Česká politika se stále častěji mění v soutěž emocí, nikoli argumentů. Političtí lídři slibují levnější energie, vyšší důchody či nižší daně, ale mlčí o tom, co za tyto sliby společnost zaplatí. Ekonomika přitom nefunguje tak, jak znějí naše zbožná přání, protože každá úleva má svou cenu. Zastropování cen deformuje trh, snižování daní ohrožuje veřejné služby a odmítnutí Green Dealu nás může připravit o miliardy z fondů EU.
Současná politická nabídka v České republice se stále více proměňuje v apel na emoce, nikoli v realistický program řízení státu a rozumná řešení. Političtí představitelé s oblibou hovoří o levnějších energiích, vyšších důchodech, nižších daních či větší národní suverenitě. Jen málokdy však dodávají, jaké konkrétní oběti nebo kompromisy si splnění těchto slibů vyžádá. V politické komunikaci se vytrácí poctivost, a to nejen ve smyslu pravdomluvnosti, ale především ve schopnosti pojmenovat náklady.
Veřejná debata se tím redukuje na sled marketingových hesel, jejichž účelem není přesvědčit argumenty, nýbrž vyvolat emocionální reakci. Politické slogany znějí jednoduše, ale právě jejich jednoduchost je největším varováním. Oslovují únavu voličů, jejich oprávněnou frustraci z neefektivního státu, z rostoucích cen a pocitu nejistoty. Nabízejí iluzi, že složité strukturální problémy lze vyřešit jedním podpisem nebo rychlou změnou zákona.
Realita je ovšem podstatně tvrdší. Ekonomika ani stát nejsou perpetuum mobile, nelze snižovat daně, zvyšovat výdaje a zároveň očekávat stabilní rozpočet. Každý slib má svou cenu a ta se dříve či později projeví. Pokud se rozhodneme pro nižší daně, musíme akceptovat omezení veřejných služeb, ať už ve zdravotnictví, školství či dopravní infrastruktuře. Jestliže budeme zastropovávat ceny energií nebo potravin, vytváříme deformace, které podvazují investice, likvidují konkurenci a z dlouhodobého hlediska zdražují přesně to, co mělo být levnější.
Stejně tak odmítnutí evropské klimatické politiky bez snahy o realistické vyjednání podmínek znamená nejen ideologický postoj, ale i ekonomickou ztrátu. Odmítnutím Green Dealu totiž nepřestanou platit jeho důsledky; pouze přestaneme čerpat prostředky, které mají jeho dopady zmírnit. Ztrácíme tím nejen přístup k miliardám z evropských fondů, ale i možnost ovlivnit podobu pravidel, která se nás tak jako tak dotknou.
Konkrétně snížení daní je politicky vděčné heslo, ale ekonomicky neúprosné rozhodnutí. Každá koruna, kterou stát přestane vybírat, musí být jinde ušetřena. Tato rovnice je jednoduchá, přesto ji politici často obcházejí, jako by se dala obejít politickou vůlí či „efektivním řízením“. Neobejde. Otázka, kde přesně šetřit, je v jádru politického rozhodování, a také důvodem, proč se jí většina politiků vyhýbá. Každá odpověď je totiž nepopulární, protože se dotýká konkrétních lidí, profesí a regionů.
Když se šetří na investicích, zastavuje se modernizace. Infrastruktura stárne, dopravní projekty se odsouvají a stát ztrácí schopnost reagovat na technologický vývoj. Krátkodobě to snižuje výdaje, dlouhodobě to ale znamená nižší konkurenceschopnost a závislost na cizích investorech. Škrty ve zdravotnictví či školství jsou ještě nebezpečnější, jelikož rozkládají společenský konsenzus o tom, co stát občanům garantuje. Jakmile přestane být samozřejmostí dostupná péče a kvalitní vzdělání, začne se rozpadat samotná legitimita státu jako garanta rovnosti příležitostí.
Politici často argumentují „odstraněním plýtvání“ či „zefektivněním systému“. Tyto fráze zní přitažlivě, ale ve většině případů představují pouze rétorické alibi pro rozpočtové škrty. Reálné úspory na provozu státní správy jsou v poměru k objemu rozpočtu marginální. Skutečné snížení výdajů se může odehrát jen v oblastech, kde to bolí, tedy tam, kde se dotýká kvality veřejných služeb.
Zastánci daňových škrtů navíc často přehlížejí dynamický aspekt ekonomiky. Pokud stát omezí investice a zkomplikuje přístup k základním službám, dlouhodobě tím snižuje produktivitu práce i spotřebitelskou důvěru. Výsledkem pak nebývá vyšší prosperita, ale strukturální stagnace. Daňová politika bez jasné strategie výdajů není reformou, nýbrž hazardem, a čím více se maskuje pod hesla o svobodě a suverenitě, tím větší riziko přináší.
