Kousek po kousku Trump rozebírá americkou demokracii. Evropa musí být připravena převzít obranu Západu

Demokracie málokdy padne pod jedním úderem. Většinou se rozpadá pomalu a tiše, ve jménu „reforem“, „efektivity“ či „obnovy pořádku“. Zpráva organizace Citizens for Responsibility and Ethics in Washington (CREW) nese výmluvný titul: How President Trump Is Dismantling Our Democracy, One Piece at a Time – neboli „Jak prezident Trump rozebírá naši demokracii, kousek po kousku“. Je to dokument o tom, jak se z demokracie stává nástroj moci. Ne skrze převrat, ale skrze drobné, systematické zásahy, které oslabují institucionální imunitní systém státu.

Zvenku se může zdát, že Spojené státy zůstávají plnohodnotnou demokracií. Kongres funguje, média vysílají, volby probíhají. Jenže pod povrchem, jak upozorňuje CREW, se mění samotné fungování institucí. Oslabuje se nezávislost justice, rozplývá se hranice mezi státní a osobní mocí, roste politický tlak na úředníky, média i soudy. Americká demokracie se začíná podobat systému, kde loajalita k vůdci má větší cenu než úcta k zákonu.

Státem podporovaná korupce

Jedním z hlavních pilířů Trumpovy přestavby moci je podle zprávy CREW systematické rozbíjení protikorupčních pojistek. Bývalý prezident nikdy neskrýval, že stát vnímá jako rozšíření svého podnikání – a podle toho také jedná.

Rodinné vazby pronikly do nejvyšších pater vlády, od poradců po obchodní dohody. Vyšetřování střetu zájmů byla omezována nebo zcela zastavena, a řada etických komisí byla rozpuštěna či nahrazena lidmi loajálními vůči Bílému domu. Zrušení vyšetřovacího týmu pro zahraniční korupci nebo likvidace mechanismů, které měly bránit zneužití federálních fondů, jsou jen dva z mnoha příkladů.

Další krok přišel s takzvanou „Schedule G“ – novou kategorií federálních pozic, kterou administrativa zavedla s cílem „zefektivnit personální řízení“. Ve skutečnosti jde o otevření dveří k výměně stovek kariérních úředníků za politicky spolehlivé osoby. Loajalita se tak stává pracovní kvalifikací. A když se instituce začnou plnit lidmi, kteří dluží svou pozici osobní přízni prezidenta, místo odbornosti, demokracie ztrácí svou neutralitu. Zákon přestává být univerzální a stává se nástrojem moci.

Armáda a justice jako zbraň

Další varovný prvek spočívá v tom, jak se výkonná moc pokouší ozbrojit instituce, které by měly být striktně nezávislé. Ministerstvo spravedlnosti, kdysi považované za symbol právního státu, se pod Trumpovým vlivem začalo proměňovat v aparát s výrazně politickým zadáním. Založení takzvané „Weaponization Working Group“ je příkladem této transformace, jak upozornila kanadská stanice CBC. Skupina určená k „obraně národní bezpečnosti“ ve skutečnosti rozděluje priority podle politické loajality. Vyšetřování spojenců se ruší, zatímco protivníci čelí soudním tlakům.

Podobný princip se projevil i v armádě. Nasazení Národní gardy ve městech bez výzvy guvernérů, zejména v Kalifornii a Oregonu, ukázalo, že hranice mezi civilní a vojenskou mocí se rozmazává. Trump argumentoval „ochranou pořádku“, ale podle ústavních právníků šlo o zjevné překročení kompetencí. Když se armáda začne používat jako politický nástroj, demokracie se ocitá v ohrožení, protože moc, která má bránit stát, začíná bránit konkrétního člověka.

Regulace místo vězení

V autoritářských režimech se kritici trestají vězením. V moderní „měkké“ verzi se trestá regulačně – daněmi, odebráním statusu, byrokratickými překážkami. CREW dokumentuje několik případů, kdy Trumpova administrativa zneužila regulační mechanismy k potrestání institucí, které si dovolily nesouhlasit. V červenci letošního roku tak například čelila jedna z předních amerických univerzit, Harvard, odebrání daňového statutu, nikoli kvůli finančním prohřeškům, ale kvůli veřejné kritice prezidentovy politiky. Informovala o tom americká stanice CNN.

Podobný tlak zaznamenala i média. Federální komise pro komunikaci byla instruována, aby „přezkoumala“ licence vybraných mediálních domů, které se vyznačovaly kritickým zpravodajstvím. Ve skutečnosti šlo o snahu přidusit nepohodlné hlasy. Takové kroky mají dvojí efekt. Nejenže umlčují kritiku, ale zároveň vysílají jasný signál ostatním – „držíš se linie, nebo poneseš následky“. Tento princip strachu je v rozporu se samotnou podstatou svobodné společnosti.

