Dlouho potlačovaný příběh vztahu Donalda Trumpa a Jeffreyho Epsteina se znovu vrací do centra pozornosti – tentokrát již nikoli jako soubor bulvárních střípků, ale jako symptom prostředí, v němž moc, kapitál a status systematicky zakrývaly rizikové chování. Jak ukazují svědectví žen i rekonstrukce médií, jejich vazba byla součástí uzavřeného ekosystému elit mezi Palm Beach a Manhattanem. A právě tato minulost dnes představuje pro Trumpa zátěž, kterou nelze vyřešit prostým odvedením pozornosti.
Vyslání letadlové lodi USS Gerald Ford ke břehům Venezuely vyvolalo obavu, že Washington zvažuje vojenskou invazi, která by destabilizovala nejen celý Karibik. Caracas reaguje mobilizací, Londýn odmítá sdílet zpravodajské informace a evropští spojenci po zkušenostech z Afghánistánu či Iráku zřejmě brzy dají jasně najevo, že v tom jsou USA samy. Pokud by skutečně vstoupily do Venezuely silou, hrozí rozpad západní jednoty, prudká regionální eskalace a opakování scénáře, který Západ sám odsuzuje na Ukrajině. V sázce je mnohem víc než pád jednoho režimu.
Ruský server Vzglyad zveřejnil nový „Žebříček nepřátelských vlád“, který má podle Kremlu odrážet tvrdost jednotlivých kabinetů vůči Rusku. Na vrcholu stojí Velká Británie, zatímco Česko spolu se Spojenými státy obsadilo nepříliš čestné čtvrté místo. Moskva tak nepřímo naznačuje, že dřívější razance západních států slábne. Pro Česko jde o varování. Menší „nepřátelství“ v očích Kremlu neznamená úspěch, ale riziko, že povolujeme vlastní obranný a zahraničně-politický postoj.
Extrémní projevy počasí zesilují a planeta se rychle mění. Stále častější vlny veder, záplavy a dlouhotrvající sucha ukazují, že klimatická krize už není hrozbou budoucnosti, ale realitou současnosti. Země vysychá nejen kvůli menším srážkám, ale i rostoucí „žízni“ atmosféry, která odebírá půdě vlhkost rychleji, než ji dokáže doplnit. Nedostatek vody tak spouští dominový efekt – ohrožuje ekonomiku, přírodu i bezpečnost. A svět se možná blíží době, kdy se místo o ropu bude bojovat o vodu.
Americká demokracie se postupně rozpadá únavou institucí a normalizací loajality místo práva. Zatímco Spojené státy zůstávají naoko funkční, jejich mocenské struktury se mění v klientelistickou síť závislou na přízni prezidenta. Tento posun neohrožuje jen samotnou Ameriku, ale i celý Západ, který ztrácí morální i strategickou kotvu. Pokud se Washington vzdálí principům demokracie, Evropa nezůstane bezmocná – ale ocitne se v nové roli. Bude muset převzít odpovědnost za obranu západních hodnot a stabilitu mezinárodního řádu, který dosud garantovaly Spojené státy.
Evropa čelí demografické krizi, která zásadně promění její ekonomiku, politiku i sociální strukturu. Populace stárne, porodnost klesá a bez migrace by se kontinent začal zmenšovat. Česká republika není výjimkou – prudce ubývá lidí v produktivním věku a důchodový systém se blíží hranici udržitelnosti. Migrace se tak stává nejen pracovním, ale i strategickým tématem. A také otázkou, zda dokážeme proměnit nevyhnutelný trend v nástroj přežití a dalšího rozvoje.
Odsouzení Juraje Cintuly na 21 let vězení za pokus o vraždu slovenského premiéra Roberta Fica připomíná, že i v demokracii může politická nenávist snadno přerůst v čin. Cintula se tak zařadil po bok dalších atentátníků, jejichž činy v posledních dekádách otřásly Evropou a Severní Amerikou – od vrahů Jo Coxové a Davida Amesse po fanatiky, jako byli Volkert van der Graaf, Jared Loughner či Robert Bowers. Každý z těchto případů ukazuje jinou podobu radikalizace, ale všechny sdělují stejnou pravdu, že demokracie se musí bránit i proti těm, kdo na ni útočí zevnitř.
Za každým významným politickým lídrem často stojí žena, jejíž vliv se neprojevuje prostřednictvím oficiální funkce, nýbrž skrze schopnost působit kultivovaně, strategicky a s hlubokým porozuměním lidskému rozměru moci. Melania Trumpová, Olena Zelenská, Eleanor Rooseveltová, Brigitte Macronová a Raisa Gorbačovová představují odlišné, avšak rovnocenné podoby ženského vlivu v politice. Ukazují, že role první dámy dávno překročila rámec společenské reprezentace a stala se prostorem skutečné diplomacie, měkké síly a morální autority, která spoluutváří obraz státu i jeho hodnot.
