Ukrajinská armáda prochází vážnou krizí. Rusové v dronové válce získávají převahu, velké úseky fronty jsou bez obrany

Navzdory oficiálním prohlášením ukrajinského velení o stabilizaci fronty se podle řady vojenských zdrojů i analytických projektů obranná situace Ukrajiny nadále zhoršuje. Bývalý vrchní velitel Valerij Zalužnyj označil současný stav konfliktu za „patový“, přičemž upozornil, že od roku 2022 nedošlo ke strategickému průlomu žádné ze stran. Naopak, poslední data z projektu DeepState ukazují, že tempo ruského postupu se v září téměř zdvojnásobilo oproti předchozímu měsíci.

Ukrajinští i zahraniční pozorovatelé podle serverů Meduza a Ukrainska Pravda upozorňují, že za těmito čísly se skrývá komplexní soubor problémů uvnitř ozbrojených sil Ukrajiny – od kritického nedostatku pěchoty přes nedokončenou vojenskou reformu až po přetrvávající mikromanagement vrchního velení.

Kritický nedostatek pěchoty

Z fronty přichází stále konzistentnější zprávy: hlavní slabinou ukrajinské obrany není ani technika, ani munice, ale prostý nedostatek lidí. Fenomén, který byl dlouho přehlížen jako dočasný problém mobilizace, se nyní proměnil v zásadní strategický deficit.

Euforie a spontánní mobilizační vlna z roku 2022 jsou nenávratně pryč. Zájem veřejnosti o vstup do armády dramaticky poklesl, a to nejen kvůli únavě z války, ale i kvůli nedůvěře k systému řízení, nejasným podmínkám služby a pocitu, že stát není schopen vojákům poskytnout adekvátní zázemí ani ochranu. Mobilizační proces, který měl doplnit ztráty a stabilizovat jednotky, naráží na odpor společnosti a na administrativní chaos uvnitř vojenských úřadů.

Podle terénních důstojníků se tato personální krize projevuje napříč celou frontou. V mnoha brigádách chybí celé roty, a rotace, které měly probíhat po několika týdnech nasazení, se odkládají o měsíce. Vyčerpaní vojáci zůstávají na pozicích bez přestávky, často bez zdravotního zajištění a odpočinku. Tím se snižuje jejich bojeschopnost a roste riziko psychického kolapsu.

Situaci ještě zhoršuje skutečnost, že část obranných úseků je obsazena jen „na papíře“. Vojáci, kteří utrpěli lehčí zranění nebo otřesy, jsou často ponecháni v zákopech jen proto, aby nadřízené velení mohlo formálně vykázat, že „pozice drží“. Tito muži jsou fyzicky přítomní, ale z vojenského hlediska představují jen symbol odporu – ne reálnou obrannou sílu.

Výsledkem je, že linie obrany přestává být souvislá. Místo plynulé fronty vzniká síť izolovaných bodů, mezi nimiž se otevírají mezery široké stovky metrů až jeden kilometr. Právě tyto prostory nyní Rusko systematicky využívá. Infiltrační taktika, kterou Moskva začala uplatňovat od poloviny letošního roku, stojí na jednoduchém principu: malé skupiny pěchoty pronikají do slabě obsazených zón, vyhýbají se přímým střetům a postupují do hloubky ukrajinských pozic.

Tento způsob boje má dvojí efekt – Rusové získávají prostor bez velkých ztrát, zatímco ukrajinská obrana ztrácí soudržnost a přehled o situaci na vlastní linii. Mapy OSINT-analytiků, které dříve zobrazovaly jasnou linii kontaktu, se nyní plní šedými pruhy a nejasnými zónami, v nichž není možné s jistotou určit, kdo dané území ovládá.

Z vojenského hlediska jde o zásadní proměnu charakteru války. Tradiční pojetí fronty – s pevnou linií, jasným rozdělením útočníků a obránců – se rozpadá. Bojiště se stává roztříštěnou mozaikou mikroskopických střetů, v nichž rozhoduje pohyblivost, improvizace a lokální převaha. Ukrajinská armáda, oslabená personálně i logisticky, se v tomto typu konfliktu ocitá v nevýhodě: brání se široké linii, ale nemá dostatek sil k jejímu zaplnění.