Skrývání informací

Demokracie potřebuje světlo. Potřebuje přístup k informacím, které občanům umožňují hodnotit, co vláda dělá. Trumpova administrativa však učinila řadu kroků, které toto světlo systematicky utlumují. Z veřejných webů zmizely tisíce datových sad, například v oblasti klimatu či státních výdajů.

Databáze USA Spending, klíčový nástroj pro kontrolu federálních kontraktů, byla dočasně vypnuta, nyní je však zase v provozu. Argumentace federální vlády zněla technicky: „aktualizace systému“. Jenže tato „aktualizace“ trvala měsíce a mnohé informace se už nikdy neobjevily zpět.

Transparentnost byla vždy jedním z pilířů americké demokracie. Omezit přístup k datům znamená zmenšit schopnost veřejnosti dohlížet na moc. V době, kdy digitální kontrola nahrazuje papírové účty, je to jeden z nejúčinnějších způsobů, jak zatemnit veřejný prostor, aniž by si toho většina lidí všimla.

Posun hranice přijatelného

Co je nejnebezpečnější, není jeden konkrétní krok, ale jejich kumulace. Každý jednotlivý zásah může být obhájen. Každý taková zásah může být „vysvětlen“, ale dohromady vytvářejí nový stav normality, v němž je loajalita normou, nezávislost podezřelá a veřejná kontrola považována za „útok na prezidenta“.

Autokratické režimy nevznikají přes noc. Vznikají tím, že se posouvá hranice přijatelného. Když se jednou poruší etický standard, příště už to tolik nepřekvapí. Když se úředník vyhodí za nesouhlas, ostatní zmlknou. A když média začnou váhat, jestli kritika neznamená ztrátu licence, začíná sebenaplňující se ticho.

CREW upozorňuje, že řada nezávislých institucí, které měly tvořit páteř amerického demokratického systému, je dnes oslabena. Úřady pro etiku, dohled nad financováním kampaní či kontrolní oddělení ministerstev ztratily pravomoci nebo rozpočty. Veřejnost přitom často netuší, že právě tyto „byrokratické“ složky jsou tím, co demokracii drží pohromadě. Když se rozpadnou kontrolní mechanismy, neexistuje hráz proti zneužití moci.

Podle CREW se tak Spojené státy posouvají směrem k „asymetrii moci“, kde výkonná složka dominuje nad ostatními. Prezident, který má pod kontrolou justici, média a správní aparát, nemusí rušit volby. Stačí, když je natolik ovládne, že přestanou být skutečně soutěžní. To je největší nebezpečí Trumpovy éry. Ne, že by formálně zrušil demokracii, ale že ji promění ve fasádu a systém, který se tváří demokraticky, ale funguje autokraticky.

Otázka, která zůstává, je nevyhnutelná: lze se vrátit? Dá se demokracie „opravit“, když se rozpadá nikoli jedním úderem, ale tisíci drobných ran? Teoreticky ano. Prakticky to však vyžaduje obrovskou občanskou a institucionální energii. Nestačí vyměnit prezidenta. Je nutné znovu vybudovat důvěru v pravidla, v úřady, v nezávislá média a v samotný princip, že stát patří všem, ne jen vítězi voleb.

Co bude se Západem?

Americká demokracie není jen domácí institucí Spojených států, naopak, tvoří ústřední nervový uzel západního politického systému. Jde o model, který po druhé světové válce vytvářel rámec legitimity, stability a moci celého transatlantického prostoru. Pokud by se tento systém proměnil v klientelistický aparát fixovaný na osobní vůli jednoho muže, otřáslo by to nejen Spojenými státy, ale i samotným základem západní civilizace.

Síla Západu nikdy nestála jen na zbraních či ekonomice. Její klíčovou složkou byla morální autorita – přesvědčení, že demokratické instituce, vláda práva a svoboda jednotlivce tvoří lepší, spravedlivější systém než autokracie. Tato víra umožnila Spojeným státům vést svět nejen silou, ale i příkladem.

Jakmile však Washington přestane být demokracií a stane se klientelistickou strukturou závislou na loajalitě k prezidentovi, tento argument padá. Jak může Amerika přesvědčovat jiné o výhodách právního státu, pokud sama ztratí jeho základ? Jak může kárat autoritáře, když se jejich metodám přibližuje?

Evropa, která dosud spoléhala na americkou morální i vojenskou oporu, by se ocitla v existenciálním vakuu. Transatlantická aliance – NATO – by přestala být společenstvím hodnot a stala by se prostým bezpečnostním kontraktem, jehož platnost závisí na osobním rozmaru vůdce Bílého domu.