Rovněž zastropování cen se na první pohled jeví jako rychlá a účinná forma pomoci obyvatelstvu. Politicky působí vstřícně, ekonomicky však představuje jednu z nejproblematičtějších forem státní intervence. Cílem je ochránit spotřebitele před skokovým růstem cen, ve skutečnosti ale takový krok narušuje základní mechanismy trhu, deformuje vztah mezi nabídkou a poptávkou, snižuje motivaci k úsporám a v konečném důsledku dusí výrobce, kteří se stávají rukojmími administrativně určené ceny.
Krátkodobý přínos pro veřejnost bývá nepopiratelný. Lidé pociťují úlevu, mají dojem, že stát „koná“ a brání je před neviditelnými silami trhu. Tento efekt je však dočasný a vykoupen strukturálními škodami. Každý cenový strop totiž vytváří skrytý dluh – finanční i výrobní. Finanční v podobě kompenzací, které musí stát dříve či později uhradit dodavatelům, výrobní v podobě zpomalení investic a poklesu motivace vyrábět. A tento dluh nakonec zaplatí ti samí voliči, kteří dnes tleskají „levnější energii“ nebo „levnějším potravinám“.
Zkušenost z energetické krize roku 2022 to ukázala naprosto zřetelně. Zastropování cen elektřiny sice krátkodobě zabránilo sociálním otřesům, ale zároveň přeneslo obrovské finanční břemeno na státní rozpočet, prohloubilo deficit a oddálilo potřebné investice do modernizace sítě a obnovitelných zdrojů. Vznikla iluze stability, zatímco systém se uvnitř rozkládal.
Zastropování je proto spíše politickým gestem než ekonomickým nástrojem. Slouží k nákupu času a popularity, nikoli k řešení příčin. Vláda tím fakticky přenáší náklady na budoucnost – a budoucnost je v ekonomice vždy synonymem nákladů pro daňového poplatníka. Krátkodobý zisk se tak mění v dlouhodobou ztrátu, v níž se nejvíce ztratí právě to, co mělo být chráněno – tedy důvěra občanů ve stabilitu a racionalitu státu.
V poslední řadě, odmítnutí klimatické politiky Evropské unie může na první pohled působit jako akt suverenity, ve skutečnosti však představuje strategické riziko. Kritika Green Dealu je v mnoha ohledech oprávněná – projekt je přetížen byrokracií, často trpí nedostatkem technologického realismu a jeho časové rámce jsou vůči menším členským státům objektivně náročné.
Nicméně i přes všechny tyto slabiny zůstává Green Deal základním rámcem, v němž se evropská ekonomika bude vyvíjet v následujících desetiletích. Ignorovat ho tedy neznamená vyvázat se z jeho dopadů, nýbrž vzdát se možnosti je ovlivnit.
Česká republika má díky evropským klimatickým fondům přístup k miliardám eur, které mohou financovat modernizaci průmyslu, infrastruktury i energetiky. Tyto prostředky nejsou darem, ale investicí do budoucí konkurenceschopnosti. Odmítnutím Green Dealu bychom si tyto zdroje sami uzavřeli, aniž bychom tím eliminovali jeho regulační účinky – pravidla by platila dál, pouze bez naší účasti na rozhodování i bez finančních kompenzací. To je situace, která by de facto znamenala ztrátu nejen ekonomického, ale i politického vlivu v rámci Unie.
Argument o „národní suverenitě“ zde proto působí spíše jako zástěrka. Skutečná suverenita nespočívá v odmítání společných pravidel, ale v schopnosti se na jejich podobě aktivně podílet. Kdo opustí vyjednávací stůl, nezíská nezávislost – pouze ztratí možnost určovat podmínky. A v globalizované ekonomice, která je strukturálně propojena s evropskými trhy, je tato ztráta nevratná.
Odmítnutí Green Dealu by tedy nebylo výrazem politické odvahy, nýbrž rezignace. Znamenalo by, že Česká republika přestává usilovat o modernizaci a směřuje k roli montovny, závislé na dovozu technologií i na cenách energií, které neurčuje. V době, kdy Evropa investuje do transformace, bychom se dobrovolně rozhodli stát na nádraží a sledovat, jak vlak odjíždí – s našimi partnery i s našimi penězi na palubě.
Výhrůžku ruského vládce Vladimira Putina, že je Rusko připraveno „prát se s Evropou hned teď“, je nutné brát jakou reálnou. Kreml totiž schválil největší vojenský rozpočet od dob SSSR, kdy až 40 procent státních výdajů míří na armádu a bezpečnostní aparát, což fakticky znamená plnohodnotný přechod na válečnou ekonomiku a dlouhodobou přípravu na střet s NATO. Zatímco ruské síly rostou na více než 1,3 milionu vojáků, v Evropě se opožděně vrací debata o mobilizaci, povinné službě a nutnosti zásadně přehodnotit vlastní obranné strategie.