Pro velení to představuje existenční dilema – zda nadále držet dlouhou frontu, nebo zkrátit obranu a riskovat ztrátu území. Obě varianty jsou riskantní. První hrozí vyčerpáním zbylých sil, druhá otevřením prostoru pro ruský průlom.

Nedostatek pěchoty se tak stává nejen taktickým, ale i strategickým faktorem, který začíná určovat celkový průběh války. Bez zásadní reformy mobilizačního systému a bez obnovení důvěry společnosti ve smysl obrany hrozí, že se Ukrajina dostane do situace, kdy nebude schopna kontrolovat ani úseky, které dosud považovala za stabilní.

Strukturální slabiny armády

Když ukrajinské velení v zimě oznámilo přechod na tzv. korpusovou strukturu, očekávalo se, že půjde o zásadní krok k profesionalizaci armády. Reforma měla odstranit roztříštěnost velení, posílit samostatnost velitelů a přiblížit organizační model ukrajinských ozbrojených sil standardům NATO.
Oficiální vyjádření hovořila o „modernizaci řízení“ a „zefektivnění velení v bojových podmínkách“. Realita v terénu je však podstatně komplikovanější – a podle mnoha důstojníků dokonce opačná.

Formálně sice byly všechny plánované sbory vytvořeny, ale jen málokterý z nich má skutečné štábní zázemí, vycvičený personál nebo dostatečnou velitelskou infrastrukturu. V praxi se nově vzniklé korpusy potýkají s chronickým nedostatkem lidí, přetížením administrativy a nejasným vymezením kompetencí. Zatímco na papíře vznikly „stabilní řídicí struktury“, v poli nadále fungují dočasné operační a taktické skupiny (OTG, TGR), které se překrývají v odpovědnosti, a jejichž existence je důkazem, že skutečná decentralizace velení se zatím nekoná.

Ukrajinská armáda se tak ocitla v paradoxní situaci: starý systém velení byl zrušen, ale nový se ještě nestačil usadit. Vzniklo přechodné vakuum, v němž není vždy jasné, kdo komu fakticky velí. Důstojníci z terénu popisují situaci, kdy se rozkazy liší podle toho, zda přicházejí ze štábu korpusu, z taktického uskupení nebo přímo z hlavního velitelství. Tento stav podkopává princip jednotného velení a vede k duplikaci rozhodnutí i ztrátě iniciativy na střední úrovni řízení.

Typickým příkladem je Dobropilský směr, formálně svěřený 1. sboru Národní gardy Azov. Na papíře zde působí několik složek, ale ve skutečnosti operuje jediná brigáda – „Červená Kalina“ – přímo podřízená sboru. Ostatní jednotky zde fungují v roli dočasně přidružených formací, bez jednotného velení a koordinace. V důsledku toho se jednotlivé části obrany chovají autonomně, což zvyšuje riziko neorganizovaného ústupu nebo nekoordinovaného postupu.

Důstojníci v rozhovorech přiznávají, že tento „přechodový stav“ paralyzuje schopnost plánovat operace v delším horizontu. Místo jasné velitelské hierarchie vzniká systém improvizace a osobních vazeb, kdy jsou úkoly zadávány ad hoc – často podle toho, kdo má momentálně dostupné síly, nikoli podle strategického plánu.

Reforma, která měla přinést stabilitu, tak zatím produkuje opak: roztříštěnost, nejistotu a vnitřní konkurenci mezi velitelskými strukturami. Namísto očekávaného posílení odpovědnosti velitelů korpusů zůstává většina rozhodnutí centralizována u vrchního velení. V praxi to znamená, že korpusy existují spíše jako administrativní jednotky než jako reálné operační celky schopné samostatně řídit bojové akce.

Tento stav má i politický rozměr. Reforma byla prezentována jako symbol zralosti a západní kompatibility ukrajinské armády. Její neúplná implementace však podkopává důvěru partnerů i samotných vojáků v poli, kteří vidí, že „nové velení“ často jen přejmenovalo staré struktury. Bez doplnění štábů, jasné definice pravomocí a reálného přesunu kompetencí do terénu hrozí, že korpusová struktura zůstane jen prázdným rámcem a moderním termínem bez skutečného obsahu.