Rozpad americké demokracie by okamžitě posílil geopolitické soupeře – především Rusko a Čínu. Obě velmoci dlouhodobě usilují o rozbití západní jednoty a o zpochybnění demokratického modelu. Trumpův klientelistický stát by byl jejich největším darem a konečným potvrzením, že „liberální demokracie“ je jen maska mocenských zájmů.

Peking by mohl s novou jistotou tvrdit, že jeho systém „řízené stability“ je účinnější než chaotická americká politika. Moskva by znovu získala prostor k destabilizaci Evropy. Západní spojenectví, založené na důvěře v americké vedení, by se začalo drobit. Menší evropské státy by se uchylovaly k pragmatickému lavírování mezi Washingtonem, Pekingem a Moskvou, podle toho, kdo by právě nabídl víc. Bez americké morální a vojenské kotvy by se z Evropy stal kontinent permanentní nejistoty, navenek slabý a uvnitř rozhádaný.

V samotném Washingtonu by klientelistický systém znamenal, že zahraniční politika by už nebyla řízena strategickými zájmy, ale osobními vztahy a obchodními dohodami. Spojenci by byli rozděleni na „oblíbené“ a „neoblíbené“, přičemž jejich status by závisel nikoli na hodnotách, ale na míře loajality vůči osobnímu kultu prezidenta.

Diplomacie by se změnila v jakousi aukci přízně. Země, které by chtěly zachovat americkou podporu, by musely prokazovat politickou poslušnost, nakupovat zbraně či mít média přátelská vůči Washingtonu. Vznikl by systém připomínající pozdní impéria s centrem, které rozdává výsady, a periferií, která se předhání v projevech loajality.

Tento model by měl ničivý dopad i na Evropu. Zatímco Evropská unie je postavena na právu, smlouvách a institucích, trumpovská Amerika by jednala na základě okamžitého zájmu a osobní výhodnosti. Západ by se tak roztrhl nejen geopoliticky, ale i kulturně. Evropa by zůstala formálně demokratická, zatímco Amerika by se propadala do neofeudální struktury moci. A přesto by se obě strany nadále tvářily, že patří do téhož civilizačního tábora.

Základním předpokladem kapitalismu je předvídatelnost – důvěra v instituce, v soudy, v nezávislou regulaci. Pokud se Spojené státy promění v systém, kde rozhoduje přízeň prezidenta, důvěra v americký trh se zhroutí. Investoři, diplomaté i spojenci budou vědět, že kontrakt podepsaný s jednou administrativou může být zítra zrušen prostým tweetem. Americký dolar by sice zůstal silnou měnou, ale ztratil by svou symbolickou roli a už by nebyl měnou svobody, nýbrž měnou loajality.

Evropské firmy by začaly hledat alternativy, Čína by posílila svůj finanční systém, Rusko by investovalo do paralelních obchodních sítí. Vznikl by svět bez jednotného ekonomického centra – fragmentovaný, nepředvídatelný a náchylný k manipulaci. To, co dnes drží globální ekonomiku pohromadě, tedy důvěra ve stabilitu Spojených států, by se rozpadlo stejně jako jejich demokratické instituce.

Rozpad americké demokracie by měl i hlubší, civilizační dopad. Po generace byl Západ definován nejen technologií a prosperitou, ale ideou svobody – osobní, politické, intelektuální. Pokud se tato idea vyprázdní, zůstane jen prázdná skořápka konzumu. Evropa, která od konce války žila ve stínu americké ochrany, by se musela rozhodnout, zda převezme odpovědnost za obranu demokratických hodnot, nebo se smíří s tím, že „Západ“ už nic neznamená.

Představme si svět, v němž se Washington uzavírá do vlastního kruhu loajálních elit, kde média opakují oficiální narativ, justice je poslušná a zahraniční politika se řídí osobními sympatiemi. Taková Amerika by se stala nespolehlivým partnerem. NATO by ztratilo smysl, OSN by ochrnula, západní hodnoty by se staly historickým reliktem. Moc by se přesunula do regionálních bloků – Evropa, Čína, Indie – které by soupeřily o vliv bez ideologického rámce.

Západ, který po desetiletí definoval svět, by přestal existovat jako jednotný pojem. Zůstaly by jen jeho trosky – ekonomicky výkonné, ale morálně vyprázdněné. A s nimi otázka, kterou si civilizace musí položit: Kdo hlídá demokracii, když padne její nejsilnější strážce? A právě na tuto eventualitu se musí připravit Evropská unie a připravit se zaujmout místo Spojených států.