Kdo zaplatí rozmary nové Babišovy vlády? Kvůli ANO může Česko ztratit miliardy

Současná politická nabídka v České republice se stále více proměňuje v apel na emoce, nikoli v realistický program řízení státu a rozumná řešení. Političtí představitelé s oblibou hovoří o levnějších energiích, vyšších důchodech, nižších daních či větší národní suverenitě. Jen málokdy však dodávají, jaké konkrétní oběti nebo kompromisy si splnění těchto slibů vyžádá. V politické komunikaci se vytrácí poctivost, a to nejen ve smyslu pravdomluvnosti, ale především ve schopnosti pojmenovat náklady.

Veřejná debata se tím redukuje na sled marketingových hesel, jejichž účelem není přesvědčit argumenty, nýbrž vyvolat emocionální reakci. Politické slogany znějí jednoduše, ale právě jejich jednoduchost je největším varováním. Oslovují únavu voličů, jejich oprávněnou frustraci z neefektivního státu, z rostoucích cen a pocitu nejistoty. Nabízejí iluzi, že složité strukturální problémy lze vyřešit jedním podpisem nebo rychlou změnou zákona.

Realita je ovšem podstatně tvrdší. Ekonomika ani stát nejsou perpetuum mobile, nelze snižovat daně, zvyšovat výdaje a zároveň očekávat stabilní rozpočet. Každý slib má svou cenu a ta se dříve či později projeví. Pokud se rozhodneme pro nižší daně, musíme akceptovat omezení veřejných služeb, ať už ve zdravotnictví, školství či dopravní infrastruktuře. Jestliže budeme zastropovávat ceny energií nebo potravin, vytváříme deformace, které podvazují investice, likvidují konkurenci a z dlouhodobého hlediska zdražují přesně to, co mělo být levnější.

Stejně tak odmítnutí evropské klimatické politiky bez snahy o realistické vyjednání podmínek znamená nejen ideologický postoj, ale i ekonomickou ztrátu. Odmítnutím Green Dealu totiž nepřestanou platit jeho důsledky; pouze přestaneme čerpat prostředky, které mají jeho dopady zmírnit. Ztrácíme tím nejen přístup k miliardám z evropských fondů, ale i možnost ovlivnit podobu pravidel, která se nás tak jako tak dotknou.

Konkrétně snížení daní je politicky vděčné heslo, ale ekonomicky neúprosné rozhodnutí. Každá koruna, kterou stát přestane vybírat, musí být jinde ušetřena. Tato rovnice je jednoduchá, přesto ji politici často obcházejí, jako by se dala obejít politickou vůlí či „efektivním řízením“. Neobejde. Otázka, kde přesně šetřit, je v jádru politického rozhodování, a také důvodem, proč se jí většina politiků vyhýbá. Každá odpověď je totiž nepopulární, protože se dotýká konkrétních lidí, profesí a regionů.

Když se šetří na investicích, zastavuje se modernizace. Infrastruktura stárne, dopravní projekty se odsouvají a stát ztrácí schopnost reagovat na technologický vývoj. Krátkodobě to snižuje výdaje, dlouhodobě to ale znamená nižší konkurenceschopnost a závislost na cizích investorech. Škrty ve zdravotnictví či školství jsou ještě nebezpečnější, jelikož rozkládají společenský konsenzus o tom, co stát občanům garantuje. Jakmile přestane být samozřejmostí dostupná péče a kvalitní vzdělání, začne se rozpadat samotná legitimita státu jako garanta rovnosti příležitostí.

Politici často argumentují „odstraněním plýtvání“ či „zefektivněním systému“. Tyto fráze zní přitažlivě, ale ve většině případů představují pouze rétorické alibi pro rozpočtové škrty. Reálné úspory na provozu státní správy jsou v poměru k objemu rozpočtu marginální. Skutečné snížení výdajů se může odehrát jen v oblastech, kde to bolí, tedy tam, kde se dotýká kvality veřejných služeb.

Zastánci daňových škrtů navíc často přehlížejí dynamický aspekt ekonomiky. Pokud stát omezí investice a zkomplikuje přístup k základním službám, dlouhodobě tím snižuje produktivitu práce i spotřebitelskou důvěru. Výsledkem pak nebývá vyšší prosperita, ale strukturální stagnace. Daňová politika bez jasné strategie výdajů není reformou, nýbrž hazardem, a čím více se maskuje pod hesla o svobodě a suverenitě, tím větší riziko přináší.