Mocenská centralizace vedení

Jedním z nejvýraznějších a nejdiskutovanějších fenoménů současné ukrajinské armády je styl velení vrchního velitele Oleksandra Syrského. Jeho přístup, popisovaný terénními důstojníky jako „ruční řízení fronty“, se vyznačuje extrémní centralizací a osobním zasahováním do rozhodnutí, která by standardně měla spadat na úroveň velitelů sborů či brigád.

Podle vojenských zdrojů, s nimiž hovořila Ukrajinská pravda, Syrskyj osobně přiděluje posily jednotlivým jednotkám, stanovuje taktické úkoly i pro prapory a v některých případech rozhoduje o přesunech rot. Tento styl velení je veden snahou o maximální kontrolu a rychlou reakci, ale v praxi vytváří systém, v němž se celý chod fronty soustředí do rukou jediného člověka.

Na první pohled může takový přístup působit efektivně – umožňuje okamžitá rozhodnutí a přímé zasahování do krizových situací. Ve skutečnosti však oslabuje autonomii nižších velitelů, demotivuje důstojníky k samostatné iniciativě a paralyzuje schopnost velení fungovat bez osobního zásahu vrchního velitele. Armáda, která se nachází v permanentním bojovém stresu, potřebuje stabilní a předvídatelné rozhodovací procesy, nikoli ad hoc pokyny vydávané z jednoho místa.

Syrskyj se podle dostupných informací osobně angažuje především na dobropilském směru, kde během několika měsíců navštívil frontu opakovaně a sám určoval postup jednotlivých jednotek. Taková míra osobní přítomnosti vrchního velitele na taktických úrovních je z vojenského hlediska nestandardní a z dlouhodobého pohledu neudržitelná – jednak vyčerpává velení, jednak vytváří závislost systému na konkrétní osobě místo na institucionální struktuře.

Napětí dále eskalovalo po Syrského rozhodnutí rozpustit operačně-strategickou skupinu „Dněpr“, kterou vedl generálmajor Mychajlo Drapatyj. Oficiální verze zněla technokraticky: s přechodem na korpusový systém měla být původní struktura zrušena a její pravomoci přeneseny na nové sbory. Neoficiálně však tento krok vyvolal spekulace, že šlo o cílený způsob, jak odstranit vlivného a oblíbeného velitele, který představoval v rámci velení alternativní autoritu.

Z vojenského pohledu zánik skupiny „Dněpr“ znamenal ztrátu jednoho z mála funkčních koordinačních center, které dokázalo operativně spojovat frontové úseky od Záporoží po Charkov.

Paralelně se Syrskyj pustil do budování nových „útočných vojsk“, struktur přímo podřízených jeho velení. Tyto jednotky mají sloužit jako flexibilní síla schopná rychlých zásahů v kritických sektorech fronty – v praxi ale představují koncentraci nejzkušenějších jednotek mimo běžný řetězec velení. Kritici tento krok označují za vznik „Syrského gardy“ či dokonce „kapesní armády“ vrchního velitele.

Obavy se týkají nejen vojenské efektivity, ale i institucionální rovnováhy: pokud nejvýkonnější složky armády odpovídají výhradně jedné osobě, oslabuje to jak zbylé struktury velení, tak i civilní kontrolu nad ozbrojenými silami.

Zastánci Syrského argumentují, že v době permanentní krize je centralizace nevyhnutelná a že jeho přímé zásahy umožňují rychlé reakce v situacích, kdy standardní procedury selhávají. Kritici však upozorňují, že právě tento přístup je příznakem hlubší systémové slabosti: armáda, která musí být řízena z jednoho bodu, přestává být adaptivní a ztrácí schopnost strategického plánování.

Výsledkem je paradoxní situace – Syrskyj sice usiluje o kontrolu, ale čím více ji koncentruje, tím méně funkční se systém velení stává. V praxi se tím ztrácí kontinuita, oslabuje odpovědnost středních velitelů a posiluje kultura závislosti na pokynech „shora“.

Pokud se tento trend nezmění, může se ukrajinská armáda dostat do stavu, kdy nebude schopna efektivně reagovat bez přímého zásahu vrchního velitele – což je v dlouhodobém konfliktu, kde rozhoduje flexibilita a lokální iniciativa, neudržitelné.

