapomněla na cenu, kterou zaplatila za předchozí americké expedice. Zkušenost z Afghánistánu je stále čerstvá: dvě dekády vojenského, ekonomického a politického angažmá skončily během několika týdnů návratem k původnímu stavu. Spojené státy investovaly obrovské prostředky, Evropané přispěli vojensky i finančně – a přesto se po stažení západních sil chopil moci Tálibán, přesně ta struktura, kvůli níž se mise před lety zahajovala.

Právě tato zkušenost bude evropské vlády brzdit. Pokud by USA zaútočily na Venezuelu, ani zdaleka není jisté, že by dokázaly rozbít Bolívarskou národní gardu nebo ideologické jádro bolívarského režimu. Maduro může padnout, ale režimní DNA přežije – a zůstane živnou půdou pro další vlny odporu, guerillových aktivit a nestability. Jinými slovy, Washington by vyhrál bitvu, ale pravděpodobně by prohrál válku o politickou transformaci země. Evropští spojenci to vědí, a proto se do dalšího „civilizačního vývozu“ nepohrnou.

NATO je obranná aliance, nikoli nástroj změn režimů. Evropské demokracie se tak dostanou do pozice, kdy budou muset Spojeným státům říct něco, co Washington nerad slyší, a to, že vojenské řešení venezuelské krize není realistické. Útok sice může zničit infrastrukturu režimu, ale nedokáže odstranit hluboké sociální, politické a ideologické kořeny bolívarismu.

Ve skutečnosti by Spojené státy udělaly lépe, kdyby přijaly, že jejich schopnost přetvářet svět silou již skončila – a že boj s narkotiky se má odehrávat tam, kde má logiku, tedy v rukou Pobřežní stráže, DEA a mezinárodních policejních struktur. Vojenské údery nic neřeší, jen otevírají další fronty, vytvářejí nové nepřátele a připravují půdu pro cyklus, který se opakuje už desítky let. Evropané to pochopili a tentokrát Washingtonu krytí neposkytnou.