Rovněž zastropování cen se na první pohled jeví jako rychlá a účinná forma pomoci obyvatelstvu. Politicky působí vstřícně, ekonomicky však představuje jednu z nejproblematičtějších forem státní intervence. Cílem je ochránit spotřebitele před skokovým růstem cen, ve skutečnosti ale takový krok narušuje základní mechanismy trhu, deformuje vztah mezi nabídkou a poptávkou, snižuje motivaci k úsporám a v konečném důsledku dusí výrobce, kteří se stávají rukojmími administrativně určené ceny.

Krátkodobý přínos pro veřejnost bývá nepopiratelný. Lidé pociťují úlevu, mají dojem, že stát „koná“ a brání je před neviditelnými silami trhu. Tento efekt je však dočasný a vykoupen strukturálními škodami. Každý cenový strop totiž vytváří skrytý dluh – finanční i výrobní. Finanční v podobě kompenzací, které musí stát dříve či později uhradit dodavatelům, výrobní v podobě zpomalení investic a poklesu motivace vyrábět. A tento dluh nakonec zaplatí ti samí voliči, kteří dnes tleskají „levnější energii“ nebo „levnějším potravinám“.

Zkušenost z energetické krize roku 2022 to ukázala naprosto zřetelně. Zastropování cen elektřiny sice krátkodobě zabránilo sociálním otřesům, ale zároveň přeneslo obrovské finanční břemeno na státní rozpočet, prohloubilo deficit a oddálilo potřebné investice do modernizace sítě a obnovitelných zdrojů. Vznikla iluze stability, zatímco systém se uvnitř rozkládal.

Zastropování je proto spíše politickým gestem než ekonomickým nástrojem. Slouží k nákupu času a popularity, nikoli k řešení příčin. Vláda tím fakticky přenáší náklady na budoucnost – a budoucnost je v ekonomice vždy synonymem nákladů pro daňového poplatníka. Krátkodobý zisk se tak mění v dlouhodobou ztrátu, v níž se nejvíce ztratí právě to, co mělo být chráněno – tedy důvěra občanů ve stabilitu a racionalitu státu.

V poslední řadě, odmítnutí klimatické politiky Evropské unie může na první pohled působit jako akt suverenity, ve skutečnosti však představuje strategické riziko. Kritika Green Dealu je v mnoha ohledech oprávněná – projekt je přetížen byrokracií, často trpí nedostatkem technologického realismu a jeho časové rámce jsou vůči menším členským státům objektivně náročné.

Nicméně i přes všechny tyto slabiny zůstává Green Deal základním rámcem, v němž se evropská ekonomika bude vyvíjet v následujících desetiletích. Ignorovat ho tedy neznamená vyvázat se z jeho dopadů, nýbrž vzdát se možnosti je ovlivnit.

Česká republika má díky evropským klimatickým fondům přístup k miliardám eur, které mohou financovat modernizaci průmyslu, infrastruktury i energetiky. Tyto prostředky nejsou darem, ale investicí do budoucí konkurenceschopnosti. Odmítnutím Green Dealu bychom si tyto zdroje sami uzavřeli, aniž bychom tím eliminovali jeho regulační účinky – pravidla by platila dál, pouze bez naší účasti na rozhodování i bez finančních kompenzací. To je situace, která by de facto znamenala ztrátu nejen ekonomického, ale i politického vlivu v rámci Unie.

Argument o „národní suverenitě“ zde proto působí spíše jako zástěrka. Skutečná suverenita nespočívá v odmítání společných pravidel, ale v schopnosti se na jejich podobě aktivně podílet. Kdo opustí vyjednávací stůl, nezíská nezávislost – pouze ztratí možnost určovat podmínky. A v globalizované ekonomice, která je strukturálně propojena s evropskými trhy, je tato ztráta nevratná.

Odmítnutí Green Dealu by tedy nebylo výrazem politické odvahy, nýbrž rezignace. Znamenalo by, že Česká republika přestává usilovat o modernizaci a směřuje k roli montovny, závislé na dovozu technologií i na cenách energií, které neurčuje. V době, kdy Evropa investuje do transformace, bychom se dobrovolně rozhodli stát na nádraží a sledovat, jak vlak odjíždí – s našimi partnery i s našimi penězi na palubě.