Dronová válka

Bezpilotní systémy se staly jedním z klíčových symbolů i nástrojů současné fáze rusko-ukrajinské války. Vzdušný prostor nad frontou se proměnil v permanentní zónu průzkumu a útoků, kde rozhoduje nikoli počet tanků, ale množství a kvalita dronů.

Ukrajina si dosud udržuje náskok v oblasti technologických inovací – především díky silné síti civilních vývojářů, dobrovolnických iniciativ a schopnosti improvizovat. Tisíce malých dílen po celé zemi vyrábějí průzkumné a útočné drony, často na bázi komerčních komponentů. Vznikla tak „dronová ekonomika“, která se stala organickou součástí obrany. Tento model však má svá omezení: spoléhá na decentralizaci, improvizaci a nestálé zdroje financování.

Naopak Rusko vsadilo na průmyslovou standardizaci a masovou výrobu. Zatímco Ukrajinci dokážou rychle inovovat, Rusové dokážou totéž vyrábět v tisícových sériích. Tento rozdíl začíná mít rozhodující dopady přímo na bojišti.

Ruské jednotky – zejména specializované oddíly Rubikon – systematicky využívají FPV drony k likvidaci ukrajinské logistiky, dělostřeleckých stanovišť a obranných pozic. Tyto údery mají chirurgickou přesnost a ničí zásobovací uzly dříve, než se k frontě dostane materiál nebo posily. Právě tato taktika přinutila ukrajinské jednotky k ústupu z oblasti Kuršiny, kde FPV drony během několika dní zneutralizovaly většinu zásobovacích tras.

Současně se prudce rozšířila výroba dálkových útočných dronů typu Šahíd. Téměř každodenní nálety těchto dronů míří hluboko do ukrajinského týlu a zasahují energetickou infrastrukturu, sklady i dopravní uzly. Výsledkem je trvalý tlak na protivzdušnou obranu, která musí chránit nejen frontu, ale i desítky civilních měst. Když jsou systémy PVO nuceny pokrývat široké území, ztrácí fronta efektivní ochranu – a právě toho Rusko využívá k ničení vojenské logistiky.

Logistický kolaps

Následkem ruské dominance v oblasti dronů a leteckých úderů se ukrajinská logistika dostala na hranici funkčnosti. Od jara začaly zásobovací jednotky masově přesouvat své základny desítky kilometrů od linie bojového kontaktu. Z vojenského hlediska jde o pochopitelný krok – chrání životy i techniku –, ale strategicky to představuje značný problém.

Každý kilometr navíc znamená prodloužení dodacích lhůt, zvýšení spotřeby paliva a snížení schopnosti pružně reagovat na změny na frontě. Tam, kde dříve trvala přeprava zásob několik hodin, trvá nyní den nebo i více. Velitelé logistiky přiznávají, že na natankování několika tun paliva dnes spotřebují několikanásobně více času i pohonných hmot.

Přesuny munice, potravin i náhradních dílů se staly riskantní operací – každý konvoj se může stát cílem FPV dronů, které Rusko nyní nasazuje i 10–15 kilometrů za frontovou linií.

Riziko útoků změnilo i geografii války. Města, která ještě před rokem sloužila jako týlové zázemí – například Družkovka, Kostjantynivka nebo Pokrovsk –, se nyní ocitla v dosahu frontových operací. Týlové jednotky se přesouvají hlouběji na západ, často až do Charkovské či Dněpropetrovské oblasti.
To sice zvyšuje bezpečnost, ale zároveň oslabuje logistickou pružnost. Frontové jednotky nyní dostávají zásoby se zpožděním, které může rozhodnout o výsledku bitvy.

Ztráta krátkých zásobovacích tras navíc znamená, že ukrajinská armáda se stává závislejší na železniční dopravě a hlavních silnicích – tedy na cílech, které jsou pro ruské drony a letectvo nejsnáze zasažitelné. Každý úder na tyto trasy má efekt řetězové reakce: zpomaluje dodávky, oslabuje obranu a zvyšuje psychologický tlak na jednotky v poli.