Belgie se stala klíčovým faktorem, který blokuje obří půjčku pro Ukrajinu ve výši přibližně 140 miliard eur. Tato půjčka, zajištěná zmrazenými ruskými státními aktivy, která jsou z velké části uložena v bruselském depozitáři Euroclear, by měla zajistit financování válkou zasažené Ukrajiny na nadcházející dva roky. Hlavní překážkou je belgický premiér Bart De Wever, který se obává enormního finančního a právního rizika, které by postihlo jeho zemi.
1. prosince došlo k explozi na úseku ropovodu Družba poblíž obce Kazinskie Vyselki v Tambovské oblasti Ruské federace. Informaci o incidentu potvrdily zdroje z Hlavního ředitelství rozvědky Ministerstva obrany Ukrajiny (GUR).
Mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov prohlásil, že není správné tvrdit, že by ruský prezident Vladimir Putin odmítl americký "mírový plán" pro ukončení války Ruska proti Ukrajině. Tuto informaci uvedly ruské tiskové agentury RIA Novosti a Interfax s odkazem na zvukový komentář Peskova.
Extrémní horko, špatné počasí a nekvalitní ovzduší představují významná rizika pro Mistrovství světa ve fotbale 2026, které se bude konat v USA, Kanadě a Mexiku v červnu a červenci. Odborníci varují, že nečekané meteorologické jevy by mohly mít závažné finanční dopady na fanoušky, organizátory a místní podniky. Nedávná zpráva Pitches in Peril zjistila, že deset ze šestnácti hostitelských měst čelí "velmi vysokému riziku extrémního tepelného stresu".
Německý magazín Der Spiegel přinesl zprávu o tom, že francouzský prezident Emmanuel Macron soukromě varoval vedoucí představitele evropských zemí před hrozbou, že by Spojené státy mohly Ukrajinu "zradit" v otázce území, aniž by jí byly poskytnuty jasné bezpečnostní záruky. Zpráva se opírá o uniklou anglickou poznámku zachycující nedávný telefonický rozhovor mezi evropskými lídry.
Barmský vojenský režim oznámil, že volby proběhnou ve třech fázích, začnou 28. prosince a skončí v lednu. Dva výsledky jsou podle expertů jisté: za prvé, strana spojená s armádou bude prohlášena za vítěze, a za druhé, exilová vláda národní jednoty (NUG) se ještě více vytratí do pozadí. Téměř pět let od vojenského převratu v únoru 2021 se země nachází v občanské válce. Armáda bojuje proti Lidovým obranným silám a četným etnickým ozbrojeným organizacím. Tisíce protestujících, bojovníků a politiků, včetně prezidenta Win Myinta a oblíbené vůdkyně Aung San Su Ťij, zůstávají ve vězení.
Francouzský prezident Emmanuel Macron a čínský prezident Si Ťin-pching se ve čtvrtek v Pekingu zavázali ke spolupráci na řešení globálních problémů, včetně snah o ukončení války na Ukrajině a otázek obchodu. Bilaterální jednání ve Velkém sále lidu v Pekingu se uskutečnilo v době, kdy se Francie připravuje na převzetí předsednictví skupiny G7 v příštím roce.
Ruský prezident Vladimir Putin prohlásil, že Moskva "v každém případě" získá region Donbas na východě Ukrajiny, a to i vojenskými prostředky. Tímto prohlášením se utvrdil v jednom ze svých klíčových požadavků ve chvíli, kdy se ukrajinští představitelé připravují na další mírové rozhovory, které dosud nepřinesly žádnou dohodu.
Společnost Meta zahájila odebírání přístupu k platformám Instagram, Facebook a Threads australským dětem mladším 16 let. K tomuto kroku dochází týden před oficiálním zahájením zákazu sociálních sítí pro teenagery v Austrálii. Technologický gigant minulý měsíc oznámil, že začal uživatele ve věku od 13 do 15 let informovat, že jejich účty budou deaktivovány od 4. prosince.
Ukrajinský ministr zahraničí Andrii Sybiha požadoval, aby Vladimir Putin "přestal marnit čas světa", zatímco ministryně zahraničí Spojeného království Yvette Cooper řekla, že ruský prezident by měl "ukončit chvástání a krveprolití" a zasednout k jednání o míru. Margus Tsahkna, estonský ministr zahraničí, prohlásil, že je "celkem zřejmé", že Kreml nemá zájem o mír. Evropští lídři takto reagovali ve středu na zjevně bezvýsledné rozhovory mezi americkými vyslanci a Putinem v Moskvě.
Největší událostí na Novém Zélandu ve čtvrtek se pravděpodobně stalo otevření obchodu s nábytkem. Nadšení zákazníci odpočítávali "3... 2... 1" a mávali švédskými vlajkami, když se otevřely dveře do nejvzdálenější pobočky nábytkářského řetězce IKEA od jeho mateřské země. Ohlušující potlesk se rozlehl, když davy spěchaly dovnitř nejnovějšího obchodu v Aucklandu. Dlouho očekávané otevření konečně poskytne Novozélanďanům přístup ke skandinávským základům, jako jsou knihovny BILLY a rámy postelí MALM.