Venkov bude pykat. Na sliby o levnějších potravinách opět doplatíme

Sliby o levnějších potravinách patří mezi ty, které v české politice spolehlivě zabírají. Není tedy překvapením, že právě tato rétorika přispěla k mimořádnému úspěchu hnutí ANO a posunula SPD do pozice, odkud se může reálně podílet na vládě. Zda budou tyto sliby naplněny, bude záviset na schopnosti tří potenciálních koaličních partnerů – ANO, SPD a Motoristů sobě – nalézt programový průnik.

Ministerstvo zemědělství se přitom může stát klíčovým bojištěm. Je velmi pravděpodobné, že o něj budou mít zájem právě Motoristé sobě nebo SPD, protože jde o resort, kde lze rychle demonstrovat „změnu pro obyčejné lidi“. Vzhledem k jejich předvolební agendě lze očekávat tlak na zásadní zásahy, ať už do dotační politiky, nebo do přístupu k potravinovým řetězcům.

Zvažovaná možnost sloučit ministerstva zemědělství a životního prostředí je přitom krok, který by mohl mít mnohem širší dopady, než si voliči těchto stran uvědomují. Myšlenka vychází z odporu k environmentálním regulacím, které obě strany považují za přehnané. Jenže spojení obou resortů by v praxi mohlo znamenat oslabení ekologické kontroly nad zemědělskou produkcí, tedy přesný opak toho, co Evropská unie v rámci tzv. Green Dealu sleduje.

Antagonismus vůči klimatické politice EU je ostatně jedním z mála skutečně společných jmenovatelů všech tří jednajících stran. Kritika bruselské agendy je částečně oprávněná – časové rámce a administrativní zátěž jsou pro menší členské státy skutečně problematické. Jenže zároveň platí, že bez základního přizpůsobení evropským pravidlům se české zemědělství může ocitnout mimo hlavní dotační toky i exportní trhy.

Tlak na zlevnění potravin, který bude tato vláda pravděpodobně uplatňovat, tak může přinést efekty přesně opačné, než jaké slibovala. Zásahy do marží povedou k ještě menší ziskovosti sektoru, a to především pro malé farmáře. Ti nemají prostor manévrovat s cenami ani dostatečné rezervy, aby přežili další zlevňovací vlnu. Velké podniky s vertikálně integrovanou výrobou naproti tomu takové ztráty snáze rozloží.

Výsledkem tak může být paradox: SPD, která hlásá ochranu „tradičních českých zemědělců“, může fakticky přispět k jejich zániku. Pokud se zlevňování potravin stane politickým dogmatem, a ne ekonomicky promyšlenou reformou, dojde ke koncentraci zemědělství v rukou několika dominantních hráčů. A to už je scénář, který český venkov poznal – a zaplatil – vícekrát.

Opět se dostáváme do situace, kdy účet za politická rozhodnutí psaná v Praze zaplatí venkov. Ten, kdo měl být chráněn, se znovu stane obětí centralizované moci a korporátních zájmů.

Zvlášť pikantní je, že hlavním architektem této politiky může být právě Babiš – člověk, který nejen ovládá hnutí ANO, ale zároveň stojí v čele největšího zemědělského holdingu v zemi. Jakákoli reforma, která povede k vytlačení malých a středních farmářů, tedy logicky posílí jeho vlastní ekonomické impérium. To není konspirační teorie, ale jednoduchá tržní logika. Čím méně konkurence, tím více prostoru pro dominantního hráče.

Babiš opakovaně ujišťuje, že otázku střetu zájmů vyřeší, jak slíbil prezidentu Petru Pavlovi. Avšak přepsání firem na rodinné příslušníky není skutečným řešením – jde spíše o účetní manévr, který střet zájmů formálně eliminuje, nikoli fakticky. Z právního hlediska může být vše v pořádku, z hlediska etiky a důvěryhodnosti ale nikoli. Ve skutečnosti by tím Babiš pouze převedl kontrolu nad holdingem Agrofert z viditelné podoby do skryté, nikoli ji odevzdal.

Pokud se nová vláda skutečně vydá cestou „zlevňování potravin“ prostřednictvím cenového tlaku a deregulace, bude to ve svém důsledku znamenat, že stát i Evropská unie budou dál financovat stejný podnikatelský komplex, který má přímé napojení na předsedu vlády. Jinými slovy – veřejné peníze budou nadále proudit tam, odkud politická rozhodnutí vycházejí.

Zpět ale k venkovu – tedy k místu, které tvoří paradox těchto voleb. Právě menší obce a zemědělské regiony, ekonomicky i sociálně nejzranitelnější, poskytly Babišovi rozhodující podporu. Tam, kde tradiční pravicové či městské strany typu ODS a STAN ztrácejí kontakt s realitou každodenního života, dokázal Babiš nabídnout jednoduché a srozumitelné poselství: „já vás nenechám na holičkách“.

Jenže tato podpora může mít pro venkov fatální důsledky. Hlas pro Babiše a jeho koaliční partnery je v praxi hlasem pro politiku, která z dlouhodobého hlediska ohrožuje právě malé farmáře a místní podnikatele. Tedy ty, kteří jsou ekonomickou kostrou venkovských oblastí. Zlevňování potravin, omezování dotační kontroly a slučování resortů pod hlavičkou „efektivity“ jsou kroky, které zvýhodní velké hráče a marginalizují drobné producenty.

Nelze ale vinit samotné obyvatele venkova. Volí v kontextu dlouhodobé frustrace, zklamání a pocitu přehlížení. Dosavadní vláda koalice Spolu tento trend nejenže nezvrátila, ale svým způsobem ho posílila. Selhala v komunikaci, ignorovala regionální nerovnosti a rezignovala na přesvědčivou argumentaci, proč by se venkov měl identifikovat s její agendou. Místo systematické podpory menších producentů nabízela nejasné strategie, zatímco Babiš srozumitelně mluvil o cenách, daních a jistotě.

Tím se uzavírá kruh paradoxu. Venkov, který volí Babiše ze strachu o svou ekonomickou existenci, může nakonec doplatit právě na jeho politiku. A pokud se tento cyklus nezlomí, český venkov se z role voličské základny stane pouhou zásobárnou levné pracovní síly bez skutečné autonomie a bez šance určovat vlastní budoucnost.