Strategické důsledky

Kombinace ruské masové výroby dronů, efektivního využívání FPV jednotek a cíleného narušování logistiky vytváří pro Ukrajinu novou realitu – válku opotřebení vedenou na dálku. Zatímco Ukrajina stále dokáže vytvářet technologicky vyspělé prototypy a udržet kreativní vývoj, Rusko si buduje kapacitu průmyslového opakování. Tento rozdíl může být v dlouhodobém horizontu rozhodující. Válku nevyhrává inovace sama o sobě, ale schopnost ji masově a systematicky aplikovat.

Pokud se Ukrajině nepodaří rychle vybudovat centralizovaný systém výroby a integrace bezpilotních prostředků, hrozí, že se z dosavadní výhody stane ztracený náskok. Stejně tak bez posílení obranné logistiky a efektivní ochrany zásobovacích tras se i nejmodernější zbraně stanou nefunkčními – jednoduše proto, že se k frontě nedostanou včas.

Válka dronů se tak stává nejen technologickým, ale především strategicko-logistickým testem přežití. A zatímco Ukrajina inovuje, Rusko industrializuje. Tento rozdíl může být pro výsledek konfliktu klíčový.

Výhled není nadějný

Současná situace ukrajinských ozbrojených sil je výsledkem kumulace několika dlouhodobých faktorů: vyčerpání zdrojů, neúplných reforem a strukturálních slabin, které se v průběhu třetího roku války staly viditelnými. Válka, jež měla být testem odolnosti, se postupně mění v test vytrvalosti – a právě v této dimenzi začíná Ukrajina ztrácet dech.

Strategické opotřebení je zřejmé. Zásoby munice i lidské zdroje jsou na hraně udržitelnosti. V kombinaci s chronickým nedostatkem pěchoty a narušenou logistikou to znamená, že Ukrajina čím dál obtížněji drží souvislou linii obrany. Tam, kde dříve existovala pevná linie bojového kontaktu, vznikají nyní „vakuové prostory“ – neobsazené nebo slabě bráněné úseky, které Rusko systematicky využívá k infiltraci a lokálnímu postupu. Tento trend mění charakter konfliktu: z poziční války se stává mozaika izolovaných střetů, kde se ztrácí frontová kontinuita i strategická předvídatelnost.

Na politické úrovni Kyjev nadále zdůrazňuje proces reforem, vytváření nových vojenských struktur a přizpůsobení se moderním standardům velení. V praxi však mezi deklarovanými reformami a reálným stavem v poli zívá propast. Velení je přetíženo, štáby personálně nekompletní, korpusová struktura neukotvená a rozhodovací procesy závislé na úzkém okruhu jednotlivců. Výsledkem je stav, kdy politická komunikace směřuje k obrazu organizované obrany, zatímco realita v terénu připomíná improvizovaný boj o udržení tempa.

Pokud nedojde k zásadní korekci – zejména v oblasti mobilizace, velení a logistické koordinace –, hrozí, že se dnešní „patová situace“, o níž mluvil generál Valerij Zalužnyj, promění v asymetrický posun ve prospěch Ruska. Tento posun nemusí mít podobu dramatického průlomu či kolapsu fronty, ale spíše pomalého, postupného erozního procesu: ztráty jednotlivých opěrných bodů, ústupu z logisticky neudržitelných oblastí a postupného přeskupování sil, které budou ztrácet schopnost držet celistvou obranu.

Současný stav lze tedy definovat jako strategickou krizi střední intenzity – ne kolaps, ale nebezpečnou stagnaci, v níž se vyčerpávají nejen vojenské kapacity, ale i společenská vůle pokračovat. Každý další měsíc bez strukturální změny posiluje ruskou pozici: Kreml těží z času, Ukrajina jej ztrácí.

Zbývá proto klíčová otázka, kterou už nelze odkládat: zda se Kyjev dokáže adaptovat dříve, než válka definitivně přejde z fáze obrany do fáze opotřebení, v níž rozhoduje nikoli odvaha, ale průmysl, disciplína a početní převaha. Pokud se tak nestane, může být rok 2025 retrospektivně označen za bod zlomu – okamžik, kdy se strategická rovnováha na východní frontě začala nepozorovaně překlápět.