Svět s úlevou přivítal příměří mezi Izraelem a Hamásem, ale euforie netrvala dlouho. Válka utichla, konflikt však pokračuje, jen v jiné podobě. Hamás znovu upevňuje moc, Gaza zůstává v troskách a naděje na mír se rozplývá. Přesto právě v této chvíli dorazil šéf Bílého domu Donald Trump, aby se stylizoval do role mírotvůrce. Jeho nerealistické požadavky i okázalá touha po Nobelově ceně za mír však jen potvrzují, že americká politická reprezentace stále nechápe, jak odlišná je blízkovýchodní realita od jejích představ.
Čínské ministerstvo obchodu minulý týden zveřejnilo dokument s názvem „Oznámení č. 62 z roku 2025“. Nešlo však o obyčejný byrokratický dokument, neboť otřásl křehkým příměřím v celní válce se Spojenými státy.
Navzdory oficiálním prohlášením o stabilizaci fronty se ukrajinská obrana nachází v kritické fázi. Armáda trpí vyčerpáním, nedostatkem pěchoty a přetíženou logistikou, zatímco reformy velení zůstávají nedokončené. Nová korpusová struktura nefunguje a velení se centralizuje v rukou Oleksandra Syrského. Ruské síly mezitím využívají infiltrační taktiku a převahu v masové výrobě dronů. Bez zásadních změn hrozí, že se „patová“ válka přetaví v pomalý, ale nevratný posun ve prospěch Moskvy.
Českou politiku čeká generační obměna. Eroze tradičních stran zasahuje levici i pravici – sociální demokraté i komunisté mizí z mapy, zatímco koalice Spolu ztrácí tvář a smysl. Éra Andreje Babiše se chýlí ke konci, ale náhrada zatím neexistuje. Česká demokracie stojí na prahu přeskupení, které může otevřít prostor pro moderní, skandinávsky orientovanou levici i novou pravici se skutečnou vizí místo udržování starých značek za každou cenu.
Sliby o levnějších potravinách znovu rozhodly volby – a opět to bude venkov, kdo zaplatí jejich cenu. Politika, která se tváří jako obrana obyčejných lidí, ve skutečnosti nahrává velkým hráčům a prohlubuje závislost českého zemědělství na dotacích. Pokud se kabinet pod vedením Andreje Babiše skutečně vydá cestou cenového tlaku a deregulace, může skončit tím, že venkov, jenž mu dal moc, přijde o velký kus ekonomické autonomie.
Česká politika se stále častěji mění v soutěž emocí, nikoli argumentů. Političtí lídři slibují levnější energie, vyšší důchody či nižší daně, ale mlčí o tom, co za tyto sliby společnost zaplatí. Ekonomika přitom nefunguje tak, jak znějí naše zbožná přání, protože každá úleva má svou cenu. Zastropování cen deformuje trh, snižování daní ohrožuje veřejné služby a odmítnutí Green Dealu nás může připravit o miliardy z fondů EU.
Zatímco hnutí ANO a SPD náhle mlčí o zmanipulovaných volbách. Zřejmě proto, že tentokrát vyhrály, se jejich dřívější výhrady k „nedemokratickému systému“ rozplynuly. Stejně jako Donald Trump po svém návratu k moci, i čeští politici potvrzují, že víra ve férovost voleb trvá jen do chvíle, kdy jim přináší vítězství. Jde pouze o prachsprostý obchod s důvěrou voličů.
Hnutí ANO jasně dominovalo ve volbách do Poslanecké sněmovny. Předseda hnutí a pravděpodobný budoucí premiér Andrej Babiš na tiskové konferenci vyzdvihl práci celého týmu a poděkoval voličům za jejich hlasy. Babiš označil výsledek za „historický“, s nejlepšími čísly, jakých hnutí v parlamentních volbách dosáhlo. Suverénní vítězství označil za nečekané a připustil, že sám čekal zisk kolem třiceti procent. Pro něj osobně to představuje „absolutní vrchol politické kariéry“.
Volby mají v různých zemích odlišná pravidla, někde je účast povinná, jinde možná korespondenční volba či dokonce elektronické hlasování. Česká republika letos umožnila svým občanům v zahraničí hlasovat poštou, zatímco jiné státy stále korespondenční volbu omezují. Sporným tématem zůstává i volební právo vězňů. Zatímco ve Skandinávii či Česku hlasovat mohou, v Británii, Rusku a většině států USA jsou z voleb zcela vyloučeni.
Andrej Babiš stojí před jedním z nejnáročnějších období své politické kariéry. Všechny dosavadní průzkumy veřejného mínění ukazují, že hnutí ANO má výrazně navrch a s vysokou pravděpodobností se stane vítězem voleb. Otázka, zda se Babiš stane premiérem, tedy neleží v samotném volebním výsledku, ale v následném procesu skládání vlády. Ten bude mimořádně komplikovaný a může se protáhnout na dlouhé týdny.
Volič se dnes ocitá v džungli slibů a programových tezí. Dvacet šest stran nabízí stovky stran textů, a není v lidských silách je všechny projít, natož zasadit do kontextu. Proto nabízíme přehled podle hlavních témat a směrů, v nichž se politické síly profilují – od daní a ekonomiky přes energetiku až po zahraniční politiku či hodnotové otázky. Neříkáme, koho volit. Naopak, naším cílem je maximální nestrannost a objektivita. Ukazujeme, jaké strany stojí na které straně pomyslné barikády, aby si každý mohl sám udělat jasno, komu je nejblíže.